237. schůzka: Basilej

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy České poselstvo v Basileji
0:00
/
0:00

Když se vrátili předchůdcové od sboru z Basileje, umluvili se poslové čeští, zvolení k jízdě na koncil, že sjedou se všichni dohromady v Domažlicích dne 6. prosince.

Pražané dali o tom Chebským již měsíc předtím věděti, prosíce, aby postarali se, by knížata i páni němečtí, kteří měli průvod dáti poslům českým, téhož dne 6. prosince čekali na ně ve městě Koubě v Bavořích. Nevypravili se však všichni, kteří od sněmu voleni byli, na cestu, neboť páni Menhart z Hradce, Václav z Kravař a Přibík z Klenové zůstali doma z příčin nám neznámých.

Kdo se vlastně do té Basileje z Čech rozjel? Skutečnými účastníky byl tři rytíři: Vilém Kostka z Postupic a na Křivoklátě, jinak hejtman litomyšlský, dále Beneš z Mokrovous a Hustiřan a Jiří z Řečice. V delegaci byli i čtyři zástupci městských svazů: Matěj Louda z Chlumčan, hejtman na Písku a Laurin z Tábora; za tábory Řehoř z Dvora Králové; za sirotky Jan Velvar. Největší skupinu tvořili kněží. Bylo jich osm: Prokop Holý, Mikuláš Biskupec, Markolt ze Zbraslavic, Petr Němec ze Žatce, Petr Payne řečený Engliš, Oldřich ze Znojma, farář v Čáslavi a Martin Lupáč z Chrudimě, a pak ještě Jan Rokycana za pražany.

Prokop Holý v čele českého poselstva přijíždí do Basileje

Cesta na koncil

Scénář cesty do Basileje byl vypracován jaksepatří pečlivě. Tedy až na to, že se vyjelo se zpožděním: poselstvo o zhruba padesáti koních vyjelo z Prahy teprve 6. prosince, to znamená v době, kdy už mělo být v Domažlicích. Do Kouby dorazili Češi někdy kolem 18. prosince. Uvítali je tam pověřenci koncilu, mezi nimi řezenský biskup. Cesta přes Norimberk, Nördlingen a Ulm proběhla bez rušivých příhod, protože od města k městu dbaly o bezpečnost poselstva příslušné říšské autority. Ach tak: pravda nade vším vítězí. No to vadilo, to pobuřovalo. Češi byli zdvořile pořádáni, jestli by napříště mohli od podobných demonstrací upustit.

Do Basileje však české poselstvo nepřijelo. Ono tam připlulo. „V Šafhúzách pod vodopádem rýnským vstoupili na lodě a přeplavili se do Basileje po řece bez hluku a nenadále v neděli 4. ledna 1433. roku před západem slunce. Poněvadž jich nikdo v tu dobu ani tou cestou neočekával, neudály se žádné slavnosti k jejich uvítání. Nicméně, když zpráva o připlutí jejich mžikem prolétla městem, konšelé přiběhli k nim ještě v lodích meškajícím, obyvatelstvo zvědavé pak hrnulo se rychle na ulice, kudy jeti měli.“ Svědectví Františka Palackého je při vší úctě k jeho vědecké poctivosti až z druhé ruky. Událostem mnohem blíž byl náš starý známý Eneáš Silvius Piccolomini; a jakkoli nebyl právě přítelem husitů, z jeho slov zaznívá respekt, který zřejmě chtě nechtě necítil jenom on sám:

„Lid se vyhrnul před městské hradby, rovněž mnozí ze synody, a očekávali před branami příchod nejstatečnějšího a také pověstí velmi proslaveného národa. Jiní se v hojném počtu seběhli na ulicích, kudy měli Češi procházet, paní, chlapci i dívky zaplnili okna i střechy, jedni ukazovali prstem na toho, druzí na jiného, obdivovali cizí šat, dříve nevídané oblečení, upozorňovali na hrozivé tváře lidí a divoké pohledy. Říkali, že není divu, že lidé takového zjevu udělali to, co se o nich vypráví. Zraky všech však přece utkvívaly na jediném – Prokopovi: to že je on, kdo rozprášil tolikrát vojska věrných, kdo vyvrátil tolik měst, vydal na smrt tolik lidí, jehož se obávají jak nepřátelé, tak i vlastní lidé, neporažený vůdce, statečný a neohrožený, nepřemožitelný ani obtížemi, ani strachem.“

Adolf Liebscher: Husitská vojska pod vedením Prokopa Holého dobývají Kolín v roce 1427 (freska na kolínské radnici)

Češi přitahovali na koncilu pozornost

Věru přivítání hodné státní delegace. Češi přitahovali pozornost a zároveň naháněli strach. Ne snad svými divokými pohledy, spíš přísností svých mravů a strohostí zevnějšku i chováním skoro asketickým. Kejklíři, kurtizány, prostitutky, pitky, hry – celý tento svět hříchu a pozemského třeštění jako by pro ně neexistoval. Přepych oděvů a módní výstřelky neznali. Jejich revoluce chodila v tmavých šatech, bez zlata a nenapudrovaná. Zato byli Češi často vidět v basilejských knihovnách. A v hostincích – ve čtyřech hostincích, kde byli ubytováni, než si později pronajali soukromé domy – tak tam sloužili sami sobě tu zvláštní kacířskou mši bez honosných ornátů a obvyklých rituálních rekvizit s výjimkou přijímání Krista v podobě chleba a vína.

Pohled na město Basilej v roce 1493, dřevořezba z Norimberské kroniky

„Ve sváteční den Tří králů se na českou mši šli podívat mnozí Basilejští a nebylo jim bráněno. U kališnických pražanů nespatřovali nic zvláštního, protože ti sloužili mši způsobem obyčejným, leda že dávali také laikům píti z kalicha. Tím větší podivení bylo nad knězem Prokopem a jinými tábory, kteří ani oltáře, ani roucha svatého, aniž ceremonií jakých užívali, všecku pobožnost jen na krátké modlitby, na kázání a na přijímání podobojí se omezovalo. U sirotků kázalo se toho dne v jazyce německém a mezi posluchači bylo mnoho lidí z města. Z toho povstal nemalý hluk a bylo nabíháno na legáta Juliána, aby zastavil takový neřád. Ten tedy povolal k sobě několik Čechů a prosil je, aby německého kázání v Basileji nechali, česky kázati že jim nezapovídá. Oni však se omlouvali, že mají mnohé čeledíny německé, česky neumějící, a tudíž nemohli upustit od kázání německého, ke kterémuž podle smluv chebských mají právo. Nikoho z Basilejských že k sobě nevábili, ale oni také nikomu přijíti nebrání; ať si Basilejští prý sami opatří tu věc tak, aby k nim nikdo nechodil. Lid však nabažil se brzy podívání na obřady nábožné, nelahodící ani smyslům ani fantazii, a husitské služby boží přestaly tudíž vábiti k sobě zvědavost obecnou, takže ani zápovědi dále potřebí nebylo.“

Církev, nevěsta Krista Spasitele, je matkou všech věrných. Má moc svazovat i rozvazovat, je bělostná, bez vrásky, bez poskvrny, a ve věcech, které se pokládají za nezbytné pro věčný život, se nemůže mýlit. Toho, kdo by jí pohrdal, je třeba považovat za nepřítele, bezbožníka a pohana.

Kardinál přednáší svoji řeč

Brzy po svém příjezdu byli Češi pozváni na zasedání. Konalo se v jídelním sále dominikánského kláštera, a kardinál Julian je tam oslovil dlouhou a znamenitou řečí. Církev, nevěsta Krista Spasitele, je matkou všech věrných. Má moc svazovat i rozvazovat, je bělostná, bez vrásky, bez poskvrny, a ve věcech, které se pokládají za nezbytné pro věčný život, se nemůže mýlit. Toho, kdo by jí pohrdal, je třeba považovat za nepřítele, bezbožníka a pohana. Nikde není reprezentována lépe než na tomto obecném koncilu. Ustanovení koncilů je třeba považovat za církevní dogmata a koncilům se má věřit neméně než evangeliím, vždyť jejich pravomocí byly přijaty i samy výroky Písma svatého. Češi, kteří tvrdí, že jsou syny církve, by měli naslouchat hlasu matky, která nemůže na své syny zapomínat. Již dříve žili odděleni od své matky a není nic nového, že byli občas mnozí, kteří opustili matku; ti však, kteří toužili po spáse, se vrátili. Za potopy zahynuli všichni, kteří zůstali mimo archu.

Beránek boží má být přijímán v jediném domě, mimo církev nelze nalézt spásu. Církev je uzavřená zahrada, zapečetěný pramen; jestliže bude někdo pít jeho vodu, nebude žíznit navěky. Proto dobře učinili Čechové, že vyhledali pramen té vody u koncilu a rozhodli se konečně matku vyslechnout. Má již ustoupit nenávist, je třeba odložit zbraně a všechny podněty k válce odhodit. Otcové milostivě vyslechnou, cokoli chtějí Češi říci ve prospěch své záležitosti, ať jsou pouze ochotni neodmítat dobře uvážené rady svaté synody, s nimiž se mají spokojit nejen Čechové, nýbrž všichni věrní Kristovi, chtějí-li mít podíl na věčném životě.

Krásná slova. Jediné oko nezůstalo dozajista suché. Řeč byla tak dojímavá, že mnohým posluchačům, nejen členům sněmu, ale i leckterým Čechům skutečně stékaly pohnutím a vnitřní radostí slzy po tváři. Začátek se tedy povedl. Začátek ano.

Stručná odpověď Čechů

„Češi, kteří nebyli stejně výmluvní, odpověděli na kardinálovu řeč stručně, že nepohrdli ani koncily, ani církví, že v Kostnici proti nim byl vynesen rozsudek, aniž byli vyslyšeni. Že nic z křesťanské víry neubírají a autorita otců u nich zůstala nedotčena. Cokoli Češi tvrdí, je potvrzeno Písmem svatým a evangeliem. Že přišli, aby obecné církvi prokázali svou nevinu. Že žádají veřejné slyšení, na němž by byli přítomni i laikové. Nebylo to odmítnuto. Na otázku, které jsou ony věci, ve kterých se neshodují s římskou církví, předložili čtyři artikuly: o příjímání nejsvětější svátosti (o které tvrdili, že ji ti, kteří chtějí být spaseni, musejí nezbytně přijímat pod způsobou chleba a vína); o světském panování (o němž říkali, že je kněží mají božským zákonem zakázáno); o kázání slova božího (o němž soudili, že je svobodné a dovolené všude a všem); o zjevných hříších.“

Trošku nás na tom zaráží jedna Eneášova poznámka. Že Češi nebyli stejně výmluvní. Ale po pravdě: oni měli skutečně handicap. „Musíme uznat, že čeští řečníci svým věděním nestáli příliš na výši,“ píše v publikaci římské Křesťanské akademie doktor Alois Krchňák. „V Čechách v té době vědy nekvetly. Už skoro před pětadvaceti lety Kutnohorský dekret násilně zasáhl do stanov pražské university a z jednoho z nejslavnějších mezinárodních učilišť se stalo po odchodu cizinců jen učení domácí.“ To výkvět evropské církevní inteligence se na střetnutí připravil víc než dobře. V Basileji se před příchodem poselstva z Čech konaly cvičné disputace, čili něco, co bychom mohli dnes nazvat moderní strategickou hrou, anebo po anglicku brainstorming, tedy něco jako volná spontánní diskuse na dané téma. V modelovaných slovních potyčkách hrál jeden tým „husity“ a šermoval kacířskými argumenty, zatímco druhý trénoval své příští reakce. Byla vypracována, ba dlouhodobě vypočítána strategie ideového zápasu s protivníkem. Všechno, co se odehrávalo po rozhovorech, zpětně dosvědčuje, že nešlo o nějaké náhodné děje, ale že všechno bylo dobře vykalkulováno. Tento postup lze rekonstruovat: takže – nejprve důstojné přijetí kacířů; vyvolání atmosféry vzájemné rovnoprávnosti; další fáze – zdržovací taktika, vhodná k případnému odhalení českých slabin; okázale přátelská soukromá přijetí, při nichž víno a vybrané pokrmy měly pozvaným kacířům rozvázat jazyk, díky čemuž bylo lze ověřit si, jestli by se některý z českých politiků nedal názorově zviklat a možná. třeba i koupit. Zdá se však, že tací v Basileji nebyli. To spíš by se našli doma. Předposlední fáze předpokládala zavést jednání do slepé uličky. A následoval závěrečný manévr: velkodušná dohoda o nezbytnosti pokračovat v rozhovorech, tentokrát na české půdě. Tak mělo vypadat osudové vyústění triumfálního slyšení husitů.

Jan Rokycana

Slavnostní zasedání a obecné otázky si vyžádaly šesti dní a repliky. V únoru probíhaly disputace skoro bez přestávky, v březnu se už intervaly mezi únavnými snůškami učených autorit a důkazů výrazně zvětšily. Vysokou úroveň měl úvodní nesmiřitelný souboj Jana Rokycany a jeho oponenta, Chorvata Jana z Dubrovníka, zvaného podle svého otce Stojkovič. Rokycana vlastně neměl žádný z vyšších akademických titulů, ale počínal si proti pařížskému doktoru teologie a generálnímu prokurátorovi dominikánského řádu nanejvýš zdatně. „Chceme slyšet, zdali některý doktor nazývá bludaři ty, kteří přijímají podobojí! Chceme být poučeni, zda přijímání podobojí bylo zakázáno od nějakého koncilu před sněmem kostnickým! Toto věříme a kážeme: budeme-li poučeni o opaku, rádi to přijmeme!“ Když Rokycana usedl, vstal táborský kněz Prokop Holý, sňal přitom z hlavy čapku, takže bylo vidět, že nemá vystříhanou tonzuru, a začal mluvit: „Hle, pánové, slyšeli jste důkazy mistra Jana z Rokycan... Pro lásku Boží, otevřete oči a uznejte evangelickou pravdu!“

Smělé projevy Jana z Rokycan

Šéf české delegace požíval během basilejského pobytu zjevné úcty, ale do zasedání zasahoval spíš jenom glosami. Nakonec – dělal dobře, protože jeho promluvy byly proti připraveným a promyšleným promluvám církevních doktorů poněkud naivní. Třeba když začal dokazovat nutnost přijímání podobojí důkazy z Písma, a začal rovnou od Adama a Evy. Nejenom církevní to otce to rozveselilo – usmívali se i někteří čeští páni. Před českými řečníky si v Basileji žádné servítky nebrali. Což se kupříkladu přihodilo, když se do řeči pustil kněz Mikuláš zvaný Biskupec. Ostře napadl duchovní, že se dopouštějí hříchu svatokupectví, prodávají odpustky a vynášejí nespravedlivé exkomunikace. Jenom chamtivost kněží se podporuje. Poutníci se často neumějí ani pomodlit Otčenáš. Často se pouze chvástají tím, co viděli v cizích krajích. Kněžstvo se obohacuje z přemrštěné úcty k ostatkům svatých. Papež Alexandr vydal nerozvážně zákaz kázat mimo klášterní a farní kostely. „Hus byl, jak doufáme, dobré, chvalné a svaté paměti, evangelický kazatel, muž spravedlivý a katolický, po mnohá léta v našem království mravy a svou pověstí dobře známý. Nikdy nekázal žádný blud. Papežova bula pohoršila celé království a ještě víc byli Čechové rozjitřeni a rozhořčeni, když byl Hus na věčnou pohanu království na koncilu kostnickém od falešných svědků a zrádců obžalován, odsouzen a vydán na krutou a potupnou smrt. Bolest se pak ještě zvětšila odsouzením a popravením výtečného filosofa a mistra čtyř universit Jeronýma Pražského, protože nechtěl uznat za bludaře Jana Husa a evangelického a katolického učitele Jana Wiclefa.“

Jakpak na tuto smělou řeč reagovali členové koncilu? Někteří z nich se začali nahlas smát nebo i skřípat zuby, jiní mručeli na znamení nesouhlasu. Co kardinál legát? Sepjal ruce a hleděl nebi. „Slíbil jste nám, že nám poskytnete plné slyšení, abychom vám mohli říci to, co si myslíme!“ ohradil se Mikuláš, a Cesarini nato: „Ano, máte plné slyšení. Jen tu a tam se v řeči zastavte, aby si otcové mohli odplivnout.“ Když si dominikán a pařížský doktor Jan z Dubrovníka vzal slovo, tak si je nenechal vzít. Janu Rokycanovi odporoval projevem, který se protáhl na dlouhých jedenáct dní. Všemožně hájil neomylnost církve a její právo určovat i měnit bohoslužebnou praxi. „Tak jako církev kdysi kalich sama zavedla, tak ho později laikům odepřela. A protože podle církevního dogmatu je Kristus svátostně přítomen v chlebu i vínu, musí laikům nadále postačovat přijímání pod jednou!“ Josef V tomto okamžiku mu skočil do řeči člen české delegace, jinak svým původem Angličan, zvaný proto Engliš – Petr Payne: „Může církev měnit i Boží přikázání, jak jste dříve tvrdil?“ Jan z Dubrovníka skutečně tvrdil, že církev může měnit i určitá Boží přikázání, například nepřijala starozákonní obřízku... anebo změnila svěcení soboty na neděli.

„Mistře Petře, mlčte! S vámi nemám co dělat!“ Payne mu odpověděl: „Děkuji vám, svatý otče!“ Čechové se srdečně rozesmáli. I když se smáli, tak jim už začala docházet trpělivost – jednání bylo zahájeno v polovině ledna a teď už byl 13. březen. Když Jan Stojkovič šestnáctkrát za sebou označil husity za kacíře a ještě víckrát za bludaře, Prokop Holý znechuceně zareagoval slovy, že kdyby to byl tušil, nikdy by do Basileje nepřijel. A Jan Rokycana za hlasitého přikyvování svých kolegů prohlásil, že „mají-li jednání vést k nějakému cíli, musí sněm přijmout všechny čtyři české články. Jinak je všechna námaha zbytečná. Když sněm nás zval do Basileje, sliboval nám, že má pro nás pochopení a že nám v našich požadavcích vyjde vstříc. Proto jsme se rozhodli přijít. Doufali jsme totiž, že naše nauky budou snadno a rychle přijaty. Ať tedy otcové skutkem dokážou, co slibovali, Budou-li po našich odpovědích zase odpovídat řečníci sněmu, muselo by naše poselstvo znovu vyvracet jejich vývody a učená hádání by nebrala konce. Čechové v království by nám měli za zlé, že zbytečně maříme čas. Naše poselstvo proto nyní žádá, aby je sněm propustil a dal nám ochranný doprovod do vlasti.“

Husité nesmí předčasně odejít z Basileje

Předsednictvo koncilu si dobře uvědomovalo, jakou újmu by pro koncil znamenal předčasný odchod husitů z Basileje. Ten mohl mít dost vážné mezinárodní následky. Kompromisní dohoda by vyhovovala zájmům stárnoucího krále Zikmunda, a taky německých knížat; jejich území totiž nebyla příměřím chráněna před dalšími vpády husitských vojsk. Nakonec si představitelé sboru oddechli, když husité projevili ochotu zůstat, dokončit vlastní odpovědi a znovu vyslechnout odpůrce. Na začátku dubna je však nedostatek finančních prostředků tak jako tak přiměl k žádosti o zabezpečení zpáteční cesty. Koncil proto urychleně schválil vyslání vlastní delegace do Prahy, která měla předložit zamítnuté návrhy komise českému sněmu. Na posledním společném zasedání 13. dubna, aniž požádal o slovo, pronesl řeč Prokop Holý. „Již několikrát jsem žádal, abych mohl před sněmem mluvit, ale nebylo mi to pod různými záminkami dovoleno. Nyní chci tedy říci, co mám na srdci. Dozvěděl jsem se, že se o mně šíří zprávy, jako bych vlastní rukou zabil mnoho lidí. Jsou to nehorázné lži. Je sice pravda, že jsem doprovázel naše vojska jako jejich duchovní a že jsem i vojsku velel; je též pravda, že v mé přítomnosti bylo mnoho lidí zabito, já však vlastní rukou nikoho ani nezabil, ani nezmrzačil, ba neprolil jsem ani kapku cizí krve. Bylo-li v bojích mnoho lidí zabito, není to moje vina.“

Scéna z nevěstince (kolem roku 1475)

Pak se Prokop zeširoka rozhovořil o nevěstkách – asi to bylo jeho oblíbené téma. „Co se v církvi děje s nevěstkami, je horší než v Sodomě. Dokonce synové zneužívají svých matek a otcové hřeší s dcerami!“ Dále vybízel sněm, aby pomohl odstranit majetky duchovních. „Bohatství vede ke zlu. V tomto byla v Čechách zjednána náprava. Kněžím byl majetek jednoduše zabrán, takže museli jít na žebrotu anebo pracovat, aby se uživili. Chudým kněžím se však dává všechno potřebné k živobytí.“ Nakonec se zmínil o tom, jak všechno napravit. „Nápravu obecné církve očekává veškerý lid rozptýlený po světě s velikým vzdycháním. Provede-li sněm reformu, získá si tím veliké zásluhy před Bohem a lidmi. Zdá se, že nápravy se dosáhne jen tehdy, vrátí-li se církev ke Kristově nauce a odstraní-li všechny lidská ustanovení. Sněm se má řídit Kristovými slovy: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Bloudí-li někdo, má být přiveden k víře jinými cestami, ne tresty. Vůbec celá církev se má vrátit k jednoduchosti.“

Když skončil, tak se Prokop vítězně usmál, že to sněmu řekl od plic a spokojeně se posadil. Ale vyhráno nebylo. Ano – ale kdo vlastně posbíral vítězné body na basilejském koncilovém kolbišti? Po vítězství husitů v Chebu skončilo druhé kolo jejich slovního zápasu s církví – nerozhodně. Střetnutí „kdo z koho“ mělo pokračovat v Čechách, kam 14. dubna 1433 společně zamířili hlavní aktéři nastávajícího dramatu.