236. schůzka: Soudce chebský

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Cheb v roce 1572
0:00
/
0:00

„Nelze určiti, kolik tisíc Němců buď při utíkání padlo, nebo octlo se v zajetí, protože sotva kdo je počítal: ale ze čtyř tisíc vozů vrátilo se do Němec sotva ke třem stům; pušky čili děla všecka dostala se Čechům za kořist a nadto mnoho stanů ušlechtilých, korouhví, zbraně všeliké, peněz, zlatých a stříbrných nádob, roucha drahého, prachu střelného, spíže a jiných podobných věcí hojnost.“

„Za zvláštní štěstí pokládali sobě husité, že i bula papežova, kterou voláno bylo do boje proti nim, i kardinálův krucifix ze zlata, které potom skrze dvě století chovány byly v Domažlicích na památku; korouhve pak dobyté vlály dlouho zavěšené u Týnského kostela na Pražském náměstí.“

Husitské korouhve

Ony korouhve musely být něco extra cenného. A taky že byly. Právě se vztyčenými korouhvemi se odedávna mašírovalo do bitev. Bývaly ceněnými a zarputile bráněným symbolem vojska, současně to však byl i jakýsi orientační kompas pro vojáky v poli. Tam je naše korouhev, tam budou naši! Čtverhran látky se připevňoval na kopí, ovšem tak, že se prapor vyztužil rámem, aby byl vidět i za bezvětří. Vlál vlastně jenom koncový cíp.

Adolf Liebscher: Křižáci u Domažlic utíkají před blížícími se husity

Husité měli také svoje korouhve. Jakýsi pozdější kronikář jim ovšem mylně přiřkl černé prapory a červeným kalichem ve znaku. Musel to být asi protihusitsky smýšlející člověk, protože ve své představě naprosto nepodloženě použil barevné symboly smrti a krve. Husité je nepoužívali, ti měli na svých praporech úplně jiné barevné kombinace. Za atribut považovali kalich s vloženou stojící hostií, a tento symbol přijímání podobojí ztvárňovali v červené, bílé a zlaté, vždycky kontrastně k podkladu praporu, oděvu, štítu a podobně. Kombinace černé s červenou, i když se s ní setkáváme dodnes na obrazech a ilustracích, není autentická.

„Když uslyšeli o pohromě u Domažlic křižáci, kteří od hradu Oseku k Žatci táhli a zemi hubili, jejich počet byl ke čtyřem tisícům branných, tak utekli bez meškání také ze země. Kněz Prokop Veliký však, mezitím co v Praze se hlučně slavilo, pospíšil sobě s bojovníky svými do Slezska, k osvobození města Němčí, od Slezáků těžce sevřeného; kteří však, dověděvše se o příchodu jeho, rozprchli se rychle do hrazených měst svých. Odtud obrátil se bez meškání zase na Moravu, knězi Prokůpkovi sirotčímu ku pomoci, který tam s knížetem Albrechtem Rakouským měl kruté boje.“

Jak to bylo s těmi krutými boji na Moravě? Albrecht vyrazil koncem července ze svého shromaždiště, a počínal si velice zdatně. Dobytí Kyjova mu otevřelo cestu k Přerovu, který obléhal až do chvíle, kdy mu došla zpráva o útěku křižáků od Domažlic. Při zpáteční cestě k Brnu se mu postavilo na odpor čtrnáct vůdců moravských urozených kališníků. Albrecht předstíraným ústupem vylákal husity z jejich vozové hradby a pak je z části pobil nebo zahnal na útěk. Na tuto metodu boje ovšem měli autorská práva husité, nebylo to ale poprvé, co nepřítel využil slabin stereotypní husitské taktiky. A ještě jedna epizoda Albrechtova tažení si zaslouží pozornosti. „Tehdy povstala na Moravě jakási třetí sekta,“ dozvídáme se od kronikáře Bartoška z Drahonic, „říkalo se jim prostřední, protože chtěli, aby se zákonným pánům platily jen zákonné poplatky, jiná nespravedlivá břemena aby pominula, ale tělo Páně aby se podávalo prostým lidem pod obojí způsobou. Bylo prý jich shromážděno asi čtrnáct tisíc; pan vévoda je mocí zahnal z venkova a oni se utekli do některých hradů a měst.“

Albrecht II. Habsburský

Ti prostřední neboli prostředci – dějepisci si s nimi nevědí příliš rady nejsou schopni se shodnout ani na tom, jestli jejich působištěm byl kraj mezi Kyjovem a Uherským Ostrohem. Možná, že se mezi nimi projevovaly myšlenky tzv. menšího Tábora, který byl před časem založen u Nedakoni, každopádně rakouský vévoda Albrecht, v té době pán Moravy, neměl žádný důvod prostředky rozehnat. Ovšem on se do nich nakonec pustil, protože mu při nějakém hromadném shromáždění nepředložili svou petici s výše uvedenými požadavky. Podobným způsobem jako na Moravě dopadli husité i v dolním Rakousku. V čele této spanilé jízdy stál hejtman Mikuláš Sokol z Lamberka. Zpočátku všechno probíhalo hladce, zásoby ze sýpek a vinných sklepů kolem Altenberku a Perneku vrchovatě naplnily všechny vozy. Tím nečekaněji zapůsobil odvetný úder poškozené strany při zpáteční cestě poblíž Waidhofen. „Čechové vzali sobě tehdy obyčej opatřovati se zbožím zahraničním cestou loupeže. Tak se jim podařilo nabrati, čeho žádali, v okolí městečka Perneku, ale když se vraceli s plenem svým, u město Býdova podstoupiti museli boj s vojskem daleko silnějším než byli sami Tu táboři utrpěli úplnou porážku, takže jich zůstalo na místě zabitých asi tisíc, v zajetí pak ocitlo se k sedmi stům, také vozy a celé ležení padlo vítězům do rukou.“

Ty tam byly doby, kdy husité svými bleskovými výpady uváděli nepřítele ve zmatek. Neustálé nájezdy donutily dolnorakouské stavy zorganizovat jakousi mobilní domobranu. Té veleli ostřílení vojevůdci, mezi nimi Lipolt Krajíř z Krajku. Přepadu se zúčastnili i ozbrojenci znojemského hejtmana – a bylo zle. Bylo velmi zle. Bezstarostný Sokol se sice útěkem zachránil, ale pětina jeho druhů padla, což se vysvětlovalo tím, že to byli v boji nezkušení sedláci, a další zase byli zajati, mezi nimi i Sokolům mladší bratr Jaroslav. Ukořistěné korouhve byly vystaveny v Albrechtově dvorské kapli a spolu s jistou oslavnou písní připomínaly, že i nad husity lze zvítězit.

„Ze Slezska přes Moravu odtáhl kněz Prokop s vojskem a druhý kněz Prokůpek taktéž s vojskem do Uher za řeku Váh k městu zvanému Nitra a tam v tom kraji pobrali ve vsích a městečkách jako kořist mnoho koní, dobytka a jiných věcí a způsobili velkou škodu; odtamtud odešel kněz Prokop i pan Hanuš Kolovrat se svým vojskem od sirotků zpět k Uherskému Brodu. Avšak kněz Prokůpek, Jan Čapek, Zikmund Huler z Hořovic s měšťany královéhradeckými i měšťany a zemany onoho kraje zůstali spolu s vojskem sirotků poblíž města Ilavy v horních Uhrách. Bylo jich, jak se všeobecně říkalo, přes sedm tisíc jízdních i pěších a více než tři sta vozů. A tu proti vytrhli do boje shromáždění Uhři i někteří Češi, sloužící králi Zikmundovi, a také Moravané, a po devět dní s nimi sváděli boje, takže se nakonec dalo před nimi řečené vojsko sirotků na útěk a při tom útěku ztratili prý dvě stě padesát a více vozů s děly a různými věcmi, protože vozy uvízly v blátě. Vrátilo se jich sotva dva tisíce a padesát či méně vozů. Někteří, jako Zikmund z Hořovic, byli Uhry zajati, jiní pobiti královými lidmi nebo se utopili ve zmíněné řece. A to vše trvalo celý podzim a mnozí se sirotků tam pak zahynuli mrazem, protože tehdy byl počínaje svátkem svatého Martina velmi tuhý mráz. Vojsko sirotků se vrátilo do Prahy kolem Vánoc ve velmi skrovném počtu.“

Pozvání husitů do Basileje

Nějak jsme zapomněli na Basilej. Tam měl být přece už od jara koncil. Ona musela nejprve zpráva o zničení páté křižácké výpravy u Domažlic otřást křesťanským světem. Bez tohoto otřesu to nešlo. Bez toho otřesu by se věci nehnuly z místa – kupříkladu pozvánka husitů k jednání, a taky slib, že jim bude dopřáno to, oč tak dlouho žádali – tedy veřejné slyšení. Tento nový kurs neprosadil papež, nýbrž kupodivu byl to muž, který prohrál a který v Čechách nedávno zapomněl i svůj kardinálský klobouk. Julian Cesarini. On měl pan kardinál svoje zprávy z Čech. On pan kardinál dobře věděl, jak na zemi doléhá únava z věčného krveprolévání. A taky věděl pan kardinál, jak hospodářské potíže rostou, znásobeny neúrodou. A jak i prostý venkovský má dost nekonečného utrpení. Takže obecná nálada, šířící se v Českém království, nahrávala jeho záměrům. Přímo dokonale.

Julián Cesarini U Domažlic

„Mezi protivníky husitstva stal se nyní osobou nejdůležitější kardinál Julián Cesarini. Pohroma u Domažlic vštípila do duše jeho přesvědčení hluboké o neprospěšnosti dosavadního nakládání s Čechy a o potřebě získati je církvi prostředky laskavými. Jako předtím hořel pro válku, tak jiné nyní nevidět spásy, leda v mírném jednání sboru basilejského. Veliké jest, ó, to napnutí myslí lidských, jež jediná církevního sboru naděje drží ještě na uzdě; zhyne-li ta, oboří se laikové na nás po husitsku a budou hubiti nás, míníce tím zalíbit se Bohu. Právě v těchto dnech vyhnali Magdeburští arcibiskupa a kněží své z města, otočili se hradbami vozovými jako husité, a praví se, že požádali sobě také hejtmana od nich; i jest to věc tím nebezpečnější, že města okolní mnohá vstupují do jednoty jejich. Také pasovské město vyhnalo biskupa svého a dobývá jeho nyní na jednom hradě. Obě tato města jsou blízká Čechům a spojí-li se s nimi, jakož jest se obávati, najdou mnoho pomocníků i následovníků. Také mezi Bamberčany a biskupem i kapitulou jeho jsou rozbroje velmi nebezpečné.“

Těmito slovy argumentoval Cesarini ve své žádosti papeži, aby souhlasil s pozváním husitů do Basileje. Husitské manifesty a jejich pobuřující hesla totiž rozsévaly po celé Evropě nebezpečnou nákazu. Veliké znepokojení způsobilo nedávno povstání několika tisíc sedláků ve Wormsu proti židovským lichvářům, ale nejenom proti nim – stalo se vážnou hrozbou okolním městům i tamějšímu duchovenstvu. „Jestliže koncil nebude prozíravý,“ referoval notář basilejského koncilu, „je třeba se obávat, že se všichni tito němečtí sedláci postaví na stranu Čechů.“ Poplašné zprávy přicházely i z francouzského severu i jihu, z Burgundska, horských oblastí Savojska či Piemontu. Zkrátka – po Domažlicích se tón korespondence s Prahou změnil. Místo výhrůžek a nadávek se náhle v listě z basilejského koncilu ozvaly formulace z docela jiného slovníku.

„Snad Bůh jen proto dopustil různici mezi nás, abychom poznajíce zkušenosti, jaké zlé pochází z rozbrojů mezi bratřími, vrátili se tím vroucněji a bedlivěji k lásce a jednotě. Nepochybujeme, že i vám nemilé jest vidět tolikerou záhubu a neřesti, které z různic a bojů se rodí, a že toužíte i po pokoji vlasti své i po šíření pravé víry po celém světě. Toho pak nikde nedosáhnete lépe nežli u sboru tohoto, v němž všeobecná církev se shromažďuje. Zde o ovšem, cokoli náleží k pravdě víry, cokoli k pokoji a svornosti, cokoli k čistotě života i k zachování přikázání božích, bude se jednati se vší bedlivostí a svobodou. Každému volno bude navrhovati, cokoli víře křesťanské za prospěšné uznávati bude; každý budiž k tomu zde svou radou i pomocí. Slyšeli jsme, že jste stěžovali sobě častěji, že vám není dáno slyšení volné, jakého jste si žádali. Teď mizí příčina stížnosti: již máte příležitost úplnou a slyšení podává se vám, jakékoli sobě žádáte. Sám Duch svatý bude soudcem nejvyšším; on ustanoví, co v církvi věřiti a zachovávati se má. Dveře ke všemu dobrému vám již otevřeny jsou: nemeškejte vejíti s důvěrou. Prosíme pak vás, abyste vyslali za sebe muže mírné, bohabojné, pokorné srdcem žádostivé pokoje a hledící prospěchu ne svého, ale prospěchu církve Kristovy; a Pán ať dá vám i všemu lidu křesťanskému na tomto světě pokoj a na onom světě život věčný, amen.“

Pohled na město Basilej v roce 1493, dřevořezba z Norimberské kroniky

Opravdu: docela jiné formulace, než jakých dřív církevní otcové vůči těm kacířům českým zlořečeným prokletým používali. Křesťanská láska vedla prý otce shromážděné v Basileji k tomu, aby ukončili období nepřátelství s husity, a také aby jim nabídli příměří a slavné slyšení před celým koncilem. O to přece husitům šlo. Ti umírnění v Čechách jásali, ale Prokop Holý zůstal střízliv. Souhlasil s pozváním, ale trval na tom, aby husité mohli předstoupit před nejvyšší křesťanské fórum Evropy ve svéprávné pozici, ne jako předem odsouzení viníci. Před cestou do Basileje potřebovali husité především mít nutné záruky, a taky chtěli vědět, kdo vlastně bude soudcem, jaké budou stanovy jednání, vůbec bližší podmínky příští diskuse.

Soudce chebský

No, a o tom všem se jednalo v květnu 1432 v Chebu. Jaké to bylo jednání? Složité. „Nesnáze tohoto jednání ukázaly se býti mnohem větší nežli jednatelé se tuším byli nadáli, a Basilejští, chtěli-li dojíti cíle, museli několikráte vyšinouti se z cesty předepsané. Hlavní závada vězela v učení, totiž že sliby učiněné k újmě církve a víry katolické nemají moci ani platnosti a slovo kacířům dané že nezavazuje. Jak tedy máme vám věřiti? ptali se Čechové, vždyť jste nás již za kacíře odsoudili a proto podle libosti budete státi za závazky svými, aneb nic?“ Důtky takové šly hlavně od táborů a kněze Prokopa; pražané zajisté kladli se v Chebu téměř za prostředníky, snažíce se prosebně zmírniti obě strany krajní a nakloniti je k povolnosti. 18. května 1433 však byl takzvaný „Soudce chebský“ uzavřen.

Prokop Holý v čele českého poselstva přijíždí do Basileje

Strany se sjednotily v následujících článcích... Tak to máme za prvé: „Poslům z království českého a markrabství moravského ke sboru do Basileje přicházejícím dáno bude slyšení plné a svobodné před celým shromážděním, kolikrátkoli jeho žádati budou.“ A je tu bod druhý: „Budou-li žádati, vydají se od sboru někteří mužové hodní a učení, kteří by s nimi o věcech laskavě a bratrsky smlouvati mohli.“ A jsme u třetího článku: „Před sjednocením stran vykáže se jim ve shromáždění místo počestné a slušné.“ A na řadě je čtvrtý bod: „Propůjčí se jim čas jednoho, dvou nebo i více dnů, aby mohli uvážiti s rozmyslem, cokoli budou chtíti předložiti sboru na odpor.“ Bod pátý: „Vše, co proti nim předneseno bude, dá se jim také psané, kdykoli toho požádají; nápodobně i oni podají písemně, co na nich bude žádáno.“ A je tu artikul šestý; oč rozsáhlejší, o to důležitější: „Nižádná práva kánonů, dekretů, dekretálií a statutů od kohokoli vydaná, žádné nálezy znějící proti lidem od víry se jakkoli uchylujícím, žádné kruciáty a kletby proti pánům Čechům a Moravanům a proti těm, kdož se jich přidržují, od jakéhokoli stavu, nižádná ustanovení, zvláště sboru kostnického a sienského, aniž jakékoli jejich výklady, nemají a nemohou způsobem jakkoli vymyšleným býti na překážku nebo k újmě a k zemdlení jejich listů průvodních a svobody slyšení jejich.“ A jsme u sedmého bodu: „Ve při o čtyři články, o něž se zasadili, zákon boží a praxe Kristova, apoštolů i prvotní církve, spolu s konciliemi a doktory v nich právě se zakládajícími, přijaty budou za nejpravdivějšího a nestranného soudce na sboru basilejském.“ Za osmé: „Volno jim bude, jakož i nám, nerušíc pokoje ani počestnosti, kárati před sborem a vytýkati jakékoli stavů výstupky a způsobem stoudným předstírati sobě vzájemně vady pozorované.“ A zastavujeme se u bodu číslo 9: „Jakož i páni poslové čeští žádali, aby hříchové zjevní v církvi a zvláště při sboru vymítáni byli: my poslové od sboru přičiníme se podle možností, aby ty i jiné opravy v církvi s boží pomocí postupně ve skutek uvedeny byly.“ A jsme u desítky: „Po celý čas trvání listů glejtovních, na jakémkoli místě se octnou, přicházejíce, meškajíce nebo odcházejíce, nikde nepřestanou služby boží, aniž interdikt zachováván bude pro přítomnost jejich.“ Poslední článek tzv. Chebského soudce měl číslo 11: „Přičiníme se zjednáním poctivým, aby při odbývání služeb božích ve svých hospodách nikterak znepokojeni aneb rušeni nebyli.“

Církev poprvé souhlasí, aby se o náboženských otázkách diskutovalo na podkladě individuálního výkladu Bible

Náročný dokument. Pevně doufáme, že ctěné posluchačstvo stačilo pochytit alespoň většinu oněch důležitých článků, zaznamenaných v tzv. Chebském soudci. I tážeme se, bylo to všecko vskutku nutno? I odpovídáme: bylo. A proč? Protože ten tzv. Chebský soudce byl tím vůbec největším vítězstvím české, tedy přesněji: husitské věci. Církev poprvé ve svých dějinách souhlasila, aby se o náboženských a společenských otázkách diskutovalo na podkladě individuálního výkladu Bible. Poprvé v historii se nejvyšší orgán katolické církve nechal přimět, aby nenáviděné kacíře, kteří za normálních okolností patřili na hranici, považoval za rovnocenné partnery. Bylo to tedy skutečné vítězství. Největší, kterého husitská revoluce vůči církvi a jejím světským oporám dosáhla. „Když potom počalo se jednati s knížaty a městy o průvodu a bezpečí poslů českých na cestě, nastaly zase nové a ještě větší nesnáze. Čechové žádali nejprve, aby jim za posly jejich dány byly do zástavy osoby knížecí a znamenité; což když odepřeno bylo naprosto, namítali zase těžkosti jiné, že veškeré jednání již opět bylo před rozpadem. Teprve když v lidu chebském zase o to vzešlo veliké pozdvižení, uvolili se markrabě Fridrich a kníže Jan a potom i úřad města chebského k žádanému rukojemství, načež pokoj vrátil se mezi jednatele opět. Nato Basilejští domáhali se příměří všeobecného pro celou stranu římskou a pražané ukazovali se býti tomu nakloněni; ale Prokop Veliký namítal, že takové příměří je nemožné, protože války mezi stranami nepocházejí prý všecky z jednoho kořene, ale ze všelikých příčin, tu pro víru, tam pro dědictví, zde pro dluh, onde pro kořist.“

Proč nechtěl Prokop přistoupit na příměří? Protože války pro pravou víru měly jiný základ než boje o dědictví nebo kořist, z čehož vyplývá, že se husitským zásadám příčí uzavírat příměří s kdekterým nepřítelem. Pokud by si však někdo skutečně přál uzavřít s Čechy mír, měl podle Prokopova doporučení předložit žádost nejbližšímu zemského sněmu. Tak, pořádek musí být.

Když se basilejští poslové vrátili domů, byl to návrat takový... inu poněkud... rozpačitý. Všichni si byli dobře vědomi nemalých ústupků těm českým kacířům... proti komu?! Našim bratřím českým ve víře... no proto! Ale rozpaky zůstávaly. Povědomí o těchto rozpacích se donesly i do Prahy. Rozhodující ovšem bylo stanovisko kardinála Juliána Cesariniho, jehož přičiněním byly chebské úmluvy schváleny v plném rozsahu. „Již se počínají otevírati dveře, jimiž se ztracené ovce navrátí do ovčince,“ psal kardinál s poněkud předčasným optimismem v dopise papeži. Jiný dopis putoval králi Zikmundovi od Prokopa Holého. „Nejjasnější kníže a pane! Oznamuji Vám od sebe i od jiných našich poslů království českého a markrabství moravského, že jsme se s posly Vašimi domluvili, jak do Basileje jeti a jak tam státi máme.“ Český vůdce se v něm dožadoval jeho, tedy Zikmundovy osobní účasti v Basileji a doprovodu jeho českých spojenců.

Věnceslav Černý: Císař Zikmund jedná s husity na sjezdu chebském roku 1431

Zikmund, dotčený tím, že Prokop opomenul jeho královský titul, začal odpověď strohým oslovením: „Prokope! Jakož jsi nám psal od sebe i od jiných vašich poslů, kterak jste se umluvili o jetí Vašem do Basileje, my jsme tomu dobře porozuměli a slyšeli o tom s velikou radostí. Cokoli sbor svatý požádal od nás o glejtech a jiných věcech potřebných, to již vše vypraveno jest a bude vám posláno.“ Vyslovil svou spokojenost, že ano, s dosaženými dohodami jest obeznámen, a ano, přislibuje „vždy se chovati se jako milostivý král a pán.“

Otcové koncilu zašli v ohledech k husitům tak daleko, že už v červnu požádali svého světského protektora a basilejské konšely, aby ve městě zakázali pouliční živnost nevěstek, hazardní hry a jiné nepřístojnosti. Že by chystající se basilejský koncil provázel klid, ať už skutečný či ticho před bouří, to věru nelze tvrdit. Husité totiž zrovna v té době přepadli opevněný klášter Hradisko u Olomouce, část mnichů pozabíjeli a zbytek zatížili vysokým výkupným, načež se Zikmundův zeť Albrecht řídil zásadou oko za oko, zub za zub a nezůstal nic bratřím dlužen, jenomže v té době oni zase vpadli do Slezska a tak dlouho pustošili okolí Vratislavě a další města a městečka i kláštery na březích Odry, až zvýšili ochotu slezských stavů k dvouletému příměří. Husité se pak smluvně zavázali odstoupit od plenů ve Slezsku a v pohraničí až do návratu českého poselstva z Basileje.