244. schůzka: Zápas Jana Roháče z Dubé, odjinud z Tehova a ze Siona

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikoláš Aleš: Jan Roháč z Dubé

Když opustil koncem svého života Žižka táborské bratrstvo, přidružil se Roháč s ním k rozšířenému a nově zřízenému bratrstvu orebskému a účastnil se v něm všech bojů. Když před bitvou u Ústí roku 1426 husité bojovali v severních Čechách, vzal Roháč útokem Bělou pod Bezdězem a dal pobíti většinu tamního mužského obyvatelstva.

Byl to vskutku Žižkův dobrý žák, ten Jan Roháč z Dubé. Na likvidaci nepřátel totiž kladl slepý hejtman vždycky velký důraz. Dobyl Mimoň, zmocňuje se České Lípy, a pak už spěchal k Ústí nad Labem. Zdali bojoval bitvě na Běhání, to nevíme, jeho jméno se v té době nikde nevyskytuje, ani v obšírném seznamu husitských hejtmanů v zápisu o příměří po bitvě u Tachova. Možná, že byl u Ústí raněn, možná taky roztrpčen spory. Určitě byl velitelem při obležení Jihlavy, ale jinak – nic. Důvod: Roháčova absence při dalších taženích a bojích husitských vojsk mohla souviset s tím, že se v této době (tedy od roku 1427) stal hejtmanem v Čáslavi a snad začal zrovna tehdy stavět svůj hrad. Sion.

„Před Zikmundovým příchodem do Čech vystavěl Jan Roháč, muž urozeného původu, ale špatné povahy a nejhoršího smýšlení, v lesích nedaleko Kutné Hory na strmém pahorku hrad a nazval jej Hora Sion. Tvrdil, že z toho místa vzejde jednou pravda, která přinese českému národu svobodu.“

O hradě Sion

Vojtěch Král: Poloha hradu Sion s pečetí Jana Roháče z Dubé

Takže ještě jednou – Sion. Jméno, která má původ v hebrejském slovu sijjón, což znamená tvrz. Sion byl jeden z vrchů, na kterém byl vybudován Jeruzalém. Stála na něm původně pevnost Jebus, kterou David přejmenoval na „Město Davidovo“. Sem přenesl archu neboli truhlu úmluvy, takže se Sion stal posvátnou horou. Kromě tohoto pahorku na jihovýchodní straně starověkého Jeruzaléma je však jeden Sion u nás. „Hrad Sion byl postaven na skalnatém ostrohu, jehož stěny spadají velmi příkře k Vrchlici,“ dozvídáme se ze zprávy, kterou vypracovala vedoucí archeologického výzkumu na Sioně doktorka Eva Janská.

„Přístup k hradu byl pouze ze široké planiny jihovýchodně od hradu. Na tomto směru byl přístup k hradu ztížen hlubokým příkopem a valem, jímž byl ostroh oddělen od této planiny. Rozloha hradu byla asi jeden hektar. Většinu z této plochy pak zabíralo předhradí - prostor, kde sídlily pracující vrstvy hradu, kde byla hospodářská stavení. Od této části hradu byla příkopem oddělena menší část hradu, výše položená – vnitřní hrad, kde sídlil Jan Roháč z Dubé a jeho nejbližší.“ Což není všechno, protože dr. Janská dodává důležitou větu: „Tak se nám aspoň hrad jevil při návštěvě místa, kde kdysi stával; tak jej také popisují všechny dosavadní práce.“ Takhle to platilo celá desetiletí. Dnes je všechno jinak.

Sion je daleko spíš hrádek než hrad. Postavili ho na ostrožně, obtékané ze tří stran říčkou Vrchlicí. Od Kutné Hory je sem asi 8 kilometrů, docela nedaleko je obec Malešov, u které si to v posledním roce svého života vyřídil slepý Žižka s vojskem pražanů. V nejvyšším místě měří na délku nejvíce šedesát metrů a maximální šířku 40 metrů. A předhradí? To tu nebylo. V archeologické zprávě se sice říkalo něco jiného, ale k tomu se dodává, že tak se hrad jevil při návštěvě. Když došlo k průzkumu, bylo nutno názor změnit. Mezi hradem a takzvaným předhradím byl totiž objeven hluboký příkop. Celé devatenácté i dvacáté století se badatelé domnívali, že ho dal Roháč vyhloubit, aby chránil centrum Sionu, tedy vlastní hrad, ale onen průzkum ukázal, že příkop pocházel ze staroslovanského hradištního období. byl tedy o několik set let starší než samotný hrad. Roháč ho jenom využil.

Sion v roce 2008

Průzkum zjistil ještě jednu pozoruhodnou věc: hradební zeď byla nejmohutnější právě v těchto místech. Dělat nejsilnější hradbu tam, kde se rozkládá předhradí, je ovšem nesmysl. Ale hrad Sion byl bez předhradí. Ten proslulý a známý Sion se rozkládal pouze a jenom na onom na úzkém, skalnatém vrcholu. Kde byly stáje, kde byla hospodářská stavení a kůlny, kde ležely zásoby, které dovolovaly obráncům vzdorovat. Jak dlouho se vlastně bránili? Čtyři měsíce. Čtyři měsíce v obležení. A ještě jeden malý detail: Sion vůbec neměl studnu. Na jeden hrádek je těch záhad podezřele mnoho.

„Jednou z prvních starostí Zikmundových po jeho příjezdu do Čech bylo nakloniti si zbytky táborů. Ačkoli jejich hlavní moc u Lipan byla zničena, bál se stále ještě vojenského výcviku zbylých táborských rot. Jeho nabídky způsobily v bratrstvu rozdvojení. Většina, vedená knězem Bedřichem ze Strážnice, předním polním vůdcem po smrti Prokopa Holého, si přála vyjednávat se Zikmundem, menšina mu nesmiřitelně odporovala. Tito poslední počali k Janu Roháči z Dubé pohlížeti jako ke svému vůdci a uchylovali se na hrad, který si vystavěl za Malešovem u Kutné Hory nedaleko vsi Chlístovic. Dal mu biblické jméno Sion.“

Poslední bašta husitského hnutí

To, co napsal historik Jaroslav Kosina, si nemyslel jenom on. „Sion byl baštou husitského hnutí. Poslední baštou!“ Pravda je však trošku jiná. Sion – to byla Roháčova soukromá stavba. Roháč ho začal stavět možná už někdy po roce 1426. Pro začátek stavby mluví dva argumenty. Předně – Jan Roháč měl tehdy na organizování stavby čas. Zrovna tehdy hejtmanoval v Čáslavi, do vsi Chlístovic, v jejíž blízkosti se staveniště nacházelo, to nebylo daleko. Za druhé: dřív než v tomto období se stavba soukromého hradu, který měl být panským sídlem v centru poddanských vsí, nemohla uskutečnit. za revoluce to nebylo myslitelné - tedy v době, když byl bývalý poddaný „bratrem“ svého pána a jako takový směl i on nosit zbraň? Ba ne, soukromý hrad se mohl začít stavět až tehdy, když to s rovnostářstvím mezi husity nebylo už tak žhavé. Kromě Sionu tehdy vznikly ještě dva hrady: Kalich a Kunětická hora. Kalich u Litoměřic ovládal cestu do Míšně a Slezska, Kunětická hora měla dohlížet na Pardubicko a Hradecko.

Sion na rozdíl od nich nebyl postaven na žádném místě strategické důležitosti, spíš naopak. V okolí by se našly daleko příhodnější kopečky. Staveniště Sionu však leželo skoro uprostřed všech Roháčových poddaných vsí, a další skutečností, která odlišuje Sion od jiných husitských hradů, je jeho rozloha. Už jsme si říkali, že to byl spíš hrádek.Nemohl oplývat žádným luxusem, možnosti k ubytování hradního pána a jeho čeledi byl víc než skrovné. Ještě připomínáme – na hradě nebyla studna. Jan Roháč ji nestavěl, snad proto, že nepředpokládal její naléhavou nutnost. Dole pod hradem tekl potok, tam jistě tenkrát nějaká studánka byla, hradní pán soudil, že mu těch pár puten vody denně nahoru čeleď vynese. Když však potom došlo k obléhání – tak co potom? Kde získávali obležení vodu? Copak jim Zikmundovi vojáci dovolovali, aby si ji každodenně nosili od potoka na hrad? Ale moment, na to ještě dojde. Tak daleko ještě nejsme. Vždyť před hradem Sionem ještě žádní vojáci nejsou.

„Osudný obrat, který se stal v letech třicátých ve smýšlení české šlechty, nedotkl se pevné povahy Roháčovy; nedal se zvábiti, aby zájem svého stavu stavěl nad své náboženské přesvědčení. Byl jedním z oněch, té doby už velice vzácných mužů v české šlechtě, kteří nepřistoupili k jednotě panské, nýbrž věrně setrvali při bratrstvech jako dříve v dobách jejich štěstí, tak i v okamžiku hlubokého jejich pádu.“

Bitva u Lipan. Skupina táborských a sirotčích vojevůdců. Zobrazeni zde jsou Prokop Holý, Prokop Malý, Jan Roháč z Dubé a ozbrojenci Jana z Bergova

Jan Roháč bojoval v bitvě u Lipan a ocitl se mezi sedmi sty zajatci. Jak se stalo, že přežil? To není známo. Snad byl raněn, snad padl do zajetí hned na počátku bitvy, když se jízda dala oklamat, pustila se do pronásledování naoko utíkajících panských rot a přitom byla zaskočena přesilou ze zálohy. Jisté je, že ho jako příslušníka panského stavu vítězové ušetřili a po bitvě ho odvezli do Prahy, kde měl domácí vězení. Podle usnesení Svatojanského sněmu z června byl propuštěn na svobodu. Namířil si to asi na svůj hrad, ale nezůstal na něm a odešel do Tábora. Tady je dokonce uváděn jako táborský hejtman, doslova „hejtman obce Hradiště“. V prosinci 1434 svolal právě on sněm věrných. Vzhledem k tomu, že to bylo sotva pár měsíců po Lipanech, byla účast na něm imponující.

Po Lipanech se síla husitů nerozpadla naráz. V jejich držení pořád zůstalo několik hradů. Například Řísuty, Bílina, táborské hrady Lomnice, a ještě Kalich, Ostromeč, Panna na Litoměřicku. Z Ostromeče u Neveklova vedl například hejtman Filip z Padařova záškodnické akce dokonce až na ke Kouřimi a Bechyni. Hrad byl obležen zemskou hotovostí po vedením Hynce Ptáčka z Pirkštejna a bránil se přes devadesát dnů. Hrad Lomnici oblehl Oldřich z Rožmberka a Budějovičtí. Posilu poslanou z Tábora Oldřich porazil a hrad se vzdal smlouvou pro Tábor velmi výhodnou, protože posádka směla odejít na Tábor se zbraněmi a majetkem, a v náhradu za to, že Rožmberk pak hrad zničil, musel Táboru zaplatit 500 kop grošů. Také hrad Panna byl v husitském držení ještě v roce 1437; po dobytí byl zbořen.

Zikmund – úhlavní nepřítel

Jan Roháč z Dubé, poslední  husitský vojevůdce, který se 6.9. 1437 na hradu Sion neubránil vojsku císaře Zikmunda

Na rozdíl od všech těchto odbojníků označuje sice Jan Roháč ve svém listě, sepsaném na Táboře, Zikmunda za úhlavního nepřítele, snažícího se od pomocí lstí a podvodů odtrhnouti věrné od dovolené pravdy Boží, ale neopovídá mu nepřátelství. Zcela jasně uzavírá spolek obranný, protože chybějí i obvyklé formule, jako že ti, kteří se nepřidají, budou mocí a zbraní přinuceni. A na to si jinak husité potrpěli... Zdá se, že většina, přítomná na sněmu v Táboře, si přece jenom uvědomovala sílu vojsk panské jednoty i možnost jejich zásahu pro případ „porušení zemského míru“. Jenomže už za půldruhého roku nato množství lidu, shromážděného na náměstí v Jihlavě, vidělo, jak zástupci Žatce, Litoměřic, Nymburka, Čáslavi, Jaroměře, Dvoru, Písku, Prachatic a dalších podáním ruky císaři Zikmundovi uznávají jej za svého krále a pána a slibují mu oddanost a poslušnost.

„A když byly věci takto uspořádány,“ sděluje nám s potěšením Eneáš Silvius, „přišel Zikmund v srpnu roku 1436. od narození Spasitele do Prahy, kde byl on, který byl před krátkou dobou považován za nepřítele Čechů, za narozeného z cizoložství, za Antikristova syna, svatokrádežníka a za hodného veřejného zatracení, přijat s nejvyššími poctami. Šlechta a města mu složila přísahu poslušnosti, přijala úředníky, které sám ustanovil, a jeden se předháněl s druhým, kdo se zdá být poslušnějšího svého krále, tak je lidská povaha na obě strany neumírněná, ať chce pronásledovat nebo poslouchat.“

Proti těmto kacířským táborům raději mečem bych jednal, nežli slovem!

S lidskou povahou je to vůbec těžké... Jak se podařilo Zikmundovi pacifikovat Tábor, to byla přímo ukázka mistrovské diplomacie a znalosti psychologie. Při jednání se král přímo rozplýval přívětivostí a láskou, Táborské přesvědčoval, že se již dávno chtěl smířit s jejich městem, ale že druzí mu v tom zabraňovali. Kteří druzí? Na to se nikdo neptal. A že dobře ví o chybách církve i kněží, pokračoval Zikmund, o jejich hrabivosti, a nyní že je čas, aby se on, císař, a Tábor domluvili. A domluvili? Arci že domluvili. Nikdo si už ani nevzpomněl, jak ještě před pouhým měsícem císař vybuchl při jednání v Praze: „Proti těmto kacířským táborům raději mečem bych jednal, nežli slovem!“ Snad se to k Táborským ani nedoneslo, a když doneslo, paměť lidská přece může leccos odložit stranou... Ostatně – ti, kteří přišli s králem jednat, měli velice daleko ke svým předchůdcům, třebaže uplynulo pouhých 16 let od založení města. Ani ten kalich ve svém znaku si nenechali, a tak se není co divit, že císař jim dal majestát se zlatou pečetí, v němž se pravilo, že vše, co se dosud stalo, má býti zapomenuto a že císař nebude Táborským nic ve zlém připomínat. Aspoň na čas, pak se uvidí.

Táborské odbojné huby zacpány

Dohoda povyšovala Hradiště aneb Tábor na královské město se všemi právy Starého Města pražského. Obci se dostalo všeho, oč žádala, a nádavkem i nového znaku se znamením dvouhlavého říšského orla. Zikmund tímto přece jenom trochu škodolibým gestem navždy vymazal z táborského znaku horu s kalichem, chráněnou cepem a mečem. A za pár dní nato následoval další majestát, přiznávající městu dvě městečka a třiatřicet zápisných obcí, jejich dílů či poplužních dvorů v úhrnné sumě dvou tisíc čtyř set kop grošů, nepočítaje v to sto kop ročního platu na výtoni pod Vyšehradem a jedenáct zápisných vesnic předních táborských služebníků. A kromě toho všeho vložil Zikmund do otevřené dlaně kněze Bedřicha písemný příslib zápisu na Kolín a další zboží v celkové hodnotě tří tisíc kop grošů, „aby Jeho Milosti tím lépe mohli sloužiti.“ Táborské odbojné huby byly zacpány. Tou nejlepší ucpávkou – zlatem. Cesta zpět byla nastoupena, a táborský kovář Šimon, který koncem roku 1434 prohlašoval „byli jsme poraženi od nepřátel... pro naše velké bohatství...“ měl vlastně pravdu.

Jan Roháč z Dubé

Nevytratil se nám nějak z příběhu hlavní protagonista? Trošku ano. Kdepak jsme ho zahlídli naposled? V Táboře koncem 34. roku. Trvalo dvě léta, snad to bylo to snad někdy koncem roku 1436, kdy Jan Roháč vypověděl císaři škůdcovství a boj. Zřejmě si oživil vzpomínky z mládí... Byl tehdy členem roty ztracenců, která přepadla císařův transport. Jak napsal pan Eneáš Silvius Piccolomini ve své Historii české: „Když ostatní šlechtici odjeli do Jihlavy, aby uznali císaře, zůstal Jan Roháč sám doma, napadal sousedy, loupil a z podnětu některých pánů, pro něž, jak se zdálo, byl mír škodlivý a válka prospěšná, dráždil i Zikmunda, kradl mu stáda dobytka a vína, dovážená z Uher, způsobil že všechny cesty se staly nejistými a nebezpečnými, a nezastavil se ani před královskými dvořany.“ To neměl Roháč Zikmundovi dělat. Věru neměl... Na uherské voly si císař potrpěl... a což teprve na „mnoho soudků vína dobrého...“ Zikmund tímto záškodnictvím šermoval na sněmu království v lednu 1437, když vyžadoval povolení všeobecné berní daně: „Již pak vidíte, že Hradčané, Roháč a jiní den ode dne vždy více a více se protiví a zemi hubí, a my k tomu, což jsme mohli až do té chvíle, to jsme učinili našimi náklady vlastními, a ještě jsme neviděli, aniž vidíme, že by se nám pomocí kterou svým nákladem kdo uvázal. Toho již my dále stačiti nemůžeme, žádných požitků z této země nemajíce.“ Ti Hradčané, to byli nikoli obyvatelé Hradčan, ale Hradce Králové. Taky brali voly a víno? Těm šlo o něco jiného. O moc. A moc toho taky ztratili. Na rozdíl od Tábora. Hradec vedl s králem takovou drobnou válku, s drobnými úspěchy na onou stranách.

Hradečtí vyloupili a vypálili klášterní městečko Sezemice u Pardubic, to bylo o Vánocích, a hned po Novém roce je Diviš Bořek vyhnal z lesů, kam se v mrazivé zimě vypravili pro dřevo. Na Zikmundově dvoře se pak objevil hejtman Zdislav Mnich, aby za zády hradecké obce licitoval o kapitulaci. Zikmund mu odměnu skutečně vyplatil, ale při zpáteční cestě mu ji uzmul ještě větší filuta než byl Zdislav, jistý Vyzdvihač z Pardubic. K rozuzlení situace v Hradci však došlo bez králova osobního přičinění. Měšťané, kteří se údajně doslechli, že jim Zdislavovi bojovníci zamýšlejí vyrabovat sklepy, vzali moc do svých rukou a vyhladovělé husitské žoldnéře vyhnali z hradeb. Obležení se protáhlo na několik měsíců a ta i ona strana utrpěla nejednu těžkou ztrátu. Pro obléhanou ranou nejtěžší byla zajisté smrt pana Viléma Kostky z Postupic, kdysi náčelníka prvního českého poselstva do Basileje. Když bylo město svíráno nepřítelem stále více, ochabovala bojechtivost obyvatelstva, až konečně nabídlo Zikmundovi počátkem března 1437 svoje vzdání. Chtěje tomu zabránit, vyšel kněz Ambrož ze svého příbytku, svátost oltářní nesa v ruce, ale jeho výmluvnost minula se s účinkem u Hradeckých, zmořených dlouhým obležením. Odepřeli mu poslušenství a kněz Ambrož, utíkaje, pádem ze zdí městských se těžce pohmoždil na ruce a noze. I byl zajat a odvezen do vězení, načež se město vzdalo. Jen část nesmiřitelných, vedená knězem Martinem Prostředkem, opustila Hradec a vytáhla na hrad Sion, jediné již a poslední útočiště odporu proti Zikmundovi. Jak nebezpečného má v Janu Roháči soupeře, netajil se ani sám Zikmund, který již 15. února vyhlásil proti Sionu obecnou hotovost ke dni svatého Jiří.