319. schůzka: Víc než královská koruna

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zámek Ambras

Filipina Welserová, tajná manželka císařova syna Ferdinanda, žila se svými dvěma dětmi, Ondřejem a Karlem na hradě Křivoklátě, kam se odstěhovala z Březnice, všemi ctěna a vážena.

V srpnu 1562 se jí narodila dvojčata Filip a Marie, nesmírně slabé děti, a byla jen nepatrná naděje, že budou žít déle než několik málo dní. Tehdy již pětatřicetiletá Filipina byla porodem velice vysílena a trvalo dlouho, než se zase zotavila. Od té doby však postonávala a nikdy už nenabyla znovu své plné síly. Přesto byla zvyklá stát oběma nohama na zemi a energicky zasahovala všude tam, kde to bylo potřeba. Nepřenechávala domácnost služebnictvu, a o všechno se starala sama, chtěla být informována o každé maličkosti, která se na hradě udála, a byla známa tím, že sama vařila a prostírala stůl, když očekávala přátele. Pozoruhodný koníček hradní paní. Tenkrát ovšem představovalo stolování něco trošku jiného než dnes. Kolikanásobně? Až čtyřicetkrát. Hostiny o čtyřiceti chodech nebyly naprosto nic výjimečného. Takže když se Filipina chtěla postarat o blaho svých hostí, byla to námaha vskutku vyčerpávající. Své nápady si poznamenávala do malé osmerkové knížečky, a my s její pomocí můžeme získat představu o kuchařském umění 16. století. Ve svých receptech měla pořádek a systém. U každé tabule popisovala nejprve dorty a končila postními jídly. K mnoha receptům připojovala svoje poznámky – ona si je jaksi známkovala; některé kupříkladu označila jako „téměř dobré“. Svoje oblíbená jídla nijak zvlášť nezdůrazňovala. Možná že by nebylo od věci si nějaký z Filipininých receptů přiblížit. Třeba – něco od ryb. Štiku.

„Chceš-li připravit štiku, vezmi dva kořeny petržele a šest cibulí a nasyp tyto do hrnce se dvěma mírami vody. Povař je dvě hodiny; potom vyjmi kořeny s cibulemi, přidej krajíc osmaženého chleba, pořádně to promíchej a přidej k tomuto vývaru trochu octa, šafránu, cukru a pepře. Potom dej štiku do vody a až bude pořádně uvařena, slij z ryby vodu a přelej přes ni vývar. Nech ji tak aspoň hodinu dusit a bude.“ Téměř dobrá? „Bude dobrá a správně udělaná.“ Nepochybujeme o tom.

Anebo takový černý dort. Udělat černý dort. „Vezmeme osm až čtrnáct hrušek, podle toho, zda jsou velké či malé, a opečeme je dobře nad plamenem, aby se nespálily, nýbrž jen změkly. Dále vezmeme kdoulové jablko a stejně jako hrušky je opečeme nad plamenem, potom v plameni doměkka. Když je máme obě upečené, oloupeme je a zbavíme jader a položíme je do žejdlíku, naplněného do poloviny mlékem. K tomu přidáme devět vajec se žloutkem a bílkem, dále cukr, dále půl mírky roztlučených mandlí, přičemž musíš velice dbát na to, aby mezi nimi nebyla žádná hořká. To všechno promícháme a potom přidáme skořicovou kůru, hřebíček, pepř, zázvor a také podle chuti muškátový ořech a naneseme na tenké těstíčko, které vypadá skoro jako papír. Přelijeme růžovou vodou, bílkem a cukrem. Dort bude dobrý.“ Jak jinak.

Filipína Welserová

Paní Filipina Welserová, manželka druhorozeného císařova syna Ferdinanda, byla zkrátka vynikající kuchařka. Dokázala i postní jídla připravit tak, aby nikdo z hostů neměl dojem, že by se musel příliš zříkat obvyklých požitků. Tenkrát se ještě přísně dbalo na půsty, ale to se dalo obejít. Nejlépe chutně připravenými rybami. Oni to sice tehdejší lidé přesně nevěděli, ale dozajista začínali tušit, že časté požívání masa může být škodlivé. Nejednu chorobu, která trápila především bohaté lidi, lze zdůvodnit nesprávnou výživou. Dna, křečové žíly, revmatismus a ještě jiné neduhy, které správnou výživou lze vyléčit nebo aspoň zmírnit její příznaky, ztrpčovaly lidem dlouhá léta jejich života. Že by si však utrhli ten mastný žvanec od úst, to si nejspíš neodtrhli. Ale když bylo zle, tak si uměli poradit.

Výborná kuchařka i bylinkářka

Člověk si musel většinou pomoci sám nebo sáhnout po mastech a bylinných odvarech, jejichž recepty byly po celé generace tradovány. Často měly tyto léky překvapivý účinek, a ženy, které míchaly prášky a kapky byly vysoce váženy, ale také podezírány jako tajné čarodějky. Přípravou léčivých elixírů a bylinných čajů se celý svůj život zabývala i Filipina Welserová. Sama také obvazovala chorá místa a přikládala masti a bolest zmírňující náčinky. V okolí Křivoklátu se začala brzy šířit její sláva. Přicházeli k ní muži i ženy, většinou chudí lidé, a vyhledávali radu a útěchu. Dobře věděli, že křivoklátská hradní paní všechny jejich stesky vyslechne a že má i štědrou ruku. Nikdo o ní neřekl, že je čarodějka? Že je čarodějka, to ne. On o ní kdosi řekl ještě něco horšího. Její švagr (pravda – tajný švagr). Maxmilián, budoucí český král a taky císař. On to ani neřekl, on to napsal: „Byl bych nejradši, kdyby tu čarodějnici strčili do pytle. Bůh mi odpusť, jestliže činím bezpráví.“ V tom dopise vskutku slovo čarodějnice – neboli „die Brekin“ – bylo. Protože vskutku činil bezpráví, kdoví, jestli mu Bůh odpustil.

„Pro obyvatele v kraji kolem Křivoklátu byla však arcivévodova manželka pomocnicí v nouzi a všichni byli hluboce zarmouceni, když po smrti císaře byl Ferdinand dosazen za vládce v Tyrolích a odstěhoval se s rodinou do Innsbrucku.“ Filipina nebyla Češka. Pocházela z Augsburku, což je bavorské město, přesto pro ni nebylo z Čech lehké odejít, protože musela opustit lidi, které si oblíbila a kteří jí poskytli ochranu a bezpečí. Tady také ukončila svůj krátký život obě dvojčata, po zlém kašli a vysoké horečce. Filipinu tenkrát jenom s námahou udrželi při životě. Obě mrtvé děti byly nejprve pohřbeny na Křivoklátě, ale o něco později vydal císařský dědeček tajný příkaz, podle něhož měly být ostatky obou dětí převezeny do Prahy a jako potomci habsburského arcivévody pohřbeny v císařské hrobce.

Ferdinand II. Tyrolský

„Rok 1567 znamenal v životě manželů rozhodující obrat. Již předtím se předpokládalo, že druhorozený syn bude po smrti otce-císaře vládnout v Tyrolsku. Pro arcivévodu vyvstal tímto regentstvím úkol, kterému věnoval svůj další život.“ A díky němuž získal i přívlastek – od této chvíle je to pro dějiny Ferdinand Tyrolský. „Jako druhorozenec byl stále ve stínu svého bratra Maxmiliána, a to nejenom pro svůj tajný sňatek.“ Ono mu nic jiného zkrátka nezbývalo. „Jako místodržitel v Čechách měl až dosud jen málo povinností, které by mohly dát jeho životu opravdový smysl. Když Ferdinand odcházel do Tyrol, aby se seznámil se svou novou zemí a jejími obyvateli, bylo mu jasné, že tam narazí svým nestavovským sňatkem na potíže.“ A narazil. Hodně ztvrda. Tyrolští zemští stavové po něm žádali, aby se s Filipinou rozvédl. „Spojili se se stavy přilehlých rakouských zemí a hrozili vyděděním Ferdinandových synů. Pro arcivévodu nebylo lehké přesvědčit všechny o tom, jaký poklad pro něho a později také pro samotné Tyroly Filipina znamená. Teprve jí samotné se podařilo odstranit všechny předsudky vůči tomuto sňatku a získat pro sebe chudé i bohaté.“

Jako sídlo pro svou rodinu si arcivévoda vybral hrad Ambras. Ten tehdy ležel jenom kousek od centra Innsbrucku; dnes je prakticky součástí města. Ferdinand z něj vybudoval jeden z nejvelkolepějších panských sídel své doby. Byl milovníkem krásného umění, vyhledával styk s učenci a umělci, a nelze se divit, že výstavbou ambraského zámku pověřil významné stavitele své doby. Dochovalo se svědectví jistého Pighia, který sepsal pro svého pána, vévodu z Jülichu, jakousi turisticko-informační zprávu: „Z města Innsbrucku jsme jeli do letního sídla arcivévody Ferdinanda, jež se nachází nedaleko města a které si nezadá vůbec s trojitými vilami starých Římanů svou nádherou a velikostí. Leží na kopci pod nejvyššími vrcholky hor v údolí Innu a kolem dokola jsou černé a rozlehlé budovy. Neboť kromě dvorců a stodol stojí na pahorku zámek, srovnatelný s krásným palácem v nejnádhernější poloze, vyzdobený knížecím zařízením a obrazy, jaké zhlédneme jen v těch nejvýznamnějších městech. Ferdinand dal vybudovat zámek jako letní sídlo, velice pohodlné pro něho i jeho dvůr.“

V zámku jménem Ambras u Innsbrucku byly rozlehlé haly a jídelny, kratochvilné zahrady s exotickými zvířaty, vinohrady a altánky pro dámy. Filipina tu měla považte: svoji vlastní koupelnou s velkou, do podlahy zapuštěnou vanou a s krásným dřevěným táflováním. Arcivévoda sám dal postavit „uměleckou“ a „zázračnou“ komnatu. V areálu zámku byla zbudována umělá jezírka se vzácnými rybami, nechyběl tam ani umělý vodopád, v parku byly labyrinty, zámek obklopovaly ptáčnice, míčovna, drobné hodovní pavilónky, porostlé živou zelení. Po pobavení svých hostů dal Ferdinand sroubit v rotundě dřevěný stůl, pod kterým byla umístěna kola, poháněná vodou. Důvod? Když společnost seděla v pokročilou noční hodinu kolem stolu, bylo pro Ferdinanda potěšením nechat uvést kola do pohybu a stůl i s hosty roztočit. Což nemuseli někteří pánové i dámy přežít bez úhony. Tím spíš, že víno tady teklo proudem. Kupříkladu ve zvlášť upraveném místě ve skalní sluji, zvané „grotta“ neboli „jeskyně Bakchova“. Tam musel každý návštěvník dokázat už při vstupu, jak je zdatný. Zdatný co se pití týká. Musel vyprázdnit pohár ve tvaru soudečku se čtyřmi zatavenými obručemi, a to na jeden doušek. Ten soudeček měl tři mázy. Máz dělal čtyři žejdlíky. V dnešních mírách = půl litru. To byl tedy vydatný doušek. Když se dotyčnému podařilo soudeček vypít, aniž oddálil pohár od úst, tak byl zanesen do seznamu pijáků. „Kdo však to jedním douškem nedokáže a pohár odsadí,“ zapsal Ferdinand jako předmluvu do pamětní knihy pijáků, „tomu bude znovu naplněn a ze zámku nesmí odejít, dokud nedokáže takový přípitek provést. To tedy má být a zůstat spravedlností tohoto zámku a této sklenky.“ Tuhletu proceduru podstupovaly i dámy. Nikoli ovšem soudeček, ale loďku. Tedy pohár ve tvaru loďky. Vůči dámám se postupovalo milostivě – jenom dva žejdlíky. Ovšem na jeden zátah. I paní Filipina. Po přestálé zkoušce se sama zapsala do seznamu: „Doufám v Boha. F.W.“

Péče o nemocné, staré a chudé lidi

„Lidé brzy poznali, jaký dobrý duch se spolu s Filipinou Welserovou přistěhoval do Tyrol. Stejně jako na Křivoklátě začala se i v Innsbrucku a na Ambrasu starat o nemocné, staré a chudé lidi. Navštěvovala chatrče venkovanů, kteří žili v nouzi, pomáhala jim penězi i útěchou, povzbuzovala ty, kteří ztráceli naději, a vždycky dbala o to, aby zmírňovala chudobu nejenom v daném okamžiku, nýbrž aby se lidé dokázali poznenáhlu ze své bídy vymanit. Vedla lidi k tomu, aby sami něco dělali. Její kupecká krev jí říkala, že zlepšení sociálních poměrů sedláků a domkářů může nastat jenom tehdy, když tito lidé budou podle svých sil aktivně pracovat a plánovat svou budoucnost.“

Ministr práce a sociálních věcí by to nevyjádřil líp. Na rozdíl od dnešní vlády měla na svou aktivitu taky dost peněz – Ferdinand na ni opravdu štědře pamatoval. Dával jí často značné finanční dary a vždycky měl starost, zda Filipina opravdu vystačí s penězi, které jí poskytoval. To má nejeden manžel... takovéto starosti. Ferdinand měl starosti, jestli Filipina nemá těch peněz málo. Věnoval jí darem zámek Ambras i s okolními vesnicemi. Dostala ještě řadu dalších panství v okolí, a sama zakupovala některá okolní léna. Nad to všechno na ni muž pamatoval i častými finančními výpomocemi. Ve svých účtech je zaznamenával s poznámkou: „Co jsme její lásce z milosti bez jejího požehnání učinili.“ Filipina ovšem toto bohatství neshromažďovala. Ráda těšila své služebníky pozornostmi. Nikdy si nenechala ujít překvapení, když mladé nevěstě v den svatby nechala poslat k té příležitosti zvlášť ušité svatební šaty. Na Filipinu se obraceli nikoli jen lidé potřební, ale hledali u ní pomoc i leckteří šlechtici, když chtěli něčeho u Ferdinanda dosáhnout. Dopisy se zachovaly a my můžeme s údivem číst, s jakou důvěrou jí lidé psali. Už jenom ta oslovení... Svědčí o pozici, kterou Filipina v Tyrolích měla. „Nejjasnější kněžně Filipině Rakouské.“ Jiné dopisy adresovány pouze „slečně Filipině“, v dalších zase najdeme důvěrné oslovení: „Ferdinandovi a Filipině“.

Ferdinand pozval na svůj dvůr do Innsbrucku mnoho známých lékařů a učenců a bylo zcela v intencích jeho ženy, že do Tyrol přišli i doktoři, kteří studovali na universitách v Padově a Bologni. Itálie vedla v lékařském výzkumu, tam už začínali pitvat mrtvoly a využívat výsledků pro živé. Každý lékař ze střední Evropy, který chtěl být více a lépe vyškolen, odebral se na některé slavné italské vysoké učení, pokud na to ovšem měl potřebné prostředky.

Lékárna na Ambrasu

Společně se svými dvorními lékaři, v jejichž čele stál doktor Hanš, narozený v Čechách a vystudovaný v Itálii, se Filipina pokoušela rozšířit své vědomosti. Založila sbírku léčivých předpisů, která se zachovala až do dneška. Intenzivně se zabývala nemocným lidským tělem a díky zkušenostem se jí dařilo často své nemocné vyléčit. Na zámku Ambrasu založila vlastní lékárnu, ve které byly všechny její lektvary a mastičky. Vyrostla nějaká bylinka pro ni samotnou? Nedokázala si pomoci. Trpěla horečnatými onemocněními, svíravým pocitem na hrudi a oteklýma nohama. Její lékař dr. Hanš byl fanouškem lázeňských kúr a tak přesvědčil arcivévodu, aby jel s Filipinou do Karlových Varů. O její léčbě si vedl deník, ve kterém přesně popisuje Filipininu nemoc. Označuje za hloupé, když se nemocní s vysokou horečkou přikrývají peřinami, čímž se jejich teplota ještě stupňuje. „I když bella Filipina ztratila léty hodně ze svého tělesného půvabu, byl jí Ferdinand stále ještě fascinován, byl okouzlen její péčí a její bytostí.“

„V roce 1572 zemřela Ferdinandova sestra Kateřina, aniž zanechala nějaké děti. Byla ve svém manželství s polským králem velice nešťastná. Polská šlechta nabídla arcivévodovi polskou korunu, když několik měsíců po smrti své ženy odešel i král Zikmund II. Byla to pro Ferdinanda jedinečná životní příležitost, nosit na hlavě polskou korunu a lze si představit, že toto přání Poláků znamenalo pro něj několik bezesných nocí. Přitom by bylo jeho rozhodování snadné, kdyby Poláci zároveň nepožadovali zrušení Ferdinandova tajného manželství, neboť chtěli mít legitimní nástupce od stavovsky přiměřené manželky.“

Takový požadavek byl pro Ferdinanda nepřijatelný... Tyrolští vyslanci dali Polákům jednoznačně najevo, že Ferdinand nemůže bez Filipiny žít, že si ji musí vzít bezpodmínečně s sebou, „aby byla pořád u něho, kdyby měl být navštíven slabostí těla, neboť Její Milost o něj pečuje tak, jak jeho knížecí Jasnost sama je zvyklá.“ A kromě toho Filipina je „tichá, zbožná a bohabojná a jak v Čechách, tak i v dědičných zemích arcivévodových se vždy skvěle a dobře chovala, stala se tak oblíbenou a získala takovou vážnost, že ani v království Polském si nikdo nebude moci na ni stěžovat.“ Poláci na tyto argumenty nepřistoupili. Šlechta trvala na svém požadavku o zrušení sňatku. Kolik času potřeboval Ferdinand k tomu, aby učinil své rozhodnutí? Přesně to nevíme. Co víme, je, že jeho žena Filipina pro něj znamenala víc než královskou korunu na hlavě. „Mně stačí, jsem-li králem tvého srdce,“ měl údajně tehdy své manželce říct Ferdinand, a vstoupil tím do dějin. „Tak tedy arcivévoda nakonec polskou korunu odmítl a 12. prosince 1575 byl prohlášen za polského krále jeho bratr, císař Maxmilián II. O několik dní později jmenovala protistrana vladařem země sedmihradského vojvodu Štěpána Báthoryho.“

Oba synové Ferdinanda a Filipiny vyrůstali bez problémů. Byli to sportovně založení mladí muži, které všude rádi viděli. Otec se je pokoušel pomalu uvádět do společnosti, ovšem pomalu, protože nemohl předpokládat, že jeho bratr někdy přehlédne poskvrnku na jejich narození. Podnikal všechno, co mohl, a to i u papežského dvora. Navrhl Řehoři XIII. svého staršího syna za biskupa, zatímco pro mladšího měl vyhlédnuté místo velmistra Řádu německých rytířů. Aby to prošlo, musel mít papežské požehnání. A to skutečně dostal. Papež prohlásil manželství uzavřené na zámku v Březnici za právoplatné a zbavil Ferdinanda dalšího utajování. Po hře na schovávanou mohl teď pán Tyrol zavítat kamkoli i se svou manželkou.

„Filipinina teta Kateřina Lokšanská zemřela v dubnu roku 1580. a její neteř si uvědomila, že i její rozloučení s tímto světe se blíží. Zúčastnila se ještě veliké slavnosti v Innsbrucku, ale jen s námahou se při různých představeních držela na nohou. Její osobní lékaři jí pustili žilou, a tím ji ještě více oslabili. Ferdinand, kterého myšlenka na smrt věrné a milované ženy zasáhl jako blesk z čistého nebe, neodcházel od jejího lůžka.

Tak, jak Filipina žila, nenápadně a zbožně, odešla z tohoto světa bez dlouhého boje se smrtí. Usmířena sama se sebou, se svou rodinou a svými věrnými se rozloučila a slíbila, že také na onom světě bude Ferdinanda očekávat. Ve své závěti myslela i na vdovy a chudáky v Tyrolsku. Ferdinand ztratil svou milovanou ženu, jeho synové pečlivou matku, služebnictvo vzornou paní, přátelé vysoce váženou ženu a země tyrolská milovnici všech zkormoucených srdcí.“