318. schůzka: Mně stačí, jsem-li králem tvého srdce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ferdinand II. Tyrolský

Ze svého manželství s Annou Jagellovnou měl Ferdinand patnáct dětí. Při jeho smrti bylo živých ještě třináct, deset dcer a tři synové.

„Nejstarší, Maxmilián, zdědil Čechy, Uhry, Horní a Dolní Rakousy; mladší Ferdinand, který po dlouhý čas spravoval Čechy, obdržel Tyroly a země venkovské; poslední Karel Štýrsko, Krajinu, Korutany, Gorici, Terst a území istrijské. K čemu toto dělení, kterým poškozeno bylo dílo, jemuž Ferdinand obětoval svůj život? Zda lze vysvětlit to jednou z oněch slabostí, jimiž se panovník jeví člověkem, či zbytkem nedůvěry, ne-li hněvu, proti nejstaršímu jeho synu Maximiliánovi?“

Tuto otázku, vznesenou francouzským historikem a vynikajícím znalcem české historie Ernstem Denisem necháme prozatím viset ve vzduchu. Ještě než Ferdinandův nejstarší syn usedne na otcův trůn, tak se v ohnisku naší pozornosti ocitne jeho mladší bratr. Jmenoval se stejně jako tatínek – Ferdinand. (Abychom si rodiče a potomka nepletli, budeme k mladšímu Ferdinandovi přidávat přívlastek „Tyrolský“ – druhorozený dostal totiž kromě zemí venkovských do své vlády právě Tyrolsko.) Otec nebyl vždy spokojen s chováním svých synů; za posledních let svého života, když byl žádán, aby se šetřil, odpovídal: „Práce mně neškodí, ale hoře, způsobené náboženskými ideami Maximiliánovými a nerovným sňatkem Ferdinandovým.“ Jak jsme tady již konstatovali, necháme budoucího císaře Maxmiliána prozatím na pokoji; o to víc si budeme všímat jeho mladšího bratra.

Vyrostl v pohledného mladého muže s plavými vlasy a krátce přistřiženým vousem. Po tatínkovi tělesnou přitažlivost s největší pravděpodobností nepobral. Kdekterá panna v mocnářství jeho otce mohla na něm oči nechat. Jedna z nich na něm vskutku ulpěla mnohem déle, a on zase zadíval se do jedněch krásných očí, které byl spatřil v Augsburku. Mezi všemi jihoněmeckými městy měl Augsburk zvláštní postavení. To postavení se zakládalo na tisícileté historii, na vysoké politice, která se v jeho zdech zhusta pekla, na hrdosti svobodného říšského města, do něhož přijížděli císařové a králové, aby tu spolu jednali a začasté se v smíru sblížili, aniž se hned sahalo po meči.

Ferdinand II. Tyrolský

Celý Augsburk ovládaly v podstatě dva rody. První z nich – to byli Fuggerové, druzí se jmenovali Welserové. Obě jména znali nejenom v Evropě, ale i daleko za mořem v Americe, jakož i na „konci světa“ – v Zadní Indii, kde rostl pepř. Koření, nové potraviny a neznámá barviva - to všechno byly komodity, díky kterým vytvořily oba obchodnické rody obrovské bohatství. Tohleto bohatství zasahovalo do nejvyšší politiky, a bylo to právě ono, co prosadilo volbu Karla V. císařem. „Bartoloměj Welser, hlava rodiny, byl nesmírně zdatný obchodník Zřejmě se už narodil s tužkou a počitadlem v ruce. Žil a dýchal pro firmu, měl oči všude a přesto přehlédl, že si jeho krásná neteř nenechala ujít příležitost, aby se podívala z arkýře honosného domu na pestrý slavnostní průvod, který táhl ulicemi města. Filipina mávala šátečkem, ale polekaně ustoupila zpět do pokoje, když si všimla, že mladý arcivévoda Ferdinand, druhý císařův syn, se k ní dlouho a intenzivně zahleděl nahoru.“

Do toho Augsburku vjel císař (byl jím tehdy ještě stále Karel V.) po pravici se svým bratrem, budoucím císařem a českým králem Ferdinandem I., po levici se svým synovcem, arciknížetem Ferdinandem. Rodiny Fuggerů a Welserů spolu soupeřily, kdo panovníka při návštěvě města ubytuje. I když Jacob Fugger zvaný Bohatý, financoval volbu Karla V. německým králem, tak přednost byla tentokrát dána – Welserům. Uvádí se, že vzácnou návštěvu uvítaly v komnatách Welserova paláce, „drahé koberce, damašek, benátská zrcadla, těžké čalouny, cenné obrazy, palmy z rovníkových krajů, stěny vysoko obkládané vzácným dřevem a z jídel ta nejdražší: humři, ústřice, tropické ovoce.“ Uprostřed vší té bombastické nádhery zaujal mladý arcikníže místo po boku „nejsličnější dívky, jíž kdy ve svém životě spatřil.“

Láska na první pohled. I ze strany půvabné Filipiny. Však si taky dala dost dlouho na čas. První rozpuk mládí měla již za sebou. Bylo jí už celých dvacet, tedy nebyla z nejmladších a za sebou už leccos měla – zejména řadu odmítnutých uchazečů o svou ruku, a to mezi nimi nechyběla ani hrabata, jakož i bohatí patricijové. Filipina byla velice přitažlivá mladá žena. Urostlá, štíhlá, se zlatými vlasy, podle tehdejšího módního obyčeje je skrývala pod tenkou síťkou. Její pleť byla mimořádně jemná, současníci tvrdili, že když pila červené víno, tak bylo vidět, jak jí prosvítá něžnou kůží na krku. Nejkrásnější na ní byly údajně oči, platilo-li už tehdy, že oko do duše okno, pak se do Filipininy duše muselo nahlížet moc hezky.

„Byla tak krásná, že krásnější tváře a vznosnější postavy nebylo možno si vůbec představit. Z jemného oválu její tváře mírně zářil lesk temně modrých očí zastíněných dlouhými brvami, její bohaté tmavé vlasy měly tak čistou alabastrovou běl s růžovým nádechem, že každý náhodný divák chtěj nechtěj musil na tuto krasavici upřít své dychtící oči. Žádný sochař by byl nevytvořil pravidelnějšího nosu a ruka nejzručnějšího malíře by neuměla nakreslit jemné obočí, jež se nad očima tence kroužilo ve vysokých obloučcích.“

Milá Filipina byla zřejmě sama samotinká z celé rodiny, která podědila kupeckou krev. Chudák strejda Bartoloměj Welser doufal, že prostřednictvím Filipiny získá do rodiny obchodně zdatného mladého muže, alespoň tak zdatného jak byl on sám. On byl hodně zdatný. Natolik, že mohl císaři Karlovi V. klidně půjčit dvanáct tun zlata, což byl hotový státní poklad. Taková půjčka by asi každého z nás poměrně dost finančně poničila. Strýčka Bartoloměje Welsera nikoli. Zbylo mu ještě tolik, že stačil vlastním nákladem vyzbrojit osm válečných lodí, pomocí kterých byla dobyta Venezuela. Obchodoval hlavně kořením a cínem, a když se jednou setkal v hlavním městě Nové Hispanie se samotným císařem, tak mu císař prokázal stejné pocty jako císařským grandům.

Vynález knihovny

Ale zpátky k Filipině. Ona se pořád k sňatku ne a neměla, až si všimla císařova syna. Přičemž si nepovšimla pouze ona jeho, leč i on jí. První vzplanutí zamilovanosti proběhlo asi v Augsburku. Skutečná láska se však dostavila až v Čechách. „Ferdinand byl často hostem na zámku v Březnici v západních Čechách u Kateřiny Lokšanské, sestry Filipininy matky. Kateřina byla žena samostatná, věděla, co chce, a poznala, že je výhodné obchodovat s císařským domem a pěstovat společenský život. A že k hostům patřili i synové a dcery císaře, bylo téměř samozřejmostí. Její dům byl považován za společenské středisko, ve všech ročních obdobích přicházelo mnoho návštěvníků a všichni byli co nejpřívětivěji vítáni a co nejskvěleji pohoštěni ještě stále krásnou březnickou zámeckou paní.“ Tato paní vynalezla na Březnici knihovnu. Knihovnu jako nábytek. Do té doby se knihy uchovávaly v truhlách.

Filipína Welserová

Filipina Welserová se dostala do Čech tak, že ji tam pravděpodobně poslali rodiče z Augsburku – aby poznala jiné prostředí. Jenom slepec by totiž na ní nepoznal, že se do císařova syna zamilovala. No a právě na Březnici se jednoho dne objevil císařův syn Ferdinand. Tedy ten, před kterým tu měla být Filipina ukryta. Paní Kateřina připravila hostinu. A vtom ji – nade všemi těmi paštikami a zvěřinou a poháry vína – uviděl. Když ji spatřil, nemohl od ní odvrátit zrak a před očima mu vyvstala ta scéna z Augsburku, jak v arkýři patricijského domu stojí dívka a opětuje jeho pozdrav plný obdivu a jak posléze celá ta krása usedla vedle něj u augsburské tabule. Ten příběh zní snad až příliš romanticky, ale ani troškou romantičnosti jsme jej nepřisladili. Těm dvěma bylo jasné, že chtějí být svoji, jenže: byly tu stavovské rozdíly. Ferdinand byl císařským synem, zatímco Filipina navzdory svému bohatství pouhou měšťkou. Ferdinand byl však druhorozený – v následnictví trůnu zaujímal druhé místo v pořadí. Až za Maxmiliánem, starším o dvě léta. Ten si měl jednoho dne na svou hlavu posadit královskou korunu a tím převzít odpovědnost za obrovská území v Německu a ještě v jiných zemích, které jeho matka Anna přinesla do manželství.

Na Ferdinanda čekala vláda v některé z vedlejších zemí, takže v cestě sňatku s tou krásnou Augsburčankou mu kromě stavovských předpisů jako by toho moc nestálo. Jenomže stálo. Filipina. Sice se do Ferdinanda zamilovala, ale natolik byla zběhlá v kupeckém myšlení, že dokázala chladně uvažovat. Měla spoustu pochybností, ani ne o sobě, ale – zvažovala důsledky možného tajného sňatku, pro sebe a pro svou rodinu a obchodní dům Welserů. Jak asi bude císař vůči nim reagovat? Jeho hněv možná nedopadne jenom na její hlavu, ale uvrhne do neštěstí celou rodinu. Uvažovala zřejmě dost dlouho, ale nakonec: svolila. „Do plánu byla zasvěcena paní z Lokšan, neboť svatba arcivévody Ferdinanda s Filipinou Welserovou se měla konat na březnickém zámku. Jenom opravdu nejbližší důvěrníci a přátelé Ferdinandovi se dověděli o chystané svatbě, pro niž byl hledán diskrétní kněz. Ale i zde se postavily Ferdinandovi a Filipině do cesty netušené překážky. Každý duchovní se totiž obával, aby se neprohřešil proti nařízení nejvyššího císařského pána a aby si ho příliš neznepřátelil. Nakonec ale projevil ochotu Kateřinin zpovědník, tridentský probošt, že provede v noci tajný svatební obřad.“

Tajný svatební obřad

Zámecká kaple byla osvětlena pouze slabým svitem, když do ní o půlnoci vkročil ženich s nevěstou ve společnosti jen několika přátel. Venku zuřila sněhová bouře, když si oné lednové noci v roce 1557. oba dva mladí lidé před krucifixem řekli své „ano“. Žádná hudba. Žádná hostina. Obřad trval jenom několik minut. „Vyzývám přítomné,“ vyzýval oddávající kněz, pan probošt z Tridentu, „aby slavnou přísahou zde před oltářem Božím potvrdili, že nikomu za žádné sliby ani pohrůžky neprozradí, že Jeho královská výsost, nejjasnější kníže Ferdinand, podle řádů církve svaté bere si za manželku katoličku Filipinu, dcera Františka Antonína Welsera a jeho choti Anny, rozené z Zinnenburku.“ Pak dal kněz podepsat svědkům listinu, že obřad viděli a že do své smrti zachovají dnešní událost v tajnosti. Za pár minut už nic nepřipomínalo, že se tu něco odehrálo a co to bylo. Jenom ten zápis na listině. „Arcivévoda Ferdinand v měsíci lednu Anno Domini 1557. s paní Filipinou si dali manželský slib.“

Jinak nikdo nic netušil?... Nikdo. Ani služebnictvo na Březnici, o to se postarala paní Kateřina z Lokšan. V přiměřené době po této události se narodil tajným novomanželům syn. Při této příhodě asistoval Ondřej Mathioli. Děcko bylo tedy na světě. Komu se vlastně narodilo? A co teď s ním? Tetička dostala nápad, aby byl chlapec položen na zámecké schody. Šest dní po porodu byl arcivévodův syn položen mezi dvoje dveře v hlavní bráně, a tam je vskutku objevil ráno vrátný Tomáš, řečený Tkanička. Paní Filipina projevila ochotu přijmout chlapce za svého, a zámecký kaplan pokřtil dítě jménem Andreas neboli Ondřej. Tatínek viděl svého prvorozeného až po několika týdnech. „Brzy po této události se Ferdinand rozhodl, že ubytuje svou malou rodinu na jiném hradě. V roce 1560 přesídlila Filipina se synem a věrným služebnictvem na Křivoklát. Tento hrad dal pro ni Ferdinand zvlášť zařídit.“

Pozorní posluchači tohoto seriálu a neméně pozorní čtenáři těchto stránek si zajisté vzpomenou, že tento královský gotický hrad nad řekou Berounkou sloužíval ještě jiným účelům, než rekreačním pobytům příslušníků vládnoucího rodu. To je pravda. Křivoklát byl odedávna poměrně neblaze proslulým vězením, ve kterém vězňové úpěli za nejtěžších podmínek. Málokterý z nich opustil hrad živý. Když se jednoho dne Filipina vydala na procházku právě kolem ponurých sklepení, tak to s úděsem spatřila. Byly to dvě vyzáblé postavy za mřížemi žaláře. Zřejmě obyvatelé zdejšího nápravného zařízení. Po tomto strašlivém zážitku se Filipině Křivoklát poněkud zprotivil. Zeptala se na ty vězně a dověděla se, že oba dva jsou už léta žalářováni pro svou víru. Jeden z nich, Jan Augusta, byl biskupem českobratrské obce; druhý, Jan Bílek, byl rovněž sektář. Ten oba vyzval, „aby se odvrátili od své zbloudilé víry,“ ale oni to odmítli, a tak je dal zavřít na Křivoklát.

„Za dvě léta nato byl stejným způsobem jako prvorozený Ondřej adoptován i druhorozený syn, který dostal jméno Karel. Paní Filipina pak navštívila i s děckem císaře v jeho audienční hodině, neboť takový panoval tehdy zvyk, že každý poddaný smí svou prosbu císaři na hradě vyjevit. Tam pak v náručí se synkem žádala o milost a jako pravá žena si stěžovala, že její manžel je z vysokého šlechtického rodu a ona pouhou erbovnicí, měšťankou, a proto že se obává oznámiti svůj sňatek otci, který je vznešený, přísný, ale jistě i spravedlivý.“

Císař jí na tu fintu naletěl? Zdá se, že ano. I po dvou dětech byla totiž Filipina stejně krásná jako předtím. Císař tedy prohlásil, že žádný otec nemůže být takovým netvorem, aby ho její krása neoblomila. Filipina mu nejdříve srdečně poděkovala, a pak oznámila, kdo jako tím jejím manželem vlastně je. No a situace se drobet změnila. Císař si dal zavolat Ferdinanda, ten se před ním rozplakal, poklekl a prosil o milost, Filipině ukápla slza a přitiskla dítě pevněji k hrudi. Co na to císař... a vlastně i dědeček? Vyhodil je, nebo propustil, a když vychladl, tak jim poslal své rozhodnutí písemně.

A to všechno je pravda? Není. Ale je to pěkně vymyšleno. Filipina Welserová císaře ve skutečnosti nikdy nepoznala, a ani by to neodpovídalo její povaze, totiž přiblížit se k panovníkovi tak poníženě. Navzdory svým úzkostem a pochybám si byla vždy vědoma patricijského původu. Ale arcivévoda Ferdinand si audienci u otce snad vymohl... Skutečně mu ji poskytl, bylo to údajně v Linci a otec se synem se tam pravděpodobně viděli naposled. Císař sňatek svého mladšího syna uznal, ale s podmínkou, že musí zůstat utajen na věky věkův. S následnictvím na trůn český a uherský nemohl on ani jeho potomstvo počítat, jedině kdyby vymřel celý habsburský rod. Pak že by se snad dalo přivřít oko. Všem dohromady vykázal roční příděl třicet tisíc zlatých a osvobodil je od daní a poplatků. Ferdinand-syn si nejspíš v duchu říkal, že se Ferdinand-otec později vzdá požadavku na utajování jeho manželství, ale tohleto toužebné přání se mu nevyplnilo, protože císař zemřel překvapivě náhle, aniž si s Ferdinandem mladším mohl na toto téma ještě někdy promluvit.