321. schůzka: Cuius regio, eius religio

„Po více než půldruhého století úřad arcibiskupský byl zastáván administrátory. Katolíci byli zbaveni přirozeného svého vůdce ve chvíli, kdy by více než kdy jindy byli potřebovali správy jednotné a pevné. Teprve po dlouhém vyjednávání přiměl Ferdinand dvůr papežský ke jmenování arcibiskupa pražského. Velikou nesnází bylo, jak mu opatřit čestné důchody: skoro všecky statky arcibiskupské přešly v ruce cizí a papež obával se vydat trapnému ponížení jednoho z nejpřednějších svých zástupců. Naléhání a sliby císařovy zvítězily konečně nad úzkostlivostí papežskou. Ustanoveným kandidátem byl Jindřich Píšek neboli Scribonius z Horšova.“

r_2100x1400_dvojka.png

Milý Scribonius usedl však na pražském stolci arcibiskupském pouze jako dočasný zástupce. Ferdinand měl totiž vyhlédnutého onačejšího kandidáta. Byl jím Antonín Brus z Mohelnice. Narodil se v Mohelnici, a pocházel ze zámožné rodiny moravského původu, leč jejího majetku užívat nechtěl. Ve dvaadvaceti byl vysvěcen na kněze, a hned nato se přihlásil, aby jako vojenský kazatel mohl provázet vojsko táhnoucí proti Turkům. Pak působil na štaci v Chebu. Tam jako farář krok za krokem hájil půdu proti pronikajícímu protestantismu. Tu půdu hájil úspěšně a byl zvolen za velmistra křížovnického řádu. Sám král ho povolal do Vídně. Nebylo to jenom pozvání. Byl v tom příslib funkce jakési. Hned dvou. Tedy postupně. Nejprve tajný rada, poté: vídeňský biskup. Papeži se však rodák z Mohelnice moc nelíbil. Nezdálo se mu na něm jeho vystupování na koncilu. Vystupoval tam totiž samostatně. Což nebylo žádoucí. Ferdinand však nedal pokoj a Bruse nakonec ve funkci, která byla předtím sedmdesát let neobsazená, prosadil.

„15. září 1561. roku jej papež posvětil za arcibiskupa pražského. Volba byla šťastná, a Brus nezklamal důvěry panovníkovy; za neustálých a neslýchaných nesnází, jež byly by zmalátnily mysl nejpevnější, jeho oddanost neochabla a jeho víra neumdlela; bezprostřední úspěchy nebyly příliš patrné, jak by také mohlo být jinak? Avšak klestil cestu svým nástupcům a umožňoval jejich vítězství. Bylť nejen poslušným synem církve,“ praví se o novém arcibiskupovi v jednom vřelém vyznání, „ale i spravedlivým a lidským ke všem i dobrým vlastencem; nekatolíci čeští vážili při něm, že přál národnosti jejich. O šetrnosti jeho k jinověrcům svědčí zvláště slova, jimiž měl roku 1578. na otázku, co učiniti s kacířem, odvětit: za malou herezi žádá zákon ztrátu ruky, za velkou chce upálení – ale kněz k tomu ničemu raditi nebude.“

Na české scéně je rušno

Na všech stranách se ohnivě debatovalo, hledaly se cesty k názorovému sblížení. Většinou však marně. Kdysi spořádaný systém církevní správy se přes veškeré snahy nového arcibiskupa Antonína Bruse a představitelů katolíků i kališníků ocitl ve stavu – jak to vyjádřit slušně a přitom výstižně? Možná by posloužilo cizí slovo „dezolátní“. Papežská kurie prosí, vyzývá, nabádá k pořádku, hrozí tresty, před časem se odhodlala vyslat do země průkopníky rekatolizace, fakticky však zůstává vůči rozštěpení církve bezmocná. Řím se od roku 1564 smířil i s krotkým, konzervativním kališnictvím - to bylo chápáno a povoleno výhradně v tom smyslu, že věřící smějí přijímat tělo, i krev Páně = pod obojí způsobou. Ostatní vyznání však považovala apoštolská stolice za kacířská. V českém státě si toho nikdo nevšímal. Naprostá většina národa – snad devadesát procent – vyznává v podstatě reformaci, ať už je její konkrétní věroučné zabarvení jakékoli.

r_2100x1400_dvojka.png

„25. dne měsíce ledna léta 1558. císař Karel ve Frankfurtě nad Mohanem na sněmu říšském skrze legáty své složil ze sebe císařství a odevzdal je králi Ferdinandovi, bratru svému, s radou a povolení kurfiřtů, kteří tu přítomni byli. Tak král Ferdinand od kurfiřtů za císaře volen a potom v březnu ve Frankfurtě vůbec vyhlášen a potvrzen. Byl císařem římským 6 let, 4 měsíce a sedm dní. Téhož léta 21. dne měsíce září umřel v klášteře v Hišpánii jeho bratr císař někdejší Karel V. Před smrtí jeho kometa se ukázala a tu on hned se roznemohl a čtyřicátého dne umřel. V tom klášteře císař tak se držel, aby o božských věcech v samotnosti a na poušti co nejvíce přemýšleti mohl. Velmi zdrženlivě si vedl, mravy střídmé na sobě ukazoval, pokrmu a vína velmi skromně užíval. Dvanácte osob toliko při sobě v klášteře měl a koně jednoho, ale sám skoro s žádným nerozmlouval. Nikdá se nenazýval císařem, než toliko Karlem. Říkával o sobě, že jest neužitečný světu, neužitečný Bohu v tomto životě a proto že prosí a žádá, aby v životě věčném Bohu chválením ho sloužiti mu mohl. Častokrát na své poklesky a hříchy zjevné s pláčem naříkal, právě, že po ta všecky léta, která živ byl, ani jednoho dne tak, jak náleželo, Bohu nesloužil.“

To o sobě jeho bratr a nástupce na císařském trůně Ferdinand nikdy netvrdil. On Bohu sloužil poctivě, i když žádným fanatikem nebyl, a co se nutnosti významných oprav v církvi týká, o těch byl přesvědčen. Jejich iniciátorem se měl podle jeho názoru stát velký církevní koncil. Habsburk byl katolík, ale neměl nic proti přijímání podobojí, ani proti zrušení kněžského celibátu, a se zavedením národního jazyka do liturgie byl taky smířen. S velkými nadějemi vzhlížel k papeži Pavlu III., který svolal církevní sněm a pozval do města Tridentu na společné jednání katolíky i luterány a české kališníky. Tridentský koncil netrval týdny ani roky, ten pracoval v úplně jiných rozměrech. S přestávkami s táhl 18 let. Na jeho počátku Ferdinand doufal, že reformní proud uprostřed církve zvítězí. Když se však koncil za úplně jiné situace rozcházel, ukázalo se, že veškerá vynaložená námaha byla marná. Církev nejenže odmítla jakékoli opravy náboženských řádů, ale potvrdila všechna středověká dogmata. Přijímání z kalicha povoleno nebylo, sněm pouze doporučil jeho povolení papežem. A papež nakonec povolil, stalo se tak v roce 1564.

Koho vláda, toho náboženství

„Cuius regio, eius religio.“ Neboli po česku: „Koho vláda, toho náboženství.“ Tohleto vymysleli v Augsburku. Říšský sněm tehdy uzavřel zápas s protestanty mírem takzvaným augsburským. Tímto mírem se rozplynul sen o jednotném křesťanském vyznání v jeho pravověrné katolické podobě. Naprostá většina knížectví a státečků na německém území zůstala v protestantském táboře. Na svých územích mohli feudální páni určovat, čemu smějí věřit jejich poddaní. Poddaný nemohl své vyznání svobodně volit, ale musel ve své víře následovat pána. Koho vláda, toho náboženství.

I u nás jsme měli na jedné straně „papežence“ – ty představovali katolíci a staroutrakvisté. A proti nim tu byli protestanti, tedy luteráni, novoutrakvisté, čeští bratři a některé náboženské sekty. A hlavní rozdíl mezi oběma skupinami? Stačí, když budeme vypočítávat, oč usilovali protestanti. Katolíci chtěli pravý opak. Když si před požadavky protestantů dáme znamínko minus, dostaneme katolíky a ušetříme čas. Takže podle protestantů: církev má být chudá. Nepřísluší jí světská moc. Pravý křesťan je ten, který svou víru podřizuje výhradně učení Bible a evangeliím, nikoli dodatečným „nálezkům lidským“. Pompa katolických obřadů je hříšná. Věřící nepotřebuje k obcování s Bohem prostředníka. Sama upřímnost víry stačí ke spáse. Církevní obřady se mají konat v jazyce srozumitelném věřícím. Praví křesťané nepotřebují ani papeže, ani další instituce. Kněží se mohou ženit a mít děti. Věřící nemusejí chodit ke zpovědi. Kněžská tonsura je výmysl lidský, ne boží. A ještě přijímání podobojí, samozřejmě. Samozřejmě. No, je toho dost. A nešlo to dohromady. Tedy pokud se mělo jednat o jednu církev. Církevní správa, to všechno náleželo katolíkům, zatímco absolutní většina věřících se hlásila k protestantským vyznáním. Správní instituce nebyly s to uvádět do života příkazy Vatikánu. Ony se v tom moři protestantů doslova topily. To musel být v království Českém docela veselý nepořádek...

Ano, děly se u nás věci neuvěřitelné. Ty se ovšem u nás děly dost často. Tenkrát to bylo ale opravdu na pováženou. A kdy nebylo? Nad duchovenstvem v zemi bděli arcibiskup, konsistoř se svým administrátorem a čtyřiceti pěti děkany pod sebou. Všichni dohlíželi, aby nebyl jmenován nějaký podezřelý farář. Farář podezřelý z kacířství, samozřejmě. Když se kněží ujímali úřadů, slavnostně slibovali, že budou poslušni katolické církve i svých děkanů, že se neuchýlí do pravé víry. To platilo pro všechny kněze. Ve městech nadále platily dekrety, zakazující jmenovat protestantské kazatele. Jenomže: celá ta složitá církevní organizace připomínala fakticky kostru těla v rozkladu. Což je drsný příměr, ale na místě. Formality totiž fungovaly, praxe nikoli. Ta byla přímo opačná. Protestantští věřící dosavadní kněze buď vyháněli, anebo je rozmanitými tlaky formovali k obrazu svému. Například obce odmítaly faráře poslané z konsistoře, pokud ti se nezřekli starých obřadů. Buď se zřekneš, nebo tady s námi nebudeš!... Obyčejní kněží raději zjednodušovali mše, nevyžadovali zpověď, upouštěli od tonsury, mnozí se klidně ženili. Ve Slaném se sňatky kněží proměnily ve veřejnou slavnost, konanou na útraty obce.

„V Chabařovicích, v městečku, které náleželo Litoměřicům, věřící k reformaci přistouplí viděli velice neradi, že kněz katolický přicházel každou třetí neděli do jejich osady. Obyvateli vymysleli si prostředek velice důmyslný. Pokaždé, když farář přibyl, vystrojili mu slavnost a pozvali ho na hostinu; marně hleděl uniknout tolika poctám, takže opouštěl obec namol opilý. Načež ho udali u konsistoře, že svůj čas tráví v hodování a chováním svým jest na pohoršení. Ubožák obeslán byl do Prahy, kde se na jeho hlavu sypaly výtky – již se nevrátil. Konšelé chabařovičtí pak byli zarmouceni, jejich duše prahly po slovu božím; i žádali správce duchovního u svých pánů litoměřických. Musili se pak spokojiti tím, jenž jim byl poslán. Tento pak obohatil obec třinácti dětmi.“ Mezi námi – obvykle nebylo třeba svého duchovního pastýře systematicky opíjet a pak ho udat. „Ano, kněží se docela snadno poddávali mírnému tlaku, ženili se rádi a ve svých obřadech zaváděli změny, jakých si přály jejich ovečky.“

Ovšem ne všude to dopadlo tak dobře jako v Chabařovicích, kde s příchodem nového kněze došlo k populační explozi. V řadě vsí se opuštěné fary proměnily ve stáje, protože nebylo kněží, kteří by se jich ujali. Leckde církevní záležitosti spravovali laici. Jejich jedinou kvalifikací bylo, že po několik měsíců studovali v baště luteránství, ve Wittemberku. Desátky ani ostatní církevní dávky odváděny nebyly, protestantské kněze neměl kdo světit, arcibiskup neměl k zajištění své důstojnosti a obživy takřka žádné jiné důchody než apanáž od císaře, kněžská dráha znamenala obětovat se chudobě a v podstatě žít z almužen svých oveček. Takže církev začala být opravdu chudá...

r_2100x1400_dvojka.png

„Ještě patrnější byla změna ve městech, kde katolictví vzdorovalo déle. Chování Plzně, Budějovic, Mostu, Ústí a Chebu roku 1547 dokazuje, že až do té doby vzdorovalo kacířství – během dvaceti let se však mění vše. Protestantský kazatel se ujímá roku 1561. hlavního chrámu chebského; následujícího léta jest v Ústí tolik kacířů a evangelických duchovních, že podkomoří pokládá za nutné zakročit, ovšem marně, město přeruší veškeré spojení s konsistoří a přejde úředně k reformaci; celkem jen dva města zůstávají katolickými, Plzeň a Budějovice, ale i jejich odpadnutí jest jen otázkou času, protože se ztrácejí v zemi úplně protestantské. Nepřítel vnikl již do pevnosti. V Plzni se nezachovávají více svátky zasvěcené, obyvatelé předepisují svým farářům novoty v bohoslužbě, mši a víře; v Budějovicích protestanté pohřbívají na hřbitově katolickém – když se knězi, který vykonal tento obřad, dostane pokárání, vymlouvá se, že od protestantů byly mu činěny výhrůžky a došlo by k všeobecnému vzbouření, kdyby nebyl vyhověl jejich žádosti. Jistý kněz Havel, chtěje povzbuditi panovníka a zbystřit jeho utuchlou bdělost, obsílá před královský soud asi třicet kněží, mezi nimi držitele nejdůležitějších far v Praze i v předních městech. Kacířství, praví ve svém obžalobě, je všude, na universitě, v konsistoři, v radách městských, na sněmu, mezi nejvyššími úředníky. Obžalovaní celkem věci vytýkané nepopřeli, a Ferdinand se neodvažuje je odsoudit, odročuje své rozhodnutí a sotva uchrání toho Havla od násilí.“

Ferdinand už zdaleka není tím, čím býval... Po smrti své milované ženy trpěl vážnou depresí. Dostával ledvinové záchvaty a taky ho často přepadala zimnice. Dvořané mu doporučovali odchod na odpočinek. Na ten se ale Ferdinandovi nechtělo... Prohlašoval, že mu neškodí práce, že ho ubíjí zármutek nad sňatkem jeho mladšího syna Ferdinanda Tyrolského s Filipínou Welserovou, a taky s tím starším klukem, s Maxmiliánem, to není, jak má být; tento následník trůnu má názory příliš volnomyšlenkářské, je to člověk neukázněný a možná – protestant!

„Od nějakého času Ferdinand slábl; jeho zdraví, dosud výtečné, se změnilo kolem roku 1560: trpěl kamenem a byl vysílen zimnicemi. Na Zelený čtvrtek roku 1564. chtěl podle obyčeje umývat nohy chudým, byl však zachvácen mdlobou. Lékaři mu hleděli zatajit pravdu, ale nepřesvědčili ho. Živořil ještě několik měsíců a zemřel 25. července roku 1564.“

„Z poddaných Ferdinandových,“ to psal domů vyslanec benátský, „Němci milují krále, ale nebojí se ho; Čechové ho nemilují, ale bojí se pro přílišné tresty, které jim uložil za posledního odboje, ale tento strach již začíná ochabovat. Uhři ho nemilují, ani se ho nebojí.“ Ferdinand zemřel jako jedenašedesátiletý po třiceti osmi letech vlády. Svět opustil ve Vídni, ale po roce byly jeho ostatky přeneseny do Prahy, aby tam spočinuly v katedrále svatého Víta po boku milované choti Anny pod nádherným mramorovým náhrobkem od sochaře Alexandra Collina. Na řadě byl další teď Habsburk. V době otcovy smrti nikoli nejmladší, bylo mu devětatřicet. Ten u nás panoval dvanáct let, ale zůstal v naší zemi cizincem. Moc dlouho u nás nepobyl. Český král navštívil České království všehovšudy čtyřikrát, a co hlavně – naděje, které do něho kdekdo vkládal, na celé čáře zklamal.