322. schůzka: Připomínám Ti naléhavě, aby ses choval uměřeně...

Takové a podobné příkazy vydávala maminka Anna Jagellonská vychovatelkám svých dětí. Tatínek Ferdinand s ní jako obvykle ve všem souhlasil. Rodina sice byla královská, ale na vyhazování v ní nebylo. V rozmařilém přepychu se na dvoře prvního „dlouhodobého“ českého panovníka z rodu Habsburků rozhodně nežilo. Stůl pro děti byl prostřen prostě, ba skromně. Když ke královským rodičům zavítala v Tyrolích návštěva, tak ráda pozorovala, jak jsou dětičky dobře vychované a jakou prokazují tatínkovi a mamince úctu a poslušnost. Platilo to pro všechny potomky, zejména pro tři syny.

r_2100x1400_dvojka.png

Především ti byli zvyklí na přísnou kázeň a byli dodržovat jisté ceremonie, jak to vyžadoval otec. Například směli v jeho přítomnosti stát jenom s nepokrytými hlavami s baretem v ruce. Tak dlouho, až jim dal tatík pokyn. Pak se směli posadit. Na děvčata Ferdinand tolik přísný nebyl. To spíš maminka dbala na dobré mravy – vždyť jednoho dne měly být zasnoubeny s těmi nejvznešenějšími princi. Synové sice byli důležitější, ale koneckonců ani dcerky nebyly k zahození. Z důvodů sňatkové politiky. Všeobecně se doufalo, že prostřednictvím devíti děvčat bude možno navázat příbuzenské vztahy s těmi nejmocnějšími rodinami v Evropě.

Nejstarší syn Maxmilián, narozený ve Vídni v noci z 31. července na 1. srpen roku 1527 byl plavovlasý, veselý mladý muž, který byl všude oblíben a líbil se zvláště benátskému vyslanci Giustinianimu. Panovala všeobecná spokojenost a radost, že král Ferdinand má tak sympatické a kamarádské syny. Vzhledem k tomu, že je čekaly v říši důležité politické úkoly, tak to bylo pořád lepší, než kdyby to byli mrzouti a kakabusové. „Velice brzy poznal král Ferdinand s chotí,“ dozvídáme se od rakouské historičky a spisovatelky literatury faktu Sigrid-Marie Grössingové, „že jeho děti mají neobyčejné jazykové nadání. Nejlepší učitelé vyučovali houf jeho potomků nejprve německému jazyku, a potom latině – jazyku, který byl tenkrát neodmyslitelný od dokonalého vzdělání. Pak mluvili mistři parlírování; s chlapci česky a po několika letech se to zkoušelo i s franštinou, italštinou, španělštinou a konečně i s maďarštinou, kterou mluvila jejich matka. Ferdinandovi synové se učili překvapivě rychle, bez námahy chápali všechno nové a byli fascinováni tím, co jim učitelé vyprávěli o tajemstvích světa.“

Nasávání kacířství

Ani tělesný výcvik nepřišel zkrátka. Tělesná výchova tenkrát vypadala tak, že všichni tři chlapci se naučili skvěle sedět na koních a dovedli mistrně zacházet s dřevcem. Důležité bylo, že všichni byli brzy známi tím, jak jsou laskaví a že mají k lidem dobrý přístup. Maxmilián měl mít jednoho dne velkou moc, právě proto se u něj zdůrazňovalo důkladné a rozsáhlé vzdělání. Vychováván byl nejprve v Innsbrucku, kde se mu podařilo přičichnout k luteránství. Nasál do sebe toho kacířství dost a zhluboka. Vydatně mu pomohl jeho učitel Schiefer, což byl někdejší Lutherův posluchač. Tatínek Ferdinand to bohužel o zjistil pozdě. Neortodoxního luterána okamžitě propustil, na jeho místě se však časem objevili další protestanté. Jeho kazatelem se například stal ženatý luterán Pfauser.

r_2100x1400_dvojka.png

„Od mládí se princ Maxmilián obklopoval osobnostmi, které otec považoval za podezřelé – tu názorově, jindy zas bohémským stylem života. Tak v období šmalkaldské války, Ferdinanda velmi roztrpčovalo, že syn se svými kumpány hodně pije, odmítá poslouchat starší rádce a vůbec se chová svéhlavě. Volnomyšlenkářství nedůstojné habsburského prince Maxmilián projevoval i ve svém přelétavém vztahu k ženám.“ Ferdinand poslal oba své starší syny za svým bratrem, císařem Karlem ke dvoru do Špýru. Karel si přál mít své synovce nějakou dobu u sebe a dbát na jejich výchovu, jenže je neuhlídal, zvlášť staršího Maxmiliána.

Sedmnáctiletý Maxmilián násilně ukájí svůj chtíč

Sedmnáctiletý synek vyvolával vskutku neobyčejnou pozornost přítomných dam, takže ho ani z očí nespustily a vynakládaly vše, aby získaly jeho přízeň. A mládenec prostě nedokázal jejich půvabům odolat. Císař sice pro loučení s bratrem rukoudáním slíbil, že na ty kluky, zvlášť na toho staršího, dohlédne, ale byl příliš zaneprázdněn, aby se mohl starat o to, s kým se mládenec stýká a jaké mravy a zvyklosti si osvojuje. Ve Špýru (a nejenom tam – všude, kam přišel) se konaly veselé slavnosti s bohatými bankety. Stolovalo se a pilo až pozdě do noci, no a když měl Maxmilián zálusk na nějakou ženskou bytost, tak se vrhl na nejbližší služebnou, aby ukojil svůj chtíč. Takto se ukájel pravidelně. A když mu dotyčná nebyla po vůli, tak neváhal použít násilí a nebral na vědomí žádné slzy, žádné prosby. Znásilnil, a hotovo. Pak se zase oblékl do nějakého alegorického kostýmu a chodil spolu s přáteli v pestrých průvodech, které byly všude pořádány, a pod rouškou noci a navíc ještě chráněni maskou zase obtěžovali jednu ženu a dívku za druhou. Žertovná kratochvíle. Zvláště když znásilněná žena byla vdaná a mladí muži si živě představovali tvář příslušného manžela.

Tohle všechno se táta Ferdinand o synu Maxmiliánovi dověděl. Slovo od slova. Informátor od císařského dvora byl spolehlivý. Nic naplat – bylo třeba, aby si Ferdinand synka vypůjčil, aby si ho podal, aby s ním zacvičil. Vyčinil mu latinsky: „Věř mi, že když se budeš i nadále chovat tak, jak jsi začal, je navždy ztracena Tvá duše, Tvá čest i tvoje dobrá pověst a Ty přitom nebudeš příliš starý. Naplněn starostí, že bys mohl po mé smrti vyrůst v bezuzdného zpustlíka, připomínám Ti naléhavě, aby ses choval umírněněji. Když ale nemůžeš jinak, chovej se aspoň opatrněji, nevyvolávej veřejné pohoršení, nech provdané ženy na pokoji a už nikdy nepoužívej výhrůžky nebo dokonce násilí!“

r_2100x1400_dvojka.png

Něco takového se královskému pantátovi nepsalo asi nejlehčeji, jenomže Ferdinand považoval za svou povinnost odkázat syna do příslušných mezí. Jak zapůsobil otcův káravý dopis na toho mladého kohoutka, o tom historie mlčí. Možná, že šel do sebe. Možná. Aspoň na nějaký čas. Aby ten starý dal pokoj. Maxmilián nejspíš dobře vycítil, že si s ním otec dělá veliké starosti. Když má kluk roupy, je nejlepší ho oženit! Taková či podobná myšlenka se určitě přehnala i královskou hlavou tatínka Ferdinanda. „V Augsburku se rozhodlo o Maxmiliánově soukromém osudu. Pro vkus mladého světáka až příliš rychle – oba otcové, Karel a Ferdinand, podepsali v domě bankéře Fuggera manželskou smlouvu mezi Maxmiliánem a o rok mladší Karlovou dcerou Marií.“

Maxmilián a Marie měli společného dědečka – tím byl Filip I. Sličný, kastilský král, a taky babičku – ta se jmenovala Johana a říkalo se Španělská, jinak vzhledem k její schizofrenii „Šílená“ – tak těmto dvěma se narodili Karel a Ferdinand, oba rodní bratři. A jejich potomky byli Maxmilián a Marie. To znamená, že ti dva novomanželé byli pokrevním bratrancem a sestřenicí. Celé augsburské jednání sledoval Maxmilián s pochmurným výrazem ve tváři. Neměl čas ani chuť vydat se na dlouhou cestu do Španěl, a tam se oženit s děvčetem, o kterém věděl jenom to, že je to jeho sestřenice a že je přísná katolička. Takže jediným škrtem pera tu bylo skoncováno s jeho dosavadním veselým životem. A budoucnost – ta se mu jevila v těch nejšedších barevných odstínech. Ale neozval se. Ani jedinou námitečku neměl. Stejně by mu to nebylo nic platné, a kromě toho by proti sobě popudil nejenom otce, leč i strejčka císaře. Tak se smířil.

„Vyslechl, že má být jmenován otcovým nástupcem v Uhrách, v Českém království a v rakouských dědičných zemích a hrabstvích. Kromě toho mu císař nabídl titul českého krále. Jeho dcera Marie měla mít na hlavě alespoň královskou korunu, i když bez moci a vlivu. Otcové nadto prohlásili, že mladým manželům dají po svatbě k dispozici dostatečně peněz. Ferdinand se zavázal, že bude platit ročně 60 000 rýnských zlatých – mělo je dodat vévodství slezské a Horní a Dolní Lužice. Císař projevil velkorysost a přislíbit své filiae carissimae – své milované dceři – dvojnásobné věno: 200 000 dukátů ve zlatě a nadto z dědičného podílu její matky Anny Jagellonské 100 000 burgundských korunních tolarů.“

Věděl Karel V., odkud ty peníze pro mladé vezme? To nikdo netušil, zřejmě ani císař sám. Během svého života sice získal leccos, ale nikdy ne bohatství. Kam se podíval, tam měl dluhy. Neustále žádal o další a další úvěry. Naštěstí tu byli Fuggerové, kteří byli ochotni půjčit císaři velké částky. Zřejmě měli dobré srdce... Jedna ruka myla druhou a ta císařova byla ustavičně prázdná. A napřažená. Jako že „dej, dej!“ Přesto měla být jeho dcera vyvěněna přímo královsky.

r_2100x1400_dvojka.png

„Mladému Maxmiliánovi trvaly rozhovory v Augsburku příliš dlouho. Před očima svého otce a strýce se musel projevovat solidně a nemohl si dělat to, po čem toužilo jeho srdce. Manželská smlouva ho ani v nejmenším nezajímala. Přál si být jenom co nejrychleji pryč. Tajně za noci opustil s malou družinou říšské město, aby se setkal s Mořicem Saským, na kterého přenesl císař kurfiřtskou hodnost po bitvě u Mühlberku. Tento Sas měl v říši veliký vliv. Až jednou dojde k volbě císaře, jistě by mohl být Maxmiliánovi velmi užitečný. Oba muži uzavřeli tajnou dohodu zpečetěnou rukoudáním, čímž Mořic slíbil, že nebude za císaře volit nikoho jiného než Maxmiliána. S tímto tajným příslibem se mohl Maxmilián vydat na cestu na nevěstou do Španělska.“

Tak, a byla svatba. Ještě ne. Teprve museli do toho Španělska dojet. No a co? Vyjeli, cestovali, dojeli. Tak jednoduché to nebylo. Maxmilián musel nejprve sestavit družinu. Když ji měl pohromadě, vydal se před Mnichov směrem na Innsbruck. Všude, kam ženich přijel, byly pro něj pořádány honosné slavnosti. Oni to všichni věděli, že něco takového má rád, a tak se ho snažili potěšit. Maxmilián na oplátku dával městským otcům zlaté a stříbrné řetězy, občas i pohár, na kterém byl vyražen jeho portrét. Prostě chtěl, aby na něj vzpomínali v dobrém... Jestli to ovšem platí o dívkách a ženách, které dal v Mittenwaldu a nedaleko Innsbrucku pochytat, aby se s nimi on a jeho mužstvo pobavilo, tak to vůbec není jisté. Přepadli je jako bandité. Ono se to v Tyrolsku rychle rozneslo, jak vznešení pánové ve výpravě císařova synovce pochytali několik mladých dívek a žen a zneužili je. „17. června v Mittenwaldu zajala Jeho Knížecí Jasnost několik žen a těm pak věnovala jednu zlatku a třicet krejcarů.“ Jako odškodné, a taky aby nemluvily. Zdá se, že Maxmiliánovy mravy zpustlé mravy se vůbec nelepšily. Právě naopak – myšlenka na chystaný sňatek ho možná doháněla k ještě větším výstřelkům. Dívky a ženy byly vydány na pospas těm šlechtickým zpustlíkům. Stěžovat si nikde nemohly, žádný soud by si netroufal přijmout jejich žalobu a potrestat násilníky. Mohly být ještě rády za tu hrst peněz.

„Po divokých dnech v Innsbrucku se Maxmilián setkal ve starém zámku svého dětství, v Ambrasu, se svými sourozenci. Radost však byla zkalena, protože milovaná matka už před rokem zemřela při porodu svého patnáctého dítěte. Když se Maxmilián dozvěděl o matčině smrti, ujel z císařského tábora pln bolesti a zoufalství. Uprostřed noci vlastnoručně osedlal koně a tajně odjel divokým tryskem, doprovázen jediným spolehlivým zbrojnošem. Jeho útěk se však velice brzy prozradil. Jeden z jeho rytířů, Tomáš Perrenot z Chantennay se okamžitě vyšvihl na koně a dostihl uprchlíka už u druhé poštovní stanice ještě před rozedněním. Maxmilián rozzuřen tasil na pronásledovatele meč.“

Tomu se říká cesta na vlastní svatbu... Další pobyt na pevnině už trval jenom krátce. Ve Španělsku totiž netrpělivě čekali. V Miláně princ všechny okouzlil, všichni se na toho půvabného mladíka ani nemohli vynadívat. V janovském přístavu se nalodil a Středozemním mořem se plulo ke španělským břehům. Klidná plavba to nebyla. Vysoké vlny smýkaly malou flotilou sem a tam, často se převalily přes palubu – princ ležel promočen na kůži, sužován nevolností, ke všemu ho ještě roztřásla pořádná zimnice. Myslel si, že nadešla jeho poslední hodiny, nemohl polknout ani sousto, chtěl jenom pořád pít, cesta se zdála celou věčností, takže když dorazili na místo, byl mladý muž úplně vysílen a vypadal jako svůj vlastní stín. „Na to vše se nedal brát při dávno předem naplánovaných svatebních obřadech vůbec žádný ohled. Doba i místo byly už pevně stanoveny před mnoha měsíci.“

„13. září roku 1548. se konala ve Valladolidu svatba. Maxmilián na ni šel jako na vlastní pohřeb: vyhublý, bledý a stále ještě v horečkách, s výrazem funebráka, který se výborně hodil k jeho zevnějšku. Marie, plna očekávání, musela mít z mladého ženicha, o jehož ohnivosti se dokonce i ve Španělsku leccos šuškalo, hrozný dojem.“

Takže celá ta svatba: nic moc... Navenek byla ohromná. Staré město se slavnou tradicí se skvělo ve slavnostním hávu. Všecičko bylo nádherně osvětleno, v noci bylo jako ve dne, z domů vlály pestré prapory, děti házely květiny na cestu, a lidé propukali v jásot, kdekoli se pár objevil. Maxmilián se tvářil jako ztělesněné neštěstí. Slavnostnímu obědu nevěnoval ženich ani jediný pohled, ani slavnostní divadelní představení, na kterém byla uvedena hra Lodovica Ariosta, speciálně napsaná na počest mladých manželů, ho nerozptýlilo. Tak to si musel doslova oddychnout, když svatební oslavy skončily... Ještě tu byla svatební noc. A nebylo prakticky nic. Vůbec nic. Jak to bylo tenkrát obvyklé, shromáždila se v předsíni před ložnicí polovina dvora, aby sledovala průběh událostí. Jenomže – ať poslouchali sebenapjatěji, nic neslyšeli. Jeden z přítomných, který byl asi dobře informován, o tom pořídil tento raport: „O svatební noci ležel jen jedenkrát u své ženy a pak už vůbec ne, protože mu v tom zabránila nemoc. Teprve od té doby, co se uzdravil, spí spolu pravidelně.“

Takže na svatbu a na Španělsko měl Maxmilián vzpomínky nevalné... Ty nejhorší. S jedinou výjimkou. Jmenovala se – Marie. Nevěsta. Ta se mu od samého počátku moc líbila. Dá se říct, že Maxmilián se do ní zamiloval. Láska na první pohled. Už 19. září, tedy ani ne týden po svatbě, napsal ženich své tetě: „Shledal jsem svou nevěstu svěží, zdravou a ke své nejvyšší spokojenosti.“ O tom, zdali měla i Marie stejné pocity, se tam nepíše, ale postěžoval si v tom dopise na svůj zdravotní stav. „Moje štěstí je vrtkavé. Právě v tuto dobu, kdy bych byl zdraví nejvíce potřeboval, jsem na tom byl špatně.“ Španělům připadala Maxmiliánova manželská zdrženlivost jaksi... divná. Oni ji prostě nechápali. Není divu, že brzy začaly kolovat zvěsti že k sobě ti dva mladí lidé necítí žádnou zvláštní náklonnost. Nebyla to pravda, byla to čistá lež. Brzy museli i ti největší pochybovači uznat, že Maxmilián a Marie se stali dvojicí přímo nerozlučnou, jedna duše a jedno tělo. Marie, sestřenice a manželka (v jedné osobě) svého manžela a bratrance. Byla totiž chytrá a bystrá. Tedy: žádná krasavice, ale vyzařovala z ní jakási neodolatelná přitažlivost, která měla na Maxmiliána přímo magnetický vliv a způsobila, že zapomněl na všechny ženy, které kdy měl. Od okamžiku, kdy se oženil, se navzdory očekávání zklidnil, a jakkoli se jeho nepřátelé snažili najít na jeho soukromém životě skvrnu, nikdo už o něm nemohl říct nic špatného.

„Marii Španělskou miloval Maxmilián stejně horoucně jako před ním otec Ferdinand královnu Annu. A i jeho manželství bylo obdařeno mnoha potomky – královský pár zplodil celkem deset dětí. Snad aby by byl Maxmilián uchráněn nebezpečných vlivů, žili novomanželé za Pyrenejemi. Princ byl v Madridu připravován na brzké převzetí správy Španělska. Maxmiliánovi se však v ortodoxně katolickém prostředí nelíbilo a dlouho tam nevydržel. V roce 1549. byl předběžně přijat za příštího českého krále. Čeští stavové si přáli, aby raději než ve Španělsku prodléval někde nablízku a hleděl si osvojit znalost češtiny. Rád se pod touto záminkou roku 1550. vrátil zpátky do Rakous.“