323. schůzka: Jednota bratrská (předchůdci a zakladatelé)

„A toho dovodili, plijíce, rotíce a do nejhlubšího pekla je odsuzujíce; jednak kletby papežské na ně vydávali, jednak války a jiné zlé věci odmyšlovali. Bůh pak všemohoucí ráčil učeného mnicha řehole svatého Augustina, Martina Luthera, nenadále vzbuditi, takže v těch okolních krajinách německých národ ten, od dávných časů Čechům a Moravanům zlostný a nepříznivý, k přijímání těla a krve Kristovy pod obojí způsobou přivedl i s pomocí Boží obrátil, a skrze to okolní Němce s Čechy a Moravany z daru Božího v přízeň a v milost uvedl beze všech nesnází.“ Takto se nám rozepsal kronikář Bartoš, řečený Písař. České husitství bylo první reformační bouří. Skutečným pokusem, i když územně omezeným, vrátit křesťanství hloubku. Dále: prvotní ideály, a ještě dál: odejmout církvi obrovité majetky, a také zbavit učení evangelia nálezků lidských, donutit demoralizované duchovenstvo k mravnému životě v prostotě, čestnosti a chudobě. Výsledek původním úmyslům jaksi neodpovídal.

r_2100x1400_dvojka.png

O sto let později – tím, že vystoupil Martin Luther – se ten pokus o opravu církve opakoval. Tentokrát to bylo v celoevropském měřítku. Luteránská reformace vedla k válkám mezi protestanty a katolíky. Na straně katolické stáli především Habsburkové v čele s římskoněmeckým císařem Karlem V. Karel se snažil seč mohl obnovit jak jednotu říše, tak jednotu křesťanstva. Nepovedlo se mu ani jedno, ani druhé. Jeho odchodem z trůnu se sen o jednotné Svaté říši římské národa německého rozplynul, a augsburským mírem roku 1555 se rozplynul i sen o jednom křesťanském vyznání v jeho katolické podobě. Naprostá většina knížectví a státečků na německém území zůstala v protestantském táboře.

Koho vláda, toho víra

Ano, podle této zásady si páni na svých územích určovali, čemu jejich poddaní smějí, a taky budou věřit, to bychom se na to podívali, jestli ne. Všecko to trvalo ještě několik desetiletí, tedy než se oba nepřátelské zábory, katolický a protestantský, daly dohromady a současně vzájemně rozeštvaly natolik, že to pak vedlo k nové krvavé srážce. Ke třicetileté válce. K té nám zbývá ujít ještě pěkný kus cesty. Jenomže ve druhé polovině 16. století se na tu dlouhou válku zadělávalo těsto. Zatím nekvasilo, zatím tiše kynulo. Nabývalo na objemu, ale – docela nenápadně. Všecko se teprve připravovalo. I u nás. Všecky ty myšlenky reformace (ať už v luteránské, kalvinistické, českobratrské, utrakvistické podobě) získávaly u nás sympatie a půdu. Znovu na všech stranách „vzkvétalo u nás kacířství“. Národ Jana Husa se přimkl k těm, co byli proti katolíkům, a do toho národa patřily společenské špičky i obyčejní lidé. Kněží a katolické instituce v čele s Tovaryšstvem Ježíšovým dělali co mohli, ale většina stála na druhé straně.

„Dříve ještě, než poznány byly myšlenky Lutherovy, účinky boje v Čechách jím počatého proti autoritě římské byly patrny.“ Tvrdí znalec české historie, Francouz Ernst Denis. „Myslí se zmocnilo hnutí neobyčejné, nejasné co do svého cíle. Záští proti stolici papežské, na něž se v těžších starostech po dlouhý čas zapomnělo, znova se vznítilo a propukalo v četných rytinách a hanopisech. Překládány a rozšiřovány byly v hojném počtu satiry, různé traktáty proti neřestem duchovenstva římského, spisy Erasma Rotterdamského, rozmluva apoštola Petra se svatým otcem Juliem II., který se marně pokoušel o přístup do nebe.“

r_2100x1400_dvojka.png

Podobně jako Jan Hus, i Martin Luther měl v Království českém svého předchůdce. Zatímco však jména Matěje z Janova nebo Milíče z Kroměříže jsou známa víceméně všeobecně, o Matěji Poustevníkovi neví prakticky nikdo. „Byl řemesla kožišnického, rodem od Žatce. Puzením ducha Eliášova utekl do hor a žil tam několik let, oddávaje se všecek mrtvení těla a modlitbám.“ Všechno se mu zřejmě umrtvit nepodařilo, takže „puzen jsa vnitřním svědomím, počal kázati slovo boží upřímně podle zákona božího, hyzdě hříchy a všeliké nešlechetnosti a zvelebuje ctnostný, mravný a svatý život lidem.“ Se skupinou několika žáků se vydal do Prahy a jal se tam kázat. Srocení lidí přimělo městské úřady, aby mu vydali zákaz činnosti, což ovšem pouze posílilo Matějovu horlivost. „Protože mu nebylo dovoleno shromažďovat se v bytech soukromých, bratr Matěj kázal všude, na ulicích, na březích, po haldách, po hospodách nepřestávaje šířit slovo boží, i obklopen byl lidem nadšeným, pozorným i bouřlivým.“

„Kdysi v Sodomě a Gomoře,“ říkával Matěj Poustevník, „také v Adamě a Ninive, ježto se zaživa do pekla propadaly, nečte se, aby tak hanební a mrzcí hříchové byli pácháni jako nyní v těchto dnech Antikristových v časích nebezpečných. Hlad tělesný byl, a duchovní ustavičně jest. Ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale hlad po slově božím. Snad díš: kterak je to možné, ano plno kněžstva, kazatelů, učitelů a knih nesčíslný počet všichni mají? Všecko nic platno není. Mnoho poslouchati, mnoho čítati, mnoho kázati, mnoho vůli Páně znáti: nebudeme-li toho všeho vskutku plniti a zachovávati, co se káže, co se poslouchá, co se čte, co se mluví, vždycky duše bude hlad trpěti a žízeň.“

Nejvíc si Matěj zasedl na kněze. „Kněží zajisté jest dosti, ale oč se snaží? Zda o čest a chválu Pána Boha všemohoucího? Či o spasení duše své a bližních svých? Nikoli, ale o čest a chválu tohoto světa, o život rozkošný a mrzký. Takoví všickni jsou svatokupci a svatoprodavači, kacíři a falešní proroci. Skrze takové správce pyšné, lakomé, smilné, nečisté, ožralé a ještě jinými hříchy pokažené kněžstvo. Všickni žerou a pijí, jako do sudu do sebe lijí a pesky zase vracují, takže všecky stoly i kouty jsou plny vývratků mrzkých a ohavných. Také milují měkké léhání, dlouhé a rozkošné spaní, v měkkém a dlouhém rouše chození, často a lahodně se v mytedlnách mytí.“

r_2100x1400_dvojka.png

„V mytedlnách mytí“ – to nám dalo zabrat – nakonec jsme vypátrali, že šlo o koupele. Podle Matěje zřejmě hanbaté. No, oni se poustevníci moc nemyli. „A z toho všeho hotovi a kvapni bývají ke smilstvu i cizoložstvu a ke všeliké nečistotě.“ A co za to za všechno může? „Pýcha. Pýcha a hrdost a žádost cti a chvály světa, to v nich působí a jedná, aby se hryzli a kousali a žrali, až zkaženi budou jedni od druhých. Běda jim navěky bude!“ A východisko? „Proto prosím všech stavů a každého pohlaví vůbec, povýšených i nižších, bohatých i chudých, duchovních i světských, nábožných i kajících se: ó, obraťte se k Pánu Bohu svému v celém srdci svém, v postu a pláči a v kvílení a ostávejme hříchů a nepravostí a čiňme pravé ovoce pokání svatého, neboť čas veliký a hodina již ze snu vstává.“

Nikdo Matěje neumlčel? Nikdo. Mor, který v Čechách zuřil, jenom zvýšil jeho popularitu. Neschovával se, chodil mezi lidmi. Mnozí v těch tisících obětí viděli vyplnění jeho proroctví. Jati hrůzou i oni se snažili přiblížit se Bohu. Matěj Poustevník žil pouze z almužen, a co dostal, rozdával vězňům a chudým. „V něčem se blížil k učení luteránskému, o reformátoru německém mluvil s láskou a úctou, ale byl ideologem – chýlil se co do svátosti oltářní spíše k bratřím nežli k Lutherovi. Založil pak novou sektu bratří Habrovanských, která popírala skutečnost přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti oltářní a zavrhovala stav kněžský, neboť žádný kněz nikdy není – kromě jediného Krista.“

Reformační církev nazvaná „jednota bratrská“ byla založena už v roce 1457. Stalo se tak v Kunvaldu. Bratrský sbor se nacházel v čísle popisném 238. Bratří se oddělili od utrakvistů, „zřídili si svoje vlastní kněze“. Patřil mezi ně i bratr Řehoř Krajčí. Původně to byl vrátný a hospodář v klášteře v Praze na Slovanech. Tam se Řehoř Krajčí nakazil tím kacířstvím. Dlouhou dobu tam totiž žil a působil bacilonosič Petr Payne, zvaný Engliš, mistr oxfordské university a viklefián. Taky husitská konsistoř v tomto klášteře občas zasedala. Tady se Řehoř navykl dívat se na svět ze zorného úhlu kajících lidí. Tak si říkali sami věční husitští hledači. Obdobou slovanského kláštera byl klášter ve Vilémově, kde se uchovávala památka na husitské mučedníky předchozích generací. Zasloužil se o to hlavně Martin Lupáč z nedaleké Chotěboře. Právě s ním se Řehoř spřátelil. Velký vliv na něj měli i klatovští bratří, ale nejvíc pochopitelně Petr Chelčický.

„Jednota se zjevně odvrátila od černých metod husitských, zvláště od násilných prostředků k obhajobě křesťanství, a nechtěla se opírati o statní pomoc v oblasti víry,“ dozvídáme se od historika doktora Jaroslava Bednáře. „Cesta jednoty byla trnitá. bylo to něco tragického, že právě ona, ve které se udržel oheň duchovního života, byla vylučována z dobrodiní, jež přiznala kompaktáta stoupencům Husovým. Stala se právním vyděděncem, vydaným na pospas držitelů moci duchovní i světské. Přes sto let stála, vystavena nebezpečím, bezprávná, vedle svých odpůrců, utrakvistů i církve katolické, plných nedůvěry, neporozumění a podezírání, uražených ve své samolibosti, opírajících se o literu zákona, jako nositelka života, věřící při své pokorném postoji ve svou sílu duchovní.“

Cokoli jest zlého v těle neb v duchu, v slovu nebo v skutku, to pochází ze srdce vzpurného a svévolného.

Té síly duchovní musela tedy opravdu hodně. I když se na ni dívali všichni ostatní skrze prsty, vydržela, a dokonce získávala stoupence. V jejich řadách se objevují další a další osobnosti. Bratr Prokop z Jindřichova Hradce – ten stál u začátků jednoty po Řehořově boku. „Jeho spisy jsou líbezné, v nichž vše čísti se hodí,“ napsal o něm později Jan Blahoslav. Na Karlově učení se Prokop stal bakalářem, a svoje vědomosti mohl prohloubit jako knihovník dvou předních knihoven university. „To za podstatné k spasení máme, kde jest vůle opravená a ustavená milostí boží, jíž chce pokorně vše věřiti, co Bůh chce, aby tomu uvěřeno bylo, a chce vše věrně činiti, co Bůh chce od každého činěno míti. Neb tj. víra, která skrze lásku dělá. A proto tak držíme a věříme, že žádný nemůže k větší dokonalosti přijíti, než aby ve vůli byl opraven a ustaven milostí boží byl, zvláště tak, aby měl vůli povolnou a poddanou ve všem vůli boží dokonale. Neb jest známo z Písem svatých i z napsání mnohých doktorů, že vůle jest hlava všech mocí duše a hýbe jimi ke skutkům a bez ní nic svatého a trvanlivého nemůže činěno býti. Cokoli jest zlého v těle neb v duchu, v slovu nebo v skutku, to pochází ze srdce vzpurného a svévolného.“

„Kdož k pravdě přicházeli a přicházejí, z kterýchkoli řádů a stavů, od konvrše až po papeže, od sedláka až po císaře, pod kterýmkoli posluhováním svátostí, buď v Římě nebo v Čechách, v Řecích anebo mezi Armény a tak dále, o těch držíme, že spaseni bývali a budou. Neb Bůh nejvíce hledí k srdci a tak jest dobrý k těm, kteří jsou upřímného srdce, že mocí svou je ostříhá a zachová, by pak takoví ze svého nevědomí uhodili k falešným prorokům aneb mezi vlky a stádo Antikristovo, a poslouchajíce jich sprostně pro Boha něco zle věřili nebo činili z nevědomí, majíce za to, že jsou ti, jímž přináleží ona řeč Pána Krista.“

Po bratru Prokopovi z Hradce, který stál v čele jednoty začátkem 16. století, obsadil jeho místo pražský bakalář Lukáš, taky se mu říkalo Lukáš Pražský. Zcestoval půlku Evropy. Putoval do Řecka po stopách apoštola Pavla, setkal se s židovskými obětmi španělské inkvizice, ve Florenci sledoval hrůzné divadlo popravy fanatického mnicha Savonaroly. Dlouhá léta se učil, kterak dosáhnout pravé maličkosti, a před koncem 15. století se postavil do čela velké stránky v jednotě a prosadil vstup bratří do měst. Od roku 1518 řídil z Mladé Boleslavě jednotu jako její první senior. Využil moderní vymoženosti knihtisku a zveřejnil řadu svých prací. Podle Komenského to byl nejplodnější bratrský spisovatel. A taky básník.

Bože Otče, vší jsi chvály hodný
pro dar daný nám velmi příhodný,
v němžs svou lásku zjevil,
bys nás zkažené tudy opravil.
Ó předivná jest velmi láska tvá,
kteráž postižena od nás sotva,
skrze tvého Syna.
jsouc i skutečně oznamována.
Kdyžs byl vzezřel na naše bídnosti,
kdež nebylo žádné spravedlnosti,
než tolik to bylo,
což by hodně věčně zatratilo.
A ty lituje pádu našeho,
zaslíbils nám dáti Syna svého,
jehožto předešlí
žádajíce příchodu, však nedošli.

Štědrost vyšla z nebeského dvoru,
ukázala svou divnou pokoru,
moudrost neslýchaná,
moc silného trpkostí svázána.

Divná jeho převeliká milost,
kteréž žádná lidská zasloužilost
nemohla skloniti,
dobrovolně ráčil se snížiti.

Ten, komu se text této písně zdá přece jenom jaksi... inu, neumělý, nebo dejme tomu naivní... nechť si uvědomí, že se touto češtinou mluvilo už skoro před půl tisíciletím. Mluvil jí také Lukášův bratr. Nejmenoval se ovšem Pražský, nýbrž Černý. Doba, kdy synkové začali dědit po svých tatících nejenom majetek, ale i příjmení, ta doba teprve přijde. Jan Černý – známe ho i po latinsku: Johannes Niger, se narodil také v Praze. Navštěvoval universitu a dosáhl bakalářského titulu, ale svůj hlavní obor musel vystudovat soukromě. Což byla medicína. Na pražském učení nebyl obor lékařství tehdy ještě obsazen. Pod Lukášovým vlivem odešel do Litomyšle, tam vstoupil do jednoty bratrské. Otevřel si tam lékařskou praxi a za pár let získal tak dobrou pověst, že za ním přicházeli pacienti z širokého dalekého okolí. Stal se dokonce osobním lékařem Viléma z Pernštejna a jeho manželky Johanky. Řečeno dnešním jazykem: díky své „know-how“ si vybudoval skvělý „image“ a jeho job se stal vskutku dobrým businessem.

Janův věhlas přinesl užitek i jednotě bratrské, která našla v pánech z Pernštejna spolehlivé zastánce. Léčil jim podagru a jiné tělesné neduhy a oni nad jednotou drželi ochrannou ruku. Jako bratr však stál na opačném křídle než jeho bratr Lukáš. Byl pro novoty... nebo spíš pro staré dobré pořádky? Spíš pro to druhé. Spis o nemocech morních – takto zlověstně se jmenovala první česká lékařská kniha, jejímž autorem byl právě Jan Černý, zatímco svůj opus numero dvě nazval Kniha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář. Obě knížky představují vzor toho, čemu říkáme dnes popularizace vědecké literatury. Vznikly ze snahy poskytnout rady lidem lékařsky neškoleným (jsou to takoví „domácí lékařové“), aby si dokázali pomoci v nemocech i bez lékaře. Proto je psal Černý česky, srozumitelným způsobem, ale nic neslevil na odbornosti. Je-li spis o moru je v léčebné partii knihou opuštěných lidí, je herbář knihou rodinnou, zastupující domácího lékaře a lékárníka.

„Dub. Strom veliký lesní, latinsky quercus, německy der Aich. Listí, žalud a bublénka - v lékařství užitečné všecko. Jeho moc jest sušiti a stahovati a zavírati protržená místa. Vařiti listí s jitrocelem, šípkovou růží, jahodníkem a lékořicí a píti. Vředování a poranění zavírá, nemoc červenou hojí, prach z listí rány zavírá.Ve víně červeném s aloí a myrhou vařiti, tím ústa vytírati, smrad to odjímá a zuby tvrdí, maso kolem zubů ztenčuje a hojí.“

Konzultovali jsme s odborníky a v podstatě neměli námitek. Jan Černý popsal svíravý účinek dubové kůry zcela přesně. Dodnes se jí používá jako kloktadlo při zánětech sliznice v dutině ústní, dále při omrzlinách, popáleninách, hemoroidech, kožní nemocech a taky když se potí nohy. Na Johanna Nigera je spolehnutí.

„Zpočátku, za doby svého biskupa Lukáše Pražského, musela jednota bratrská překonávati jisté obavy před zesvětštěním a povýšeností učených kněží. Ale Luther přitahoval jednotu svou horlivostí, přímočarostí a nebojácností, kde šlo o očistu církve. Když pak byli v čelo jednoty postaveni Jan Roh a Vavřinec Krasonický, byla cesta ke stykům s Lutherem otevřena. Krasonický vyvracel svými spisy obavy konzervativního směru před stykem s německou reformací, a Luther sám upozorňoval jednotu na potřebu řádného vzdělání kněžstva. Neměl žádných námitek proti bratrským řádům: Poněvadž máte dobré řády, nerušte jich! Já jsem musel z různých důvodů mnohé bořiti a nemohl jsem jinak, nežli kárati mnišskou kapuci jako mnišskou kapuci. Ale rád bych zavedl opět dobrý řád, neboť spolu s jinými nemám v úmyslu církev rozbíjeti, ale chceme ji opět shromážditi.“ Česko-německé návštěvy byly stále častější. Přesněji – byly to návštěvy bratří z jednoty u Luthera v Němcích – on sám se k nám nevypravil. Při těchto návštěvách Luther uznal samostatnost jednoty a zvláště její úsilí o dobrý řád v církvi. „Již to tak musí zůstati: buďte dály apoštoly Čechů a my apoštoly Němců!“ V té době byl už biskupem jednoty bratrské Jan Augusta.