324. schůzka: Jednota bratrská (Jan Augusta)

Josef Rupert Maria Přecechtěl: Jan Augusta (1861)

Ztělesněním toho, co jednota bratrská prožívala v letech rozmachu reformace Lutherovy, a všech jejích zápasů o existenci, byl bratrský biskup Jan Augusta.

V jeho životě jako by bylo zhuštěno stálé hledání nového života, kterým se jednota vyznačovala, a její zápolení s odpůrci, i utrpení. Byl naplněn touhou, aby nebylo náboženských třenic, i když ho vedl jeho vnitřní oheň často k ostrým polemikám; a jako jednota často se stýskáním viděla, že se jejím snahám nerozumí, tak i Augustova povaha byla a namnoze jest dodnes zastřena nepochopením. Nejstarší obrázek, který má zpodobňovat Jana Augustu, dal do své brožurky, brojící proti bratrskému učení o večeři Páně, katolický kněz Václav Brosius. "Bratr Jan Augusta Pikhart" - je pod tím obrázkem z roku 1584 napsáno. Jan Augusta se na něm vyskytuje s kloboukem na hlavě. Pravou ruku má zdviženou, jako by se něčemu bránil. Jednou nohou šlape po hostii, druhou rukou vylévá víno. Skutečný kacíř. Opravdový pikhart. Gestem jedné ruky se brání proti učení pravé církve, rozumí se katolické, vylévání vína a zašlapávání hostie do prachu není nutno vykládat. A ten klobouk na Augustově hlavě? I ten měl svůj symbolický význam Augustovi se totiž říkalo "Jan Kloboučník" (narodil se jako kloboučnický syn a on sám byl vyučeným kloboučníkem). Což žádná hanba nebyla, ale chtělo se tím naznačit, že ten kluk kloboučnický nemá pořádné školy a že by se vlastně neměl mezi skutečné vzdělance plést.

Narodil se ve zbožné pražské utrakvistické rodině kolem roku 1500. Sotva nějaký ten rozum vzal, stal se horlivým posluchačem kázání, volajících po nápravě církve. Pečlivě prostudoval spisy Matěje z Janova a Jana Husa a hledal společnost, která by žila mravným životem. Leč nenašel ji. Pátral u kněží podobojí, však nenalezl u nich uklidnění, pouze radu. Říkali mu, aby to zkusil v Mladé Boleslavi, tam že je dobrý sbor jednoty bratrské. Jan se do Boleslavě skutečně vydal, ale stálo ho to velký vnitřní boj. Považoval totiž jednotu za "hnízdo ďáblovo" - ano, tak to zpočátku formuloval. Proč se o to čertovské hnízdo zajímal? Chtěl poznal pravdu. Zřejmi ji vskutku poznal, protože jako čtyřiadvacetiletý (na radu svého zpovědníka) do jednoty vstoupil. "Výchovy se Augustovi dostalo u bratra Lukáše Pražského, který jej připravoval na kněžství a zvedl jej i do základů latiny. Vzestup Jana Augusty, nového člena jednoty, byl jedinečný: roku 1531. byl vysvěcen na kněžství a stal se správcem sboru v Benátkách nad Jizerou; roku 1532. se ujal sboru v Litomyšli a již téhož roku byl zvolen na synodě v Brandýse nad Orlicí do úzké rady a za několik hodin nato se stal biskupem spolu s Janem Rohem, Machem Sionským a Martinem Michalcem."

Bylo mu tehdy dvaatřicet. Na úřad biskupa věk značně mladý. Svědčí o autoritě, kterou Jan Augusta ve sboru měl. V Litomyšli prožil nejlepší léta svého života. Každopádně byl na svobodě. To, co prožil potom, bylo většinou ve vězení. Jeho prací byla duchovní péče o každého jednotlivce. Jeho kázání přitahovala a byla hybnou silou bratrské kázně. Občas taky musel trestat, kupříkladu vyobcováním. Kvůli porušení pohlavní čistoty, například. Vyobcoval dva hříšníky tohoto druhu. (Dnes by se chudák asi udřel.) Nabádal rodiny k vážnému vedení dítek spisem o pravé křesťanské výchově, a napsal i dílko o jistotě spasení. Jeho působením se Litomyšl stala známá i Lutherovi, který tomu sboru, jednom z nejstarších v království, poslal vřelý dopis. Některé z Augustových řádků byly i ve verších. Mnohé z nich se zpívaly.

Ó vzhlédniž na nás
v nynější časy,
ó Bože náš,
uslyš naše hlasy.
Pro tě,
chovej v své jednotě.
Jestiť mileji
v domu tvém bydleti,
rozkošněji
u prahu seděti
nízce,
nad hříšných stolice.
Neboť tys tu všem svým
slunce přerozkošné,
vůdce mocným
k obraně prospěšné,
štědrý každému, kdož věří.

"Když se psala od narození syna Božího léta patnáctistá čtyřicátá šestá, Litomyšl vyhořela. Oheň vyšel ve dvě hodiny na noc. Zapálilo se u brány a odtud hořelo na všecky strany. Náramně velký vítr byl, divně se točil sem i tam. Přímo zvláštního Božího nastrojení a dopuštění ten oheň býti musel, aniž bylo lze proti němu co postaviti a brániti, ač bylo vody dosti i všech jiných nástrojů a potřeb. Nic to platno nebylo - kam kdo mohl, tam utíkal, a tak shořelo všecko město, že jeden dům nikde nezůstal, ani na hradě, také kostely, radnice, vše shořelo, mlýn panský i zámek celou noc hořely. Ve středu po poledni došel oheň i střelného prachu a pobořil ten prach drahnou částku zámku."

"Dům bratrský - sbor - také shořel. Co naši na spěch schovati mohli do sklepů, i toho tam nemálo uhořelo; knih bratrských též nemálo shořelo rozličných. Více než 100 osob tím ohněm zhynulo, mezi nimi i ti, kteří nechtěli utíkati z města, schovali se do sklepů a tam se udusili, jiní na prach shořeli, že jich ani znamení nezůstalo, jen kusové a škvarkové po nich zůstaly."

Tuto zprávu o litomyšlské tragédii sepsal Jakub Bílek. To byl bratrský kněz, kterého vychoval a vzdělával právě Jan Augusta. Jakub zůstal obdivovatelem svého učitele po celý život. Spolu s ní byl i zatčen a sdílel všecko utrpení. "Jako kazatel byl zdlouhavý a úzkostlivý," říkají o něm bratrské zápisy, "ale muž to byl velice zbožný." Nejenom zbožný; měl v sobě oddanost a věrnost až neskutečnou, protože se svým učitelem strávil ve vězení necelých třináct let. Díky němu máme o této době a o osobě biskupa Augusty informace tak říkajíc z první ruky. "Když povstala válka v Němcích, stalo se i u nás jakési pozdvižení a puntování" (neboli spolčení; jde o stavovské povstání proti Ferdinandovi), "puntování drahného počtu osob království tohoto stavu panského, rytířského i městského, a na stvrzení toho puntu všickni pečeti své přitiskli pravíce, že to je pro obecné dobré všeho křesťanství i království. Také i některé osoby z jednoty naší, bratřími jsouce, stavu panského i rytířského, do toho puntu mezi jiné se vpletli. Když pak se ta válka v Němcích dokonala, tehdy král Ferdinand navrátil se do tohoto království a jak se toho puntu trhati a trestati, počav od Pražanů, některé zmučiti dal a stíti a vymrskati z města kázal a statky všecky, což v zemi měli, jim pobral. A když se to všecko přemlelo, ta novina nastala, že všecken ten punt obrácen jest na jednotu naši, že základní a nejúhlavnější původ v ní byl a vyšel z ní. Ta pověst po vší zemi české i moravské velmi zhusta šla, i do srdce království, od koho a čí službou, toho nevím; sám Pán Bůh všecko ví a zná."

Jednota to zdá se odskákala za všecky. Kdo chce psa bít, ten si vždycky nějaký ten klacek najde... Klacek na jednotu bratrskou se jmenoval Šebestián Šejnoch. Profese onoho klacku: královský hejtman litomyšlský. "Jak se bohužel děje za takových krizí, jejich nejžalostnějším následkem bývá podněcování nízkých a podlých vášní," napsal francouzský historik a expert na české dějiny, profesor Ernest Denis. "Nejprudší záští a nejnehodnější chtíče se kryly pod pláštěm víry. Udavačství bylo přijímání bez vyšetřování; kdokoli byl udán za pikarta, tomu propadl statek, byl uvězněn a vydán hroznému mučení. Někteří úředníci svou ukrutností hleděli se zavděčiti králi - dějiny se zaslouženou potupou zaznamenávají jméno jednoho z těch katanů, Šebestiána Šejnocha." Persekuce byla nemilosrdná: schůze bratří byly zakázány, jejich kněží zatčeni, jejich sbory odevzdány farářům katolickým nebo kališnickým. I kališníci se přiživili - a jak rádi se svezli na vlně nenávisti proti bratřím!

"Kněží podobojí se ihned vrhli s divokou a vášnivou radostí na kořist jim vydanou." (tato řeč vyšla z úst a nato i z pera Jana Černého neboli Johana Nigera, věhlasného lékaře a botanika a také člena jednoty bratrské, a kromě toho - jak už víme - bratra jednoho z někdejších bratrských biskupů Lukáše Pražského) "takové věci činili nejstoudněji ti popi kališní, přitom jsouce v obcování velmi nectní a nestydatí lotři, cizí ženy sobě nestydatě chovajíce; k tomu ožralci hanební a lháři bezední." (Mezi kališníky a bratry byly vztahy nikoli nepodobné těm dnešním, co je mají (někteří) politikové mezi sebou - zkrátka nulová tolerance.) "Žádný, ani sami hejtmané královští, ani kněží římští pod jednou tak zle, tak tyransky, takovým haněními a zlostmi, lžemi, trápením rozličným, hrůzami a strachy, zlořečenstvím a takovými věcmi netrápili lid bratrský tolik jako to nestydaté kněžstvo kališné, všeho božího i lidského řádu a studu zbavené a prázdné; a tak se byli vztekli a v zlosti i pýše proti bratřím pozdvihli, že s nimi všudy na všecky strany dosti činiti bylo. A skrze ně největší žaloby a sočení vždycky šla ke králi, k arciknížeti a k radám královským na bratří." "Žaloba je to tím těžší," podotýká profesor Ernest Denis, "že Jan Černý není žádný krasořečník: pouze výkřik rozhorlení a trpkosti zvítězil tu nad jeho obvyklou mírností a klidností."

"Za politické provinění bratrských šlechticů činil Ferdinand odpovědnou jejich církev. Sbory bratrské byly zavírány a nařízeno, aby se bratří obraceli k církvi katolické nebo podobojí. Marné byly prosby u krále a císaře. Ruka královská dopadla na jednotu nemilosrdně. Pod touto ranou klesl i sbor v Litomyšli. Do města se dostavili královští komisaři a vešli ve spojení s udavači proti jednotě, ať byl jejich původ jakýkoli. Bratrský sbor byl zabaven a marný byl boj paní Kostkové z Postupic o jeho koupi, čímž by jej uchránila pro lepší doby budoucí. Tu se naplnilo přísloví, že proti palici šermu není. Augusta musel uprchnouti a skrýval se v okolí Litomyšle."

Bratrský biskup Jan Augusta tedy musel do ilegality a skrývat se ne nepodoben disidentovi... "Kdyby král Augustu dostal a mučiti ho dal, na něm by se všeho gruntu dověděl," říkali vyloučenci, tedy ti, které Jan Augusta z jednoty bratrské předtím vyprovodil. Oni to říkali královským komisařům, kteří přijeli do Litomyšle, a zajímali se. Oč se zajímali, je nabíledni. "A komisaři se zeptali jich a řekli: ´I kdež jest ten Augusta?´ A oni řekli: ´Neníť ho doma.´ Již kolem čtyř neděl před tím bratr Jan Augusta tajiti se musel. Tu v Litomyšli zjevně nebýval, ano i jinde tu v okolí, všude se tajně choval. (Jako že se schovával.) Než prý - bratr Jakub jest doma. (Takhle denuncovali někdejší bratří Jakuba Bílka, člověka biskupu Augustovi nejbližšímu.) On dobře o něm ví, kde jest; ano ví i o všem jiném, co jest ve vší jednotě, neb jemu Augusta všecko svěřuje. (Což byla pravda. Co teď?) "Tož komisaři po takových zprávách poručili rychtářům bratra Jakuba vzíti za rukojmí pod 250 kop míšeňských. A to oni učinili sami od sebe, nemajíce poručení žádného od krále ani od koho jiného. Jakub pak nemohl zjevně bývati v Litomyšli, ale krýti se musel."

Obec ilegální disidentská se nám na Litomyšlsku pěkně rozrůstala... No, spíš naopak. Někteří (a bylo jich stále víc) od bratrské víry odstupovali. Marně biskup Augusta psal ze svého úkrytu varovné listy. Když jeden ze starých bratrů zemřel, byl mu uspořádán obřad podle starého způsobu. Hejtman Šejnoch si nechal smuteční hosty zjistit. Šestnáct bratrů, kteří se pohřbu zúčastnili, zatkl a uvěznil coby rukojmí. Když je propustili na svobodu, tak jenom proto, aby mohli i se svými rodinami odejít do exilu. "Ten hejtman litomyšlský Šejnoch ptal se jednoho předního bratra, ví-li, kde jest bratr Augusta. On jemu odpověděl, že o něm nic neví, kde jest, a Šejnoch jemu rozkázal, aby se na něj pilně ptal, a doptaje se, aby jemu samému pověděl. ´Pověz mu, že bych se s ním rád shledal a mluvil s ním, kde by on koli chtěl, a že by to bylo dobré jemu, tj. bratru Janovi, i vám všem, ano i vší té vaší sektě. To jen ode mne pověz, a co on dá za odpověď, povíš mi na Litomyšli. Než neprav o tom žádnému nežli jemu samému, chci, aby žádný o tom nevěděl a přítomen nebyl, ani ty, jen on a já.´ Bratr Jan po tom bratrovi odpověď dal Šejnochovi, že on rád to učiniti chce a s ním se shledati a mluviti chce." Po mnohých domluvách byla dohodnuta schůzka u vsi Sloupnice, "dobré půl míle za Litomyšlí v lese na jistém místě."

Šejnochovy instrukce byly jasné: až se bratr Jan (tedy Augusta) dostaví, aby ho okamžitě zajmuli, ale nenápadně, aby to tak úplně jako zajetí nevypadalo. S jeho průvodcem Jakubem takové ciráty však dělat nemusejí. "A když nejprve Jakub toho rána přišel k tomu místu, uzřel jednoho souseda litomyšlského po selsku připraveného v březíčku malém opodál cesty. Jakub mu dal ještě pozdravení, a on jemu ochotně poděkoval. Až byli vedle sebe, tu soused prchl k němu a chytiv ho, volal na další dva skryté: ´Sem, rychle sem!´ A oni daleko nebyli, hned přiběhli. Jali Jakuba a šli na místo, kde čekali na bratra Jana. Ten nevěděl, co se Jakubovi přihodilo, a šel po pěti hodinách na tu stranu, a tam ho také jali. ´Nevěřím, než že sám Bůh pouze mne ruce vaše dal,´ komentoval setkání s hejtmanem biskup Jan Augusta.

"Proč jsi z Litomyšle ušel, když se to město mělo králi dostati, a kde jsi býval? Odkud jsi dnes přišel? Mám o tobě zprávu, že máš znamenité peníze. Kams je poděl? Oznam mi, ať já je opatřím! Může se ti potom z nich něco dostati!"
Policejní výslech. Poněkud lstivý. Ale pořád to nevypadalo zle. Hejtman ze sebe sundal župici, kterou měl přehozeno přes ramena kvůli dešti, a dal ji svému zajatci. Na druhý den to však vypadalo už jinak. "Hejtman je kázal oba na přikrytém voze do Prahy vézti, dav je do pout každého za jednu nohu a přivázal je za jeden řetěz. Když jeli přes města a vsi, zaklopili vůz plachtou, aby vězňů žádný nemohl vidět." A další výslech. Tentokrát důkladnější. "Janku, pověz, kdes býval? U koho? Kde? Máš co? Listy? Sukni? Čí je to kukla? Kdes ji vzal? Kdo ti ji půjčil? Jak mu říkají? Kde bydlí? A kde máš koně? Máš-li peníze? Musíš je míti!" Nebyly to jenom otázky. Brzy nastoupilo i trápení (tedy mučení). Janovi natřely kyčle smolou, ta byla zapálena a kleštěmi se trhaly kusy ještě hořícího masa. Pak ho věšeli na hák s hlavou dolů a s tělem obtíženým kameny. Mučili ho až do chvíle, kdy hrozilo, že zemře - pak teprve přestali. Neléčené rány zhnisaly, šířil se od nich hrozný zápach. Úředníci se užuž chystali ustrnout, ale král Ferdinand posílal jeden nelítostný rozkaz za druhým. Chtěl na biskupovi vynutit přiznání jeho zrady, jména všech spoluviníků, chtěl odhalit všechny nitky spiknutí, které se nikdy nekonalo.

"A pak, bratří Jan a Jakub, byvše zmučeni, bez mála dvě neděle nezhojeni v jedné noci byli odvezeni z Prahy na Křivoklát, každý na přikrytém voze. I přivedli je na Křivoklát a tu byli vsazeni každý do jednoho sklepu zvlášť. A tu seděli dvě neděle beze všeho hojení, až jim boky smradili náramně velmi, a oni sami sobě byli těžší tím svým smradem, jakož i červů se bojíce. Pak teprv je dali hojiti."
Osudy těchto vězňů patří k nejdramatičtějším pro českou reformaci vůbec. Když z nich nedostali doznání viny, uvrhli je do žaláře. Ten se nacházel na královském hradě Křivoklátě, a svou nehostinností a také tmou překonával i tehdejší představy o tom, co člověk snese, takže i sám křivoklátský hejtman hledal cestu, jak je vysvobodit. Vysoce postavené osobnosti v Českém království prosili za Augustu u císaře a krále. Mimo jiné i králova švagrová, Filipina Welserová, jak už víme. "Do sklepu, do kterého bratr Jan byl vsazen, nebyly dveře hned z volného placu, ale z třetího sklepu, skrze nějž se přes druhý do prvního šlo. Okna v nich byla zahrazena okenicemi, udělali v nich maličké díry při samém vrchu okna, výšky maličkého sexterníku na šestnáct lístků, a ještě dobře obřezaného. Tma tam hrubá byla. Líhání bratrům Janu i Jakubovi v koutě na zemi přistrojili. Mezi dvě dřeva slámy dali, a na to ty šaty, které jim v Praze dány. Bratr Jan neměl nežli jednu peřinu, kožený polštář a houni."

Věznění to bylo dost tvrdé... Biskup bratrské jednoty přece nebyl žádný lapka nebo vrah... Zpočátku byly podmínky velmi kruté, pak se však (to "pak" ovšem trvalo několik let) objevil strážný a ten umožnil Janu a Jakubovi jednak se domlouvat písemně pronášenými lístky, jednak díky němu začal Jan Augusta ve vězení psát knihu.
"Pakli by byli nepřestávající protivníci a škůdci lidu, to pak sluší Písmo plniti: pro spravedlnost bojuj za duši svou až do smrti! To jest měl by od nich smrtí zahuben býti jako proroci, Kristus a apoštolé. Nezbývá než v Pána doufati, že s tebou bude jako pavéza, pravicí svou bude tě brániti, aby tě přemoci nemohli, než toliko svou zlobivost a své zlé žádosti nad tebou vykonati ve svém oslepení jako nad proroky, Kristem, apoštoly a jejich mnohými účastníky a následovníky. A to Bůh že učiní a neopustí tě pro chválu jména svého, pro velebnost a moc pravdy své a pro dokázání milosti své k tobě a ne pro dobrotu tvou jakou; té důvěry má býti a toho doufání věrný sluha Páně býti má a nic nemá báti. Co Bůh mluvil k jednomu oudu těla Syna svého, mluvil ke všem v podobných příčinách. Nebo slovo jeho jest věčné, zůstávající až na věky. Jináč neučiníš-li toho a škoda z toho na kterou duši člověka přijde, Bůh toho vyhledávati bude z rukou tvých. Proto boj se více Boha než lidí!"

V mezní situaci člověk hledá způsob, jak vydržet. Jan Augusta zdá se věděl, kde hledat. Po téměř třinácti letech byl Jakub Bílek na přímluvu Filipiny Welserové propuštěn na svobodu. Na Jana Augustu nezapomněli. Když selhaly všechny pokusy, aby Augusta opustil jednotu násilnou cestou, byla zvolena cesta laskavá. Převezli ho do Klementina, aby tam jednak s jezuity. Augusta odmítl všechny možnosti, aby se zřekl jednoty a obrátil se ke katolictví. Nakonec z něj dostali aspoň prohlášení, že se hlásí k víře podobojí. Myslel tím sice utrakvisty luterské, jenomže to už se k synodě do Přerově nedoneslo. Prohlásila ho za odsouzeníhodného, protože smýšlí jinak než bratří.

"Nyní má nechati jednotu na pokoji a nestarati se více o správu, obstarávání a provádění jejich záležitostí, pokud bude míti smýšlení, které projevil." Pomohlo Janu Augustovi to prohlášení, že se hlásí k podobojím? Nebylo mu nic platné. Trvala ještě skoro čtyři léta, než byl Augusta bez jakýchkoli závazků propuštěn na svobodu, a to díky přímluvě přátel u krále Maxmiliána, který se právě zdržoval v Praze. To bylo v roce 1564. A ve vězení se ocitl - roku 1548. Tedy celkem šestnáct let. V podstatě za víru. Neboť ta může sloužit jako hůl, jíž lze mlátit toho, kdo myslí jinak, než myslíme my, po hlavě tak dlouho, dokud to nepochopí nebo dokud nepřestane dýchat. (Tato technologie není ani dnes bezpečně mrtvá...)