565. schůzka: Vrásky na čele Jejího Veličenstva

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František I. Štěpán Lotrinský

Manžel František I. Štěpán působil Marii Terezii velkou radost, ale i hodně trápení.

„Měla jsem poslechnout varování a nebrat si muže, který nemá co dělat,“ řekla Marie Terezie jedné komorné, která se chtěla provdat za zámožného pána, jenž si mohl všechno dopřál, aniž by musel pracovat. Jestli neměl František Štěpán co na práci (myslí se politicky, státnicky), musel svou energii vybíjet jinak. Jeho nejznámější úlet se jmenoval kněžna Vilemína Auerspergová. Byla o jedenadvacet let mladší než jeho manželka. Osmnáctiletá obdivovaná kráska s takovým obličejem a postavou, že „žádný malíř nebyl s to ji spravedlivě postihnouti, neboť když mluvila, celá se rozzářila grácií a půvabem, jež jí propůjčovaly oduševnělost, jakou žádné umění nebylo s to zachytit“ (takto o ní horoval anglický diplomat sir Wraxhall, který ji sice nikdy neviděl, ale hodně slyšel o jejích půvabech, se kterými zacházela stejně rozmařile jako se svým jměním – za jediný večer dokázala prohrát v kartách 12 000 dukátů.) „Pouze císařský milenec tak velkorysý jako František mohl takovým žádostem dostát. často s kněžnou večeřel, navštěvoval ji v její divadelní lóži a věnoval jí vilu poblíž laxenburského zámku.“ „Velmi jím manipuluje,“ všimla si snacha, manželka Josefa II., Marie Isabella. Ostatně sama panovnice projevila tolik opatrnosti (nebo rozumu?), v každém případě prozíravosti, že mladou a krásnou Auerspergovou dokonce přitáhla ke svému hracímu stolu.

Ale František Štěpán se stejně ke své manželce vždycky vracel. Nedokázal totiž nikoho učinit nešťastným, a už vůbec ne svou ženu, jež ho tak žhavě a vroucně milovala. (I když věděla o jeho záletech.) Snažila se jim porozumět, když už mu je nemohla promíjet. To, že je snášela, mělo i určité výhody. „Čím víc volnosti ponecháš svému muži, tím pomilováníhodnější mu budeš a tím víc tě bude vyhledávat,“ radila své dceři Marii Amálii po více než třicetileté manželské zkušenosti. „Snaž se ho bavit a zaměstnávat, aby se nikde necítil líp. Čím víc volnosti svému choti ponecháš, čím víc mu projevíš city a důvěru, tím víc k tobě bude lnout. Veškeré manželské štěstí spočívá v důvěře a v neustálých pozornostech. Bláznivá láska brzy pomine; je třeba však dbát na to, jak si být navzájem užiteční, kde to jen jde. Jeden se musí osvědčit jako opravdový přítel toho druhého, aby se daly snášet nepřízně tohoto života a založit blaho domu.“

Logo

Zpočátku se ani nepotřebovala k tomuto poznání probojovávat. Manžel se od ní nechtěl ani hnout. Na odskoky neměl pomyšlení. Marie Terezie kladla důraz na společnou ložnici, což byla v panovnických kruzích zvláštnost. Když jakýsi přítel manželovi radil, aby po knížecím zvyku vznesl nárok na samostatnou ložnici a František Štěpán se to odvážil Marii Terezii navrhnout, narazil na nepřekonatelný odpor a navrhovatel poté upadl v nesmiřitelnou nemilost. Jenže i ty nejpůvabnější a nejpřitažlivější ženy se neubrání kalendáři. Marie Terezie se nemusela ani dívat do zrcadla, aby poznala, že pomalu vnější atraktivnost ztrácí. Byla si však vědoma svých vnitřních hodnot, a byla si jista, že i ostatní, především její manžel, to dokážou ocenit. „Poněkud obtloustlá, ještě růžová, ale jaksi rozměklá,“ shledal ji na začátku 60. let (kdy jí bylo mezi čtyřiceti a padesáti) jeden Francouz. „Jsem však fascinován jejíma očima, z nich vyzařuje nejen dobrota, ale i moudrost. Hlavním smyslem a účelem jejího manželství bylo heslo Milujte a množte se, neboť na první místě u nás stála povinnost rozrůst se v rodinu. Ačkoli v životě Marie Terezie nechyběla mnohá světla, ačkoli jí osud dopřál kromě spokojeného a temperamentního manželství i početnou rodinu, potěšení z nádherymilovné pompy i všech dvorských radovánek, přesto přese všechno byla její panovnická kariéra nelehká a komplikovaná. Do řídkých idylických chvil znovu a znovu vtrhávala dramata válek, zápasů o držení vlastní dynastické moci, sousedními vladaři po dlouhá léta zpochybňované i napadané. Starosti, napětí, břímě odpovědnosti značně převažovaly nad zážitky libými. Bylo tomu tak i v dobách, kdy se přihlásila léta a kdy císařovna začala uvažovat o tom, jak by do státnického řemesla postupně zaučila dorůstajícího prvorozeného Josefa.“

Už sám fakt, že se císařovna tou myšlenkou zaobírala, signalizoval: „začínám stárnout!“ Ani si nevšimla, jak to přišlo rychle. (A to je zajímavé, že – ať pán či kmán – toho si nevšimne nikdo. Na sobě. Na jiných ano, na sobě ne.) Celá dvě desetiletí byla leckde v Evropě Marie Terezie obdivována nejenom pro svou principiální, zmužilou, až poněkud neženskou obranu dynastie i říše, nejen pro pružnou mezinárodní politiku, ale také pro ženské půvaby (a ona je opravdu měla!) Pro ztepilost, eleganci a aristokratický šarm. Nic z toho jí věru nechybělo. I ti, kdo jí spílali (včetně pruského krále) v ní přesto přese všechno spatřovali první dámu kontinentu, jíž se vlivem a krásou (nikoli už svou vznešeností) mohla rovnat leda snad milenka Ludvíka XV. markýza de Pompadour. Jenomže – náhle jako by vzácná habsburská květina začala vadnout. To mají květiny ve svých genech, že vadnou, to jistě – ale Marie Terezie? Dokud věřila, že ve svém osudovém zápase zvítězí, překypovala energií, vypadala mladistvě, a zdálo se, že přibývající léta se nikterak nezapisují ani do jejího zjevu ani do její kondice. Bylo to o to neskutečnější, že od svatby – tedy od svých devatenácti let – byla po dvě desetiletí prakticky nepřetržitě gravidní. O svých devětatřiceti let přestála nejméně dvaadvacet, možná třiadvacet těhotenství (některá z nich skončila předčasně). Stihla za tu dobu, ač přetížena bezpočtem státnických povinností, porodit šestnáct dětí. Zajisté, péčí o potomky byl zaměstnán počet štáb kojných, chův, vychovatelů, učitelů. Na druhé straně Marie Terezie po celou tu dobu osobně dbala o zdárný růst dětí a vždy se v tomto směru chovala jako zaujatá, důsledná a vřelá matka.

François Boucher: Markýza de Pompadour

Šestnáct dětí. To se v habsburském rodu nestalo do dob Maxmiliána II, a jeho manželky. Její dědeček, Leopold I., měl ale také šestnáct dětí, ovšem od tří manželek. Matka habsbursko-lotrinského rodu byla na svůj výkon náležitě hrdá, ale nezastírala utrpení, které to pro ni jako ženu znamenalo. Jako jednatřicetiletá se před svým desátým porodem přiznala: „Obávám se, že jich budu mít ještě víc. Kdyby mi však milý Bůh děti, které už mám, zachovati ráčil, byla bych naprosto spokojená, kdybych s deseti skončila, protože cítím, že mne to oslabuje, že rychle stárnu a že jsem málo schopná pracovat hlavou.“ To desáté dítě – dcera Charlotta Karolina – zemřelo při porodu. Matka se dala ujistit, že porodní bába dceru, která přišla nohama napřed na tento svět, aby jej zase hned opustila, stačila nouzově pokřtít. Charlotta Karolina byla z první desítky dětí Marie Terezie (k nimž pak přibylo ještě šest dalších) první, které zemřelo při porodu. Jiné tři nezůstaly naživu dlouho. Jako tříletá odešla Marie Alžběta, jen jednoho roku se dožila Marie Karolina, necelých šestnácti let dosáhl druhý a nejmilejší syn Karel Josef. Byl důvěřivý, měl otevřenou povahu, zálibu v žertech. Úplně jiný než Josef. Karel Josef podlehl neštovicím, „úhlavnímu nepříteli císařské rodiny,“ jak to vyjádřila Marie Terezie. Dožila se smrti ještě dalších svých dětí – Johanny Gabriely, která zemřela jako dvanáctiletá, a Marie Josefy, která odešla v šestnácti letech.

Přísná a něžná matka

„Je to přísná a něžná matka,“ sděloval o Marii Terezii do Berlína pruský vyslanec, a její snacha, manželka Josefa Marie Isabella, se svěřila v dopise, že „miluje své děti. Ale vždycky je tu přimíchán jakýsi druh nedůvěry a řezavého chladu. Císařovna děti miluje, avšak vychází z chybné zásady, jež spočívá v přílišné přísnosti.“ Nejvíc to zdá se odnesl Josef. Byl nejvíc na očích. „Jednou ho chtěla přetáhnout bičem“ (i o takových drbech referoval pruskému králi jeho vídeňský vyslanec). „Vysvětlili jí, že neexistuje příklad, že by se někdy bral na arcivévodu bič.“ „Věřím, podle toho to taky vypadá. Ale tak neposlušný kluk musí dostat.“ Večer se prý vplížila do pokoje potrestaného dítěte a přinesla mu bonbon. Ani dcery nezanedbávala. Uložila jejich vychovatelkám podrobné instrukce: „Je třeba pečlivě sledovat čistotu, a to jak při mytí, tak i při česání, což se má dít každodenně. Svou modlitbu v pokoji i v kostele musí pronášet s respektem. Ačkoli nemají moc na rozdávání, měly by občas udělit nějakou almužnu a tomu nebo onomu něco dát. Rozhovory s dveřníkem nebo s pokojovým topičem nejsou dovoleny, ani jim nesmějí dávat rozkazy; jsou zrozeny k poslušnosti a musejí si na to zavčas zvyknout.“

Martin van Meytens: Marie Terezie v rodinném kruhu

Skoro všecko bylo předepsáno. Co mají dělat a nedělat, co se mají učit, co si mají pamatovat, co smějí a nesmějí jíst. „Nevidím ráda, když dostávají moc cukru, pročež jim dávat jen tak málo, kolik možno, v nařízených postních dnech však nesmějí jíst nic než oběd, s výjimkou malého kousku chleba. Pro pátky a všechny postní dny – ryba.“ Malá Johanna Gabriela, která neměly ryby ráda, byla donucena je jíst, a když je všecky vyzvracela, předvedli jí v sádkách, jak jsou ryby čistotné, a v kuchyni jí ukázali, jak čistě se kuchají a chutně se připravují. Dítě si na rybí jídla zvyklo a dokonce je začalo milovat. Neuvěřitelné. Johanna Gabriela zemřela v šestnácti letech na neštovice, těsně před svatbou s neapolským princem, ale v tom časovém úseku tak skoupě jí přiděleném se stihla naučit i španělsky, i když jinak měla – podobně jako všechny ostatní děti – režim dnes do poslední chvilky využitý: „V 7 hodin vstávat“ – rozepsala jí rozvrh svědomitá maminka – „pomodlit se ranní modlitbu, duchovní čtení, obléci a nasnídat. Od 8 do 9 hodin denně učitel psaní, v pondělí, ve středu a v pátek od 9 do 10 hodin křesťanská nauka, číst latinsky a také číst nějakou německou knihu nebo spis. Od 10 do 11 hodin v pondělí a v pátek dějepis. V 11 hodin mše, ve 12 hodin oběd. Od půl druhé do dvou hodin číst si v historii. od 2 do 3 hodin němčina. Od do 4 hodin učitel tance. Od 4 do 5 hodin učitel vlaštiny. V 5 hodin růženec. V úterý, ve čtvrtek a v sobotu od 9 do 10 hodin francouzština. Od 10 do 11 hodin v úterý a ve čtvrtek dějepis, v sobotu napsat dva dopisy. V 11 hodin mše, ve 12 hodin oběd. Od půl 2 do 2 číst si v historii. Od 2 do 3 učitel jízdy na koni. Od 3 do 4 vlaština. od 4 do 5 hodin hudba. V 5 hodin růženec.“ Nebylo to zrovna štěstí narodit se do císařské kolébky... „V neděli smí doprovodit rodiče do kostela a pojíst s nimi.“

„Mnohonásobné mateřství, málo naplat, muselo samozřejmě poznamenat její zjev. Po posledních dětech se Mariiny rysy postupně zaoblily, začaly jí také trochu otékat věčně zatěžované nohy. Nicméně pořád ještě vypadala velmi reprezentativně, a to i poté, co se kolem čtyřicítky dostavilo klimakterium. Od narození prince Maxmiliána v roce 1756, šestnáctého dítěte v pořadí, už znovu neotěhotněla. Přechod ji tedy zaskočil poněkud předčasně. S nadváhou teď měla starosti čím dál větší. Častěji se dostavovaly stavy malátnosti, jaké dřív neznala. Úmrtí i konflikty v širší habsburské rodině ještě znásobovaly nervovou zátěž, kterou nesla jako panovnice.“ Nevím, jestli by to, co ona, vydržela na jejím místě jiná...

Po roce 1763 a svůj podíl na tom měla i určitá resignace po třetí nevydařené válce o Slezsko – jako by se z ní stala docela jiná žena. Naplno si uvědomila, že v šestačtyřiceti už není žádná mladice. Dostavily se deprese z draze zaplacených vojenských neúspěchů i pocity životního vystřízlivění a jakési prázdnoty. Navíc se z ní po marných zápasech o Slezsko stala pacifistka. Do listů kdysi přímo bojechtivé ženy se začaly vkrádat výroky typu: „Nezapomeň nikdy, synu! Lepší je prostřední mír než válka opředená slávou!“ Vídeňané ovšem dál setrvávali u nejapných vtipů o jejím nezřízeném erotickém životě. O jejím soukromí bylo různými všetečnými autory postupně nashromážděno tolik „zaručených“ zpráv, až člověk prostě nechápe, s jakou nekritičností mohly být ty lechtivé výmysly, nesmysly a lži přijímány jako věrojatné. Císařovna se prý běžně dopouštěla sodomie, a to dokonce s koňmi, osobní strážce si vybírala podle jejich fyzické zdatnosti, při návštěvách vojenských manévrů i nejvíce zajímaly sexuální schopnosti vojáků. Kdejaký aristokrat se prý stal jejím milencem, ovšem na jedinou noc, neboť ona svým láskám návraty zakazovala. Déle prý udržovala vztah jen s elegantním, byť poněkud zženštilým géniem diplomacie Václavem Antonínem Kounicem, což mělo prý velmi rozběsňovat manžela, Františka I. Štěpána. No, a kdopak ještě se měl dostat do té galerie? Tajemství její ložnice prý poznali ruský velvyslanec Bestužev, obhroublý velitel pandurů Trenck, rakouský vojevůdce kníže Khevenhüller, ba i legendární svůdce žen (ve skutečnosti už mírně senilní) Casanova. A jak to bylo doopravdy? Žádnou z údajných milostných pletek a erotických výstředností Marie Terezie historické prameny nepotvrzují. Což sice samo o sobě divoké pověsti vyvrátit nemůže, ale pohled na císařovnu jako na ženu sice temperamentní, neodmítající světské radovánky, avšak současně vzornou a milující manželku a matku, tak ten je pravdě opravdu nejblíž. Historické reference Marii Terezii z nymfomanie neusvědčují, naopak jí připisují vysoký stupeň mravních měřítek.

Heinrich Friedrich Füger: Marie Terezie s rodinou

A ještě je tu jedna věc, která bezpočet košilatých báchorek prakticky vyvrací. Opakovaně je třeba zdůraznit, že po celé plodné období života, do svých devětatřiceti let, byla Marie Terezie takřka nepřetržitě těhotná a absolvovala přes dvacet porodů. Poté se stárnoucí a korpulentní žena stáhla do soukromí, a to se po smrti manželově v roce 1765 změnilo takřka v izolaci. Báseň a pravda o Marii Terezii jaksi nejdou dobře dohromady... „O prvním výročí své svatby po manželově smrti, které roku 1766 připadlo na Popeleční středu, dala jsem si posypat hlavu popelem a zavřela jsem se ve svém kabinetě. Obklopena portréty zesnulého, zabývala jsem svým zaniklým štěstím, ne bez trpké lítosti, že jsem je dost nevyužila, dokud jsem je ještě měla; oněch třicet let, která jsou dnes nenávratně pryč, mi připadá jako deset, a pět měsíců od doby, kdy naše štěstí vzal za své, mi připadá jako dvacet let.“

Nebyl to zrovna hezký život, který si císařská vdova pro sebe nachystala. Ve vídeňském Hofburku si zařídila vdovské apartmá. Její pokoj byl tapetován šedou látkou a osvětlen jen dvěma svíčkami, „ale to nejtemnější je mi právě vhod. už sama sebe nepoznávám. Žiju už jen jako zvíře, bez citů a bez myšlenek, všecko zapomínám.“ S krásnými schönbrunnskými dny byl konec. Pavilon v zoologické zahradě, což bylo oblíbené místečko císařského páru, dala předělat na památník a umístila tam bustu Františka I. „V Laxenburku, kde jsem tak ráda pobývala, chodím zahradou jako na trní. S bolestí jdu starou alejí, kde jsem kdysi objala toho, jenž byl naše celé štěstí.“ František Štěpán měl rád nejenom svoji manželku (jak jako ona jeho). On zbožňoval i svoje děti. Napsal pro ně traktát Poustevník ve světě, ale postaral se o ně nejen teoreticky. Zanechal obrovské soukromé jmění v ceně skoro osmnácti milionů zlatých. (Dnes bychom takovou sumu přepočítávali nejspíš na desítky miliard.) 12 milionů zlatých – v hotových penězích! – bylo použito k umoření státního dluhu. (Tak to už se nám dnes stát nemůže.)

Marie Terezie velmi trpěla ztrátou manžela a do své smrti chodila v černém

Dvě kamerální panství Františka Štěpána v Čechách připadla dvorní komoře. Zbytek dostala vdova, aby se mohla postarat o jedenáct dětí. Z těchto šesti milionů zlatých, k nimž přidala dva statky, jež byly jejím osobním majetkem, zřídila Marie Terezie soukromě spravovaný rodinný zaopatřovací fond, který podléhal zdanění a měl sloužit „lepšímu zaopatření a přiměřené obživě našich dětí a potomků, aby napříště už nebyli na obtíž státu.“ „Tak byl položen základ rodového habsbursko-lotrinského jmění, odděleného od státního majetku. Fond existoval až do konce monarchie. Teprve po vzniku Rakouské republiky byl zabaven.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související