564. schůzka: Ustanovujeme, aby navždy byla zničena a úplně zrušena všeliká a jakákoli moc Tovaryšstva Ježíšova

V Portugalsku narazilo Tovaryšstvo svým vzdorem proti novému rozdělení území mezi Španělskem a Portugalskem v latinskoamerických koloniích na bezprostřední státní zájmy. Proto byla Societas v roce 1759. dokonce ze zámořských provincií vyhnána. Navíc byli jezuité už předtím osočeni z vražedného útoku na portugalského krále Josefa I. a pak vykázáni ze země i na starém kontinentě. Ve Francii mělo Tovaryšstvo nesmiřitelné protivníky přímo u královského dvora. Roku 1765. Ludvík XV. tento řád zakázal, když už čtyři léta předtím nesměli jezuité přijímat nikoho do noviciátu. I ve Španělsku, v zemi, odkud vzešel zakladatel Tovaryšstva, svatý Ignác z Loyoly, byli jezuité nařčeni z úkladů proti králi, zatýkáni a vypovídáni.

Takhle to tedy vypadalo s jezuity podle historičky doktorky Ivany Čornejové ve světě, najmě v Evropě. A u nás? U nás – tedy v českých zemích a ve střední Evropě – se tažení proti jezuitům soustřeďovalo hlavně do sféry školství. Proti působení Tovaryšstva se bouřili na vysokých učeních v Mohuči, ve Würzburku, Trevíru, v Melku, v Řezně. Ve Vídni patřil k předním jezuitským protivníkům známý tvůrce školských reforem Gerhard van Swieten. K příznivcům tohoto řádu nepatřil ani kancléř Kounic a hrabě Hrzán či arcibiskup Migazzi. Prostě doba, která přišla, si říkala osvícenská a v ní jezuité už jaksi neměli právo na život. Nejzávažnějším momentem, jenž přispěl k zániku Tovaryšstva Ježíšova, byl soustředěný tlak bourbonských panovnických dvorů Španělska a Francie, rovněž tak portugalského panovníka, stejně jako otřesené postavení řádu na Apeninském poloostrově.

Dne 21. července roku 1773. vydal papež Klement XIV. breve (nebyla to tedy bula, jak se někdy nesprávně uvádí), nazvaná podle úvodních slov Pán a Vykupitel náš, jímž byl jezuitský řád zrušen. Papežskou mocí bylo roku 1540 Tovaryšstvo potvrzeno, z vůle nejvyššího náměstka Božího na zemi bylo po dvou stech třiceti třech letech zlikvidováno. Tedy: prozatím zlikvidováno. Neboť ono se nikdy nemá říkat nikdy. Kliment XIV. vzpomíná v textu breve svého dávného předchůdce na svatopetrském stolci, Klementa V., jenž roku 1312 zrušil templářský řád, podobně jako další papežové zamezili činnost jiných, nyní už mnohem méně známým církevních společenství. Papež s uznáním vzpomíná, jak byl jezuitský řád zřízen svatým Ignácem ke spáse duší, o obrácení kacířů a zvláště pohanů a konečně k většímu rozšíření zbožnosti i k povznešení a k rozkvětu náboženství.

Chvályhodný úmysl Ignácův se však se však během času zkalil: V této společnosti skoro od počátku jejího vzmáhalo se rozličné sémě nesvornosti a žárlivosti, netoliko mezi členy samými, nýbrž i proti jiným řeholím, proti světskému kněžstvu, proti akademiím, universitám, veřejným školám, ano i proti samým mocnářům, do jejichž zemí společnost ta byla přijata. I když jsou mocnářské stížnosti uvedeny až na posledním místě ve výčtu důvodů, patřily zřejmě k těm hlavním. Další existence Tovaryšstva byla nežádoucí, neboť kvůli bažení po světské moci a politickým choutkám jezuitů vznikaly četné různice a rozbroje. Tovaryšstvu přitížil i dřívější benevolentní postup vůči mimoevropským národům. Jezuité akceptovali mnohé „pohanské“ zvyky a nedbali na mínění autorit obecné církve. A nadto papež (či spíše jeho rádci a konzultoři) dospěli k názoru, že jezuitský řád nebyl vlastně nikdy schválen ani potvrzen tridentským koncilem.

Papežský výnos o zrušení řádu nebyl plodem nějakého náhlého hnutí mysli. Předcházela mu důkladná příprava a kuriální porady. Každé slovo bylo důkladně zváženo a probráno. Po zralém uvážení, z bezpečného poznání a u plnosti moci apoštolské (pozor, teď to přijde:) toto jmenované Tovaryšstvo Ježíšovo zrušujeme a potlačujeme a odstraňujeme vůbec (což není zdaleka všecko), a zvláště všecky jeho povinnosti, služby a správy, domy, školy, koleje a místa jakákoli, v kterékoli krajině, království a říši se nalézající ustanovujeme, aby navždy zničena a úplně zrušena byla všeliká a jakákoli moc představeného generála, provinciálů, visitátorů a jakýchkoli řečeného Tovaryšstva představených jak ve věcech duchovních, tak světských. Amen. Breve bylo zveřejněno 16. srpna roku 1773, a nedlouho poté provedli patřičná opatření i katoličtí vládci Evropy. Katoličtí. Protože například v Prusku (to bylo protestantské) mohli jezuité (když odložili řádový oděv), působit nadále jako kněží královských školských ústavů a těšili se tam přímé královské ochraně. Toto opatření se vztahovalo i na některé bývalé příslušníky české provincie Tovaryšstva, kteří od roku 1755 pobývali v samostatné slezské provincii (ta se po prohraných slezských válkách a ztrátě větší části tohoto území ve prospěch Pruska od české provincie odštěpila). Také v Rusku (které bylo pravoslavné) byli jezuité ušetřeni persekucí. Koncem 18. a začátkem 19. století se Rusko stalo dokonce vyhledávaným řádovým shromaždištěm a centrem celé organizace, protože carevna Kateřina II. nedovolila na svém území publikovat papežský zákaz. (tovaryšstvo bylo z Ruska vypovězeno až po znovuobnovení řádu – tedy roku 1815.)

V habsburské říši měli jezuité v rukou naprostou většinu vzdělání. Byla jimi vychována i Marie Terezie, jenže se od nich začala odtahovat. Otevřela se totiž niterné jansenistické zbožnosti a omezila veřejný vliv Tovaryšstva Ježíšova jak ve svém ústavu Theresianu, tak i na vídeňské universitě. Nešla však tak daleko, aby se připojila k protijezuitskému sboru, k jehož horlivým hlasům patřil i její spoluvladař Josef II. a její státní kancléř Kounic. A už vůbec nebyla ochotna podporovat snahy bourbonských dvorů, aby papež řád zrušil. Roku 1770 Marie Terezie dokonce prohlásila: Otců jezuitů si vážím, neboť vykonali v mých zemích mnoho dobrého, a bylo by mi proto líto je ztratit; jestliže však římský dvůr uzná na vhodné řád zrušit, nebudu mu klást žádné překážky. Když roku 1773 Kliment XIV tento řád skutečně zrušil, a císařovna prohlásila: „Jsem z toho velice smutná a zoufalá. Smutná snad byla. možná i zoufalá. ale nikoli nečinná.“ Jestliže si papež dělal naděje na nějaký profit z jezuitských materiálních statků, musel být značně zklamán.

Soucit s jezuity Marii Terezii nikterak nebránil v tom, aby jako panovnice jejich majetek okamžitě zabavila. Stalo se tak panovnickým reskriptem ze září 1773 – císařovna opravdu neztrácela čas. Byly jím přiděleny všechny statky a majetky Tovaryšstva zvláštnímu studijnímu fondu. Zorganizováno to bylo dobře. Ke konkrétnímu přebírání jezuitského jmění byly zřízeny komise, složené ze světských i církevních zástupců. V Čechách vznikla taková komise při zemské vládě a v jejím čele stanul hrabě Nostitz. Její působnost byla stanovena na pět let, ale ještě dlouho poté se vedla pečlivá evidence o hospodaření s jezuitským majetkem. Pořádek musel být (ne jako za víc než dvě stě let nato). Svědčí o tom podrobné výkazy o vyplácení platů a penzí ještě žijícím bývalým jezuitům. Dlužno říct, že dalším řádům, zrušeným potom za Josefa II., už byla věnována daleko menší pozornost, a to nejen proto, že jejich statky nedosahovaly jezuitského bohatství. Vzhledem k velkému množství rušených klášterů už na citlivější přístup nebyl čas. Takže se zhaslo, a dál už to známe.

„V roce 1623., v době vzniku samostatné české provincie, pobývalo v řádových domech 246 příslušníků Tovaryšstva, z toho bylo 110 kněží a zbytek tvořili fratres coadiutores.“ Česky bratři pomocníci. „V roce 1640 (řád tehdy slavil sté výročí svého vzniku) počet kolejí, residencí a jiných domů už značně vzrostl. Početní stav české provincie činil 608 členů. V době otce Bohuslava Balbína, tedy roku 1688, zde žilo 925 otců a bratří. V roce 1773 – po odtržení slezské provincie – čítalo české Tovaryšstvo celkem 636 kněží a 417 laických bratří.“ Nejvíce jezuitů bylo ve staroměstské pražské koleji Klementinu – zhruba 250 – pak následoval malostranský profesní dům – zde bylo k datu zrušení řádu ubytováno na 170 jezuitů. Další koleje hostily většinou zhruba pět desítek příslušníků řádu – v Kutné Hoře, Jičíně, v Novém Městě pražském, Chomutově, Klatovech, Českém Krumlově. O něco méně jich bylo v Chebu, Jindřichově Hradci, Litoměřicích a Košumberku. To vše se týká jenom Čech. Na Moravě šlo jenom o něco méně jedinců.

Nejsem si jist, zda jsem to před chvilkou zaslechl správně, ale... nehovořilo se v papežském breve, že jezuité mají od nynějška zrušeny nejenom všechny „povinnosti, služby a správy, ale i domy, školy, koleje a místa jakákoli?“ Tak to tam bylo skutečně řečeno. Školy, domy, koleje, místa atakdále... to všechno je majetek. A nikoli zanedbatelný. A když jde o majetek, tak je pokaždé zájem. Ve století 18. i kupříkladu ve dvacátém... O ten jezuitský šlo ale až v první řadě. To je i nám důvěrně známá myšlenka. Už tu padla zmínka, že movitý i nemovitý majetek Tovaryšstva byl převeden do nově zřízeného studijního fondu. Ten se stal ekonomickou základnou chystané školské reformy. O které jsme si taky už mnohé řekli – teď akorát víme, kde na to vláda vzala. Jenom v Čechách byla hodnota studijního fondu odhadnuta na šest milionu zlatých, na Moravě na dva miliony. Jezuitům byla odňata pražská universita. Říká se tomu sekularizace, tedy zesvětštění. Jestli to prospělo vědám, na to se názory různily. Josef II. mínil, že ano, jeho mladší bratr Leopold byl opačného názoru: „Vídeňská universita, která začínala mít dobré jméno, znovu úplně upadla kvůli nedostatku pořádku, vedení a schopných sil.“

K několika málo profesorům, kterým Leopold přiznával, že mají jméno a vážnost, počítal exjezuitu, astronoma Maximiliána Hella, rodáka ze slovenských Štiavnických Baní. Mnohem víc než vysoké bylo však zasaženo střední školství. Dosud vedli jezuité celkem 57 gymnasií – v Čechách, na Moravě a v tom kousíčku Slezska, který nám Prusové velkoryse nechali. Vzhledem k vysokému počtu těchto škol bylo obtížné jezuitské pedagogické sbory rychle nahradit. Některá gymnasia převzali piaristé, jiná obstarali světští pedagogové, vypomáhali i bývalí příslušníci Tovaryšstva. Kancléř Kounic Marii Terezii radil (a ona to s nadšením přijala), „aby ti příslušníci řádu, kteří k tomu mají chuť a vynikající schopnosti, byli ponecháni při školských úřadech i nadále.“ Většina gymnasií však byla zrušena. Takže původně jich bylo v českých zemích 57; a teď, po jedné z mnoha školských reforem, které naši zemi postihly? V Čechách 13, na Moravě 7. Krutá čísla. Učitelé si však trochu pomohli. Jejich platy se v souvislosti s reformou poněkud zvýšily, ale stejně zůstávaly na hranici existenčního minima. Stát považoval za plat zajišťující slušné živobytí učiteli a jeho rodině 130 zlatých ročně.

„Osudy bývalých jezuitů a jejich uplatnění po zrušení řádu byly různé. O možných způsobech jejich seberealizace hovoří i papežské breve. Bývalí příslušníci Tovaryšstva mohli i nadále zpovídat a kázat, ovšem jen pokud byli vřazeni mezi světské kněze nebo vstoupili do jiného řádu. Tato příležitost se poskytovala jenom těm, kterým nebyla na závadu pokročilost věku nebo chatrné zdraví. Rovněž jen ti způsobilí se mohli i nadále věnovat výuce a vzdělávání mládeže.“ Kdysi bylo Tovaryšstvo mocné, ale odpor a nepřízeň ještě mocnějších je přivedly k pádu. Neláska k nim nezmizela, aniž když už řád neexistoval. S narůstajícím časovým odstupem se oživovaly a ještě zveličovaly už dříve tradované fámy, které otcům Tovaryšstva přisuzovaly kdejakou špatnost. Co měli mít kupříkladu na svědomí? Královraždy, travičství, padělání dokumentů, bezostyšné hromadění pozemských statků i odpor ke vzdělání. Dokonce v bartolomějské noci a v třicetileté válce měli mít své prsty. Opravdu? Obě tyto světodějné události byly vykládány jako plody jezuitských intrik. Jezuité prý také měli ohrožovat švédského krále Gustava Adolfa, a taky křivě přísahali, čemuž je měl učit už Ignác z Loyoly, a ještě podle vyzradili generální zpověď Marie Terezie, kterou až tento nízký čin přiměl k rozhodnutí schválit zrušení Tovaryšstva.

Účel světí prostředky

Ke všemu tomuto nečestnému jednání měli mít své vlastní návody, „Tajné předpisy neboli Monita secreta,“ a vždy se řídili heslem „Účel světí prostředky.“ Všechno? Nebo je třeba obžalobu jezuitů ještě nějak doplnit? Mezi nejzávažnější stížnosti na působení Tovaryšstva Ježíšova řadili kritikové jezuitský souhlas s upalováním kacířů, čarodějnic a čarodějníků. A souhlasili? V tom měli přísní kritikové většinou pravdu. Naproti tomu se velice mýlili, když Tovaryšstvu vytýkali nevlastenectví a potírání národních jazyků, tedy nejenom toho našeho, českého, jak jsme si zvykli běžně věřit. To opravdu na svědomí neměli. Řádové předpisy i instrukce samotného zakladatele jasně ukládaly, že každý člen řádu je povinen naučit se jazyku země, v níž působí.

Pod zákazem jezuitského řádu je podpis Klimenta XIV. Tento svatý otec ho zrušil z moci papežské. Sám si byl vědom, jaké velké riziko tím podstupuje: „Tímto podepisuji blízký konec života svého,“ svěřil se některým svým přátelům. A skutečně zemřel za rok nato, v září 1774, snad otráven, „a když se v Římě roznesla zpráva o jeho smrti, volal veškerý lid: To učinili jezuité!“ Tuto pověst opakuje bez sebemenší pochybnosti český protijezuitský historik Tomáš Bílek. Jezuitský řád byl zrušen. Podle znění dokumentu „Pán a Vykupitel náš“ to mělo být – navěky. To navěky ale navěky netrvalo. Jenom do roku 1814. Tedy jedenačtyřicet let. Ale už před tímto datem se jezuité se do některých evropských zemí vrátili. Například na žádost Ferdinanda IV. bylo Tovaryšstvo obnoveno v roce 1804 v království obojí Sicílie. Jezuité na britských ostrovech a ve Spojených státech dostali svolení, aby se organizačně připojili k ruskému Tovaryšstvu.

Plně rehabilitován však byl řád jezuitů až v srpnu roku 1814 v bule papeže Pia VII. „A tak se toto nové Tovaryšstvo začalo postupně vracet na místa svého dávného působení. Nikde nezískali jezuité zpět všechen svůj majetek. Část z něho podlehla posvětštění, části se ujali světští kněží nebo jiné řády, které přežily zásahy osvícených reformátorů. Navracející se Tovaryšstvo mělo i nové soupeře - především kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele čili redemptoristy.“ A u nás? U nás se objevili nejprve v Bohosudově. Potom i v Praze, u svatého Ignáce. Nové Tovaryšstvo už nebylo a není stejné jako kdysi. Soustředilo se na misijní práci, na cvičení a výuku. V moderní době už nedosáhlo nikdy vlivu a moci, které získalo v časech rozmachu starého řádu, před rokem 1773. Přesto má světové Tovaryšstvo Ježíšovo – údaj je z roku 2005 – téměř 20 000 členů, a je tak nejpočetnější současnou katolickou řeholí vůbec.