563. schůzka: Matka a syn, kteří se měli rádi, ale nerozuměli se

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef II.

Když Josefovi zemřel v náruči jeho otec, František I. Štěpán, vydal syn pamětní spis, ve kterém vyjádřil svou zdrženlivost vůči feudálním privilegiím i odmítání monarchických ceremonií. V politicko-náboženských slavnostech neshledával žádný nekonečný půvab.

Když ho korunovali římským králem, shledal toto divadlo spíše odporným. Za vzor si bral Prusko a jeho panovníky, na kterých mu imponovalo volnomyšlenkářství, vojáctví a taky macchiavelismus. (Tomu třetímu se dnes zhusta říká pragmatická politika.) Mladý Josef začal napodobovat starého Frice neboli pruského krále Friedricha. Duševně na něj nestačil, jeho spisovatelské nadání zůstávalo daleko za vlohami jeho vzoru – v osvícenském myšlení se mu však snažil vyrovnat. Když se měl vyučit nějakému řemeslu (byl to zvyk uplatňovaný u všech rakouských arcivévodů), zvolil si řemeslo knihtiskaře. Což bylo docela příznačné: Josef II. se stal a zůstal popularizátorem, který se nesnažil ani tak hlásat vlastní myšlenky a vůbec už ne nějaký vlastní systém, jako spíš v rozmnoženém vydání šířit mezi lidmi a aplikovat na stát myšlenky jiných rozumářů. Patrně přehlédl, že to, co si žádal pruský státní zájem, nemusí jít nutně k duhu rodovému zájmu Habsburků.

K Friedrichovi Druhému, vojenskému králi, který komandoval svůj vojenský stát, se jako dvorní a oficiální oblečení hodila uniforma. K římskoněmeckému císaři, spoluvladaři a budoucímu samovládci dědičných zemí se už uniforma hodila méně. Nebylo by to ještě nepatřičné, kdyby tím chtěl jenom demonstrovat, že Rakousku, které ve svých válkách s Pruskem nevyhrálo, trochu víc vojáckého ducha nezaškodí. Josef tím však chtěl také ukázat, že se španělským oficiálním oblekem s pláštíkem odkládá i tradici, jež se už stala nepohodlnou, a že s uniformou přejímá jednotnou vnější formu, odpovídající duchu moderní doby. Co na to maminka, tedy Marie Terezie? Zdali se jí tahleta móda a la Berlín líbila? Kdepak. Nepovažovala sice španělský dvorní kroj a ceremoniál zrovna za dernier cri (výkřik poslední módy), a mezi námi: měla pochopení pro všelijaké módní doplňky, byla však toho mínění, že k říši, jakou je Rakousko, se rozhodně lépe hodí barokní forma než osvícenská uniformita. Vystupování Josefa II., odporující tradici, jí však vadilo ještě mnohem méně než jejímu nejvyššímu hofmistru, který v sebemenší odchylce od protokolu viděl hrubý prohřešek proti rodovému řádu a začal hned bědovat, že mladý pán ve všem, co patří k ceremoniálu, vidí jen potíž!

Josef II. obdivoval pruského krále Friedricha

Když už jsme u těch potíží. Ani osvícenský absolutista Josef II. nedokázal svůj vládní program, který už krátce po jmenování spoluvládcem vyložil v pamětním spise, provést bez nich. Tedy bez potíží. A co v tom programu jen tak pro ilustraci. stálo? Stát musí získat velkou moc a vážnost ne proto, aby potvrzoval sám sebe, ale proto, aby mohl působit pro všeobecné blaho. (Sympatická myšlenka. Do kamene by se měla tesat.) Jenomže už při své královské korunovaci Josef II. prohlásil: Udělám všechno pro to, aby se lid nikdy nezklamal ve své radosti, že jsem nyní jeho hlavou. Marie Terezie, která podobné zásady vyhlašovala, a také se snažila je proměňovat ve skutek, slyšela podobná poselství ráda. Jenomže moc jim nevěřila. Nevěřila tomu, že syn bude myslet a jednat ve stejném smyslu jako ona. (Ona ho už znala.) Zcela ponořen v teorii a nezkušený v praxi mohl překročit vymezené cíle, které stanovila. A tak jak byl prudký a netrpělivý, byl vystaven pokušení chopit se samovlády ještě za jejího života.

Očekávala rozepře, i když synek sliboval, že se matce podřídí. Spatřujte ve mně pouze poddaného, ochotného obětovat se i pro nejmenší z Vašich přání, která jsou mi zákonem. (Jojo, moc pěkná slova, každému rodičovskému sluchu lahodící...) Nejsou ještě všechna. Potřebuji Vaše vedení, a ta trocha dobrého, která nad ve mně je, pochází jen z Vaší starostlivosti a všechna čest patří Vám. (Ach, jak zaplesalo milující srdce matčino!.) Milující srdce matčino si snad i trochu pleslo, ale zároveň si dobře uvědomilo, že cosi podobného slyšelo od Josefa II. i po smrti Františka I. Štěpána. A přitom vědělo, že manžel jí v jejích záležitostech pouze radil a nijak se do nich nevměšoval, zatímco tentokrát má vedle sebe spoluvládce, který se bude chtít na vládě skutečně podílet. Na tolarech byl stejně jako dřív na jedné straně dvouhlavý orel a na druhé straně poprsí Marie Terezie, jenže nyní s vdovským závojem. V běžné minci bylo jasně vyraženo, že v říši dvouhlavého orla nenastalo žádné dvojvládí, že i nadále tu vládne jen jedna Maria Theresia von Gottes Gnaden Römische Kayserin, atakdále, u nás je mateřštinou (pořád ještě) čeština, tak si to povězme česky: Marie Terezie, z Boží Milosti římská císařovna-matka, královna uherská, česká, dalmatská, chorvatská, slavonská, arcivévodkyně rakouská a tak dále a tak dále.

Zda se ti dva měli rádi? Určitě ano. Marie Terezie milovala svého prvorozeného syna jako každé ze svých dětí, protože však byl nejstarší, strachovala se o něj ještě víc než o ostatní, a trpěla tím, že její následník se nevyvíjí podle jejích představ a stále méně odpovídá jejímu očekávání. Syn byl a zůstával své matce oddán, ale jako spoluvládce se od regentky stále víc distancoval, cítil se jako císař královně nadřazen, a jako stále radikálnější osvícenec pociťoval převahu nad zastánkyní pouze mírného osvícenství. Mírného osvícenství v mezích zákona, mohli bychom říct. To, co je oddělovalo duchovně i politicky, v pojetí života i v životním stylu, začalo kalit i osobní vztah mezi matkou a synem a vedlo k narůstajícímu odcizení. Obědváme ještě společně jen proto, aby se zachovalo zdání, přiznala Marie Terezie roku 1771 jedné své přítelkyni. Nálada je den ode dne horší a nechybějí ani šikany. Na Štědrý večer roku 1775 napsala synovi: „Je to opravdu velké neštěstí, že si při nejlepší vůli nerozumíme.“ A k této trpké větě připsala: „Můžeš být ujištěn, že se mne do hloubi srdce dotýká, když vidím, jak málo jsi se mnou ve shodě a jak se vracíš ke svým starým předsudkům. Nemohu nikdy souhlasit se zásadami, které jsou příliš málo přísné, jak pokud jde o náboženství, tak pokud jde o mravy.“

Pompeo Batoni: Josef II. s bratrem Leopoldem

Tu nešťastnou mámu (a není pochyb, že byla kvůli Josefovi opravdu hodně nešťastná) nejvíc tížilo, že syn ji nechce následovat v oblasti, která byla pro ni nejdůležitější: „Nic není tak užitečné a hojivé jako náboženství. Chceš čekat na to, že si každý bude tvořit nějaké náboženství podle své vlastní fantazie? Co by z nás bylo bez pevného kultu, bez podřízení církvi? Klid a spokojenost z toho nevzejdou.“ Nejčastější příčinou konfliktů matky a syna se stávala myšlenka odstranění duchovního násilí. (Tak Josef pojmenovával státem vynucované katolické jednověří.) Otázku přiznání náboženské svobody vracel Josef na stůl opět a znovu, ale bezvýsledně. Zůstala nevyřešena až do smrti císařovny, zatímco ve věcech tuhého nevolnického systému přece jenom částečně ustoupila robotním patentem z roku 1775, kterým odstranila alespoň ty nejkřiklavější křivdy. Hlavním základem našeho náboženství je láska k bližnímu, vyznávala se Marie Terezie a stěžovala si, že její syn jako osvícený humanista tento příkaz sice v principu zdůrazňuje, ale v praxi se jím neřídí. Je podle mne koketou ducha, uplatňuje to, co si kde přečte nebo pochytí, tu či onu frázi při první příležitosti bez valného přemýšlení, zda se to také hodí. zhruba tak, jako to dělá se svou krásou Alžběta (dcera Marie Terezie). Bez dalších nároků je spokojena, že se líbí, ať ten, komu se líbí, je nějaký švýcarský strážný nebo kníže.

„Takhle si člověk nezíská žádné přátele,“ soudila císařovna, „žádné přátele, které potřebuje v osobním životě, ani pomocníky, bez nichž se neobejde ve státních záležitostech. Strašně se bojím, že nikdy nenajdeš přátele, a kdo pak Ti má být oddán, na čemž Ti přece tolik záleží – ani od císaře, ani od spoluvládce přece tyhle kousavé, posměšné a zlé rysy nepocházejí, ale z tvého, z Josefova srdce – a to je to, co mne znepokojuje, co bude také neštěstím Tvého života a přivodí s sebou neštěstí nás všech i monarchie.“

„Takhle si člověk nezíská žádné přátele...“ Josef skutečně v celém svém životě neměl jediného opravdového přítele. I jeho vztah k ženám zůstával poznamenán tím, že se upínal sám na sebe a nebyl schopen přiblížit se druhému. Svou první ženu Isabellu ale zřejmě opravdu miloval... Miloval ji. Také proto, že mu dávala najevo obdiv k jeho rozumu. Meze jejich pospolitosti však naznačoval hluboký Isabellin vztah ke švagrové Marii Kristině, za nímž bylo víc než jenom spříznění duší. Ke své druhé ženě, Marii Josefě, neměl Josef vztah vůbec žádný. Marie Terezie by patrně ještě dokázala pochopit, kdyby se rozkmotřil s ní zato, že svého syna donutila k politickému sňatku, ale bylo jí odporné, že on si svou zlost vyléval na manželce, která byla beztak dost postižena svou nevzhledností a nešťastným vystupováním.

Svou první ženu Isabellu Josef opravdu miloval (autor portrétu Louis-Michel van Loo)

„Jak Josef dozrával, postupně se vyhraňoval jeho čím dál tím kritičtější poměr k matce. Nepřestával ji milovat. Ale nerozuměl jí, byl z docela jiného těsta. Rodiče mu nepochybně poskytli rozsáhlejší a dokonalejší vzdělání, než měli sami. Navíc horlivě četl, sebevzdělával se, hltal francouzské encyklopedisty, fyziokraty, národohospodáře. Jestli Marie Terezie byla ženou nesporně kultivovanou, avšak spíše prostředního ducha, její syn odmalička jevil znamenité nadání pronikavý úsudek. Rozsáhlé vědomosti teoretické obohacoval cestováním. Jeho výlety po monarchii i do ciziny měly zprvu poznávací, později – v době spoluvladařství – už vyloženě inspekční ráz, a poskytovaly mu mnohé reformní podněty, které pak neúnavně předkládal matce formou rozsáhlých pamětních spisů.“

Cestoval většinou inkognito, na zapřenou, pod jménem hrabě Falkenštejn. Víckrát byl i v Čechách. Nebyla to však nějaká nóbl císařská turistika, v tom četné pověsti o něm nelžou. Ve všech částech rozlehlé říše se občas objevoval lehký kočár v doprovodu několika málo průvodců. Mladý muž (už jsme naznačili, že se představoval jako hrabě Falkenštejn) často vystoupil, aby pohovořil s lidmi, navštívil jejich obyčejné příbytky a dokonce s nimi (snad) občas i pracoval. Jistě jste nezapomněli na epizodní zemědělskou brigádu, již Josef II. vykonal roku 1769 ve Slavíkovicích, což je součást dnešního Rousínova, na kterémžto památném místě, kde vyoral císař brázdu, zřídili moravští stavové posléze pomník... S tou orbou to zřejmě není legenda, protože Josef opravdu několikrát zkoušet orat. Velice ho zajímalo, s kterým typem pluhu a na jaké půdě to jde nejlépe. Svými cestami, kdy celé týdny byl ochoten nearistokraticky přespávat na podlaze vlastního kočáru, v pastýřských ohradách, leckdy dokonce uprostřed malárií zamořených močálů, naplňoval Josef II. jeden z bodů svého programového snění: Suverén jako první služebník svých poddaných nesmí důvěřovat opatrnicky přefiltrovaným zprávám podřízených úředníků – je naopak povinen se přesvědčovat o poměrech ve svých državách na vlastní oči. (Dnešní politici državy nemají, ale přesvědčovat na vlastní oči by se rovněž měli. V televizním zpravodajství najdou leda karikaturu skutečnosti.) Díky tomu všemu získal Josef o svém státě detailní znalosti, daleko přesahující obzory jeho zpohodlněných úředníků. (Jak cenná inspirace i pro dnešní potentáty...)

Josef II. se – snad jako vůbec první z Habsburků – po delší čas učil češtině a na docela slušné úrovni ji ovládl. Ovládl by ji ještě slušněji, kdy se věci neujal známý purista a jazykový brusič a „gramatykář“ Jan Václav Pohl, který sám češtinu spíše lámal. To je vůbec zajímavá postavička. Ano, pan Pohl sepsal a vydal českou mluvnici, kterou zaplavil bezdůvodnými novotvary a purismy. Odvážná tvorba tohoto diletanta byla sice plná fantazie, avšak naprosto ignorovala jakákoli slovotvorná pravidla. Totéž platilo i o četných Pohlových souputnících. Jejich krkolomné novotvary měly jepičí život. Že bychom si připomněli hrst... alespoň hrstku těch jepic? Snad se příliš nezdržíme. A zdržíme-li se, pak snáze pochopíme, pročpak si Josef II. vypěstoval tak důkladnou nechuť k češtině. V dobovém českém slovníku se tenkrát nacházely i takovéto uměle zkonstruované poklady: Brokoun = dělová koule. Citedlnost = hmat. Citoň = nos. Doschovna = to je přece špitál, po našem nemocnice, zatímco hlubozník = ale ovšemže: basa. Chřípoprach = tabák! Jezlín = to je talíř. A krmovařík? Kuchař. Nosovočka = brýle přece. Příšera = dobrodružství. Pyskočistec je ubrousek, a abychom zůstali v kuchyni neboli v krmovarně, tak stehnožka je... no, copak? Stonožka ne, stehnožka. To je šunka, prosím. Od kosti. Zatímco zelenochrupka... Salát. A tahohubka = fafjka, arci. Věstinice je universita a vzkvostnice palác, zámřežna je kancelář a zbožorobna – továrna. Vodnosta, to je generál, zatímco skokotnosta – taneční mistr. Nejlepší na konec. Šoustnice. Nic nemravného v tom nehledejte, lze o ní vysílat i před 22. hodinou. Šoustnice je kulečník.

Josef II. vyorává roku 1769 ve Slavíkovicích, což je součást dnešního Rousínova, brázdu (obraz neznámého autora)

„Od chvíle, kdy se stal Josef II. spoluvladařem, což trvalo patnáct let, se u vídeňského dvora odehrával kultivovaný, nicméně urputný zápas dvou zcela rozdílných koncepcí. Zápas o to komplikovanější a citlivější, že jej spolu vedli dva lidé, kteří se jinak velmi měli rádi. Josef toužil učinit konec náboženskému pronásledování a zrušit nevolnictví, přičemž císařovna jeho vášnivé zaujetí do značné míry chápala, děsila se však důsledků opatření tak dalekosáhlých. Při dvoře vznikly dvě strany. Umírnění a konzervativci obklopili královnu, kolem Josefa se sdružili novotáři a radikálové. Zápas obou křídel byl velmi živý, provázen roztržkami i trapným smiřováním, jež nemohlo zahladit hořkost z vršících se nedorozumění. Radikály dráždila královnina zdlouhavost, smáli se její úzkostlivosti. A netrpělivý Josef s rostoucí nelibostí pozoroval, jak mu běží čas.

Jean-Étienne Liotard: Portrét Marie Terezie

Kul plány, polykal tichou zlost a když na něho dolehly pocity resignace, sedl si, aby si vylil srdce.“ Psal mladšímu bratru Leopoldovi do Toskánska: „Zde nejistota dostoupila neuvěřitelného stupně. Vyměňme si místa, příteli! Rád ti přepustím své právo prvorozenecké bez čočovice, neboť jsem v nejsmutnější melancholii. Věci se v každém směru horší.“

Patnáct roků vedl Josef II. ten podivný zápas s matkou, kterou miloval, ale které nerozuměl. Mnoho psal, mnoho mluvil, polemizoval, kritizoval, předkládal traktáty, odsuzoval, bouřil se, aby se nakonec s přehnanou zdvořilostí omlouval, že to myslel dobře, ale udělal špatně, zatímco matka měla – jako vždycky – předem pravdu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související