562. schůzka: Výchova dětí byla mi vždy velkým a nadmíru milým úkolem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Marie Terezie velmi trpěla ztrátou manžela a do své smrti chodila v černém

V období činorodé práce a přípravy dalších reforem zaskočil Marii Terezii nový, nečekaný nepřítel – stáří.

Horečná aktivita v prvních desetiletích vlády nutně musela, i když to nebylo ihned patrné, oslabit její životní energii. Stáří přicházelo nepozorovaně, jeho příznaky se zprvu jevily pouze jako dočasná deprese, životní únava. Což nakonec známe v míře větší či menší všichni, tedy to, co nám tvrdí páni historikové Jana Galandauer a Miroslav Honzík, a vůbec přitom nemusíme být potentáty. Do šedesátých let to byly u císařovny jenom kratší nebo delší okamžiky, ale přibližně od konce sedmileté války se stále množí. Zklamání z reakcí těch, jimž chtěla svými reformami prospět, pocit marnosti nad odporem, který jejím dobře míněným plánům kladlo okolí, malé a velké kompromisy, resignace.

Marie Terezie

K tomu potíže s dorůstajícími dětmi, neshody s nástupcem, prvorozeným synem Josefem, nemoci a smrt blízkých, vlastní zdravotní potíže, a v neposlední řadě pocit unikající manželské lásky, na které tolik lpěla. František Štěpán byl určitě stále pozorným a dobrosrdečným manželem, ale až do své smrti byl také galantním společníkem, milovníkem zábavy a životních rozkoší. Marie Terezie sice měla dost energie, aby si ho uhlídala pro sebe, ale musela cítit, že krásná léta z počátku jejich manželství jsou ta tam.

„Bláznivá láska se brzy rozplyne,“ napsala poněkud odevzdaně jedné ze svých dcer roku 1766. To měla za sebou i nejtěžší ránu, která ji postihla, manželovu smrt. Rázem se změnil celý její život. Už jsme si říkali, že si nechala ostříhat svoje dlouhé vlasy, rozdala šperky dětem, nosila už jenom občas perly – znamení smutku – a oblékala se pouze do černého. Ještě důležitější však byly její vnitřní změny. Pocit resignace a životní únavy, který se dříve objevoval jen občas, ji nyní naplnil celou. „Vše, co mi zůstalo, je má hrobka. Očekávám ji s nedočkavostí, neboť jen tam se znovu spojím s tím jediným, kterého moje srdce na tomto světě milovalo a jenž byl předmětem a cílem všech mých činů a citů. Dovedete si jistě představit prázdnotu v mém životě, která zůstala po jeho odchodu.“

Že by Marie Terezie přenechala vládu svému synovi, který už byl stejně korunován na římského krále, a odešla tak říkajíc do penze? S tou myšlenkou si pohrávala, dokonce několikrát, prohlašovala, že určitě záhy odejde do svého milovaného Innsbrucku, ale hned nato jí bylo jasné, že útěchu a zapomnění najde nejspíš v práci. Její bytosti byl vrozen činorodý pud, píší historikové Jan Galandauer a Miroslav Honzík v knize Osud trůnu habsburského, a kromě toho pýcha a ctižádostivost vladařky, která se nevzdá moci do poslední chvíle svého života. Následující léta (taky se jim říká druhé tereziánské období) v mnohém předčila ta první, byla naplněna prací a pocitem odpovědnosti a povinností. Marie Terezie byla poznamenána jakýmsi přídechem puritánského asketismu, který zvýrazňuje některé její společné rysy s otcem a staršími Habsburky, a ten přídech. to poznamenání. se ještě více vystupňovalo a často obtěžovalo celé okolí. Tak se po určitý čas dožadovala, aby se dvůr oblékal do černého a dámy odložily líčidla. Vyvolávalo to značný odpor.

„Cožpak už nejsem ani paní svého obličeje? Dostala jsem ho od Boha, a ne od státu!“ Takto protestovala první kráska dvora hraběnka Auerspergová. Marie Terezie byla posedlá myšlenkami na smrt. Neopouštěly ji ani později, kdy už vdovskému stavu přivykla. Smrt se jí ostatně stále připomínala – zejména rok 1767 byl pro ni tragický. Epidemie neštovic kosila obyvatele Vídně a zasáhla i císařskou rodinu. Zemřela nejenom druhá Josefova manželka (tedy Marie Josefa), ale i jedna z dcer Marie Terezie a neštovice těžce znetvořily její další dceru, Marii Alžbětu, považovanou předtím za nejkrásnější dívku z rodiny. Sama císařovna se při ošetřování své snachy roznemohla, takže i její tváře zůstaly poznamenány neštovicemi. Ochranné očkování planými neštovicemi tehdy ještě známo nebylo – zavedl je až koncem 18. století anglický lékař Edward Jenner. Za časů Marie Terezie se praktikovalo sporné očkování pravými neštovicemi. V to vkládala císařovna všechny své naděje. Určila tříletého synka jednoho dvorního zahradníka. Za 100 zlatých renty pro něj a stejnou částku pro jeho rodiče se stal „nosičem neštovic“, to jest dodavatelem očkovací látky pro její syny Ferdinanda a Maxmiliána i pro Josefovu dceru Marii Terezii. Dala však pravými neštovicemi očkovat na své náklady i děti jiných lidí. Jako karanténa byla na ulici Rennweg zřízena očkovací stanice pro osmdesát dětí chudých i majetných, nešlechtických i šlechtických bez rozdílu.

Tři sourozenci - Josef II., Marie Anna a Marie Alžběta - obraz Josepha Haunzinger a

Císařovna šla ve zdravotní osvětě příkladem, byť to bylo v případě pravých neštovic dost riskantní. Příklad císařské rodiny překonal ve Vídni pověrečné obavy z očkování, a neštovice byly v následujících desetiletích prakticky potlačeny. Přímo panickým strachem z neštovic a ze smrti trpěl kancléř Kounic. Nikdo před ním nesměl ani vyřknout slovo smrt. (Když mu měli doručit zprávu o úmrtí spolupracovníka z kancléřství, museli se uchýlit k opisu: „Pan dvorní rada odložil pero.“) Nejvíc však zasáhlo v té době Marii Terezii úmrtí mladičké vnučky, jediné dcery Josefovy z prvního manželství. Když malá Marie Terezka zemřela, napsala její babička: „Už nemám sil snášet takové rány. Mám již dost tohoto světa. Vydržela v něm však ještě deset let, jenomže prázdno kolem ní jako by se zvětšovalo.“ Přitom by se mohlo zdát, že 16 vlastních dětí je dostatečnou zárukou proti prázdnotě. Pět jich však zemřelo v dětském nebo mladistvém věku – při tehdejší velké dětské úmrtnosti to bylo běžným jevem. Zbývajících jedenáct vyžadovalo její pozornost – pozornost nejenom matky uvádějící děti do světa, ale také pozornost panovnice, která musí uvažovat o budoucích svazcích své říše s jinými územními celky prostřednictvím manželských kontraktů. Svědectvím je její vlastní korespondence a v nedávné době nalezené soukromé a velmi otevřené kritické zápisky arcivévody Leopolda – pozdějšího císaře Leopolda II.

Marie Terezie pozorně vybírala po poradách s ministry a zejména s Kounicem ženichy pro své zbývající dcery. Nápadníků musel být dostatek... Leč dostatečně urozených nápadníků nebylo dost. A kromě toho Kounic neměl ve svém výběru šťastnou ruku. Jeho snahou bylo posílit svůj systém pevného spojenectví s Bourbony, a proto navrhl například sňatek princezny Amálie a s parmským vévodou Ferdinandem z rodu španělských Bourbonů. A to byl snad špatný tah? Velmi špatný. Ferdinandova pověst mezi evropskými panovníky nemohla být horší, jeho nevázanost dělala příbuzným v Paříži a Madridu veliké starosti. Divoké kousky panovníkovy a jeho nevypočitatelnost vyžadovaly, aby dostal manželku sice urozenou, ale také rozumnou a disciplinovanou, spíše guvernantku než ženu. V tom případě musela padnout volba na rodinu Marie Terezie... Taky že padla. No jistě – kde jinde bylo možno hledat dobře vycepované, mravné, urozené nevěsty, a pokud nebyly poďobané od neštovic, tak i hezké? Jenomže s tím výběrem se ve Vídni jaksi přepočítali. Jak přepočítali? No – šáhli vedle.

Martin van Meytens: František I. Štěpán a Marie Terezie s dětmi

„K překvapení všech (i Marie Terezie) začala Amálie krátce po příjezdu do Parmy nesmyslně utrácet, obklopovat se mladými důstojníky, hýřila celé noci, jako by chtěla konkurovat divokým nočním zábavám svého manžela, řádícího s tlupami takzvaných macaroni po ulicích města. Ostuda začala dosahovat mezinárodní úrovně. Mezi Vídní, Paříží a Madridem kolují poslové, přijíždějí zvláštní umravňující pověřenci, prosby a varování se střídají s hrozbami. Parmský dvůr není finančně soběstačný, jeho výdaje jsou kryty španělským králem. Ale ani bohaté Španělsko nemá dost peněz na hýřivý život na parmském dvoře. Když neodpovědnost obou manželů zasáhne i do politiky, v divokém sledu dvorských intrik padají ministerstva a země je na pokraji zhroucení, doposud tlustá peněženka se uzavírá. Španělský král dokonce vyhrožuje vysláním vojska, které by přivedlo zhýralý parmský pár k rozumu.“ Tak to je tedy vskutku jedinečný případ, kterak nezřízený způsob života může vyvolat válečné nebezpečí...

No, Marie Terezie se snažila. Seč mohla, snažila se, aby skandálu zabránila. Ale uvědomovala si svoji bezmocnost. Ač jedna z nejmocnějších evropských panovnic, byla bezmocná. „Může vojsko odvrátit infanta od toho, aby spal každou noc v jiné posteli, aby nevyzváněl mnichům v klášteřích o půlnoci na poplach, aby se nestýkal s nejnižším lidem a nevydával ty nejbláznivější rozkazy? Mohou cizí pluky zadržet infantku Amálii, aby se necourala po stájích, nehonila v šílených loveckých štvanicích, nerozhazovala všechny peníze a neříkala ty nejnepochopitelnější věci?“ Marie Terezie se pokusila uplatnit svou mateřskou autoritu, ale Amálie se vzbouřila a odmítla napříště se nechat poručníkovat. Přesně tak. To si ale troufla hodně... Matka s ní přerušila veškeré styky, nařídila totéž i ostatním jejím sourozencům, přesto však se svěřila svému důvěrníkovi, že Amálie zůstává jejím dítětem. „Byla bych nerada, aby ji dohnali ke krajnosti, ale chtěla bych zabránit, aby mi ji poslali zpátky.“

Tím důvěrníkem byl hrabě d´Argenteau, vyslanec v Paříži a dohlížitel na další její dceru. Taky problémovou. A kromě toho politicky mnohem důležitější, protože sídlila ve Versailles, jelikož byla manželkou francouzského panovníka a tím pádem francouzskou královnou. Marie Antoinetta... Když byla Marie Terezie v roce 1755 opět těhotná, bylo to těhotenství předposlední, patnácté, uzavřela nastávající matka s hrabětem Dietrichsteinem sázku: vsadila se, že to bude dcera, a on se sázel, že to bude syn. Panovnice měla pravdu a hrabě vyrovnal svůj sázkový dluh soškou v porcelánu: vkleče předal vítězce list s básní:

Já prohrál jsem, opravdu
vznešená dcera mne platit odsuzuje,
však pravdou-li, že Tobě podobat se bude,
pak svět vyhrál sázku tu.

No, květ osvícenské poezie to zrovna není... A Marie Antoinetta se své matce nepodobala v žádném ohledu. Už když ji maminka viděla poprvé, tak o ní prohlásila lakonicky: „Větroplach.“ V jedenácti letech měla Marie Antonie nalinkováno, že se stane chotí francouzského dauphina – vychovávána však k tomu nijak zvlášť nebyla. Jako obvykle se kladl zvláštní důraz na náboženství, jinak se neučila ničemu speciálnímu: čtení, jemuž nepřikládala zvláštní cenu, počtům, které nikdy správně neovládla, hře na klavír, ve které nepřekročila brnkání, francouzštině, které se naučila s velkou námahou, aniž by s tou řečí jaksi přijala jejího ducha. Co uměla a dělala ráda? Tančila, a taky hrála veselé divadelní role. Netušila, že na ni samotnou čeká v dramatu francouzské revoluce hlavní role, a to tragická. O tom však mamince z Paříže zprávy už nedošly. V době Antoinettiny popravy byla už dávno po smrti.

Martin van Meytens: Mladá Marie Antoinetta

Na stav manželský ji připravila tak, že nechala do své ložnice postavit postel čtrnáctileté nevěsty, a patrně jí přímo na místě objasňovala její povinnosti. Spíše však náboženské povinnosti než povinnosti manželského soužití. „V dubnu roku 1770 se nevěsta ve věku čtrnácti a půl léta vydala do Francie s věnem dvou set tisíc zlatých a s matčiným požehnáním. Šestnáctiletý ženich, dauphin Ludvík XVI. působil ještě vyplašeněji než jeho malá žena. Nevěsta měla za úkol posílat do Vídně pravidelné zprávy, především zda již otěhotněla. Stále matce hlásila, že k ničemu nedošlo a že generálka (jak říkaly menstruaci) se dostavila. Překážka početí byla odstraněna chirurgicky sedm let po sňatku. Manželova diagnóza zněla – fimóza. Zúžení předkožky.“

Nebudeme-li se věnovat synům a dcerám Marie Terezie, které odešly v raném věku, a pokud vynecháme Josefa, jemuž jsme se již věnovali a jemuž pozornost ještě věnujeme, stejně jako jeho nástupci na trůně Leopoldovi, a pomineme-li jeho sestru Marii Kristinu, s jejímž podivným příběhem jsme se rovněž už seznámili, a pokud si poznamenáme, že nejmladšího Maxmiliána čekala církevní kariéra, zbývají nám Ferdinand a Marie Karolina. Syn Ferdinand, místodržící v Miláně, založil větev habsbursko-lotrinskou, k níž se propříště přidával přídomek „Este“. Bratr Leopold o něm tvrdil, že je to „slaboch, má chabý rozum a malý talent, má však o sobě velice vysoké mínění. je to zmatkař a paličák.“

Leopold si však zhruba totéž myslel o všech členech své rodiny. Maminka s ním však souhlasila, neboť milého Ferdinanda peskovala jako malého kluka. „Vaše těžkopádnost a lenost v běžných záležitostech, a Vaše samolibost způsobují, že jste nafoukaný. Je mrháním času zabývat se lidmi od divadla a jejich intrikami. Co zrovna čtete? Jen samý škvár – je to k ničemu.“ A kromě nechodil každý den na mši. „A po Miláně poběháváte pěšky – můj místodržící! Jaké to máte vystupování!?“ Marie Kristina (když skončil její příběh se švagrovou Isabellou), se provdala za muže svého srdce, sasko-těšínského prince Alberta. Odešli do Prešpurku jako uherský místodržitelský pár. Na dosah Vídně a na doslech matky.

Dcera Marie Terezie Marie Karolina (portrét neznámého umělce)

Marii Karolině takové štěstí souzeno nebylo. Namísto své zemřelé sestry Marie Josefy se provdala jako šestnáctiletá do Neapole. O svém manželovi psala mamince: „Král je hrozně ošklivý na pohled, ale – člověk si na to zvykne.“ Méně ochotně se smiřovala s klackovitými způsoby svého o rok staršího muže. O svatební noci se choval velice hrubě a neslušně. Ráno pak šel na hon, což nadevše miloval, a když se ho zeptali na jeho mladou ženu, odpověděl prý: „Ta spí jako zabitá a potí se jako divoké prase.“ „Otevřeně přiznávám, že bych raději zemřela, než abych to, co jsem prodělala, musela prožívat ještě jednou.“ Maminka ji usměrňovala: „Každý začátek je těžký. Musíš se přizpůsobit manželovým sklonům, a když by tu nemělo být něco úplně v pořádku, musíš se pokusit ho to odnavyknout.“ Marie Karolina se zřejmě přizpůsobila, neboť Ferdinand si na ni jednou stěžoval, že je jako fúrie a jindy ho přepadla jako pes a dokonce ho kousla do ruky. Svou matku v porodnosti překonala. Přivedla na svět osmnáct dětí. Co ale z toho, když následníkovi trůnu zemřela jedna dcerka při porodu, druhá v útlém věku, a v druhém manželství zřejmě k narození dětí ani dojít nemohlo. Bylo třeba myslet na budoucnost.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související