307. schůzka: Habsburk na českém trůně

„Proti němu se toliko se dvacíti čtyřmi tisíci u Moháče položil a nevyčkav těch, kteří mu z Čech a z Moravy i jiných zemí ve velikém počtu na pomoc táhli a již na cestě byli, z nabádání některých biskupů a pánů uherských svedl bitvu s Turky ve středu v den Stětí svatého Jana, tj. 29. dne měsíce srpna, a opuštěn jsa od lidu jízdného, skrze zradu přemožen a ponížen a křesťanů do patnácti tisíc zbito, mezi nimi zahynuli mnozí udatní rytíři z Čech, z Moravy a ze Slezska také mnozí překrásní mládenci tam zůstali. Sám pak král Ludvík u bitvy utíkaje v nějakém potoce bahnitém, Ciele Patatra řečeném, když se s ním kůň na znak do bahna převrátil a on leže pod koněm v odění sobě pomoci nemohl, nešťastně a bídně zahynul.“

„Po nějakém čase v témž bahně nalezen a ve Stoličném Bělehradě pochován jest. Tomu slavnému pánu téměř vše nečasně se vedlo. Dříve času se narodil. Dříve času byl korunován v Uhřích i v Čechách. Dříve času mu brada rostla a šedivěl. Dříve času v království správu vešel. Dříve času se oženil a dříve času zahynul. Živ byl let dvacet, jeden měsíc a 29 dnů. Kraloval po smrti otce svého 10 let, 5 měsíců a 11 dnů.“

r_2100x1400_dvojka.png

Tolik autor těchto řádků, mistr Marek Bydžovský z Florentina. Jak jeho příjmení napovídá, narodil se v Novém Bydžově, v Praze vystudoval týnskou školu a posléze universitu, na níž byl postupně profesorem, děkanem artistické fakulty (ta byla jediná, kterou tehdy naše vysoké učení mělo), a sedmkrát po sobě byl svolen jeho rektorem. Astronomie a matematika, kteréžto předměty přednášel, naštěstí nebyly jeho jedinými koníčky. Věnoval se zhusta sepisování minulosti, jakož současnosti vlastní země, a že jeho péro neumdlévalo, o tom svědčí tři sborníky, které se věnovaly vládě tří prvních Habsburků na českém trůně. Dožil se pocty býti nejstarším údem pražské university, ale vzápětí jeho pracovní poměr skončil skandálem, neboť se v pětašedesáti letech rozloučil se staromládeneckým životem a svůj profesorský celibát vyměnil za manželství s Kateřinou, vdovou po novoměstském pivovarníkovi. Což jsou fakta pro chod českých dějin nepříliš podstatná, ale snad nikoli nezajímavá, neboť právě kroniky Marka Bydžovském o prvních třech Habsburcích na českém trůně jsou pro nás jedinečnou studnicí informací.

„Po kterémžto nešťastném pádu a zahynutí tohoto ctného a šlechetného mladého krále Ludvíka stavové Království českého položili sobě sněm téhož roku na Hradě pražském a ti jej v pondělí po svatém Františku, tj. 8. dne měsíce října začali.“

Příprava na volbu nové hlavy státu

Hned na začátku byl odhlasován program sněmu, a to ne jen tak ledajaký, nýbrž hned z osmi bodů sestávající: „Za prvé bylo usneseno, že král nemá desk zemských v svou moc bráti ani v ně mimo svobody tohoto království vkračovati; za druhé že nemá moci žádnému úřadu bráti bez spravedlivého rozeznání úředníků a soudců zemských i jiných rad Království českého; za třetí aby žádný ven ze země k soudům potahován nebyl o nižádnou věc ani od krále, ani od nižádného jiného; za čtvrté aby král obyčejně dvorem byl v tomto království, pakli by z něho vyjeti měl, aby je poručil k opatrování obyvatelům království tohoto s radou obecného sněmu; za páté že král nemá jiných rad užívati ve věcech království tohoto nežli Čechů; za šesté aby král stranám podjednou a podobojí žádných útisků nečinil ani činiti nedopouštěl a o to se císaři přičinil, aby rozdílové strany víry v okolích zemích skrze řádné sjití ke srovnání křesťanskému i k nápravě přivedeni býti mohli; za sedmé kněžím aby žádný ženiti se pod sebou nedopouštěl ani jiných rozpustilostí a zjevných hříchů poddaným a čeledi své, ani rouhání proti svátostem, proti Matce boží a svatým, ani masa jedení v postní dni, ani díla v neděli a jiné svátky od církve nařízené pod skutečným trestáním; za osmé ožralství a pití hanebné a jiní zjevní hříchové aby žádnému ze stavů, ani čeledi a poddaným jim, ani žádnému jinému trpěni nebyli, neb jest to věc nenáležitá, nepoctivá a před Bohem i lidmi ohyzdná.“

r_2100x1400_dvojka.png

No jistě. Takových věcí ohyzdných jako je ožralství a pití se přece nikdo ze slušných lidí nemohl zastávat, to museli odhlasovat všichni, a jednomyslně. Ale – proč vlastně? Inu, protože se schylovalo k důležitému, ba závažnému aktu. Protože se čeští páni chystali volit šéfa svého státu. Proto museli poctivě vyjmenovat všechno, co jejich budoucí panovník bude muset dodržovat. Proto o tom všem rokovali, a trvalo jim to celých 16 dní, kdy zvažovali všechna proto i proti, kdy se oprášily vídeňské dohody mezi Jagellonci a Habsburky o vzájemném dědění v případě vymření jedné z dynastií, k čemuž právě došlo, protože dvacetiletý Ludvík navzdory svému časnému a nestřídmému pohlavnímu životu s manželkou Marií zemřel bezdětek.

„Ve středu před slavností svatých Šimona a Judy, apoštolů Páně (tedy 23. října 1526 kolem čtvrté hodiny odpolední v kapli svatého Václava v pražské katedrále svatého Víta na Pražském hradě) sešly se z počtu svého jisté osoby k volení nového krále.“ Počet těch mužů činil přesně dva tucty, tedy čtyřiadvacet. Ovšem jména mezi nimi v žádném případě tuctová nebyla. „Ze stavu panského Zdeněk Lev z Rožmitálu, purkrabí pražský, Jaroslav ze Šelmberku, nejvyšší komorník, Zdislav Berka z Dubé, nejvyšší sudí, Adam z Hradce, nejvyšší kancléř, Jan z Vartemberka a na Dubu, Hanuš Pflug z Rabštejna, Kryštof ze Švamberka, Vilém Švihovský z Rýzmberka, purkrabí karlštejnský.“

To byli páni; stav rytířský byl zastoupen rovněž reprezentativně: „Radslav ze Šebířova, nejvyšší písař český, Jan Litohorský z Chlumu, Jan Trčka z Lípy, Opel z Fictum, Linhart Markvart z Hrádku, Václav Amcha z Borovnice, Jan Boryně ze Lhoty, Jaroslav Brozanský z Vřesovic.“ Ještě nejsme u konce, zbývá nám stav třetí, měšťané: „Jan Pašek z Vratu, Zikmund Vaníček z Prahy, Duchek Přeštický z Menšího Města pražského, Samuel Lavička z Horny Kutné. Mikuláš Černobejl ze Žatce, Purkrábek z Plzně, Václav z Kouřimě, Mikuláš Slanař z Tábora.“ Všichni? Všichni. Po osmi z každého stavu.

Habsburkové budou vládnout další čtyři století

Pročpak byli všichni tak pečlivě a dopodrobna vyjmenováni? Protože právě tito muži, když předtím jednali celých osm hodin ve svatováclavském kapli, ti uvnitř rozhodli nejenom o budoucím králi českém, ale o tom, že Habsburci se stanou pro nás definitivou pro celá další čtyři století. „Tyto osoby, učinivše jedna každá obzvláště přísahu v kostele svatého Víta, vešly do kaple svatého Václava a tu každá ta osoba svůj oumysl zjevně před jinými oznámila a zjevně a světle vyhlásila. A tu se snesli všichni jednosvorně, odtud vyšli společně a šli až do soudné světnice a tu purkrabí pražský jich svolení a vyvolení vyhlásil, řka: Ferdinandus jeho Milost, arcikníže rakouské, jest král český.“

r_2100x1400_dvojka.png

Ferdinandus. Neboli Ferdinand. Skvěle znějící jméno. Původně znamenalo muže k míru nebo k jízdě se odvažujícího. V žádném případě to tedy (alespoň podle jména) nemohl být žádný nerozhodný třasořitka. A věru nebyl. I když (ale zůstane to jenom mezi námi) – on to žádný statný rytíř zrovna nebyl. Pokud lze přispět ještě několika dalšími důvěrnými informacemi. Ferdinand byl malý, hubený, suchý a pobledlý. Představme si ho (ale nebude to nic lichotivého) asi takto: Na dlouhém husím krku jakoby visela dopředu nachýlená hlava, která končila výrazným, zobákovitě zakřiveným nosem. Nosu připomínající dravého ptáka si leckterý jeho majitel nadmíru cení, jenomže on neměl jenom ten nos. On měl ještě pysk. No tak dobře, ret, spodní ret. Ovšem velice převislý. Pro Habsburky charakteristický. Díky němu měl ústa neustále pootevřená. Což mu na inteligentnímu výrazu příliš nepřidalo. A ty jeho ruce a nohy. ruce a nohy měl tenké, tenoučké, a postavu mírně přihrblou. Žádný krasavec. Mohl čile soutěžit se zjevem svého staršího bratra Karla (myslí se král španělský, přesněji král kastilský a aragonský). Ten vypadal ještě přihloupleji než jeho mladší bráška. (Kvůli tomu si na španělském dvoře užil svoje – těch poznámek.) Oproti Karlovi měl však Ferdinand jasné, bystře hledící oči, a jak se říká: oko do duše okno. Intelektuálně byl Ferdinand opravdu na výši, což se kupříkladu projevilo, když měl promluvit. Činil tak spěšně, ve chvílích vzrušení překotně zadrhával, ale když přidal pověstně ostré sarkasmy, tak z toho mladíka šel strach.

Mladíka? Kolik mu bylo let, kdy ho Češi zvolili na svůj trůn? Narodil se 10. března 1503, v době volby mu bylo třiadvacet a půl. „O tom pánu a králi Ferdinandovi když se roznesla pověst, kterak jest horlivý milovník spravedlnosti, maje křivdu v nenávisti, mnohým Čechům těžko bylo o něm slyšeti, zvláště těm, kterýmž spravedlnost a všecken řád dobrý v nelibosti byl, ale dobrým a šlechetným a po spravedlnosti žíznícím byl velmi vděčný, protože již nesměli mnozí hlavy pozdvihnouti pro přílišnou nespravedlnost těch, kteří moc nad nimi měli. Neb jsou byli tomu mnozí přivyklí, aby měli pána takového, kterýž by jim tak rozkazoval, co by oni chtěli a kdy by chtěli, jakž pak tím způsobem země česká příliš hladem spravedlnosti vymořena a zemdlena byla. A tak tomuto králi a pánu dal Pán Bůh, aby nesl meč k chvále dobrým a ku pomstě lidem nepravým.“

r_2100x1400_dvojka.png

Náš nový pan král byl z té nejlepší rodiny. A to jak z otcovy, tak z matčiny strany. Věru, narodit se v pravý čas a na správném místě, toť velké umění! Ferdinand byl vnukem hned čtyř panovnických hlav. Na jedné straně královského páru aragonsko-kastilského Ferdinanda a Isabely (což byli titíž, kteří s velkorysostí sobě vlastní vyslali Kolumba objevit Nový svět); na straně druhé byl jeho dědečkem Maxmilián I. Habsburk a babičkou Marie Burgundská, císařský to pár. Skvělý rodokmen. Byli stejně geneticky kvalitní i rodiče? Právě v nich se spříznilo několik nejurozenějších, velice starobylých evropských rodů, leč navzdory tomu jejich osud nepatřil k těm nejšťastnějším. Tento zlověstný prvek poněkud znepokojuje, a je k tomu vskutku důvod: Matka Johana se ještě před Ferdinandovým narozením stala dědičkou koruny, protože její starší sourozenci v rychlém sledu za sebou pomřeli. Otec (což byl Habsburk Filip Sličný) se po Johanině boku mohl dříve či později dočkat další, promyšleně naplánované akvizice. (Habsburkové, ti se uměli ženit a vdávat!) Jenomže sotva se malý Ferdík narodil, začal se ten projekt hatit.

Chlapci byl sotva rok (mluvíme pořád o Ferdinandovi), kdy tatínek Filip onemocněl. Na zimnici. Vypotil se a zemřel. Dotyčný nebožtík se dožil pouhých šestadvaceti let. Zdravotní stav Ferdinandovy matky Johany (v té době čerstvé vdovy, ale nicméně opět těhotné) se rapidně zhoršoval, až nakonec propadla trudnomyslnosti. Valnou část zbytku svého tragického života prožila jako nesvéprávná bytost, které dějiny přiřkly přívlastek Šílená. Mezitím měl dědeček (tedy císař Maxmilián I.) plnou hlavu úvah, jak habsburskému rodu zajistit v Evropě místo nejpřednější. V první řadě on sám nezůstal zkrátka. Vyženil Burgundsko a Nizozemí. Potom syna Filipa oženil se Španělskem, což znamená s dalšími državami, v té době hlavně s Amerikou. Po Filipově náhlém skonu to sice vypadalo zle, ale ani vražedná zimnice synova, ani pomatenost snachy, nic z toho nemohlo Maxmiliánovy záměry překazit. Bylo tu přece šest dětí, které stačil Filip a Johana během osmi let svého manželství zplodit. Pro Ferdinanda plus jeho sourozence to sice znamenalo, že v útlém věku osiřeli, ale na druhé straně nemuseli dlouho čekat. Nemuseli dlouho čekat na své povznesení. Oč dříve opustilo scénu jedno generační koleno, o to dřív se dostalo lesku následujícímu. Ferdinand i Karel se dočkali skvělého vzestupu jako mladíčci.

„Dětství strávil příští český král povětšinou ve Španělsku, při dvoře dědečka Ferdinanda Aragonského. Tomu nejmladší z vnuků přirostl zvláště k srdci. Byla mu poskytnuta typická španělská výchova. Přísná, náročná, stroze katolická, zdůrazňující vladařskou budoucnost k povinnosti. Ty spočívaly především v požadavku disciplinovaně hájit vyšší dynastické zájmy a nadřazovat je cílům osobním. Počínaje generační dvojící Karel - Ferdinand začali španělský typ rodové kázně trvale vyznávat a prosazovat i Habsburci. Vždy pak pokorně sloužili myšlence jednoho centra, jedné hlavy, monolitního impéria, ačkoli to mnohdy nebývalo jednoduché. I stroze vycvičený Ferdinand, sám o sobě velmi ambiciózní, po celý život bez reptání respektoval svého o tři roky staršího bratra Karla, hlavu rodu. Nečinil tak z vřelé bratrské lásky, na to jejich vztahy byly příliš vlažné, ale z ukázněné víry v platnost dynastické doktríny.“

r_2100x1400_dvojka.png

Výchova Habsburka Ferdinanda byla na úrovni... Na té nejvyšší. Ten čas, kdy i vysocí feudálové považovali analfabetismus za přednost a v učenosti spatřovali cosi nemužného, mnišsky knihomolského, ten čas už dávno minul. Ferdinand byl přece současníkem Koperníkovým, patřil ke generaci, která první vyslovovala jméno Amerika, a byl dokonce nejvznešenějším osobním žákem Erasma Rotterdamského. (Jehož dílo přeložil poprvé do národního jazyka, a to do češtiny, náš Řehoř Hrubý z Jelení, jak už víme.) S Erasmem se potkal Ferdinand v Nizozemí a tam také dorostl do svého příštího formátu. Ve Španělsku zase poznal cenu akurátně vedeného účetnictví, v Burgundsku (v zemi jedné ze svých babiček) mohl sledovat, jak je užitečný perfektně fungující úřednický aparát. Erasmovi se podařilo ve Ferdinandovi rozpustit bigotní katolictví a jeho náboženské přesvědčení přijalo rysy humanistické snášenlivosti. Arcivévoda (tak zněl jeho dosavadní titul: arcivévoda rakouský) se vzdělal v politických vědách a velice rychle pochopil, že v řízení věcí obecných platí kvalifikovanost víc než rodová vznešenost. Během let se vycvičil v mnoha jazycích, plynně hovořil rodnou španělštinou, ale uměl i francouzsky a latinsky, slušně se domluvil italsky, německy zatím nedovedl, ale nic nebylo ztraceno, naučil se později, i když popravdě – nikoli dokonale. (Habsburk, a neuměl dobře německy... Habsburkové se považovali vzhledem ke svým spletitým rodovým svazkům i k mnohonárodnostním rozměrům své říše za nadnárodní dynastii. Dlužno říct, že celkem právem. Ferdinand sám toto cítění sdílel, a pokud o tom vůbec někdy přemýšlel, považoval se nejspíš za Španěla.Tím byl napůl krví a úplně svou výchovou.)

„Dorostl ve stínu Karla. Naučil se přísné pracovitosti a píli. Energie měl na rozdávání, jeho chladnokrevný mozek fungoval perfektně. Osobně však zůstával studený. Nebyl zrovna družný, okolí ho vnímalo jako pichlavého povýšence. Povaha jako by odpovídala málo přitažlivému zjevu a tak jenom stěží získával přátele. Ani o ně moc nestál. Ve Španělsku byl prý oblíben, pořád však zůstával poněkud v pozadí, druhý za Karlem – mužem s nevyjasněnými perspektivami. Osud nejslavnějšího dona Ferdinanda byl nejasný i poté, co mu vybrali nevěstu.“

Pravidla nové dynastické hry

Bylo to už v roce 1515 (tehdy bylo Ferdíkovi dvanáct let). Dědeček Maxmilián domluvil ve Vídni s Vladislavem Jagellonským pravidla nové dynastické hry. Copak to bylo za hru? Inu, že si děti Jagellonce vezmou Habsburky. A to ještě nebylo všechno: kdyby náhodou ten či onen rod vymřel, tak vstoupí v platnost vzájemné dědění. Ze strany jagellonské to byla věc průzračná, dokonce i jmenovitě: sňatek měli uzavřít dvě jagellonské děti, Anna a Ludvík. Habsburk však provizorně nabídl svatebčany tři – v určitém smyslu dokonce čtyři. Vskutku: šlo o vnoučata Karla, Ferdinanda a Marii, a tím čtvrtým kandidátem na ženění, tím byl pro jistotu on sám. (Dědek jeden.) Vezměme to popořádku, jinak se v tom nevyznáme: sňatek Marie Habsburské s Ludvíkem Jagellonským byl předem jasnou věcí, a opravdu se uskutečnil, ti dva ostatně jako by se hledali, milovali se láskou nadmíru vášnivou. Zato jagellonské princezně Anně se před oči stavěli hned tři nápadníci, aniž ovšem mohla sama mezi nimi volit. Komická klauzule tohoto sňatkového kšeftu posunula šestapadesátiletého Maxmiliána do role ručitele. Ručitele? Zač ručil?

Pokud by dívku tenkrát dvanáctiletou (tedy Aničku Jagellonskou) nemohl z vážných důvodů pojmout za choť ani Karel, ani Ferdinand, tak by se zkrátka obětoval a všecky závazky by jako ženich splnil sám dědeček-císař. Tahleta nabídka Anně asi sotva lichotila, a Maxmilián ji sotva učinil z nějakého erotického poblouznění. (No, kdoví...) Ne, opravdu to bylo diktováno dynastickými zájmy, žádný cit. Prostě stratég Maxmilián chtěl opět co nejčastěji „zasnoubit Rakousko“, no ale v tom kvaltu se jaksi nemohl pořád rozhodnout, impérium se mu překotně rozrostlo, v té chvíli mělo už fakticky tři centra, Vídeň, Brusel a Madrid, kdo to má všechno hlídat, a další politické záležitosti byly nadále v prudkém pohybu. V roce 1516 brzy po podivných námluvách zemřel španělský král Ferdinand Aragonský, princ Karel se chopil jeho žezla, a tím z trojlístku svatebčanů vypadl. Správně. V témže roce zemřel a tím pádem opustil uherský i český trůn Vladislav II. A tři roky po něm odešel na věčnost i habsburský ručitel a dědeček – možný ženich Maxmilián. Po jeho smrti se dědictví Habsburků ocitlo kompletně v rukou devatenáctiletého Karla I. Což nám připadá úžasné i bláznivé zároveň. Připadalo to tak i současníkům.

r_2100x1400_dvojka.png

Jenom si to vezměme: Španělsko s državami v Itálii a s nepřehlédnutelnými koloniemi v zámoří – Nizozemí s nejsilnějším hospodářstvím v Evropě, rakouské země se svým důlním pokladem, dědičná území v Německu – to všechno připadalo jednomu jedinému člověku, vlastně ještě chlapci. (Co to je, devatenáct let... I ten vůbec nejmladší ministr vlády České republiky by proti němu byl stařík, nehledě na pravomoci nesrovnatelně chudší...) Mladší bratříček – náš Ferdinandek – měl ostrouhat kolečka. Moc se mu to asi nelíbilo... Zcela jistě ne, byl asi zdrcen, nicméně disciplinovaně mlčel. V době, kdy Magalhaes se skromnou flotilou pěti kocábek vyplul na cestu kolem světa, se před Ferdinandem otevírala kariéra leda tak nějakého podřízeného místodržícího v jakési zapadlé provincii. Co horšího - zbyl na něho Černý Petr. Mezi Habsburky už zkrátka nezbyl ani jediný mužský, který by splnil závazky z Vídně a vzal si princeznu Annu Jagellonskou. Ferdinandovi se nechtělo... Ne, to je slabé slovo – „nechtělo“. Ona se mu hrubě nelíbila. Zdali ji viděl? Neznal ji. Vymlouval se, že svatební slib učinil jako nezletilý, a měl pravdu, bylo mu tenkrát sotva dvanáct, čili že byl nesvéprávný a z té svatby nemůže nic být. Pochopení našel u bratra Karla – ovšem z poněkud jiných důvodů. Kdyby dal teď Karel souhlas k Ferdinandovu sňatku, tak by to současně znamenalo postoupit mu alespoň kousek, část, drobínek z toho ohromného dědictví, a to nechtěl. To se přece příčilo koncepci jediného vladařského domu. Samozřejmě. To by byla věčná škoda. Dva roky trvaly rozpaky. Dva roky se tajně jednalo. Dlužno dodat, že vše probíhalo bez projevů žárlivosti a nevraživosti mezi oběma bratry. Dynastie prostě hrála vysokou hru o vládu nad světem a osobní zájmy musely jít stranou. No a pak konečně padlo rozhodnutí. Nejprve provizorní, později vylepšené. Spočívalo ve třech krocích. Za prvé: Ferdinand se s Annou ožení. Za druhé: Impérium se rozdělí. Za třetí: Ferdinand se stane pánem nejprve části, posléze všech dědičných alpských držav.