297. schůzka: Milování jest Jejich Milostem více než co jiného na mysli

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dvojitá svatba císaře Maximiliána I. s Annou a Marií Habsburskou s Ludvíkem II.

Dneškem se rozloučíme s králem Vladislavem, jedním z rekordmanů na českém trůně, co se délky jeho funkčního období týká, a necháme vládnout jeho syna Ludvíka. Co jiného nám nakonec zbývá, když už to dějiny tak zařídily, že.

„Na počátku měsíce července roku 1515 shledali se konečně císař římský Maxmilián Habsburský a král Vladislav Jagellonský. Svět málokdy vídal tolik knížat a vysokého panstva ze všelikých zemí blízkých i dalekých, tolik nádhery. lesku a slávy, takovou rozmanitost krojů, řečí a obyčejů pohromadě jako při první shledání a vítání se panovníků v širém poli nedaleko Bruggu nad Litavou a Trautmansdorfu v Rakousích. To bylo 16. července; nazítří 17. července trval vjezd do Vídně téměř celý den při tolikerém množství lidu, v počasí deštivém, Maxmilián i Vladislav dali se nésti na bohatých křeslech. Dne 19. července bylo první slavné posezení a jednání; 20. července vydal Maxmilián zápis, jímž krále Ludvíka Jagellonského ustanovoval napřed za svého náměstka v říši a poroučel ho svým kurfiřtům po své smrti za nástupce. A tu byl také oddán manželství král Ludvík s vnučkou Maxmiliánovou Marií. Další dnové 23 až 28. července stráveny byly v rozmanitých kratochvílích, tancích, turnajích, hrách a hostinách, výměnách darů, spisování a prohlašování smluv et cetera. 29. července odjel císař do Nového Města za Vídní, kam ho následovali králové, královny, kardinálové a jiní k provozování myslivosti a k jiným zábavám. Dne 3. srpna, po císařově odjezdu, nastalo Vladislavovi loučení jak od bratra svého, krále Zikmunda, jenž se před Vídeň a Moravu vracel do svého Polska, tak i od dcery, která zůstala na dvoře císařském, aby prý se naučila řeči německé. Jakož byl Vladislav měkkého srdce, rozumí se, že rozplýval se v slzách a od milovaného dítěte téměř násilím odloučen býti musel.“

Kudy chodil, tudy slzel

Vladislav II. Jagellonský

Král Vladislav vůbec kudy chodil, tudy slzel. Nechceme se mu vysmívat, ale faktem je, že pohnut byl opravdu často. Od chvíle, kdy mu zemřela milovaná manželka Anna, se mu slzy objevovaly na tvářích často. Nejčastěji když se neubránil vzpomínce na tu, s níž krátce poznal manželské štěstí. Rozplakal se, když mu nedlouho po ženině úmrtí sekretáři četli gratulace k narození syna Ludvíka. Veřejně propadl dojetí při Ludvíkově korunovaci na uherského krále (to měl nový uherský panovník sotva roky). Rozbrečel se i o šest let nato, když se v rozhovoru dostal do rozporu s českým kancléřem Ladislavem ze Šternberka. Poslové, vyslaní do Budína ohledně vojenské pomoci českých měst králi roku 1514., v Praze vyprávějí, jak se panovníkovi kutálely po tvářích dojetím slzy jak hrachy. Plakal i při další, a možno říci že poslední významné události své vlády – při podpisu svatebních a nástupnických dohod ve Vídni roku 1515, jimiž své děti zaslíbil partnerům z habsburského rodu.

Tento vídeňský kongres 1515 (ta číslovka je tu proto, abychom jej odlišili od jiných událostí stejně pojmenovaných) uvedl slavnostmi a obřady do chodu mocenský mechanismus. Měl se stát nezapomenutelným divadlem pro všechny účastníky, a zároveň měl být dokladem toho, že Habsburkové se stávají velmocí. Císař Maxmilián si dal záležet. Osobně nad přípravami oslav dozíral. Ze svých vojsk dal speciálně vybrat šest set nejurostlejších žoldnéřů vysokých postav a přikázal je obléknout do zvláštních uniforem. Jejich barvu a střih navrhoval mimo jiné slavný malíř Albrecht Dürer (ten se vůbec věnoval péči o vzhled Maxmiliánových dvořanů). Současně povolal císař do Vídně nejznámější rytíře – turnajníky z celé Evropy, a nejenom to: taky se postaral, aby na slavnost přijeli s knížaty i přední básníci, zpěváci, herci a kejklíři. V místě konání kongresu byly shromážděny rodové habsburské klenoty a šperky, císařská pokladnice měla být otevřena (pochopitelně pouze pro pozvané hosty), a měla dosvědčovat nesmírné bohatství hostitelovo. (Málokdo ale věděl, že valnou část klenotů si musel Habsburk pro tuto expozici vypůjčit od svých věřitelů, kterým dal kdysi tyto šperky do zástavy.) Do města měli pozvaní králové a jejich doprovod vjíždět pod slavobránou, vytesanou a namalovanou podle Dürerových návrhů. Císař osobně dohlédl na to, aby byly očištěny vídeňské fasády na domech v ulicích, kudy se budou hosté ubírat, a postaral se i o to, aby zdi svatoštěpánského chrámu byly zbaveny nečistot. Zkontroloval i závěsné koberce, hedvábné látky, brokát a samet pro dekoraci vnitřních prostor vídeňského hradu, jakož i dřevěných tribun pro diváky, zkrátka nic neponechal náhodě. Ta sláva se mu pořádně prodražila. Víc než dvě stě tisíc zlatých – dost kupříkladu na jedno velkolepé vojenské tažení. Císařská pokladna byla samozřejmě prázdná, a tak veškeré náklady platila firma Jakuba Fuggera, což byla věhlasná bankéřská rodina z Augsburku. Císař věnoval na oplátku pozemky v Nizozemí a veškerou měď z tyrolských dolů.

Ludvík Jagellonský na portrétu od Bernharda Strigela (1515)

Když se konečně císař Maxmilián a král Vladislav setkali tváří v tvář, bylo to pod hruškou. Ta hruška stála na vršku u Trautmannsdorfu, kteréžto místo nebylo zvoleno jenom tak náhodou. Hruška. tedy strom hrušeň. byl ve středověku symbolem plodnosti a štěstí. Kromě toho často vyznačoval meze mezi selskými a panskými polnostmi. Ten strom byl možná spjatý se starobylou císařskou pověstí. Měl se pod ní objevit dlouho očekávaný, vytoužený vladař římské říše, bájný císař. Ať už to bylo jak chtělo, pod hrušeň před Vídní dopravili dvořané v nosítkách připevněných na koně císaře Maxmiliána s doprovodem. V tom „skromném“ císařském doprovodu napočítali zpravodajové 8800 rytířů v plné zbroji a s vlajícími praporci. Už se blíží i Vladislav, ze stanového tábora, a zdá se není sám. Jednak ho doprovázel devítiletý uherský spolukrál Ludvík a také Vladislavův bratr, polský král Zikmund. Zatímco Zikmund a jeho synovec Ludvík jeli na koních, Vladislav byl přepravován ve zdobených nosítkách. Přijíždí taky princezna Anna. V pozlaceném voze taženým osmi bělouši? Jedenáctiletá jagellonská princezna – budoucí česká královna (ale to ještě v tuhle chvíli nikdo ani netuší). Bubny vířily, koně ržáli a trumpety vřeštěly. Když se mocnáři setkali, císař nedovolil, aby králové sestoupili z nosítek a z koní a pozdravil po latinsku slovy žalmu: „Totoť jest den, který Pán přichystal. Radujme se a buďme veselí!“ Zatím se strhla bouřka, dalo se do deště a tak v té letní husté spršce vjížděli poněkud mokří panovníci do hlavního města rakouských zemí.

A chystaly se svatby...

V první řadě bylo nutno vybrat nevěstu pro devítiletého ženicha Ludvíka. Volba padla na Marii, což byla císařova vnučka. Jako ženichové pro Annu připadali v úvahu hned dva – Karel a Ferdinand. I oni byli Maxmilánovi vnuci. Císař sliboval modré z nebe. O Karlovi tvrdil, že se stane dozajista králem španělským, a kvůli Ferdinandovi povýší zase on, císař, rakouské vévodství na království a právě Ferdinand se stane jeho prvním králem. Tak jako tak bude mít Anna královského ženicha. Na vídeňském hradě byly uzavřeny dohody – okamžitě se slavila svatba Ludvíka s Marií a Ferdinanda s Annou. Zdali byli partneři fyzicky přítomni? Ludvíkova nevěsta Marie ano, Ferdinand měl svatbu na dálku, v zastoupení. Zastupovalo ho a sňatek uzavřelo jeho císařské Veličenstvo. Ustrojilo se na to jaksepatří, mělo na sobě hermelínový plášť a doslova bylo ověšeno šperky a drahokamy, které pozorovatelé odhadovali na 200 000 zlatých. Padesátiletý císař nasadil jedenáctileté Anně na hlavu zlatou korunu a přijal od ní věnec z perel a drahokamů. Když ji objímal, šeptal: „Dítě, pros Boha za mé zdraví!“

Bernhard Strigel: Ludvík s rodinou Maxmiliána I.

Jak se to tak dopodrobna všecko ví? On si to důkladně a dopodrobna poznamenával ve svém deníku humanista Bartholinus, ten, které pronesl po mši řeč. „Bohužel, můj proslov se minul svým účinkem a jen málokdo mi věnoval pozornost. Jakpak by také ti nevzdělanci mohli ocenit klasickou latinu! Doma požírají tito barbaři koňské maso a pijí koňskou krev smíchanou s mlékem. Odkud by se v nich vzal smysl pro rétoriku?“ Hněvivými poznámky zahrnul především Uhry a Poláky, ale ani čeští šlechtici nebyli vyňati z kruhu, „těch polovzdělaných barbarů.“ Po obřadech v chrámu císař s králi pasovali dvě stě šlechticů na rytíře a zahájili turnaje. Hodovalo se, pěvci a kejklíři předváděli své umění. Polští jezdci, odění do kozáckých krojů, se chlubili akrobaciemi na koních, a na jednom nádvoří herci oslavovali novomanžele alegorickou hrou o boji rozkoše s ctností. Ctnost samozřejmě zvítězila. Mluvilo se o tom, že císaři a jeho hostům se podávalo na zlatých a stříbrných mísách víc než tři sta chodů jídel a rozličných lahůdek. Den končil velkolepým ohňostrojem.

Takže žranici bychom měli za sebou (jak říká společenským událostem tohoto druhu náš prostý lid), no, a copak nám zbývalo? Rozdávání svatebních darů, samozřejmě. Marie dostala od dědečka takzvaný jitřní dar, poctu po sňatku, zlatý kříž v hodnotě dvaceti tisíc zlatých. Dostalo se i na Annu – byla obdarována množstvím drahocenných látek, sametem, hedvábím a damaškem. Král Ludvík usedl na darovaného koně - turnajníka a navlékl na sebe pozlacené brnění - všechno to byly dary císařovy. Na polského krále pamatoval Habsburk dvěma nádherně přistrojenými hřebci, Vladislav dostal krásně zdobenou stříbrnou mísu. Polský král Zikmund nechtěl zůstat za císařem pozadu a zahrnul jej klasickými skvosty Polska, sobolími a medvědími kožešinami. Češi si domů u Vídně vezli zlaté řetězy a stříbrné nádobí. Jakými dary se mohl pochlubit uherský a český král Vladislav? Nějak se o nich nic neví. Buďto byly tak nepatrné, že soudobým zpravodajům nestály za zmínku, anebo se Vladislavova štědrost nemohla vůbec projevit. A už abychom se pomalu s Vídní loučili. Skoro je na čase. Ještě rozdat vybraným hostům zlaté a stříbrné mince, vydané jako připomínka velkolepého setkání čtyř evropských mocnářů, a taky si dát partičku. Karet, to dá rozum. Co je dnes hospodskou zábavou, to bylo tenkrát potěšení vyhražené pouze aristokratům. A když padly poslední trumfy, tak se děkovalo za účast, na hradním balkóně před shromážděnými davy si mocnáři podávali ruce, vyměňovali si přátelské pozdravy (skoro jako dnes při vrcholných summitech. Akorát že chyběly fotoaparáty a mikrofony a televizní kamery.) Vídeňský kongres končil v hlaholu zvonů.

Hans Krell: Marie Habsburská (1525)

Ale než si obě jagellonské děti stačily užít svých manželství s habsburskými protějšky, král Vladislav II. Jagellonský, panovník uherský a český, na svém budínském hradě ve věku šedesáti let zemřel. Král Vladislav zemřel dobrou smrtí. Dobrá smrt, to znamenalo, že vykonal pořízení o svém nástupnictví, postaral se o ustavení poručníků pro své sirotky, vyzpovídal, přijal svátost oltářní a nakonec i svátost posledního pomazání. Zatímco při zlé smrti čili smrti hříšné přišla zubatá náhle, nenadále, kdy se umírající nemohl o svou duši a o své pozemské statky řádně postarat. Takže král Dobře nakonec zemřel – taky dobře.

Král Vladislav umírá

„Zdraví Vladislavovo bývalo již několik let vratké, zvláště pakostnice trápívala ho častěji, takže někdy po celé neděle ani hnouti se nemohl. Nyní ze silnějšího útoku té nemoci vyvinula se horečka tak silná, že i on sám dosti záhy předvídal smrt svou. Připravoval se k ní s myslí klidnou a statečnou co křesťan, s dobrou pamětí až do poslední chvíle. Dva dni před smrtí oznámil poslední svou vůli do Čech, či raději poslední žádost k veškerému národu v Čechách, na Moravě, Slezích i obojí Lužici, obsahu takového: aby krále Ludvíka, pána svého v ničem neopouštěli, u věrné poddanosti k němu se zachovávali a koruna česká i další země aby s uherskou korunou v lásce s svornosti pod ním se držely, aby přičinily se k tomu, by dceři jeho ve všem stalo se podle smlouvy s císařem učiněné; aby stavové všichni v lásce a svornosti spolu živi jsouce to království dobře řídili a spravovali do let rozumných krále Ludvíka; aby práva zemská i soudy zemské držány byly tak, aby se chudým i bohatým spravedlivosti činily; nesnáze o piva vaření aby stavové nechali bez různic a nelibostí mezi sebou až do šťastných let rozumných krále Ludvíka; aby pikharti v Království českém a Markrabství moravském trpěni nebyli.

Za poručníky krále Ludvíka do jeho zletilosti ustanoveni v zemích koruny české kníže Karel Minsterberský, pan Lev a Břetislav Švihovský z Rýzmberka, v Uhřích kardinál Bakáč a Jiří, markrabě braniborský. Král Zikmund Polský a císař Maxmilián prošeni jsou, aby přijali na sebe společně vrchní poručenství jak nad králem Ludvíkem, tak i nad královstvím jeho do let jeho rozumných. Takto spořádav věci své na zemi, skonal Vladislav na modlitbách, ve čtvrtek před Květnou nedělí, dne 13. března, v sedm hodin večer, a pochován u své manželky ve Stoličném Bělehradě dne 19. března. Počítal věku svého 60 let, kralování v Čechách 45, v Uhřích 25 let.“

Je březen 1516, králi Ludvíkovi je deset let. Mohl takový kluk panovat? „Je krásný a vznešený jako byla jeho matka.“ Řekl to o něm benátský vyslanec u budínského dvora. Nepřeháněl. Podobné zmínky nacházíme i u jiných kronikářů: „Je to chlapec velmi krásný, i jeho chování je neobyčejně důstojné.“ Jak dospíval, tak se jeho vzezření měnilo. A dospíval velmi rychle. Všechno na něm bylo nějak urychlené až předčasné. Narodil se nedonošený. Nápadně brzy začal mluvit. Příliš rychle rostl. Třináctiletého krále popisuje benátský vyslanec jako „urostlého mladíka vysoké postavy.“ Po čtyřech letech čteme o kralevici bledé, něžné pleti, andělského zjevu, o mladém vladaři nadmíru vysokém, vytáhlém ve srovnání s vrstevníky. Krále Ludvíka pozoroval český kronikář Jan Dubravius a napsal o něm tato slova: „K němu sluší se zdůraznit tři mimořádné rysy, vesměs výrazy přílišné předčasnosti: že totiž brzy dospěl, že mu předčasně vyrostl vous a že mu už v osmnácti letech zešedivěl vlas.“ Takové rychlé dospívání muselo být lidem divné – okamžitě se vynořilo starodávná úsloví o jedincích, kteří rychle rostou. „V obecném lidu v Uhřích mluvilo se o proroctví jakéhosi králova hvězdáře, že král Ludvík nepřečká patnácti neb šestnácti let svého věku, neboť vzrůstem těla příliš časně vypnul se do výše a takoví lidé nebývají prý dlouhověcí.“ Odtud pramenily znovu a znovu se vynořující fámy, že Ludvík je na smrt nemocen, „ba že Jeho Milost král měl smrtí sejíti.“

Nebyla to pravda, ani v nejmenším. Jeho tělesná kondice, o kterou pečoval italský lékař, byla uspokojivá a se zdarem mu umožňovala věnovat se honbě a zábavám. Honil hodně, a ještě víc se bavil. Byl dost rozmazlený. Odjakživa všechno směl a všechno měl. Víc než vlastní panovnická pověst ho zajímaly blyštivé stránky dvorského života. Pitky, lovy, kratochvíle, prázdné rozhazování a plýtvání, na které neměl. Něčím takovým ten kluk „Všechno smím, všechno mám“ byl zahanben. Pokořovaly ho věčné peněžní problémy jeho dvora. Byl odkázán na půjčky peněz a čtrnáct dukátů, to byla pro něj skoro zázračná, nedosažitelná suma. Ještě že mu jeho vychovatel, braniborský markrabí Jiří sem tam podstrčil nějaký ten zlaťák. „Král nemá žádnou moc a musí tančit tak, jak jiní pískají,“ poznamenal si jistý tyrolský šlechtic o králi – chlapci. A nebylo to jenom proto, že se přitom díval na taneční maškarádu.

„A tu počala se v Uhřích jako by nová éra, když před korunování královny Marie ve Stoličném Bělehradě dne 11. prosince roku 1521. král Ludvík sám znova korunovati se dav, nejen obnovil přísahu své zemi, ale i od stavů všech přijal novou přísahu věrnosti a poslušenství. Také účastenství napotom královny Marie ve věcech vládních manžela jejích slibovalo napomáhati k povznesení autority královské. Hrdá Španělka tato, Habsburkovna, ducha čilého a bystrého, byla o rok starší svého manžela, kterému teprv 22. ledna 1522 po šesti letech manželství svatebně oddána byla. Ačkoli oba novomanželé, Ludvík patnáctiletý a Marie šestnáctiletá nevymanili se ještě cele z choutek a libostí věku mladického, nemeškali ve škole protivenství nabývati stále více zralosti a opravdovosti.“

Jak vypadala Marie? Byla to dcera Johany zvané Šílená a Filipa řečeného Sličný. Už na první pohled svým trochu pokleslým dolní rtem dávala najevo svou příslušnost k habsburskému rodu, ale jinak podle jejího portrétu coby devatenáctileté lze soudit, že určitý půvab měla. Její pleť byla tmavší (aspoň se tak musela jevit oproti všem těm aristokratickým bledulím), a postavy byly štíhlé a menší. Nejenže byla o rok starší. Byla mnohem zralejší než její chlapecký manžel. Docela dobře se doplňovala s tím vytáhlým jagellonským blonďáčkem Ludvíkem. Vyrůstala v Nizozemí, a od dětství si osvojila kulturu těchto velice vyspělých evropských zemí. Jejím vychovatelem byl stoupenec Erasma Rotterdamského, humanista Adrien z Utrechtu, pozdější papež Hadrián VII. Marie byla sečtělá v náboženské i světské literatuře, což Ludvíkovi imponovalo. Ludvíkovi na Marii imponovalo skoro všecko. On se do ní zamiloval. Jako malý kluk. Tím koneckonců svým věkem a navzdory vzrůstu pořád ještě byl. Marie mu imponovala svou vzdělaností a bystrostí ducha, ale taky hbitou energií, která se projevovala i v jízdě na koni a při honbě.

Musela toho probouzejícího se mladíka asi lákat. Vábila ho i sexuálně, byla v lásce zkušenější než její partner. Ovládala rafinované způsoby rozkoší a užívala vhodných lektvarů, aby neotěhotněla. I při stolování a hodování přinášela do Budína nové, jemnější formy. Král Ludvík si zvykl jíst a pít šestkrát, sedmkrát denně, na tabuli se objevovaly pro něho dosud neznámé lahůdky. K hodovní tabuli, jak oznamovali zpravodajové (zajisté benátští vyslanci, ti věděli všechno), tak tedy ke stolu zasedali novomanželé, unaveni hrami a tancem nejednou i po půlnoci. Když navštívili budínský dvůr poslové z Plzně, podal jeden z nich domů zprávu o radovánkách, ve kterých Ludvík s Marie žijí: „Král s královou Její Milostí často se projíždějí a milování jest Jejich Milostem více než co jiného na mysli.“