298. schůzka: Se zubří hlavou v erbu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rytina Pernštejna z třicátých let 19. století, jejímž autorem je Adolph Kunike

Praotec rodu se jmenoval Vaněk, příjmím Vaňha, a pocházel z uhlířské obce Ujčov, ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Jeho příběh se měl udát již v roce 564 po Kristu. Tehdejší bájný vládce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandeburk dlel právě na hradě Zubštejně.

„Po lesích v okolích hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví. I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem zase utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř už nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a tomu zvířeti je podal. Tak mu podával postupně všechen chleba, co měl, a zubr se uklidnil. A nejenom to. Vaněk mu pak vždycky, když ho potkal, dával chleba, a tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit. Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlekl mu nozdrami houžev, upletenou z mladého proutí a toho zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti. Ten uhlíře pochválil, a za to, že zvíře nezabil, ale přivedl je živé, Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrad a vesnicemi. Získal veškeré území, které dokázal za jeden den od slunka východu do slunka západu obejít. Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn. A na paměť své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jako velmi podstatná část znaku, neboť symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě představovanou zubrem.“

Znak rodu Pernštejnů

Hezky nám to vylíčil historik doktor Petr Vorel ve své knize o Pernštejnech, do které převzal pověst z kroniky Václava Hájka z Libočan. Dlužno dodat, že mnozí z nás jsme tu pověst slyšeli trošku jinak, než jak ji vylíčil ve pábitelské kronice pan Hájek. Kupříkladu August Sedláček, písecký rodák, a neúnavný sběratel informací o našich hradech, zámcích a tvrzích a pověstech o nich, tak ten tvrdí, že dotyčný hrdina sice byl profesí uhlíř, ale jmenoval se Vojtěch, a tím chlebem divokého tura nekrmil ani náhodou, nýbrž dotyčné zvíře si je bralo docela nevybíravě, přičemž klidně vešlo do chaloupky. Což postiženého naštvala jednoho dne takovou měrou, že když spatřil zubra, jak si zase jde k němu pro svačinku, použil onoho stromku k bleskurychlé výrobě houžve, tu provlékl zlodějovými nozdrami a zvíře přivedl na hrad ke knížeti. Pán se podivil a hned na místě jej vyhlásil na muže svobodného a přidělil mu erb s černou zubří hlavou ve zlatém poli a s houžví – ta nesměla chybět.

Nechyběla ani v dalším příběhu uhlíře, jenže tenhle se jmenoval Věňava a bydlel v chaloupce vysoko v horách Českomoravské vysočiny. I jeho nedobrovolným návštěvníkem se stal zubr, který mu pokaždé sežral, nač přišel. Stalo se tak i Věňavovi, který „uchopil proutek mladý a skrze chřípí zubrovi prostrčil. Upletl houžev a vedl zubra podle sebe od toho místa až do města Brna, kdež toho času byl král s dvorem svým.“ Autor této verze, česky píšící Polák Bartoloměj Paprocký z Hlohol, nechal uhlíře, aby jednou ranou zubra zbavil hlavy, načež si mohl postavit namísto chaloupky dřevěný srub, na jehož místě jeho synek jménem Prštan vystavěl hrad z bílého mramoru, kterému se začalo říkat Prštejn. Tatík si na panský život nezvykl – na stará kolena se dal na včelaření.

Takových příběhů bychom ještě mohli najít tolik, kolik je na lidských rukou prstů. Přinejmenším. Na každém z nich je kousek legendy a taky kousek pravdy. Trošku pomíchané v čase, ale přesto pravdy. Tak to je kupříkladu s oním markrabětem Joštem (toho jsme na Moravě vskutku měli, i když o nějaké to století později), a byl vskutku „Brandenburkem“, tzn. že markraběcí úřad vykonával nejenom na Moravě, ale i v Braniborsku. Rod Pernštejnů patřil mezi jeho příznivce. A hrad Zubštejn? Jeho zříceniny existují dodnes (svého času býval dokonce starším a také významnějším panským sídlem než Pernštejn). Patřil k markraběcímu lénu, o které Pernštejnové vedli v 15. století dlouhé spory. A když si přečteme slova, která se ještě v roce 1539 tradovala o rozsahu markraběcího daru, tak v nich najdeme přesný popis právního aktu, jakým bylo ve středověku vymezení pozemkového újezdu, aniž na to byl zapotřebí katastrální úřad jako dnes:

Perštejn – hradba prvního nádvoří

„Vyjda markrabě na příhradek a vida takové zvíře, podivil se tomu škaredému a nepřístupnému zvířeti, i promluvil k tomu uhlíři a řekl: Že jsi ty, uhlíři, toho zvířete nezabil, nýbrž jsi je nám svou statečností a zmužilostí a dobrým vtipem z dopuštění božího živé na hrad náš Zubrštejn přivedl, tobě tu milost činíme a to, co sobě okolo toho vrchu Bezvína nad městečkem Nedvědicí po levé straně leží a co pod ním potom teče, jakž slunce vyjde až zase do západu slunce okolo vrchu na všecky čtyři strany objíti budeš moci, všecko tobě dáti chceme a velikým pánem tebe činiti a v tom dostatečně a přísně poroučeti ráčíme, abys na tom vrchu Bezvínu hrad jménem Pernštejn stavěti dal, a odtud i potomci tvoji aby se psali z Pernštejna. A tak ten jistý Vaněk Vaňha, uhlíř, na třetí den přede dnem k tomu vrchu Bezvínu jest šel a u toho vrchu očekával, skoro-li slunce vyjde. A jakž nejdříve vyšlo, hned šel na všecky čtyři strany až do západu slunce a nemalou krajinu okolo toho vrchu ještě obešel. A tak se jemu obejíti dostalo 18 zámků a 24 tvrze, a tak toho času samých rychtářů k Pernštejnu bylo sedm kop. A potomně bylo markraběti Joštovi Vilibaldovi, co jest obešel, oznámil a markrabě Jošt Vilibald, vážíce sobě slov svých ne málo, nýbrž mnoho, aby nazpátek nešly a k svému vyplnění aby přišly, obdarování a veliká na to svobodství jemu, totiž tomu uhlíři, na všecko dáti ráčil.“

Markrabě byl muž na svém místě. Takový, který vážil sobě slov ne málo, nýbrž mnoho, aby nazpátek nešly. Pernštejnové si této své pověsti náramně považovali. Ani jim nevadil uhlířský původ prapředka (prakticky proletářský). Vratislav z Pernštejna, nejvyšší komorník Království českého, si dal tu scénu s uhlířem a divokým zubrem vymalovat na velkou mísu svého slavnostního stolního servisu.

„Jméno Pernštejn vzniklo jako česká hovorová verze německého názvu Bärenstein, což znamená v dnešní němčině Medvědí kámen; či v mineralogii jantar. Z hradu Pernštejna se slovní základ staršího názvu dochoval ve jménu městečka Nedvědice, ležícího v podhradí, a říčky Nedvědičky.“

Jak to bylo s počátkem Pernštejnů

A jak to bylo s počátkem Pernštejnů vskutku? Úplně prvním písemně doloženým předkem pozdějších Pernštejnů byl pan Štěpán z Medlova. Profesí zeměpanský úředník, který počátkem 13. století působil jako purkrabí na hradu jménem Děvičky na jižní Moravě. Jméno dostal podle obce Medlova. Ta leží na cestě z Brna do Pohořelic. Jeho majeteček se pomalu, pomaličku stával majetkem. Kterak se tehdy stával majeteček majetkem? Inu, stačilo stát na té správné straně, což znamená na straně vítězů. Pak následovaly výsluhy v podobě správcovství strategických vojenských nebo hospodářských center.

Prapernštejnové zřejmě na té správné straně stáli. Štěpán z Medlova získal své postavení ve službách Přemyslovců. Dostal za ně vsi Douravník, Drahonín a Dřevnovice. (Vida, z jakých původních drobků se později stává dominium.) Brzy se to panství začalo rozšiřovat po celém horním roku řeky Svratky. Že byl pan Štěpán správcem na královském hradě Veveří, to nebyla zanedbatelná funkce.

Osudový prohřešek

Hrad Veveří – západní vstup

Povědomí o dávné souvislosti mezi Veveřím a počátky pernštejnského rodu se promítlo i do jednoho půvabného příběhu. Podle nejstarší pověsti o pernštejnské bílé paní se oblíbené domácí strašidlo dopustilo svého osudového prohřešku, kvůli kterému bylo odsouzeno bloudit temnými hradními chodbami, právě na Veveří. Osudový prohřešek. To zavání pikantní historií. Taky pikantní byla. Přihodilo se to, že dívka z pernštejnské rodiny byla poslána do služby k markraběcímu dvoru na hradě Veveří. Tam za blíže neznámých okolností se přihodilo to, co se stává i v nejlepších rodinách. Otěhotněla. Vystavila tím posměchu celý rod, do poslední chvíle však zapírala a nechtěla se ke svému hříchu přiznat. Takových děvčat – a nejenom šlechtických – jistě žilo při vladařských dvorech víc. Strašidlem se však Adléta stala proto, že vyřkla křivou přísahu: „Pane Bože, jestliže jsem já břichatá, bodejť bych se hned na tomto místě propadla!“ Což se i stalo. Na místě. Strašit však nezačala na Veveří, ale na svém otcovském hradě. Vídali tam její přízrak s malým dítětem na rukou. Pokud na sobě měla bílý šat, narodilo se brzy u Pernštejnů dítě; pokud si vyšla v černém, zazvonil v rodině umíráček.

Jak se rozrůstal rod, pánů se zubří hlavou v erbu přibývalo. Na konci 13. a na začátku 14. století se z dějin vynořuje Filip z Pernštejna. Ten se stal dokonce nejvyšším komorníkem moravským, což je ale zhruba všecko, co o něm víme. Jednu věc Pernštejnům upřít nemůžeme. Dlouhověkost, a nejenom délka věku, ale i čipernost. Jakého druhu to byla čipernost? To je zřejmé z příkladu Jana z Pernštejna. Žil v 15. století a počal se svou třetí manželkou dítě ve věku notně překročivším šedesátku. Mezi nejstarším a nejmladším z jeho pěti synů činil věkový rozdíl dobrých třicet let. (Byli-li ovšem všichni vskutku jeho.) S plodností Pernštejnů byla srovnatelná i válečnická zdatnost. Jan z Pernštejna se proslavil svou statečností v bojích proti třetí a čtvrté křižácké výpravě v bitvách u Ústí a u Tachova. „Dobyl dobře přes sto opevněných měst, hradů a tvrdí, zbořil je a spálil,“ říká se o něm v kronikách, jak si počínal během husitských spanilých jízd do saské Míšně. Mnoho vozů s drahocennou kořistí tehdy dojelo do Prahy a pokračovalo dál až na moravský Pernštejn. Ani po Lipanech si nepohoršili. Pod svá široká pernštejnská křídla dostali páni erbu se zubří hlavou zpátky hrady Zubštejn, Pyšolec a Aueršperk neboli Ušperk, a také městečko Bystřici, které se jim předtím podařilo ztratit.

Menší válka Vídni

A protože ani to jim nestačilo, vyhlásili takovou menší válku Vídni. Rakouskému hlavnímu městu. Co jim provedlo? „Jan z Pernštejna disponoval vlastní vojenskou hotovostí a účinně vymáhal peněžní pohledávky na městu Vídni,“ dozvídáme se od historika doktora Petra Vorla. „Domáhal se odškodného za své poddané, kupce z Bystřice nad Pernštejnem, kteří byli od Vídeňských oloupeni. Jan z Pernštejna odmítl zprostředkující roli římského krále a rozhodl se vymáhat svá práva vojenskou silou. Spor přerostl v takřka regulérní soukromou válku, při níž pernštejnské vojsko dobývalo rakouské pohraniční hrady.“

Erb rodu Tovačovských z Cimburka

Jednotliví Pernštejnové byli poměrně potentní, jenže jich taky hodně padlo v husitských válkách. V každé generaci pokračoval rod zubří hlavy nadále jenom jedinou větví, i když většinou měl každý z Pernštejnů hodně dětí. Ještě koncem 14. století vídaly moravská údolí a stráně spousty jezdců se zubří hlavou ve štítě. Početní bratři, bratranci a prabratranci však mizeli ve válkách. O půl století později zůstali z kdysi početného rodu jenom dva dospělí mužští Pernštejnové. Takže hrozilo nebezpečí, že rod vymře. Naštěstí vymysleli totiž řešení, které v moravském zemské právu nemělo pevnou tradici. Dcery obvykle pozemkový majetek nedědily, ale měly nárok na přiměřené věno. Rodové panství jim připadlo jenom v případě, když jejich otec zemřel bez mužských dědiců. Proto začali Pernštejnové (ale také další rody, třeba Tovačovští z Cimburka) prosazovat nové pravidlo. Tím pravidlem byl princip dědičnosti pozemkového majetku v širší mužské linii rodu. Je to jednoduché: v případě vymření jedné z rodových větví po meči připadl pozemkový majetek nejbližším pokrevně spřízněným mužským členům rodu. Pozůstalé dcerky dostaly jenom věno, jako by měly sourozence mužského pohlaví. Do pozdějších zemských zákoníků vešel jako sice netradiční, ale možné řešení: „aby majetek od rodu neodešel.“ Majetek rodu nejenom že neodešel, od ten pernštejnský majeteček docela bobtnal. Hodně bobtnal. Tu se podařilo získat panství Mitrov, tu jim spadl do klína Křižanov, tam byl zase odkoupen Jimramov, a za zásluhy dostal Jan z Pernštejna od krále (tím byl už král Jiří z Poděbrad) výnos tišnovského kláštera, a kromě Bystřice, Nedvědice a Doubravníku ještě pár drobnějších statků a vesnic. Jeho synek Vilém držel hrad ve Velkém Meziříčí a říkal si tudíž nejenom „z Pernštejna“, ale i „na Meziříčí“.

„Když čtyři dny po Štědrém večeru roku 1475. Jan z Pernštejna zemřel, zanechal po sobě nejenom rozsáhlý majetek, ale i čtyři syny a mladou vdovu. Pozůstalí jej dali pohřbít v doubravnickém kostele pod velký náhrobek z bílého mramoru.“ Je tam dodnes a je zajímavý nejenom výrazným provedením rodového erbu (zubr s houžví je tam vyveden hned dvakrát), ale i tím, že zbylo místečko na autora, kameníka Ondřeje, který do toho kamene zvěčnil i své jméno: „Andreas me fecit.“ „Udělal mě Ondřej.“

„Léta Páně 1502. v úterý po svatém Brikcí se na valném sněmu v Praze dohodli páni a rytíři, že celý panský a rytířský stav bude obhajovat svá práva a bude si navzájem pomáhat proti každému, kdo by jim chtěl upírat práva potvrzená v rozsudku Jeho Milosti krále. Byli tím pověřeni tito zástupci šlechty: Jindřich z Hradce (nejvyšší komorník Království českého), Půta ze Švihova a Rýzmberka (nejvyšší sudí), Petr z Rožmberka (nejvyšší hofmistr), Vilém z Pernštejna a Jan ze Šelmberka (nejvyšší kancléř Království českého).“

Toto jsou vlastně jména nejvyšších českých představitelů v posledních letech vlády Vladislava Jagellonského. Je mezi nimi i jméno Janova syna, druhorozeného syna, ale po smrti nejstaršího bratra Zikmunda jediného dospělého Pernštejna. Jenomže na rozdíl od ostatních je tu pan Vilém uveden jaksi bez titulu... Copak žádný neměl? Měl. Brzy se k němu dostaneme. Pan Vilém sloužil dlouhou dobu pod praporem uherského krále Matyáše Korvína. Co mu taky nakonec zbývalo, když Moravu a tím pádem i jeho panství ovládal ten uherský Havran? Snažil se horlivě. Velel uherskému vojsku při vpádu do středních Čech, pod jeho velením byla obsazena města Kolín a Nymburk. Pak se pustil moravský pán v uherských službách do Rakouska a odtud zase na sever do Polska. Všude bylo plno práce... V Polsku na to málem doplatil – padl do polského zajetí. Jak se mu to povedlo, tak těmito zážitky se z pochopitelných důvodů Vilém nikdy později nechlubil. Čím se na druhé straně chlubit mohl, bylo to, že získal složitou transakcí do svého vlastnictví několik sousedních panství, rozkládajících se na severní Moravě podél řeky Bečvy. Jejich správním střediskem byl hrad Helfštejn, jedna z nejvýznamnějších a nejlépe opevněných pevností té doby v zemích Koruny české. Na každou transakci, i na tu složitou, je třeba mít prostředky, finance, peníze... Vilém je zdá se měl. Musel disponovat mimořádnými peněžními částkami. Nakupoval ve velkém hrady a rozlehlá panství, skupoval dlužní úpisy, dokud ještě žil jeho otec, tak za něj platil tisícové částky bez mrknutí oka. Když ovšem taťka zemřel, tak je rovněž bez mžiknutí vyúčtoval svým bratřím k úhradě. Kde vzal najednou tolik peněz, tunelářské technologie tehdá neznaje? Inu... nějaký ten zisk mu kápl z válečné kořisti, snad se mu podařilo v Matyášových službách při některé z bitev ulovit dostatečně vydíratelná rukojmí, snad byl vůči němu štědrý sám uherský král Matyáš.

Reliéfní deska s výjevem heraldické erbovní pověsti Pernštejnů na hradě Helfštejně z roku 1480

A co sňatek? Není nad to se výhodně oženit... Ještě mu nebylo čtyřicet let, když si vzal mladičkou, ale zároveň taky bohatou nevěstu Johanku z Liblic. Věno stálo za pozornost. 3000 zlatých v hotovosti a dalších 12 000 za její statky v Čechách, které hned po svatbě prodal. Právě Johančino věno použil na nákup Helfštejna. Byla to výhodná koupě – pan Vilém využil zadlužení majitele, pana Albrechta Kostky z Postupic a dostal ten hradní klenot dost pod cenou. Pan Vilém si polepšil, když vyměnil rodný Pernštejn za Helfštejn. Tato mohutná pevnost, jeden z největších hradních areálů ve střední Evropě, se stala jeho hlavním sídlem. Až do své smrti se pan Vilém tituloval nejenom „na Pernštejně“, ale také „na Helfštejně“, i když později přesídlil na pohodlnější sídla v Čechách. Roku 1480 dal vstupní bránu hradu vyzdobit reliéfem s pernštejnskou erbovní pověstí. Helfštejnské panství si pan Vilém ještě hezky zakulatil – připojil k němu sousední město Hranice a taky Přerov a ještě přikoupil zámek Drahotuše. Tomu se říká byznys. I když tohle moderní slovíčko anglického původu v těch dobách asi neznali...

„Kolem roku 1480 se pernštejnský rod však najednou ocitl na pokraji své biologické existence. Zatímco ještě před pěti léty představoval velký počet Pernštejnů jakousi skrytou hrozbu, že by mohli spadnout do nižší majetkové vrstvy, o pět let později žili už jen dva mužští představitelé rodu. Byli jimi asi čtyřicetiletý Vilém z Pernštejna a jeho podstatně mladší bratr Vratislav. Vilémovo manželství bylo po více než pěti letech stál bezdětné. Příčinu zřejmě nepředstavovala nějaká zásadní biologická překážka , ale pravděpodobně velmi nízký věk nevěsty při uzavření sňatku. Fyzické naplnění manželského svazku následovalo až po dosažení přiměřeného nevěstina věku, tedy kolem patnácti let. Takový postup i v případě Vilémově manželství vysvětluje, proč se děti z tohoto manželského svazku začaly rodit až deset let po svatbě.“

Ani kuře nehrabe zadarmo

S porody se začalo až na zámku v Moravském Krumlově. Právě tento zámek se stal místem, kde se narodila většina významných Pernštejnů 16. století. Do Moravského Krumlova se pan Vilém dostal jako poručník jediného syna pána z Lipé, a dočasně převzal i úřad nejvyššího maršálka Království českého, který náležel této větvi Ronovců dědičně. A když se mu narodila první dcerka, bylo od samého začátku jasné, že se panu z Lipé (který byl zatím v batolecím věku) právě narodila nevěsta. Zdá se, jako by pan Vilém z Pernštejna nepoznal, co to je neúspěch... Nezdar neměl u něj šanci. Král Vladislav a král Matyáš se mezitím smířili, a když po úspěšně uzavřených smlouvách rozdávali svým věrným a zasloužilým bohaté dary, tak na své přišel i pán z Pernštejna. Potvrdili mu právo na tišnovský klášter, a jako dědičné mu svěřili statky v Ivančicích, Dukovanech a ještě jinde. Jen houšť a větší kapky! Vilém však taky uměl investovat. Investoval do českého krále. Do Vladislava. Půjčil mu 1200 uherských zlatých v hotovosti, a to bezúročně. To se mu vyplatilo. Kontakt s Prahou byl po předchozím období opět navázán a správci královských financí v Čechách věděli, na koho se s důvěrou obrátit, až král Vladislav bude zase potřebovat peníze. Samozřejmě že na tom vydělal. Ani kuře nehrabe zadarmo, natož pán z Pernštejnů. Během několik málo let tento jeden jediný člověk ovládl državy, jaké se nepodařilo žádnému rodu v Čechách shromáždit ani po několika generacích.