299. schůzka: S Římany věřím, s Čechy držím, s bratřími umírám

Ve Vídni zemřel uherský král Matyáš, který se odedávna všemožně snažil o to, aby kraloval v Čechách. Připravoval zradu králi Vladislavovi za pomoci některých pražských zemanů a také s pomocí knížete Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího slavné paměti. Ten navedl některé pražské měšťany, aby k sobě zvali na hostiny další a přitom aby je také přemlouvali. A dávali jim za to peníze a kapry. Král Vladislav byl varován duchovními, dal je zatknout a za městem stít. Na Hradčanech dal rozčtvrtit Alexandra, služebníka knížete Hynka, a Podvinského. Když je vedli na smrt, říkali: „Nás žáky trestají a našim učitelům neudělají nic.“ Těmi učiteli mysleli odsouzenci nejen knížete Hynka. Krátce před smrtí Matyáše Korvína se měl příprav na úkladnou vraždu Vladislavovu účastnit. Prý sám pan Vilém z Pernštejna.

r_2100x1400_dvojka.png

Jak to? Hejtman knížete Hynka jako správce poděbradského zámku jej měl poskytnout jako základnu pro uherské vojsko, jižjiž se chystající vtrhnout ze Slezska do Čech, aby rychle ovládlo zemi po plánované vraždě Vladislava Jagellonského. Podrobné informace o tom všem vypověděli (nikoli ovšem po dobrém, nýbrž na mučidlech) Alexandr a Podvinský, oba služebníci knížete Hynka. V jejich výpovědích se objevilo mimo jiné i jméno Viléma z Pernštejna. „O úmyslu vraždy nad králem však nepodává se ani sebemenší znamení a sama jména mužů šlechetných, kteří do klevet těch zapletáni byli, Jan Filipec biskup a páni Ctibor z Cimburka i Vilém z Pernštejna, vylučují všecko podezření takové. Král Vladislav sám nemeškal psaním ukojiti pana Viléma, svého tehdáž nejvěrnějšího přítele a pomocníka, že Alexandr ani Podvinský nic naň nevyznali, čím by právně viněn býti mohl.“ Takže namísto popravčího meče (nebo jiného instrumentu, kterým lze poslati člověka na onen svět) se mu dostalo odměny. Pochopitelně nikoli v hotovosti, to od krále nikdo čekat nemohl. Pan Vilém z Pernštejna si řekl o něco jiného. Měl zájem o úřad nejvyššího hofmistra (roční příjem 1000 kop grošů českých). A jsme u úřadu, který jsme u jména pana Viléma z Pernštejna v minulém díle Toulek ještě postrádali.

Pernštejnské panství – přesněji panství Viléma z Pernštejna – bylo koncem 15. století ohromné. V jeho rukou se ocitlo především rozlehlé panství v Pobečví s centrem na Helfštejně. Hospodářskými středisky byla města Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě a Přerov. V zástavě měl panství Třebíč na Moravě včetně majetku kláštera plus probošství měřínské. V okolí Brna si pořídil majetek v Oslavanech, statek Nosislav a několik vesnic kolem Židlochovic. Vládl i na panství moravskokrumlovském (připomeňme si, že jej držel jako poručník sirotka z rodu pánů z Lipé). Z dědictví po otci Janovi mu připadl Pernštejn. Tomuto panství se ale říkalo tradičně panství zubštejnské. Náležel mu i užitek z panství kláštera Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. V jižních Čechách mu byl zastaven komorní majetek: panství na Hluboké, ale to nejlepší ho však čekalo v Čechách východních - panství Kunětická hora. Cesta Viléma z Pernštejna nahoru neznala překážek. Pán z Pernštejna se ocitl na vrcholu své strmé cesty vzhůru. Na vrcholu ne. Ještě ne. Ještě mohl výš.

Jedna překážka tu však přece jenom byla. Vyznání. Vilém nebyl katolík – pravděpodobně on i jeho otec byli přívrženci víry podobojí. Uherskému králi Matyášovi jeho kališnictví nevadilo – Vilém mu nesloužil jako kněz, ale jako voják. První známý doklad o Vilémově víře pochází z roku, ve kterém zemřel Matyáš a Vladislav se stal králem s dvojí korunou (tedy 1490). Podle kronikářských záznamů plzeňských františkánů prý změnu Vilémova náboženského přesvědčení způsobil svou agitací příslušník jejich řádu, jistý kněz Pavel. K Vilémově přestoupení mělo dojít na Zelený čtvrtek roku 1490, kdy „pan Vilím z Pernštejna, v Čechách i na Moravě stavu panského slavný pán a Království českého nejvyšší hofmistr, odřekl se kacířského bludu a přistoupil k víře katolické, kterou v klášteře svatého Bernardina františkánů bosáků v brněnském předměstí před knězem Pavlem Moravanem, také knězem Jakubem Rušanem, téhož kláštera vikariusem, a knězem Petrem z Jindřichova Hradce (jinak z Nového Domu) pan Vilím z Pernštejna a na Helfenštejně vyznal.“ Zelený čtvrtek připadl roku 1490 na 8. duben. Pouhé dva dny po smrti Matyáše Korvína.

r_2100x1400_dvojka.png

„Mnohá panství Českého království byla rozdělena do mnoha drobných statků, držených jejich majiteli jako zástavy na různých podmínek, nejčastěji jako prosté zástavy za konkrétní částku peněz s půlroční výpovědní lhůtou.“ Pan Vilém začal všechny zástavy hned vyplácet. Složitější byla situace v případě, kdy zástavy měly trvalejší charakter, ale Vilém si poradil i s tím. Během několika málo let uskutečnil desítky majetkových převodů a převedl řadu panství do své držby. Jmenování druhým nejvýznamnějším zemským úředníkem Království českého – nejvyšším hofmistrem – ovšem s příjmem vůbec nejvyšším – ten dělal ročně 1000 kop grošů – plus získaná panství. tak to všechno učinilo z Viléma rázem jednoho z předních českých pánů, ne-li vůbec nejpřednějšího. A taky četný objekt závisti mnohých. Ovšem na rozdíl od většiny domácí šlechty měl Pernštejn dostatek peněz. A kromě toho: když Vladislav Jagellonský coby uherský král odešel vládnout do Budína, tak čeští páni nemohli krále bezprostředně ovlivňovat, našeptávat, pomlouvat, a navádět. Zatímco Vilém si svůj vliv na pana krále ponechal, budínský dvůr totiž důvěrně znal a král mu všemožně vycházel vstříc. Bodejť vy nevycházel, když to byl Vilém, kdo měl peníze.

„Mladší bratr Viléma Vratislav sice již dosáhl plnoletosti, ale se ženěním nespěchal. Na vhodnou nevěstu si počkal a ve výběru jeho životní družky jistě sehrál svou roli i bratr Vilém. Ten se staral i o společenskou kariéru svého mladšího sourozence. Když se sám stal nejvyšším maršálkem Království českého, snažil se postoupit úřad nejvyššího komorníka brněnského soudu svému mladšímu bratrovi. Argumentoval tím, že nemůže stihnout obě funkce najednou.“ Někdejší politikové to zkrátka nezvládali. Jejich dnešním nástupcům se to přihodit nemůže, ti si poradí i s několika desítkami postů. „Král Vladislav tedy svolil, aby úřad na Moravě mohl Vilém předat svému mladšímu bratru Vratislavovi. Nedlouho po jeho jmenování se našla i příhodná nevěsta. Jednalo se o klasický případ sňatku z rozumu, který příliš manželského štěstí na Pernštejn nepřinesl, ale výrazně obohatil rodové jmění.“

r_2100x1400_dvojka.png

Roku 1490 totiž zemřel starý pan z Kunštátu (po kterém zbylo velmi mnoho dluhů), přičemž největším ručitelem byl Vilém z Pernštejna. Kromě dluhů po něm zbyla u vdova a jediná dcera Ludmila. Vdova zdědila velkou část majetku pánů z Kravař, z něhož pocházela (mimo jiné i město Prostějov s centrem na hradě Plumlově). Nic z toho zadluženo nebylo, a dalo se čekat, že vše odkáže své dceři Lidmile. Lidmila však pouhé dva roky po svatbě zemřela (Vratislav se jejím odchodem nijak příliš netrápil) a o majetek se staral společně se svou tchyní. Oba dva se o něj starali tak svorně, že pozdější pernštejnský kronikář je považoval za manžele. „Když Jindřich z Lipé, jehož byl Vilém poručníkem, fyzicky dospěl, předal mu pán z Pernštejna Moravský Krumlov. Při té příležitosti získal Vilém Nové Město na Moravě (takové předání zřejmě nebylo zadarmo), a uzavřeli i smlouvu o budoucím sňatku Jindřicha z Lipé s jedinou Vilémovou dcerou Bohunkou.“

A panství pana z Pernštejna a na Helfštejně utěšeně rostlo. Pan Vilém je rozmnožoval přímo systematicky. V Čechách dal dohromady velký územní komplex, který sahal z Polabí až do Orlických hor. Jeho touha po dalších a dalších kouscích země a panstvích nepolevovala. Zakoupil Sezemice, Jezbořice a Pardubice (v posledně jmenovaných umístil svou novou rodovou residenci), také Litici a Potštejn, Rychmburk a Častolovice, Rychnov nad Kněžnou a Brandýs nad Orlicí, Lanškroun a Lanšperk, Holice, Dašice, Nový Bydžov a Přelouč – to všechno mu říkalo „pane“. Litice s Potštejnem původně patřily knížeti Jindřichu Minsterberskému (tedy vnukovi někdejšího českého krále Jiřího). Kníže minsterberské potřebovalo peníze a tak nabízelo králi Vladislavovi, ať si ty dva hrady koupí.

„Z žádné bujnosti to neprodávám, než z té potřeby, abych tím mohl své věci spravovat pokojněji a ve svých starých dnech živ býti,“ psal v dopise králi Vladislavovi. Král však o koupi neměl zájem (i kdyby měl, tak zase neměl peníze), tudíž doporučil knížeti, aby ona panství nabídl panu Vilémovi z Pernštejna, protože ten byl schopen za ně zaplatit co nejvíc. Pán z Pernštejna se však činil i na Moravě. Tam se mu podařilo rozšířit majetek dědictvím po zemřelém bratru Vratislavovi. Teď mu zde patřil celý Pernštejn, Plumlov i Prostějov a později si k nim přikoupil Tovačov s Kojetínem. Docela rád by si stejnou metodu vyzkoušel i v jižních Čechách, jenomže tam bylo jeho panství na Hluboké tísněno starým územím Vítkovců a už to nešlo: Nebylo kam se rozpínat.

„Pan Vilém z Pernštejna na Pardubicích, Tovačově atd. před několika lety začal v Čechách obchodovat s vínem, šmejdířským zbožím, a i jinak sahal městům v jejich živnosti a měl z toho veliké zisky. Po něm se toho chytili i další páni a zemané a snažili se tak oslabit, ožebračit a zničit městský stav.“ Měšťané se dívali na Vilémovu podnikavost dost nevraživě – není divu, „lezl“ jim do zelí, byl pro ně těžkou konkurencí. To budilo pozornost a taky závist. Možná hlavně. Protože panu Vilémovi se dařilo. Hodně se mu dařilo. Víc se mu dařit snad už ani nemohlo.

Pravda – o tom nakonec svědčí i jedna básnička ve Starých letopisech českých. I když... na první poslech se bude zdát, že ta poezie je o něčem dočista jiném. Totiž o karbanu.

Roku patnáctistého dvanáctého
začali v Čechách mastit karty.
Králi je to všecko jedno -
snad by si chtěl zahrát taky
a neposlouchá moudré lidi,
kteří by mu radu dali,
jak to udělat,
aby se hráči nehádali.
A tak v Čechách flusa hrají,
často se přitom pohádají:
každý chce sám všechno mít
a druhého ošidit.
Páni regenti by rádi
pořád jenom vyhrávali.
Města chtějí mít tři esa.
Každý na to jde od lesa.

Jak na to každý šel – myslí se jednak na karty, jednak na politiku – to se objeví v následujících verších:

Pan z Rožmberka rád by si partičku hodil,
však bojí se, aby ho někdo nepoškodil.
Pan Lev z Rožmitálu na výhru už hrál,
jen aby ho někdo nevytrumfoval!
Kníže Bartoloměj chce si přisadit:
děj se co děj, musí z toho taky něco mít.
Ani pan Rendl se nechce od hry hnout,
vždyť si musí také něco utrhnout.
Pak Kostka hraje s panem Slavatou,
ale dneska jim ty karty nějak špatně jdou.
Páni z Gutštejna by také hráli rádi,
vždyť ošoupané karty jsou jejich kamarádi.
Šternberkové a Švihovští, páni z Hasištejna i Valdštejnští,
Šlikové i páni z Veitmile a jiné slavné rody
které nejsou u vlády a nemají bohužel
žádné výnosné úřady, zahrály by si od té chvíle.
Kdyby neměly ze zákonů strach,
jistě by si přisadily v příštích hrách.

Líbezná ta poezie pokračuje ještě dál, nezapomíná na města a úředníky a okolní národy a nechybí ani závěrečné mravní naučení: Nechte už toho karbanu a myslete na svou záchranu. A tak dále. Jedno jméno z galerie těch nejdůležitějších osobností, hrajících královskou hru, tak tedy jedno jméno jsme si nechali na konec. Každému dojde, že záměrně. Pan z Pernštejna, ten nic neříká a svoje štychy pořád pilně počítá.

Co se dá vyrobit doma, to se nesmí dovážet odjinud

Na rozlehlých územích, která Vilém z Pernštejna získal, platila (jednoduše řečeno) zásada: „Co se dá vyrobit doma, to se nesmí dovážet odjinud!“ Na pernštejnských panstvích dokázali vyrobit obyvatelé menších poddanských měst všechno, běžnou řemeslnou výrobu, včetně piva, sukna nebo zbraní. Víno se do Čech dováželo z Pernštejnových moravských statků včetně „panského vína“, což byla naturální renta, kterou moravští vinaři odváděli vedle ročních úroků. Vína z jižní Moravy měl pan Vilém tolik, že by ho ani s celou svou zámeckou čeledí nedokázali vypít, a tak se přímo ve velkém dováželo do Čech a prodávalo se v městech a městečkách na pernštejnském panství. Podobně tomu bylo i s jiným zbožím, a tak tradiční dovozci, většinou sousedé z velkých královských měst, přicházeli o své zisky. Ještě víc než na víně vydělával pan Vilém na oboru podnikání, který mu přinášel vůbec nejvyšší zisky. Copak to mohlo být... na začátku 16. století? Že by narazil na bohatou zlatou žílu?

Svým způsobem zlatá byla, zvlášť když se podzimní sluníčko odráželo v jejích šupinách. V šupinách? Že by ryby? A rybníkářství. „Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoli z vás a dát jako zástavu základ ne nepatrný – a to bych jistě neudělal, kdybych rybníky důkladně neznal a neprozkoumal – že tento zaplatí prodejem ryb dluh mnohem rychleji než tenhle senem, ječmenem a zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než z ostatního hospodářství.“ Na tuto žertovnou sázku si po letech vzpomněl olomoucký biskup Jan Dubravius. Nejen že si vzpomněl, ale zapsal ji do svého latinského spisku De piscinis, ve kterém pojednával O rybnících a rybníkářství. To se tak jednou v dobré společnosti bavil pan Vilém s Janem Dubraviem (se kterým se přátelsky znal) tom, jestli je na tom lépe majitel menšího panství s několika rybníky, nebo držitel dvakrát tak velkého dominia bez nich. Pan z Pernštejna byl ochoten vsadit se ve prospěch umělých vodních staveb. Pozdější biskup Dubravius platil za kapacitu v tomto oboru, ale i pan Vilém měl dlouholeté zkušenosti ze svých rodových statků na Moravě. Platil v daném oboru za všeobecně uznávanou autoritu, „neboť poskytoval zdání“ (dnes bychom řekli nejspíš „znalecký posudek“ při soudních sporech, které se týkaly rybničních staveb).

r_2100x1400_dvojka.png

Takže když za ním přišel kolínský fišmistr Kunát mladší z Dobřenic s návrhem, jak proměnit východní Čechy ve výnosnou rybníkářskou oblast, věděl náramně dobře, o čem je řeč. Kunát už měl značné zkušenosti s rybniční sítí na Poděbradsku. Odtud zajížděl často do jižních Čech, kde Rožmberkům projektoval několik velikých rybníků, například Velký Tisý, Dvořiště, Koclířov. Nejprve stíhal oboje - rybnikařit na jihu i východě Čech - ale po nějaké době jižní Čechy vzdal. Ostatně - zanechal tu učenlivého a nadaného žáka, Štěpánka Netolického. Daly se Kunátovy rybníky u Pardubic srovnat s těmi, které budoval Štěpánek Netolický a Jakub Krčín na Třeboňsku? Asi ano. Problém však je, že z východočeské rybniční soustavy nám toho do dnešních dnů moc nezbylo. Víme, že první rozsáhlá pernštejnská stavba na Pardubicku (ten rybník se jmenoval Čeperka) zatápěl plochu asi tisíce dvou set hektarů, což znamená, že ani největší rybníky Krčínovy ho nepřekonaly. Kunát se pustil do budování Opatovického kanálu, kterým odvedl labskou vodu do rybníků v okolí Bohdanče. Tato obrovská vodní stavba začíná u jezu v Opatovicích a po třiceti čtyřech kilometrech vrací labskou vodu u vsi Semína zpátky do řeky. Nádrže, které na této umělé řece vznikly, vytvářely skoro souvislou vodní hladinu o výměře několika tisíc hektarů.

„Byl Vilém z Pernštejna muž, jemuž rovného hledali bychom nadarmo v dějinách českých a snad i u jiných drahně národů. Co válečník a hrdina náležel ještě středověku, co veliký průmyslník patřil již věku novému, co výtečná hlava i ušlechtilý charakter všem věkům a člověčenstvu. V působení svém podobal se nejvíce císaři Karlovi IV. Zvláště hospodářská činnost jeho byla vzorná: přísný pořádek a evidence ve všem až do nejmenších podrobností a v celku přece duch volný, neúzkostný a dalekosáhlý. Nikdo neuměl bystřeji obraceti k užitku svému, cokoli naskytovalo se v přírodě neb v obcování s lidmi příhodného a vystříhati se přitom vší ošemetnosti a křivdy. Hájil důrazně práva svá i prospěch osobní, ale neublížil nikomu a raději býval velkomyslně štědrým nežli lakomým. Vytýkalo se mu ovšem, že sahal i do živobytí městských, stavě pivovary na statcích svých a veda obchod ve víně i v jiném zboží; my však víme, že zakládal hojně rybníky, pro něž vykázal Labi na Pardubicku řečiště nové a strouhami vodními pokryl celé panství; také byl nad jiné pilným a znalým horníkem hledal v podzemí kovy na statcích netoliko svých, ale i přátelských. Proto brzy oplýval bohatstvím v Čechách bezpříkladným a stal se tak říkaje bankéřem nejen krále svého, ale i hojných přátel. Nejsa milovníkem bláhové nádhery, v jaké libovali sobě uherští a polští velmoži, činil se velkolepým raději ve skupování statků, v jejich opravování a v dobročinění lidem, takže za šťastné se pokládali, kdo se stali poddanými jeho.“

Zdá se, že Vilém měl talent špičkového manažera. Dnešním slovníkem to lze vyjádřit i takto. Vydělali na tom všichni, které zaměstnával, ale snad nejvíc si polepšilo jedno městečko. Přemýšlel dlouho, kde má zřídit hlavní město svého panství. Nějakou dobu mu to určitě trvalo. Musel brát ohled na to, aby ono místo mělo strategicky výhodnou polohu (tu kupříkladu odlehlá Hluboká nad Vltavou neměla). Aby to měl blízko jak do Budína, tak i do Prahy, a do Kutné Hory a samozřejmě i na své moravské statky, jakož i na Pernštejn a Helfštejn, po nichž se jmenoval. Mohl si vybrat některý ze starších hradů... Neměl jich zrovna málo na svých panstvích. To mohl. Vilém do všech těch vojenských objektů také investoval, důkladně je přebudoval, například Kunětickou horu, Litici a Potštejn, taky na samotném Pernštejně pořád stavbaři něco kutili.

„Pernštejna nikdy, aby prodán byl, nedopouštějte, nýbrž ať se na Pernštejně vždycky staví. Nebude-li se míti co na něm stavěti, nechť se něco boří a zase staví!“ To neřekl Vilém na smrtelné posteli, ale jeho syn Jan. Všichni Pernštejnové se ovšem podle této zásady chovali. Nejenom na Pernštejně, na všech panstvích rodu zubří hlavy se pořád něco bořilo, zakládalo, budovalo. Stavěly se nové městské čtvrti, řemeslné dílny, pivovary, ale i kostely, školy a špitály. Jedny pro slávu panského rodu, druhé pro finanční efekt. Stačí se dodnes projít ulicemi a náměstími takových moravských měst, jako jsou Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě, Přerov, Prostějov, Tovačov, a v Čechách třeba zase novým Městem nad Metují a Litomyšlí, aby nám došlo, co to byl pernštejnský stavitelský boom. Jedno jméno jsme ale vynechali. Záměrně. Když pobýval na zámku v Moravském Krumlově, tak nejspíš poznal praktické důvody, jaké taková šlechtická residence skýtá. Ve východních Čechách však takové sídlo neměl. A když je neměl, tak se je rozhodl vybudovat. A tak v roce 1491 zakoupil do té doby bezvýznamné Pardubice, čímž úplně změnil osud tohoto města, jeho obyvatel i svůj vlastní. „Pardubice se dočkaly zásadní přestavby,“ konstatuje historik doktor Petr Vorel.

Hrad Pernštejn|foto: NPÚ

„Rozsáhlé terénní úpravy, navážky zeminy a změny vodních toků předcházely výstavbě nového panského sídla i residenčního města. Nejen zámecký areál, ale i vlastní město vyrůstalo pod dohledem Pernštejnových úředníků a do značné míry také na vrchnostenské náklady. Mimořádnou pozornost věnoval Vilém opevnění svého zámku, který byl od okolního světa oddělen rozlehlým a vysokým zemním valem. Při jeho budování využil dlouholetých zkušeností rybníkářů, kteří pro něj budovali mohutné vodní nádrže a kanály. Zámek se tak stal obtížně obléhatelnou pevností s promyšleným vodním opevněním, které navazovalo přímo na město a to vytvářelo opevněné předpolí panského sídla. Jediná přístupová cesta vedla přes město, přičemž návštěvník musel projít několikaúrovňovým systémem městských a zámeckých bran a padacích mostů. Vznikl tak dokonale chráněný objekt, který mohl bez problémů odolávat i masivnímu dělostřeleckému útoku a který bylo možné bránit účinněji než osamělý výšinný hrad.“

Od druhého desetiletí 16. století se stal pardubický zámek významným diplomatickým centrem. Vilémovi se už nechtělo moc cestovat (pokročilý věk a zdravotní problémy vykonaly svoje), ale to nevadilo, Vilém prostřednictvím své kanceláře udržoval pravidelný písemný kontakt s domácí i zahraniční šlechtou a shromažďoval aktuální informace z celé střední Evropy. A pokud někdo potřeboval přímluvu nebo radu vlivného Pernštejna v záležitostech, které nebylo radno svěřit papíru a poslovi? No tak musel za Vilémem do Pardubic. „Psaní od něj došlá, jichž se zachoval hojný počet, nesou v sobě ráz, kterým rozeznávají se od souvěkých: je to zvláštní smysl pro čest a poctivost, pro pravdu a spravedlnost. O své dobré dbaje nezapomínal na dobré obecné. Při vší zdvořilosti se nedržel potupy a hanby na každého, kdo dle jeho soudu zapomínal na svou čest. Mluvíval často, že by dítky své raději před očima svýma zdechnouti viděl, nežli by se dočkal od nich činu nectného. Postavy byl vysoké a ušlechtilé a již od mládí dobyl v turnaji na brněnském náměstí před císařem Fridrichem a králem Jiřím v roce 1459 první pocty. Při časté churavosti došel přece vysokého stáří; umřel teprve 8. dubna 1521 ve věku osmdesáti tří let. Jedním slovem: pan Vilém z Pernštejna byl jeden z těch vzácných zjevů v historii české, které čím bedlivěji zkoumány jsou, tím mocnějšího nabývají půvabu.“