Martin Finger: S kolegy herci jsme rovnocenní partneři, ale občas musím ukázat, kdo je tady šéf
V roli uměleckého šéfa Činoherního klubu se podle svých slov často pohybuje na tenkém ledě. „Jednou z nejtěžších věcí pro mě je to, že nejsem ani režisér, ani dramaturg. Takže jsou limity, které nechci překračovat.“ Přesto odpovědnost bere vážně a mlčet prý neumí. „Ozvu se, když vidím, že to pro nás není,“ dodává v rozhovoru s Terezou Kostkovou.
„S kolegy herci jsme rovnocenní partneři, ale musím říct, že ne vždycky se to hodí a občas musím ukázat, kdo je tady šéfem,“ směje se Martin Finger. Hned ale dodává, že žádné dramatické střety se v Činoherním klubu nekonají. „Ono je to u nás všechno v rovině špičkování a jsme prostě prima parta.“
Sám sebe popisuje jako člověka, který je neustále rozkročený mezi dvěma světy. „Jako umělecký šéf a herec jsem v kleštích. Hodně myslím na celek a já jako herec jsem až na druhém místě,“ říká otevřeně k výběru inscenací i k vlastní práci.
A přidává i osobnější pohled na dobu, ve které žijeme. „S přibývajícím věkem se v dnešním světě hůř orientuju. A to jsem hodně vnímavý a obklopuji se mladými lidmi!“ Přesto má pocit, že najít text, který by obstál v čase, je čím dál náročnější. „Říct o nějaké hře, že je odrazem doby a má nadčasový kontext, který nevyšumí za dva roky, je dnes velmi těžké,“ říká Martin Finger o své práci, odpovědnosti i pochybnostech v Blízkých setkáních z Radiocafé Vinohradská 12.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
