526. schůzka: Naposledy mor

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Maska chránila morové lékaře před nákazou
0:00
/
0:00

Ve století sedmnáctém neměly epidemie onu intenzitu jako v předchozích dobách, zejména ve 14. století, ale přece jen se opakovaly v kratších či delších intervalech, nečekaně se objevovaly v různých krajích a decimovaly i nadále obyvatelstvo. Mor si v 17. století vyžádal více obětí než třicetiletá válka se vší svou krutostí, pleněním a vražděním obyvatelstva měst a vesnic.

Tuto informaci – a přiznávám se, že překvapující – jsme se dozvěděli se z knihy Eduarda Wondráka (lékaře, chirurga, historika lékařství a také básníka) Historie moru v českých zemích. V 17. století však už nedocházelo tak často k záměnám moru s jinými epidemiemi a hladomory. Ani z laického hlediska nebylo pochybností o přenosnosti tohoto onemocnění, i když pravá cesta nákazy nebyla jasná. Začátek 17. století však stejně zastihl obyvatelstvo Evropy vydané nebezpečí moru stejně beznadějně, jako tomu o dvě stě let předtím. Ovšem záznamy jsou mnohem určitější, statistiky přesnější.

Morové století 

Roku 1628. zemřelo v Praze údajně na 36 000 lidí, následujícího roku 18 000 křesťanů a 10 000 Židů. Ve slezské Vratislavi zemřelo roku 1633 13 a půl tisíce lidí, další 1400 osob sice onemocnělo, ale uzdravilo se. Jezuitský superior Stredonius v Liběšicích u Litoměřic hlásí roku 1650 svým nadřízeným, že vesnice Vrbice, Břehoř, Chotiněves, Nučnice a Vebus jsou po moru tak vylidněny, že se zde nemůže sklidit a odvádět obilí. Objevují se překvapivé skutečnosti, jako například že průběh švýcarských epidemií se zhoršoval v zimě - na rozdíl od jiných zemí, kdy epidemie v zimě ustávaly; že v Německu počet onemocnění morem v poměru k počtu obyvatel dané oblasti činil 28% a úmrtnost ani ne 20% s vyvrcholením v srpnu. Byly také zaznamenány třítýdenní periody výkyvů křivky úmrtnosti, prokazuje se vysoký počet dětských úmrtí a úmrtí ve skupinách žijících pohromadě, vliv přistěhovalých osob a podobně. Zachovaly se záznamy morových nemocnic i s doklady o nákupu a používání léků. Je překvapivé, jak tvrdošíjně se udržovaly a tradovaly staré předpisy heriaku (tedy "dryáku") většinou s odkazem na staré písemnictví.

Čechy a morem zasažená Vídeň

V Praze si epidemie v letech 1679 až 1680 vyžádala šest až sedm tisíc lidí, zatímco ve Vídni dosáhl počet obětí skoro dvaceti tisíc lidí. Z dvaceti vídeňských lékařů zemřelo šest. Skoro třetina. Město se takřka vylidnilo, v ulicích se potulovaly osiřelé děti. Nemocným umístěným v lazaretu byly spáleny šaty. Ti, kteří se uzdravili, neměli co na sebe a z nouze oblékali staré vyřazené vojenské obleky.

Tehdejší vídeňský mor se stal pramenem pro četná podobná líčení s mnohými vzrušujícími podrobnostmi. Připomínala se konjunkce Saturna a Marsu, zatmění Měsíce, povodeň a otrávená voda, psalo se o náhlých onemocněních z plného zdraví vedoucích k rychlé smrti, o hromadách páchnoucích mrtvol na ulicích, pro jejichž odvoz byl ve Vídni k dispozici jen jeden vůz, který měl napilno ve dne v noci.

Úprk z Vídně

Už jsme v tomto seriálu zaznamenali, jak chrabře vzal císař a král Leopold I. před morem nohy na ramena a spolu s celým svým dvorem prchl do Prahy, a poté, co v Praze zemřel na mor císařův kočí, pokračovalo zdrhání Jeho Veličenstva hopsa hejsa do Brandejsa (tedy do Brandýsa nad Labem), tady se císař zdržel je krátce, protože kromě moru řádilo ve východních Čechách i selské povstání, ale ledva byla cesta volná, upaloval do Poděbrad a brzy nato dorazil do Pardubic a do Chrudimi, jenomže mor se ukázal i tam a pak panovník utíkal hlava nehlava před Německý Brod, Třeboň, České Budějovice až do Lince. Za té velké morové epidemie kolem roku 1680 vzniklo v Praze několik špitálů a byly založeny i nové hřbitovy (některé se zachovaly dodnes (například malostranský a olšanský), některé zanikly (jako například ten za Poříčskou branou v Karlíně).

Zoufale chyběli hrobníci

Všude byl nedostatek hrobníků. Ve Vídni byli přinuceni pohřbívat mrtvé propuštění vězňové. V Praze byl nedostatek personálu ve špitálech řešen tak, že kupříkladu tři k smrti odsouzení zločinci byli vyvedeni ze špitálu s tím, že budou obsluhovat nemocné. Když v České Lípě onemocněl bývalý purkmistr, byl vystěhován do opuštěného židovského domku za městem. Zvlášť těžce mor postihl pražské židovské ghetto.

V březnu roku 1680. bylo hermeticky uzavřeno a dle nařízení se jeho obyvatelé museli vystěhovat do Libně. V provozu bylo několik karanténních stanic, takzvaných prubířských domů, například v Jinonicích, pro Židy pak v pustém dvoře u Klukovic a jinde. Mor však vládl s obvyklou krutostí zvlášť během horkých letních měsíců a ustal vždy až se začátkem zimy. Mezitím postihl i řadu dalších českých a moravských měst - Litoměřice, Žatec, Most, Kadaň, Plzeň, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Ostravu. Dodnes tam připomínají morové sloupy zasvěcené svaté Trojici nebo Panně Marii jako dík za překonání epidemie a přeživších za záchranu.

Léčba, doktoři

Jaká byla prevence a léčba tehdejších doktorů? Dala se by shrnout jedním slovem: bezmocnost. Doporučovalo se vykuřovat jalovcem a sírou, jakož i vyplachovat ústa octem, dále třít kůži octem se šafránem, zakazovalo se používání nevařeného ovoce a zeleniny, takřka do všeho se přidával ocet, citrónová a pomerančová šťáva, což mělo v pokrmech předcházet hnilobě, očistné střevní nálevy měly být prováděny každé dva týdny (potěš Pámbu!), doporučovala se jalovcová zrna a dryják opět v octě, lékaři varovali před strachem, zlostí a rozčilením. Tohleto byla zvlášť užitečná rada uprostřed děsivé morové rány. Zabíralo aspoň něco z toho? Asi jako u dnešních šarlatánů. Tedy nic. Jenom to vytahovalo peníze z nešťastníkových měšců.

Uteč, kdo můžeš

"K dobrým radám patřil především útěk z postiženého místa. Jen málokdo z mocných i méně mocných si mohl takovéto cestování dovolit. Nezřídka se však dělo, že ze strachu před onemocněním prchali z míst svého působení i lékaři, někteří v doprovodu svých ochránců a chlebodárců. Tak například s knížetem Schwarzenberkem vzal nohy na ramena z Prahy do Lince universitní profesor Jan František Löw z Erlsfeldu. V 80. letech 17. století zůstali v celé Praze pro stovky a tisíce nemocných a umírajících jenom tři lékaři a několik lazebníků." Problémy s naším zdravotnictvím jsou jak zřejmo již dávného data.

"Mezi těmi, kdo nemocné neopustili, byl i věhlasný Jan Václav Dobřenský z Černého Mostu, sám autor spisu o nakažlivých chorobách. Někdy musela vrchnost vyhrožovat prchajícím lékařům tresty, ve Vídni dokonce byli uprchnuvší lékaři roku 1679 pochytáni a v poutech přivezeni zpět k nemocným. Snad tyto lékaře hnala pryč jejich bezmocnost," omlouvá svoje kolegy profesor dr. Wondrák, "a též nesporná skutečnost, že svou přítomností a případnou smrtí na dané situaci stejně nic nezmění." Koneckonců - vždyť i císař na radu svého lékaře uprchl. A slavný Erasmus Rotterdamský zalkal, když ho opustili jeho lékaři: "Caritas est mortua." Což je česky: "Milosrdenství je mrtvo."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související