300. schůzka: Mord na Velkém rynku pražském

Ale přesto sjelo se dost lidí se sýry, máslem, suknem a jiným zbožím. Potom se obě města dohodla, že zachovají mezi sebou mír a svou při předloží soudu. V době těchto sporů vzali staroměstští páni zase za milost Malou Stranu a smířili se s ní; předtím o Malostranských říkali, že jsou zrádci a že vyslepičili nějakou důvěrnou věc. Novoměstští se pak měli dostavit po svatém Jeronýmu začátkem října k soudnímu řízení, protože je Staroměstští žalovali z konání jarmarku a ještě z dalších věcí.

V Praze zuří obchodní válka

Tedy: zuřil to tehdy v Praze začátkem 16. století náramný konkurenční boj. Byla to hotová obchodní válka. Výroční trhy totiž přinášely obcím i obyvatelům pěkné příjmy. Trvaly celých 14 dní, tedy mnohem déle než moderní veletrhy a prodejní výstavy. Začátkem trhu se ohlašoval zvoněním. Vyvěsila se městská korouhev a zvonil se fraid neboli frýd. Po česku nejspíš klid a mír. Jako že má každý dát pokoj, a kdo by nedal, tak by se proti němu jako proti rušiteli míru zasáhlo. „Od vyhlášení vladislavského zřízení zemského dávný veliký spor mezi stavy o práva stavu městského vzrůstal nadále, jakož i podráždění obou stran. Bezohlednost panskou na jedné straně oplácel stav městský přísnějším zakročováním proti urozeným provinilcům. Práva města pražského ukládala náhlý soud na všechny zločiny a přečiny spáchané na výročních trzích: jakmile na radnici vyzvoněn byl mír neboli fraid či frýd a dáno znamení, že počíti mohou obchody, trestán býval na hrdle, kdokoli se dopustil skutkem jakékoli výtržnosti, jakéhokoli násilí.“

r_2100x1400_dvojka.png

Třetího říjnového dne se tedy konal na Staroměstském rynku jarmark, a téhož dne měl začít se svým zasedáním zemský soud. Nezačal, a to ze dvou důvodů. Ten první vězel v tom, že nové právo, které si vymysleli páni a rytíři a jehož autorem byl pan Rendl z Oušavy, měšťané neuznávali a k soudu prostě a jednoduše nepřišli. Ten druhý způsobil fakt, že se uprostřed na náměstí stala věc, která se tam rozhodně stát neměla.

Všechno ale začalo den předtím, kdy do Prahy přibyl nejmladší syn Petra Kopidlanského Jan. „Velký straník krále Jiřího z Poděbrad rytíř Petr z Kopidlna se jako polní hejtman zúčastnil mnoha válečných tažení, naposled k výpravě proti Uhrům, když sebral vojsko na Hradecku. V té službě získal nemalé jmění, z něhož znovu opevnil svou tvrz na Bydžovsku a také koupil, jak to páni měli ve zvyku, dost sešlý dům v Praze za Týnem. Když zemřel, zanechal po sobě vdovu Elišku z Nemyčevsi a tři syny: Jiříka, Zikmunda a Jana. Nejstarší Jiří odešel do Uher sloužit králi ve válkách s Turky, ale dost brzo se vrátil a s bratrem Zikmundem si hleděl polního hospodářství. Značně je zvelebili a poddaní si je dost chválili. Jan, matčin miláček, bydlil s matkou v Kopidlně. O práci nedbal, staral se víc o zábavu, navštěvuje často sousední zemany, kde všude byl vítaným hostem. Naučil se výborně střílet do terče, stejně dobře šermoval, hrál v kostky i v karty a také v šachové hře býval obyčejně vítězem. Byl to mladík pěkně rostlý, veselý, vtipný, jen k ženění se neměl, ačkoli nemálo okolních bohatých nevěst šlo by rádo s ním k oltáři. Nakonec na naléhání obou bratří poslala ho matka do Prahy, aby si tam u nejvyššího písaře pana Hořického našel službu.“

Rytíř Kopidlanský a Jan Cukr hrají karty o všechno

Tak, a nejmladší rytíř Kopidlanský, mámin mazánek, se ocitl v hlavním městě, ve kterém zrovna začal jarmark. To už nebyl jarmark bartolomějský, ale jak napovídá datum: svatováclavský, jeden z největších. Na Starém Městě pražském lidí jako much, zboží ještě víc, bylo to poprvé, kdy se staroměstského jarmarku zúčastnili i Novoměstští. Kramáři byli nejenom z Čech, ale i z Bavor, ze Saska, z Polska. Hospody byly přeplněné, měšťanské domy taky plné hostů, mnoho trhovců muselo spát ve svých vozech nebo v kotcích. Náš venkovský, ale přece jenom zeman Jan si to po příchodu měl namířit hned na Hrad do písařské kanceláře se svým doporučujícím dopisem – kvůli tomu sem přišel. Ještě daleko víc než nějaké nudné jednání, které mu stejně neuteče, ho zlákal ten ruch, hluk a shon. Záhy byl tím vším unaven natolik, že musel do hospody. A tam, mezi všemi těmi kramáři a jinými nižšími lidmi se setkal s rytířem sobě rovným.

Pan Jan Cukr z Tamfeldu nebyl sice bohatě oblečený, ale to Janovi nevadilo, hlavně že nebyl sám. Slovo dalo slovo, sklenice sklenici a jeden džbánek druhý, a když jeho nový společník prohlásil, že je na čase hledat pomalu nocleh, nabídl mu rytíř z Kopidlna, že by mohl přespat u něj, v kopidlanském domě u Týna, což pan Cukr s radostí přijal. Tam opět něco popili, pak vytáhl Jan z Kopidlna karty, že by si mohli zahrát flusa, pan z Tamfeldu opáčil, že nemá peníze, rytíř z Kopidlna, on že má, a tak se chvilku hrálo, ovšem dost opatrně, což se hráči Kopidlanskému nelíbilo, a tak navrhl, aby se hrálo o všechno, co je v talóně.

Nebudeme začátek příběhu příliš protahovat. Prohrál Jan Kopidlanský. Všechno. Nezbyl mu ani pětník. Navrhoval, že si zahrají o jeho koně, ale to pan Cukr odmítl, co s koněm. že koně nechce. a že mu dobře radí, aby šel spát. On že taky půjde. Tedy on si myslil, že jenom tak odejde. Bylo to trošku prudší. Jan ho chytil za límec a vyrazil. Tak, a tím by náš příběh mohl klidně skončit, jenomže jak my všichni tady víme a vědí to i naše dějiny, že neskončil.

„Druhého dne se Jan Kopidlanský probudil pozdě, hlava mu třeštila, v ústech měl, jako by se napil močůvky. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil v celém rozsahu, co se v noci stalo. Styděl se sám před sebou. Co si teď počne bez groše? Bude muset prodat svého dobrého koně. Ale co je opěšalý rytíř? Pohůnek, hnojokyd! Musí na čerstvé povětří, nebo se tady zalkne. Zbyla mu trocha kořalky, tak si zavdal přímo z flaše, opláchl si obličej, a protože spal oblečený, vrazil si na hlavu klobouk a šel.“

Vražda na tržišti

Na rynku byl slyšet jarmareční hluk, Jan měl hlad, ale když sáhl maně po váčku, zjistil s mrzutostí, že zeje prázdnotou. Před domem U Modré Hvězdy měli kotce vačkáři, toboláři, šmejdíři a pasíři. Ne že by to pro náš příběh bylo nějak důležité, vlastně to pro další děj nic neznamená, ale dovolte nám coby milencům paní češtiny utrousit poznámku, že vačkáři vyráběli kožené váčky, někteří i boty; toboláři, to byli brašnáři; o šmejdířích už byla zrovna nedávno v Toulkách řeč (byli to kramáři, kteří prodávali drobné kovové i jiné zboží), no a pasíři zhotovovali kupříkladu drátěné košile a jiný textil s užitím kovu, například pásy. Před tím domem U Modré Hvězdy se to stalo. V kocovině se nacházející Jan z Kopidlna zahlédl svého nočního společníka, jak se vybírá ze zboží, které patřilo k nejdražším. První věta Janova mohla znít nějak jako: „Pes hodný pověšení!“ Načež tasil mečík a ten pás jím nadzvedl. Lidi se raději klidili, „to víte, páni rytíři!“ a Kopidlanský zavolal na trhovkyni: „Víš, že ten rytíř kupuje za kradené peníze?“ „A jak to mám poznat?“ Jeho protivník, pan Cukr z Tamfeldu zachoval klid a řekl smířlivě: „Chováš se jako maštalíř nebo pohůnek. Jsem dobrý jako ty.“ Což Kopidlanský považoval za těžkou urážku. Lidi kolem nich utvořili kolo, všichni napjatě sledovali, co bude. Kopidlanský se už neovládal. Ruce se mu třásly; věděl jen jedno, že musí na místě tak těžkou urážku ztrestat. „Chrte hladový!“ A vrazil mečík prudce směrem k srdeční krajině protivníkově.

„V takovém míru neboli fraidu dne 3. října toku 1506. mladý rytíř Jan Kopidlanský vešed v půtku se zemanem Janem Cukrem z Tamfeldu, zabil ho.“ Ještě jednou: ten fraid nebo (frýd), to bylo něco jako příměří. Ještě jednou: nikoli „něco jako“, ale byl to skutečný mír. Během něj bylo jakékoli násilí přísně zakázáno. Jan Kopidlanský se násilí dopustil. Na veřejném místě, a to ne jenom tak ledajakého. Vraždy. Pan Cukr z Tamfeldu na místě zemřel a ještě téhož dne byl pohřben na hřbitově u svatého Linharta. Pana Kopidlanského městští biřici zatkli a uvrhli ho do staroměstského vězení zvaného Špinka, plného zlodějů, tuláků, nevěstek a dalších ztracenců jim podobných. Šatlavní hospodář (takto eufemisticky se říkalo žalářníkovi) ho prošacoval, se zklamáním zjistil, že Janův váček je prázdný, že je v něm jenom list jakýsi. Sebral ho a odnesl pánům radním. „V ten čas byl purkrabím Starého Města pražského Daniel Rauš, muž rázný, někdy trochu nerozvážný, který mezi konšely platil za nesmlouvavého bojovníka proti oběma vyšším stavům. Vyčítal jim hlavně to, že si páni kupují v městě mnoho domů, ale za měšťany se nepokládají, odpírají platit různé dávky, konat služby, a ke všemu se o své domy nestarají, takže mnohé z nich dělají hlavnímu městu ostudu. Kromě toho mladí páni se často opíjejí, karbaní, svádějí mezi sebou bitky a měšťanům dcery a dávají tak špatný příklad zvláště mladým mistrům a tovaryšům. Když si prohlédl Kopidlanského, který se tvářil, jako by se mu dělo bezpráví, byl rozhodnut, že proti němu zakročí s největší přísností. A trest bude muset být vykonán hned, aby na měšťany i na tisíce trhovců zapůsobil jako odstrašující příklad.“

A také aby si všichni uvědomili, jakou mocí vládne purkmistr hlavního města království. Bylo obesláno všech zbývajících sedmnáct konšelů, ale přítomno bylo nakonec sotva pět osob, včetně panny Doroty, dcery pasíře Ocáska, u jehož krámu se ta hrozná věc stala. Rytíř Kopidlanský rozhodně nevypadal, že by svého činu litoval a vůbec že mu toto řízení něco říká. „Milý pane, nechcete-li odpovídat, nemusíte. Ale měl byste si uvědomit, že vám jde o hrdlo!“ A šlo mu... teda o ten krk? Jak se to vezme. Šlo nebo ne? Podle zákona, který sepsal pan Albrecht Rendl z Oušavy a který se stal coby zemské zřízení nejvyšším zákonem v zemi, podle něj měšťané právo soudit urozeného pána neměli. Zatímco podle starého zákona, který měšťané uznávali, protože nové zřízení odmítli přijmout, právo trestat měli. Mezitím co se v hlavách purkmistra a tří přísedících pánů honily hlavou tyto a podobné myšlenky, stanula před nimi panna Dorota. „Bylo asi po desáté hodině podle německého orloje,“ což znamená, že bylo skutečně kolem desáté ráno; kdyby Dorota řekla, že bylo deset po česku, tak by byla hluboká noc nějak kolem třetí hodiny. „U našeho kotce zastavil jakýsi zeman a dlouho si prohlížel vystavené zboží. zeptala jsem se ho, jestli si chce nějaký pás pro sebe nebo pro svou paní máteř, nebo snad ženu či nevěstu vybrat. Podle oblečení na boháče nevypadal. Podala jsem mu tři pásy z jemné kůže, jeden z nich prolamovaný, ale nelíbily se mu. Nabídla jsem mu jeden z nejdražších, hedvábný se stříbrnou sponou za půldruhé kopy. Když jsem mu pás podávala, někdo z druhé strany mečíkem ten pás zvedl do výše a zvolal že pán, co kupuje pás, je zloděj.“

Soud s Kopidlanským

„To jsem nevolal!“ Poprvé se ozval Jan Kopidlanský. „Volal jsem, že kupuje za kradené peníze!“ „Jaký je v tom rozdíl? – Znal jste dobře pana Cukra z Tamfeldu?“ „Jen od včerejška. Pozval jsem ho k sobě na nocleh.“ „A hráli jste karty. A on vás obehrál. Tak tomu často mezi pány bývá...“ „Do posledního groše.“ „Motiv mordu je jasný. Viděl jste na radnici korouhev na znamení frýdu?“ „Ne.“ „Jako zeman musíte vědět, že korouhev vztyčená na radnici znamená frýd! Neodpovídáte, ale to přece víte, že když někdo o jarmarce tasí na druhého zbraň, propadá hrdlem!?“ „O tom jsem slyšel, ano... ale vždy jsem se domníval, že se to týká obyčejných lidí a nevztahuje se to na pány a rytíře.“ „Je to vaše zbraň? Je to mečík, kterým jste zabil pana Cukra?“

No... tak to tedy pro pána z Kopidlna nevypadalo dobře. I jemu to zřejmě došlo. Patrně ho napadlo, že by měl padnout na kolena a prosit městské konšely o slitování. Je mu něco málo přes dvacet let, má starou matku, dva bratry, z nichž jeden bojoval v Uhrách proti Turkům... Ale on neudělal. Vůbec nic. Neboť smí si jako rytíř zadat před těmi kramáři, kteří ho soudí? Ztratil by čest a po celý život by se za to musil stydět. Život by zachránil, ale čest by ztratil! „Odveď ho!“ „O milost neprosím, ale“ – „Soud se poradí.“

A soud se poradil. A poradil se rychle. Hodně rychle. Jak nejrychleji mohl. Slovo si vzal purkmistr: „Že nemáme právo soudit urozeného pána? Tak si to vykládají páni podle nového zemského zřízení, ale ten jejich zákoník náš stav městský nikdy neschválil. My se řídíme starým právem z doby ještě před vystoupením svatého mučedníka kostnického, které neuznávalo rozdílu mezi urozeným a sprostým chlapem, jestliže o jarmarce byl vyhlášen frýd!“ Padla námitka, že konšelů je málo k takovému rozhodnutí, ta však byla smetena ze stolu, že je třeba jednat rozhodně a že s tím budou obě pražská města souhlasit. „A jak stoupne náš význam u ostatních měst královských!“ Ale rozsudek ještě nepadl. Ještě ne. Ale už je na cestě. „Navrhuji trest smrti stětím, ačkoli by ten lotr zasluhoval šibenici!“ Všichni zvedli ruce, i nožíř Fabián, ale řekl přitom: „Ale aspoň pro kněze bychom měli poslat!“ Odpověď zněla: „Vždyť ten mordýř nemá u sebe ani groš. A žádný kněz zadarmo nepůjde. Ostatně do pekla se dostane stejně, ať s popem nebo bez něho!“

„Jan Kopidlanský byl jat a uvržen do vězení a odsouzen jest bez odkladů od purkmistra Daniela Rauše a tří radních na smrt, bez vědomí a vůle ostatních pánů; nedopřáli mu ani prosebně žádané správy duchovní a v ten samý večer dali ho stíti pod pranýřem.“ Před popravou dostal Jan ještě najíst sýra, chleba a dokonce i džbánek piva mu šatlavní hospodář přinesl. Ještě nedojedl a žalářník ho vyzval, aby svlékl kabát, sukni i nohavice. „A ty škorně taky už nebudeš potřebovat.“ „Proč?“ „Bylo by tě škoda zahrabat v takovém kasalickém oblečení. A hni sebou!“ „A když tak neučiním?“ „Chceš, abych ti pomohl?“ Kabát, sukně, nohavice i škorně byly zánovní. „S kloboukem a pěkným koženým pásem mně dá vetešník možná i dvě kopy!“ Hodil odsouzenci špinavý, páchnoucí a zaplátovaný barchanový kabát a nohavice. Také střevíce už byly notně obnošené. „Máš dlouhé vlasy. Musím ti je zkrátit!“ „Chtěl bych kněze, aby mě vyzpovídal!“ „Vzpomněl sis pozdě. A stejně by ti to nebylo nic platné!“ Žalářník sebral věci a bez rozloučení odcházel. Kopidlanský se rozplakal.

„Po západu slunce na Staroměstském rynku poblíž pranýře, v přítomnosti purkmistra Rauše, konšelů Habáně a Štolce i rychtáře Formánka kat v dvou barevných nohavicích a červené kamizole dvouručním mečem mistrovskou ranou odťal hlavu od Kopidlanského těla. Potom se svým pomocníkem trup popraveného uložil do hrubé, nenatřené truhly, kterou na káře odvezli za město do vsi Proseku, kde nebožtíka zahrabali poblíž kaple.“

Smutný konec představení

Při té exekuci bylo hodně diváků, Pražanů i trhovců. Jana nelitoval nikdo? Kdo by ho měl litovat, toho rytíře, který svou vzpurností vynikal nad jiné? Snad jenom Dorotka, dcerka pasíře Ocáska. Ta snad za něj uronila slzičku. Alespoň to tak napsal spisovatel Václav Kaplický. Kdoví, proč vlastně brečela... Možná, že bylo spíš kvůli drahocennému pásu, o který při tom mordu díky jakési nenechavé ruce přišla... No... smutný konec představení. Už jsme na svých Toulkách českou minulostí vzpomněli nejedno drama, nejednu hrůzu a nejeden děs, ale nad osudem mladého Kopidlanského se může nejedno srdce ustrnout. „Legálnosti skutku takového nepopíral ovšem nikdo, ale jako pych a ukrutnost bylo Pražanům váženo odepření duchovní správy a v celé šlechtě zakořenilo se přesvědčení, že se to úmyslně dálo, pro lehkost a urážku její. Nedlouho pak nato dojal ji podobný příběh. Pan Jan Bavůrek ze Švamberka, ze zchudlé linie vzácného rodu, žil již delší čas v rozbroji a půtkách se sousedy svými plzeňskými a žateckými, až konečně učinil se jim zjevným a opovědným nepřítelem a připravil je s pomocníky svými ke škodám, jak se pravilo, nenabytím. Proto Plzeňští špehujíce po něm, když zvěděli, že byl na tvrzi Chřínově z Horšovského Týna, poslali tam něco jízdných i pěších, kteří zlezli a zapálili tu tvrz, jali ho v noci a přivedli do Plzně. Povoláni byli Pražané i jiná města, aby zasedli k sousedu nad opovědníkem a škůdcem stavu městského, jenž tudíž byl i právně tázán (tj. na skřipci), i k smrti odsouzen a spolu s dvěma tovaryši svými sťat.“

Švamberkův případ bylo oproti tomu, co vzápětí přišlo, takřka idylou. Protože nejstarší bratr popraveného zemana Jana z Kopidlna, rytíř Jiří Kopidlanský, vyhlásil opovědní list neboli válku nikomu menšímu a méně významnějšímu než bylo hlavní město Království českého, Praha.