351. schůzka: Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, které on v tureckém hlavním městě Konstantinopoli viděl, v zajetí svém zakusil a po šťastném do vlasti navrácení sám sepsal

„Následuji znamenitých a po celém světě rozhlášených letopisů, kteří ovšem ne hned najevo s přítomnými věku svého věcmi vycházeli, ale mnohdykráte po mnoha stech létech.“

„Nechť jest jak chce; přihodilo se skrze zlé časy aneb skrze nějakou nepaměť, že kniha tato tak dlouho v českém jazyku najevo nevyšla, nicméně za nehodnou věc uznávám skutky památky hodné skrz naši nedbanlivost ututlati a udusiti. Pročež vezmi knihu tuto do rukou ode mne vděčně a času sobě něco ustraň, abys ji mohl zouplna a celou přehlídnouti. Najdeš tam věci, které ti se líbiti a čas ukrátiti moci budou.“

Tu knihu sepsal Václav Vratislav z Mitrovic jako třiadvacetiletý. Tak brzy proto, že on začal svoje dobrodružné a nečekané a kruté zkušenosti sbírat velmi brzy po svém patnáctém roce, a to jako člen poselstva císaře Rudolfa II. k tureckému sultánu Muratovi.

r_2100x1400_dvojka.png

Všechno to v tom Turecku začalo ale nadmíru slibně: „V tom městě Konstantinopoli jsme měli naše poselstvo audiencí u sultána mít. A tak my za všemi baši skrze ty houfy, kudy bašové nás vedli, prostředkem jsme šli a po každé straně klobouky naše i jejich byly sňaty a tak poctivost učiněna. Když jsme pak k pokojům sultána přišli, tu vyšel proti nám kapi-aga eunuch, totiž valašený nejvyšší komorník. Ten do velké síně nás uvedl, kteráž všecka znamenitými persiánskými čalouny a koberci, zlatem a stříbrem vytkávanými obestřena byla. Tu opět bašové k sultánovi skrze ještě jeden pokoj šli a navrátivše se, pána našeho nejprv, zdali tulich nebo nůž u sebe měl se ptali. Když odpověděl, že toho ničehož nemáme, ujali dva bašové pana orátora každý za jednu ruku. Ten obyčej se u nich zachovává od toho času, kdy nějaký Charvat vyžádal sobě audiencí a sultána zamordoval, čímž Marka, despotu srbského, pána svého, pomstil. Když jim komorníci dveře otevřeli, tu jsou poklonu velmi nízkou učinili a pan orátor, jako by na kolena kleknouti chtěl, tak se stavěl. Ale bašové jej z poručení sultána zdrželi a na zem dokleknouti nedali. Tu dragoman aneb tulmač, turecký renegát přiveden byl, aby od pana orátora sultánovi v krátkých slovech promluvil. Nejprve pozdravení od Jeho Milosti císaře oznámil, potomně list, témuž sultánovi svědčící, políbiv a s poklonou odevzdal. Kterýžto list sultán Mehemetovi bašovi jakožto kanclíři, podal, a jak se náš císař má se otázal. Potomně vždy po jednom, nejprv má-li kdo jaký tulich neb nůž od komorníka prohledáni byli, ale toho nic žádný neměl, do téhož pokoje od komorníků jsme vedeni byli a hned po políbení ruky každý zase zpátkem, kudy vešel, tudy od týchž komorníkův ven vyveden, a zase další, až do posledního, k políbení ruky veden byl.“

Přísná bezpečnostní opatření nejsou vynálezem ochranek a bogyguardů při vrcholných summitech politiků dvacátého, potažmo jedenadvacátého století, nýbrž již sultán turecký ve století 16. si dával pořádného bacha. Však taková audience nebyla jenom tak. Poselstvo císaře Rudolfa, vedené orátorem Fridrichem Krokvicem, na ni čekalo celých osmnáct dní. Byla ale slavná. Jak by ne. Císař Rudolf poslal svému obávanému sousedu celých 45 000 tolarů a navíc množství drahých uměleckých předmětů. Což ještě nebylo všechno. Pro různé úplatky natahovali ruce všelijací bašové, vysocí hodnostáři – v Turecku totiž ovšem rozhodoval bakšiš, všimné, úplatek. Byly to zlaté časy, kterých si naši poslové v té zemi turecké užívali. Celý rok tam vedli veselý a bezstarostný život. „Věru, lepšího jsem si nevinšoval!“

r_2100x1400_dvojka.png

„Když jsme ve městě a okolo města spatřili vše kromě jejich fraucimoru, žádal jsem našeho jančára Mustaffu, aby nám některou pěknou Turkyni okázal, abychom také věděli, pěkné-li v Turcích ženské pohlaví jest. Tu on připověděl, že se o to postará. Pak nás pobídl na projížďku po moři do jedné zahrady, v níž fraucimor jejich bude, a on, že by tu jeho přítelkyně býti měla, povídal. Tu jsme na loď vsedli a do jedné zahrady vešli; tam nás jančár zanechal a do druhé zahrady šel. Tu viděli jsme z daleka pět nebo šest tureckých žen po zahradě se procházejících, any kvítí trhaly. Jančár zapískal na píšťalku ze třti jako varhany udělanou nějakou píseň, tu ony pak, jako by se ulekly, kde se to píská, hleděly. Náš pak jančár ven vystoupil, jim se ukázal a až k kolenům hlavu sklonil a jim poctivost učinil, k nim běžel a každé ruku políbil, a aby za zlé neměly, žádal, že jest tu s sebou křesťany do té zahrady, aby se na ně podívali, přivedl. Tu my jim ruce políbili a také poctivost činili a pak přinešeno ovoce, jablek, pomerančů, a my, jak jsme uměli, s nimi jsme rozprávěli, a co nám nerozuměly, jančár vykládal; až velikou naši prosbou vyjevil, aby jsou se odkuklily. Kromě jedné nic obzvláštně pěkného to nebylo. Všeckno snědé, černooké, s barevnými vlasy a obočími. Pobyvše tu chvilku, zase odpuštění jsme od nich vzali a odešli.“

„Nemohu pominouti tuto o jedné Turkyni, kteráž s naším Mustaffou známa byla. Ta mladá a dosti hladká žena měla muže obstárního, který jí nevěřil. Ona nevědouc, kterak by toho dovésti mohla, aby v určitou hodinu okolo nešporů svačiny nezmeškala, pravila muži svému, že půjde do lázně, a vzavši dvě ženy zajaté služebné, které jí šatstvo její podle jejich způsobů v džbánech měděných koberci přikrytých na hlavě nesly a za ní šly mimo naši hospodu. Neb asi odtud půl honu pěkná ženská lázeň byla, do kteréžto lázně pod ztracením hrdla žádný z mužského pohlaví jíti nesmí. Ta paní tehdy, mimo nás jdouc, jančarovi návěští dala a já věděv o tom, ji sem taky jíti viděl, kterouž mi Mustafa ukázal a že jeho přítelkyně blízká jest a k němu k svačině přijde, pravil. Muž nevěře jí, nedaleko za ní šel, o čem ona dobře věděla, a jak do lázně vešla, tak on se proti lázni posadil a na ni čekal. Ale chytrost ženskou kdo oklamati může? Mimo náš dům šla v zelených šatech a majíc s sebou jiné šaty, služebnice v lázni nechavši, vyšla ven a přišla k jančarovi ve všech červených šatech. Tu ji on do své světničky přijal, ji přivítal a dobře traktýroval, po svačině zase ji malými dvířcemi propustil. Kterážto do lázně šla, se zmyla a se svým mužem domů se navrátila. Tomu lotrovství a té chytrosti nemohl sem se nadiviti a dosti sem se s tím jančarem, vzpomena na to, nasmál.“

Radostný a úsměvný to byl život u sultánova dvora. Jenže věčně ty zlaté cařihradské časy netrvaly. Turecký vojevůdce Hassan paša porušil příměří, vpadl do Chorvatska, a přivezl do Cařihradu obrovskou kořist a spoustu zajatců. Dar, který obvykle od Rudolfa v tuto dobu do Cařihradu chodil, tak ten za těchto okolností jaksi doručen nebyl, a pak už nebylo daleko k uvěznění.

„Nevěděli jsme, jaké divadlo bude, ale lidu bylo, že jsme ho přehlédnouti nemohli. Nejprve jsme se domnívali, že někde v našem domě hoří, ale po malé chvíli vidíme, že guardie, která obyčejně při popravách se užívá, přímo k naší hospodě jde. Za ní rychtářové a přední lidé jedou, po nich mistři popravní, biřici a kati a ti v rukou řetězy nesou. Oči všeho lidu na náš dům obráceny byly. Jak k domu přijeli, tak Turci zsedali a s hřmotem a křikem dům náš odevřeli a všickni kde koho dostati mohli, po pavlačích vedli, vlekli a kruh železný na krk vstrčili a řetěz skrze kruh prostrčili. Tak jeden každý co ztřeštěný semotam, kde věděl a mohl, utíkal. Já pak od několika neděl na červenou nemoc jsem stonal a na žádný noze státi, nadto pak choditi, nemohl. Nicméně, jak sem viděl, co se s mými tovaryši působí, ani já jsem na loži nezůstal, nýbrž pod hambalky jsem vlezl a z jednoho na druhý jsem skákal. Nejprve všecko, kdo co mohl, rozebrali a mezi sebou se dělili. Potom řekl jeden: Toto pachole jest mladé a nemocné, může se vyhojiti a musulmanem býti, nechme ho tu, až se zase navrátíme, dáme ho do serailu. Což já uslyšev, vstal jsem z lůžka a řekl, že já s tovaryši svými zlé i dobré trpěti chci a tu že nezůstanu, prose jich pro odplatu boží, aby mne tu nenechávali. A tak jenom v košili, beze všech spodních svršků, vzav přes košili sukni dlouhou uherskou, tak dolů veden jsem, a jakž dolů přijdu, tak hned padnu a vstáti nemohu. Tu přijde jeden z katův a dá mě okolo hrdla kruh železný a také řetěz prostrčiti chtěl, ale jeden jiný vzkřikl na něj, aby tak nechal, že choditi nemohu pro nemoc.“

Byl ještě zesláblý po červené nemoci, když ho vedli spolu s ostatními téměř nahého na popraviště. Tak jim to skutečně řekli, jdete na popraviště. Když se pod šibenicemi opravdu ocitli, chtěli po nich, ať přestoupí na muslimskou víru. Odmítli a připravovali se na smrt. Ukázalo se však, že šlo pouze o psychologickou válku. Ta se opakovala u moře, kde jim zase vyhrožovali utopením. Teprve pak je zavřeli do vězení. Když po několika měsících vzrušila Cařihrad zpráva o velikém vítězství císařských vojsk nad Turky v Uhrách, oznámili vězňům, že jim budou uřezány nosy a uši. „Přistoupili k nám barvíři přistoupivše a nás tak strašlivé bledé vidouce, srdečně se smáli, ale nám jináčeji okolo srdce bylo. Tak oni všechněm hlavu místo uší břitvou holili i brady, a nasmávše se nám do vůle, do vězení zase jíti kázali. Když nás pak strach pominul a my tak jeden na druhého, jaké telecí hlavy máme a všeckno bez brady jsme hleděli, nemohli jsme se od smíchu zdržeti, neb sotva jeden druhého poznati mohl. Aniž jsme jim co od pucování zaplatili, neboť nám darmo dosti strachu nahnali. Dávali nám potomně zprávu, kterak největší vizír konečně poručil nám uši a nos uřezati, chtěje nás tak do křesťanstva propustiti, ale že jejich mufti proti tomu byl. Pravil, poněvadž jsme proti nim neválčili, nýbrž v poselství byli a ničímž vinni nejsme, že by hřích byl nás tak bez viny zohaviti. Nemoha se pak nad námi jináčeji pomstíti, tak nám břitvou hlavy a brady oholiti poručil a druhej den všeckny na galery mezi jiné vězně k veslům ukovati.“

Po pěti vězních jich sedělo na jedné lavici a táhli jedno veslo. „Tak za ruce i za nohy ukovaní vězňové celý den i noc, když větru není, táhnouti musejí, že kůže na těle nejináč nežli jako opáleného vepře osmahne a horkem se zpuká; k tomu pot oči zalívá a přes všeckno tělo svlažuje. Z toho přeukrutná bolest přichází neuvyklým, hedbávným rukám, na nichž se od vesel puchejře co pryskejře nadělají. Avšak přece táhnouti musí; neboť správce galery kterého že sobě drobet oblevuje spatří, tak obnaženého buď karabáčem nebo mokrým provazem bije, mlátí, že po všem těle klobás krvavých nadělá. Však musíš mlčeti, na něj se neohlídati ani ouvej říkati, jinak hned máš dvojnásobný rány. Co?, pse, broukáš, odmlouváš a se hněváš? Tady máš!“

Záchrana přišla jako blesk z čistého nebe; aspoň vězňům v Černé věži to tak připadalo. Tři roky žili ve tmě, o hladu, v zápachu, špína Ivana nečistotě. Kdo ví, jak se to Václavovi podařilo, ale propašoval ven dopis. Měl to o něco těžší než dnešní vězni, kteří mají k dispozici mobilní telefony, ale povedlo se. Žádal v něm příbuzné, aby zaplatili výkupné. Psaní putovalo přes Benátky a stejnou cestou se vydaly i peníze. Kdoví, kolikrát hrozilo, že se dopis a ještě spíš potřebné zlaťáky ztratí, v těch neklidných dobách by nebylo divu – ale jak říkám, povedlo se.

„Tu, když jsme přijeli, s přáteli našimi se shledali, ó, té nevýmluvné radosti možno vypsati nelze! Zvěděv o nás Jeho Milost císařská, ráčil nás milostivě povolati, jemužto ruku jsme poníženě políbili a jak mnoho jsme v službách Jeho Milosti pro všeckno křesťanstvo vytrpěti musili, a jemu jsme oznámili, aby naším nejmilostivějším císařem, králem a pánem býti a nějakou potěšitedlnou odměnu za to dáti ráčil, poníženě prosíce. Jeho Milost na nás všeckny dobře pohlédnuv, na to německy Wir wollen thun řekl a od nás odjíti ráčil.“ Páně monarchovu poznámku lze přeložit volně jako že toho chce učiniti.

„A ačkoli bylo od Jeho Milosti, aby nemalá summa peněz mezi nás rozdělena byla, poručeno a nařízeno, Bůh ví, komu jest zůstala; neboť některým cizozemcům Němcům sto, půldruhého sta tolarů, víc i míň, aby se domů dopraviti mohli, dáno; nám pak Čechům po mnohém solicitýrování nic dáti nechtěli, nýbrž na nás to podáno bylo, chceme-li při dvoře Jeho Milosti císařské sloužiti, že před jinými fedrunk i místo míti budeme. Ale my jsme vše Pánu Bohu poručili a k rodičům a přátelům našim bez peněz se raději domů navrátili, kteříž nás, jak každý souditi může, s velikou radostí srdce přijali. A tak jeden každý z nás jistě z toho se radovati a veseliti má, a Pánu Bohu, tomu nejlepšímu v zármutcích těšiteli a pomocníku, který nás, když všechna naděje klesla, pomoc všelijaká zahynula a všem lidem, Turkům i křesťanům za nemožný se zdálo, abychom z tak těžkého, tmavého a k vysvobození nemožného vězení do naší vlasti se navrátiti měli, mocnou svou pravicí vysvobodil, srdcem i ústy do naší smrti zkroušeně děkovati máme. Jemužto v Trojici jednomu pravému a živému Bohu budiž čest a chvála vzdávána na věky věkův, amen.“