234. schůzka: K Domažlicům

Památník husitské bitvy u Domažlic. Přístřešek symbolizuje kloubouk, který ztratil Julián Cesarini, když prchal z bitvy.

"Zůstaňte doma při svých věcech, u svých žen a dětí a nechte, ať si sám papež se všemi svými kardinály přijdou k nám a ať v boji s námi osobně dosáhnout milostí, které vám nabídli. My s pomocí Boha všemohoucího jim nandáme odpustků dosyta."

Takové a podobné vzkazy, jako tento, který byl adresován do Norimberku, posílali husité v manifestech po celé Evropě. Kolovaly po celém světadíle. Některé se obracely k lidu cizích zemí s výzvami do boje proti církvi, jiné zase vysvětlovaly husitskou věrouku, a proč a zač vlastně Češi bojují, další se obracely k učencům. V čase kolem basilejského koncilu byly manifesty formou propagace požadovaného veřejného slyšení. Husitské proklamace byly později objeveny až v Barceloně, Benátkách, Paříži, Cambridgi.

"A ještě o jedno žádáme pro čistou lásku k Bohu a vyzýváme vás, krále, knížata, pány a všechna města říše, abyste odepsali a dali vědět, jak mohli bychom se s vámi přátelsky a bezpečně sejít na sněmu , jenž by se hodil nám i vám. A pozvali byste papeže, jeho kardinály a biskupy, preláty a učenější doktory, které byste měli po ruce, aby s vámi přišli. My bychom chtěli také vzít s sebou své doktory a svolili bychom k tomu, aby zápasili s vámi slovem božím, a slyšeli bychom vás i nás byste slyšeli a nikdo by druhého nepřemohl mocí nebo lstí, leč pouhým slovem božím. A kdyby vaši biskupové a doktoři měli lepší důkazy své víry z Písma svatého než my a kdyby naše víra byla shledána nesprávnou, byli bychom ochotni přijmout zato pokání a zadostiučinění podle rady a učení svatého Písma. Kdyby však vaši biskupové a doktoři byli poraženi našimi skrze svaté Písmo, nechť sami činí pokání. A kdyby nechtěli odložit duchovní pýchu a činit pokání pro zadostiučinění, pak přijďte k nám a držte s námi! Chceme vám pak pomáhat, seč jsme, se vší svou mocí, a chceme je donutit, aby se očistili a polepšili, jinak je hodláme vyhnat za hranice křesťanstva."

Rok 1431. začal vskutku velice živě. Na různých stranách se jednalo o tom, jak a kdy a taky kdo zprostředkuje veřejné slyšení husitů. Vladislav Jagellonský nabídl, že se ujme smírčí role. Zemský sněm v Kutné Hoře dokonce vyslal do Polska diplomatickou misi vedenou Prokopem Holým. "Hádání počalo se na hradě krakovském za přítomnosti krále a dvora jeho a i mnohých duchovních i světských osob a vedeno bylo mezi mistry university krakovské a teology českými nejvíce v českém jazyce po mnohé dny s nejiným výsledkem, než že obě strany připisovaly sobě vítězství, aniž která od druhé se přesvědčiti dala."

Zkrátka - dohodli se, že se nedohodnou. Krakovská diskuse o čtyřech artikulech ztroskotala, podobně jako následující květnové rozhovory s králem Zikmundem v Chebu. Prokop byl jednoznačně pro klidné řešení pře, avšak nemínil ani o píď ustoupit od zásady, že husité budou při jakékoli disputaci rovnoprávnými partnery v dialogu, nikoli obžalovanými. "Čím déle zajisté, tím valněji uznáváno bylo v Evropě, že když mečem nebylo lze pokořiti Čechy, potřebí bylo hledati cest mírných k narovnání se s nimi. Nejlepší a nejjistější k tomu prostředek zdál se býti všeobecný sbor církve, jenž měl v městě Basileji počátek svůj míti 3. března 1431. roku. Domníváno se, že co se nezdařilo hrubé autoritě zbraně a násilí, podaří se aspoň jemnějšímu působení autority duchovní, neodolatelné velebnosti shromážděného křesťanstva. Mnozí na západě myslili ještě skutečně, že Čechové z pouhé toliko neznámosti pobloudili u víře, a že prosté jasné poučení od sboru postačí k uvedení jich zase na pravou cestu."

Věnceslav Černý: Císař Zikmund jedná s husity na sjezdu chebském roku 1431

Jenže ještě předtím, než sněm v Basileji začal, byl podniknut jeden pokus, jak tu celou věc s Čechy rozhodnout. Samozřejmě zbraněmi. Pěkně po našem, po křižácku. A tak norimberský říšský sněm v únoru 1431 (tedy celý měsíc předtím, než se mělo začít sněmovat v Basileji) rozhodl o nové, v pořadí už páté protičeské kruciátě. Sněm říšský v Norimberce náležel mezi nejvalnější a nejdůležitější tohoto věku. Vedle krále Zikmunda byli tam přítomni všichni kurfiřtové, množství knížat, biskupů, hrabat i pánů říšských a také hojné vyslanstvo z měst. Hlavní předmět a cíl všech porad byla nová výprava proti Čechům.

Moment! A co peníze - byly na kruciátu, byly? Toť vskutku kardinální otázka. A když kardinální, tak ji musel vyřešit kardinál. I když teprve čerstvý, jelikož poměrně nedávno jmenovaný. Původním povoláním právník Julián Cesarini. "Na tom sněmu jednalo se o způsobu sebrání a vedení vojska mohutného do Čech. Celá výprava od knížat a měst měla obnášeti asi 10 000 hlav čili 50 000 oděnců jízdných, k čemuž postaviti měli kurfiřtové po dvou stech hlavách čili na tisíci oděncích, kníže burgundský sám 400 hlav, horní Slezsko a Lužice spolu 500 hlav, křížovníci pruští 400, Albrecht, kníže rakouský, 300," a tak dále. Kde ale na takovou armádu vzít? To právě vyřešil kardinálně kardinál Cesarini.

Před jeho příjezdem do Norimberka byla většina sněmu pro to, aby se vedla pouze jakási "denní válka" s husity v pohraničním území. Proti regulérní křížové výpravě byl od počátku i král Zikmund. On teď měl důležitější věci na starosti. Svoji vlastní císařskou korunovaci. Jenomže Cesarini trval taky na svém - a nejenom to. Dokázal zacinkat. Penízky. Zaručoval se všem, že vynutí vrácení peněz z protihusitského desátku, které uvízly v Anglii i v bezedných papežských pokladnách. Zdalipak zaslechli páni ten bohulibý cinkot? Jak by ne, na cinkání podobného charakteru měli odjakživa zvlášť vyvinutý sluch. Jakmile se kardinál vytasil s vějičkou zlatem zvonícího měšce, změnil Zikmund do tří dnů stanovisko a strhl s sebou i ostatní. První výzvy k celoříšským přípravám rozesílala královská kancelář už 18. března, o dva dny později Cesarini slavnostně vyhlásil odpustkové buly s mimořádnými milostmi pro účastníky páté křížové výpravy. "Postaráno bylo o vnitřní zřízení a kázeň ve vojsku i o zbraně všeliké; vozy válečné měly opět jako v roce 1427 na způsob u husitů obyčejný v hradby sestaveny býti. Celé vojsko mělo se shromážditi na hranicích českých o svatém Janě, 24. června. Kardinál Julián nabízel se sám za účastníka výpravy."

Koncil v Basileji už začal. Měl mu předsedat právě kardinál Julián Cesarini. Ale sotva se na jeho začátku mihl. Ambiciózní prelát chtěl jeho program zpestřit co nejefektněji, což znamená válečným triumfem. Definitivním vyřízením české otázky. "Pročež vypravil se v měsíci dubnu přes Bamberk, Würzburk a Frankfurt do Porýní, dával všude kázat horlivě kříž na Čechy a přípravy činiti k boji." Vrchní velení přenechal Zikmund ochotně braniborskému kurfiřtovi (což byl Fridrich Hohenzollernský). Zároveň byl určen společný sraz: 20. června až 1. července. Rakouské sbory měly shromaždiště o města Lávy (tedy u dnešní Laa an der Thaya), bavorské a německé v okolí Kouby (což je dnešní německý Cham), porýnské a francké oddíly u Weidenu (což je město na řece Nábě v Horní Falci), a konečně saská, středoněmecká a slezsko-lužická vojska měla nástupiště u Kadaně. Češi veškeré to předválečné hemžení se založenýma rukama arciť nepozorovali. Snažili se té blížící se krvavé řeži zabránit. Byl to Prokop, kdo poslal za Zikmundem uvážlivě koncipovaný návrh, aby se sešli a pokojným jednáním zadrželi meč. Ještě v půli července se obrátil přímo ke shromážděným křižákům. "Nikdy se nestalo, aby svatí apoštolové Pána našeho Ježíše Krista byli zabíjeli kacíře nebo bludaře, jako papež a biskupové a preláti činí. A domnívají-li se lidé, že mistr kacířů utratil kacíře, nevědí, že usmrtil lepší křesťany, než jakým sám kdy byl nebo vůbec mohl být až do své nejdelší smrti, leda by zanechal pronásledování věřících. A jako Kain pronásledoval Ábela, a ne Ábel Kaina, jako Izmael pronásledoval Izáka, a ne Izák Izmaela, Ezau Jákoba a ne Jákob Ezaua, jako Židé pronásledovali Krista a ne Kristus Židy, tak také kacíři pronásledují křesťany a ne křesťané kacíře. Ale papež se svými pomocníky a straníky mají opačné bludné a bezbožné ustanovení, které jim dovoluje utratit mnoho věřících křesťanů. Chválí sice umučené světce, ale proti živým se stavějí a je kaceřují a dělají to tak jako pronásledovatelé křesťanské víry v prvotní církvi, kteří pravé a spravedlivé křesťany nazývali kacíři."

"Dobře si všimněte naší víry, kterou hlásají naši kněží, neboť potom nás nebudete prohlašovat za kacíře, jak nás vaši biskupové, preláti a kazatelé bez naší viny za kacíře prohlašují. Chceme, abyste věděli, že o nás tvrdí mnoho hrubých a velikých lží, že prý zabíjíme každého, muže, ženy i děti. Ale to není pravda, leda bychom páchali takové věci proti své vůli, když se mužové mocí staví proti nám a když k nám přicházejí s úmyslem nás zničit. Tu se totiž bráníme, a kdo se vydává v toto nebezpečí, má z toho škodu."

Jak tomuto a podobným manifestům rozuměla druhá strana? Jednoznačně: husité mají strach! Ale zatímco papežský legát a kardinál v jedné osobě Juliana Cesariniho odejel hlásat kříž do západních končin říše, král Zikmund s kurfiřtem Fridrichem se ještě nevzdali plánu dohodnout se k husity (což si musíme přeložit jako "donutit je k dohodě"). Když neměl za zády papežského legáta, vydal Zikmund bianko glejt zástupcům českých a moravských stavů ke sjezdu na některém dodatečně smluveném místě. Ti odjeli okamžitě do Prahy a tam ještě stihli zasedání husitského sněmu. Reakce byla rozličná. Novoměstská frakce sirotků Zikmundovo pozvání zamítla, ale nemohla zvrátit souhlasné stanovisko táborsko-staroměstského bloku. Jako místo setkání byl zvolen - Cheb. O výsledku této schůzky podal polskému králi Vladislavovi písemnou zprávu sám král Zikmund:

"Poslové čeští předložili nám jakýsi lístek, v němž se podvolovali státi na budoucím koncilu pod jistými klamavými a úskočnými podmínkami, dokládajíce, že na sboru takovém měli by býti Indové, Řekové, Arméni, schismatikové a slovem všichni ti, co jen Krista vyznávají, i mnohé jiné věci, které psáti bylo by více směšno než užitečno. My jsme jim podali zase dvě cedule, jednu od mistrů pařížských a vídeňských, druhou do doktorů, kteří s námi přítomni byli - obě žádaly slovy sice poněkud rozdílnými, ale smyslem jedním, aby ve všech věcech pochybných i sporných podrobili se výroku všeobecného sboru. Oni ale na to krátce odpověděli, že se jim to nelíbí, že se nechtějí podrobiti soudu sboru všeobecného, který je již prve odsoudil, kříž na ně vydal a mnohá knížata i národy proti nim popuzoval; ba než by měli podstoupiti soud a výrok nepřátel svých, že všickni chtěli by raději jedním dechem vydati se na smrt společně. Pokusili jsme se o všecko, co oblomiti a obměkčiti by mohlo mysl jejich, neprospěli jsem však lépe než doposavad; takže nevyhnutelné jest chopiti se opět zbraně, aby nakažlivý tento jed z lůna církve vyvržen a poskvrna náboženství vyhlazena byla. I již jsme opět vyzvali knížata, pány a města říšská, ježto mají o svatém Janě vtrhnouti do Čech, aby pospíšili sobě a s boží pomocí rukou silnou potřeli zavilou onu vzpouru, jížto dobrotou obměkčiti nelze."

Kromě toho, že sepisovali manifesty a scházeli se na různých sněmech... vyvíjeli husité ještě nějakou činnost? Táborské polní vojsko opět osvědčilo svou mimořádnou akceschopnost. Operačním územím byla opět Horní Lužice. Prokop Holý ani nečekal, s jakou se vrátí delegace z Chebu, a odjel z Prahy k vojsku. Během třinácti dní podnikli táboři pochod v délce skoro dvou set kilometrů od Žitavy přes Lobavu a Budyšín až obloukem ke Zhořelci a jenom tak mimochodem si odskočili do Slezska, aby "udělali pořádek" v Olešnickém knížectví. 200 kilometrů během třinácti dnů - u husitů to bylo naprosto běžné. Žádná jiná armáda neovládala tak dokonale taktiku rychlých přesunů. Železná disciplína ve spojení s přesnou organizací dělaly hotové zázraky. Když to bylo nezbytné, tak pěchota i dělostřelectvo dokázaly během čtyřiadvaceti hodin urazit vzdálenost i padesáti kilometrů. Při tehdejším stavu komunikací je to něco nepředstavitelného... (Ostatně... i při stavu těch dnešních...) "Byly to ponejvíce země slezské a sousední Lužice, ve kterých se té doby nejvíc bojovalo. Vratislavští a Svídničtí ve spojení s knížetem lehnickým se o nejeden válečný skutek toho léta proti husitům pokoušeli, ale když přitáhli před město Němčí, hlavní sídlo Čechů v jejich zemi, a jali se dobývati jeho velkými puškami plné tři neděle, netoliko že nic nepořídili, nýbrž od posádky hodně trpěli škody. Nakonec uslyšeli o blížící se nepřátelům pomoci z Čech a odtrhli od města ve velikém zmatku. Tehdáž také Otmuchov hrad i město biskupa vratislavského dostalo se v moc husitskou."

No, a ze severu zase rychle zpátky ku Praze a odtud hned k Plzni. Ve stanovený den 28. června byla jako první na místě srazu táborská polní obec v čele s Prokopem - tomu skoro samozřejmě připadla role náčelníka hlavního válečného štábu. A na druhé straně? Kdo stanul v čele? Zikmund? Ale ne. Nemohl. Netoužil po válečné slávě? Jestli toužil nebo netoužil, nevíme, ale zrovna... no... byl indisponován. Ví se jak? Ví. Spadl z koně. Chudák. Moc-li si ublížil? Léčil ho znamenitý norimberský fysikus a bývalý profesor pražské lékařské fakulty Jan Šindel, ale každému bylo zřejmé, že král stejně svou kůži v boji nastavovat nebude. No... všechno zlé k něčemu dobré, že.

Dva dny před husitským srazem u Plzně zapečetil kancléř Kašpar Šlik listinu, kterou král Zikmund předal vrchní velení křižácké výpravy braniborskému markraběti Fridrichovi. "Kardinál Julián dne 7. července vytáhl z Norimberka s velkou slavností do pole, vyprovázen byv ven z města od krále i od mnohých knížat a lidu nesčíslného." Za pár dnů byl ve Weidenu. Zatímco v Norimberku ho lidí snad skutečně vyprovázelo nesčíslně, ve Weidenu se ozbrojenců ve vlastní armádě nějak nemohl dopočítat. "Je nás tu mnohem méně, než se říkalo v Norimberku," psal kardinál v dopise, "přestože nás není tak málo, abychom nemohli odvážně proniknout do Čech." Místo zbraní přicházely zatím ke slovu brka a kalamáře. Husitský manifest, datovaný 21. červencem se obracel k Norimberčanům a obyvatelům jiných říšských měst. Obhájci evangelických pravd požadovali veřejné, svobodné, bezpečné a laskavé slyšení, ale nedostali je. Proč "Neboť naši odpůrci se raději s kurvami povalují!" Konec citátu. "Vy, mužové vznešení a urození, pozorně prozkoumejte a v pravověrném duchu rozvažte, k čemu to vůbec je." Kardinál na manifest odpověděl, ale v té chvíli již pomalu ustupovaly chmury z jeho čela. V té chvíli se totiž česká vojska stáhla do vnitrozemí. "Toho roku oblehl město Plzeň kněz Prokop se svými spolčenci," dozvídáme se z kroniky Bartoška z Drahonic, "s jezdci, pěšími i vozy, za ním dokonce pražané ze všech pražských měst, s nimi pak téměř všechna česká opevněná města, i táboři s vojskem sirotků a jejich přívrženci. A s nimi byli lidé a panoši pana Menharta z Hradce a pan Hanuš Kolovrat se svými lidmi, a ti pomáhali knězi Prokopovi, pražanům, táborům, sirotkům a jejich vojskům proti městu Plzni. Ničeho se tam nedokázali zmocnit, ale zničili a spálili mnoho obilí, pak odtáhli k Horšovskému Týnu a spálili tam podhradí. Potom se zmíněná vojska nějakým úskokem vrátila, aby Němci přišli do Čech. Způsobili přitom velkou škodu ve vesnicích a městečkách kolem a poblíž hradu Karlštejna, Hrádku, Lopaty, Radyně a kolem města Plzně tím, že spotřebovali mnoho obilí a zrní i skotu, bravu a koní."

Byl to opravdu úskok, co Prokop předvedl u Plzně? Úskok, strategie... možná nezbytí. Někteří páni se mu totiž zpěčovali poslat posily, jak bylo dojednáno, tak je musel Prokop na sliby upamatovat ohněm a mečem. Couvl od Plzně až k Berounu a tady se spojil s vojskem někdejšího kandidáta na český trůn, Zikmunda Korybutoviče. Proč zacouval Prokop Holý až k Berounu? Protože to byl strategicky náramně významný bod. Proč právě Beroun? Obránci měli odtud přibližně stejně daleko ke kterémukoli myslitelnému místu útoku na západních hranicích. To bylo 11. srpna, zatímco už od prvního dne tohoto měsíce se valila přes české hranice armáda, čítající hodně přes 100 000. Hlavní úder na západním směru byl podpořen útoky Slezanů od severu a Albrechta od jihu.

"Ve vojsku říšském a křižáckém, když konečně dne 1. srpna trhlo přes hranice české k Tachovu, počítalo se přes 70 000 jízdních a okolo 90 000 pěších, s velkým množstvím vozů, pušek a potřeb válečných všelikého druhu. Kardinál Julián, vida tachovskou posádku k boji nepřipravenou, naléhal na to snažně, aby téhož dne bez odkladu bylo hnáno na město, ale vůdcové pravili, že vojsko pochodem unavené potřebuje odpočinutí a proto že se sluší odložiti útok až nazítří; mezitím byla starost o rozložení stanů po okolí. Nazítří ale ráno ukázalo se město poopravením zdí svých a rozložením střelby i vojskem po nich tak dobře osazeným, že zmizela knížatům všecka naděje k jeho dobytí. Ponechali tedy Tachov a obrátili se k městečku Brodu. dobyli jej v prvním útoku a povraždili v něm všecky obyvatele a učinili je docela pusté. Pak táhnouce až pod hrad Švamberk, nepokoušeli se více o nižádné místo hrazené, zato ale tím ukrutněji nakládali s vesnicemi a městečky otevřenými, které plenili v celém okolí bez rozdílu a bez milosrdenství, ačkoli většina obyvatel tamějších nikdy z kalicha nepřijímala. Zuření takové dávalo Čechům výstrahu, čeho jim od vítězství křižáků očekávati bylo; nikdy zajisté a nikde husité i podle vyznání vlastních nepřátel jejich nepočínali si tak ukrutně a zhoubně jako zde křižáci."

Je na to i svědectví v podobě listu, který Norimberští pyšně napsali svým kolegům do Basileje: "Vtrhli jsme do české země k Tachovu a k Domažlicům. Páni pustoší a zapalují široko daleko v celé české zemi, jak jen mohou dosáhnout." Průzkum hlásil, že křižáci směřují k Domažlicům. V té době se Prokopova armáda nacházela asi sto kilometrů odtud. Tuto vzdálenost dokázala překonat za pouhé dva dny. 14. srpna odpoledne se znenadání objevila před nepřítelem.