232. schůzka: Rejsy

„V sobotu před Narozením Panny Marie pan Hynek z Valdštejna řečený též z Kolštejna, a pan Smiřický s čeledí Jana z Městce a pana Půty z Častolovic, celkem asi se šesti sty jezdci vnikli do Starého Města pražského z podnětu některých pražských měšťanů, kteří je vpustili do Prahy.“

Sobota před Narozením Panny Marie měla v roce 1427 datum 6. září. Od bitvy u Tachova uběhl právě měsíc. V době nepřítomnosti polních obcí si páni naplánovali takové. no, poněkud zvláštní vojenské cvičení. Jeho cíl: Ozbrojený přepad hlavního města. Vskutku podivný druh branného cvičení. Šlechtičtí přívrženci Korybutovičovi a stoupenci míru s králem Zikmundem, ti všichni se domluvili, že Prahu vezmou útokem.

Husité jdou do ofenzívy

„Vpadli do Starého Města s napnutými samostříly a spustili pokřik; chtěli se zmocnit Prahy a ovládnout ji,“ líčí nám situaci Staré letopisy české. Staroměstští je nechali bez překážky vjet na svůj hlavní rynk. Spiklenci přitom provolávali heslo: „Pokoj svatý!“ Což muselo dost zvláštně kontrastovat s těmi napnutými samostříly. „Ale staroměstští obyvatelé byli pohotoví, stavěli zátarasy a napínali řetězy a hned na ně udeřili, takže je všechny pochytali nebo pobili porůznu na ulicích.“ Hynek z Kolštejna našel smrt v domě na rohu náměstí a Dlouhé třídy, Jan Smiřický zhruba s polovinou svých jezdců zase upadl do zajetí. Oběti na životech činily asi stovku korun lidí. „Mnozí utíkali přes řeku nad mostem k Malé Straně a utopili se; jiní se poschovávali po domech u příbuzných nebo u známých.“ Ještě většímu masakru zabránil Jan Rokycana.

„Mistr se oblékl do komže, aby ho všichni poznali, protože na Staroměstském náměstí stáli dvěma řadami rozlícení lidé se zbraněmi v rukách a čekali, koho tam povedou, aby ho zabili. Ale Rokycana komží přikrýval ty zajatce a tak je vodil do vězení, aby je tam nezabili; komži měl celou zkrvavenou.“ Četní útočníci však stejně neunikli krvavé uličce s dvěma řadami tasených mečů. Někteří z těch, co přežili, byli na základě soudního výroku sťati, další čekalo vyhnanství. Na radnicích proběhla čistka, podezřelí konšelé a zrádní úředníci byli nahrazeni novými muži, přičemž došlo pravděpodobně k opětnému sjednocení pražských měst pod společnými konšely a jedním purkmistrem.

„V okolnostech takových nemohl pražanům jinak než vítaným být příjezd hlavního vojska táborského a sirotčího, které pod vedením kněze Prokopa Holého přitáhlo v deseti tisících pěších a osmi stech jízdných z Plzeňska do Prahy. Za tři dny nato obehnán byl Kolín od spojených těchto vojsk a pražanů. Po celé čtvrtletí pan Diviš Bořek z Miletínka s čeledí ještě dalších pánů velmi statečně tohoto města bránil a časté na ně útoky odrážel, ačkoli věže a zdi městské na mnohých místech povaleny byly. Teprve před Vánocemi vzdal se města úmlu-vou, když měšťanů valná část nechtěla se již brániti; i obdržel s čeledí a družinou asi sta branných lidí čestný z města odchod.“

První spanilá jízda

Začátkem roku 1428 začali husité s rejsami. Podle německého výrazu Reise = jízda, cesta. Oddíly husitů překročily hranice několikrát už dřív předtím, tu při pronásledování prchajících nepřátel, jindy za účelem spížování nebo okamžité odvety. Jenomže tyhlety akce mívaly povahu spíše krátkodobých a omezených výpadů. Předehrou k rejsám byly dvě trestné expedice rok předtím. Zjara se husité podívali z Moravy k sousedům do Rakous, v létě se vydali na opačnou stranu, do Lužice. Jaký měly ty návštěvy cíl? Preventivním úderem ochromit přípravy nové protičeské ofenzívy. Ono se už totiž stalo skoro pravidlem, že od severu a od jihu k nám přicházely za křížových výprav podpůrné útoky – jejich smyslem bylo usnadnit tlak na hlavním směru, tedy od západu. Na první skutečnou spanilou jízdu vyrazili táboři a sirotci s podporou pražských a moravských oddílů směrem na Slezsko.

„Již při samotném přiblížení se husitského tábora města některá, jako Ostrava, Osoblaha, Střelín opuštěna byla strachem od obyvatel svých. Ačkoli se Opava ubránila prvnímu útoku, Václav, kníže opavský, poddal se s městem Hlubčicemi a s Hradcem Opavským dobrovolně a jak se pomáhati Čechům podobojím. Potom obehnán byl Hlohov a dobyt útokem, i jato v něm výše tisíce oděnců, panošů, měšťanů. Když nato knížata a města a biskup vratislavský postavili se polem u Nisy, dne 18. března stala se bitva krvavá před městem, v níž ke dvěma tisícům Slezáků pobito aneb v řece utopeno a Čechové vtrhnuvše do předměstí, popálili je i s vozy nepřátelskými v něm. Z toho přibylo Slezákům strachu náramně a od té doby nechtěl nikdo více staviti se kacířům na odpor.“

Nisa sice do rukou Čechů nepadla, ale mnoho nescházelo. Slezské vojsko složené hlavně ze sedláků se totiž dalo na útěk. Husité se ale obléháním nezdržovali, což platilo i v případě Vratislavě, a rychlými přesuny zvyšovali paniku sousedních knížectvích. Taktiku bleskových plenivých úderů od té doby polní vojska praktikovala se spolehlivým úspěchem při všech svých dalších zahraničních jízdách. Na druhé straně zase ohrožená strana poznala, jak lze zmírnit pohromu. Výkupným přece. První z těchto smluv uzavřeli husitští hejtmané s radou města Minstrberku. Ta knížata, která se zdráhala sáhnout hlouběji do pytlíku, utrpěla později mnohem větší ztráty. Popelem tak lehla města Falkenberk a Břeh.

Respekt z husitských zbraní stoupá

„Buď jak buď, to vždy jisté jest, že táboři a sirotci, vrátivše se asi v polovině května do Čech zase, přivezli s sebou velký plen a vozy plné kořistí rozmanitých.“ Hospodářská a jiná blokáda, kterou měly být husitské oblasti sraženy na kolena, byla touto „spanilou jízdou“ trvale prolomena. Respekt z husitských zbraní ještě víc stoupl. S vývozem revoluce to bylo horší. Za hranicemi k husitům jaksi nepřilnuli. Asi v tom nějak bránila nenávist obecného lidu k loupeživým vetřelcům.

„Při zpáteční cestě se rozdělili,“ zpravuje nás kronikář Bartošek z Drahonic. „Sirotci s pražany postoupili do Bavor kolem svátku svatého Urbana, a když tam přišli, obsadili města Bärnau, Mnichov a ještě jiná menší města, protože je obyvatelé nebránili.“ Husité pronikli až do dohled města Řezna, a tam „když dorazili k velkému rybníku lantkraběte, podkopali stavidlo, rozlehlý rybník zničili vypustili a mnoho škody nadělali.“

To z nich museli mít Bavoři radost... Všude za sebou nechávali Češi ničivé stopy. Až k Dunaji pronikli táboři bez jakéhokoli odporu, z vozové hradby ostřelovali Nussdorf nedaleko Vídně, posléze u Stockerau zničili na pramicích říční mlýny. To se ví, že útok husitů vyvolal na dvoře hotové zemětřesení. Král měl zrovna plnou hlavu starostí s útočícími Turky a teď se mu děje tohleto doma, přímo za zadkem... Boj na dvou frontách ho neúnosně zatěžoval, tím spíš, že zrovna diplomaticky připravoval jednu takovou pěknou, významnou událost ve svém životě... Chtěl se nechat korunovat na císaře... a ti bezohlední Češi mu i tuhletu jedinou radost kazí... Proto dal najevo ochotu k přímému setkání s představiteli revolučních Čech. Ale to až na nějakou tu chvilku.

S rejsami se však nepřestalo. V roce 1428 postupovala táborská vojska jižní cestou přes své posádky v Třebíči, Moravském Krumlově, Ivančicích a Břeclavi. Polní obci velel Jaroslav z Bukoviny, jeho pobočníkem byl hejtman Zikmund z Vranova, duchovní správu řídil kněz Prokop Holý. Husité to vzali dvěma proudy, které se spojily ve Veselí nad Moravou a společně pak táhly přes moravsko-uherskou hranici do Skalice, a přes Senici, Pezinok a Svatý Jur až k Prešpurku. Toto město mnoha jmen, tak tedy Prešpurk, Pozsony a tak dále patřil k residenčním pevnostem krále Zikmunda. Proto jeho dobytí nepřicházelo bez zdlouhavého obležení v úvahu. Velitelé husitských vojsk se omezili na vypálení předměstí a na pleny v širokém okolí, aby pak s bohatou kořistí nastoupili zpáteční cestu přes Senec, Šintavu, kolem Trnavy a Nového Města nad Váhem do Uherského Brodu.

Mezitím však čekala naše „spanilé jezdce“ práce doma. Práce charakteru válečného, pochopitelně. Protože zatím bezprostřední nebezpečí z říše nehrozilo, dávali husité z preventivních důvodů přednost operacím na domácí půdě. „Ve čtvrtek v týdnu před svatou Markétou oblehli táboři hrad a město zvané Bechyně a utábořili se kolem něho na čtyřech stranách. Mezi nimi byl hejtman kněz Prokop. Rozbili tábory, leželi tam asi patnáct týdnů a pokoušeli se dobýt hrad i město pomocí mnoha velikých i menších děl a praků. Nakonec vyjednal Jindřich z Lažan spolu se zástupcem pána hradu, jakýsi hejtmanem Kokotem, kteří již nemohli dále odolávat, a s nimi více než sto jiných, z nichž mnozí byli raněni, že je jaké jediné svobodně propustili. Ustoupili tedy z hradu i města.“

Mnohem hůře dopadli sirotci s dobýváním hradu Lichnice – právě z něj purkrabí pana Městeckého společně s loupeživým rytířem Oldřichem Močihubem ovládal celé podhůří Železných hor a horní Posázaví. Lichnice se udržela dlouhých patnáct měsíců.

„Obležení řídili přední hejtmané sirotčí, kněz Prokůpek a Jan z Kralovic – hned v začátku přesvědčili se o neprospěšnosti útoku a umínili si posádku vyležeti hladem. Pročež naděláno kolem hradu příkopů, bašt, srubů a plotů podle tehdejšího umění a osazeno lidmi, aby nikdo do něho ani z něho ven se dostati nemohl; pak leželo se tu beze střelby a obléhacích strojů přes léto i zimu déle nežli rok. Mezitím sirotci sami v ležení začali trpět nouzi, proto vyslali část vojska svého až do Žitavska na sbírání spíže. I učinivše tento velký plen v onom kraji, když vraceli se přes Hrádek a Chrastavu do Čech zase, tu sebrali se Zhořelští a Žitavští a ráno 11. listopadu ve velké síle obořili se mezi Chrastavou a Libercem na zadní voj sirotčí tak důrazně a šťastně, že nejenom dobyli vozů jejich drahný počet, ale až čtyři sta branných Čechů buď pobili nebo v řece Nise utopili, a některé také ve stodolách upálili. Vítězství toto nebylo sice ani rozhodné, ani trvanlivé, nicméně i částečný tento zdar vzat jest tudíž po zemích německých na slovo jako důkaz, že Čechové nebyli vždy a všude nepřemožitelní.“

V té době byl zahájen už dřív domluvený sněm husitských vůdců v Kutné Hoře. Bratří přimělo uspořádat sjezd nebezpečí další, v pořadí páté křížové výpravy do Čech. Její nástup byl ohlášen na 24. června 1428. Z německé říše v běhu roku 1428., kdy podle sněmovního usnesení frankfurtského nejsilnější rána proti Čechům se očekávala, nebylo však mimo naději podniknuto nic. Všeobecná daň, která dekrety frankfurtskými zavedena býti měla, jevila se národu německému jako něco nového a neslýchaného; reptání proti ní nastalo všeobecné a největší mezi kněžstvem a duchovenstvem; také rytířstvo v mnohých krajích vzpouzelo se, pravíc, že zavázáno je jen k bojování a nikoli v poplatkům robotným.

Zikmund musí začít jednat s husity

„Následkem takových sporů nestala se proti Čechům toho léta žádná výprava, a král Zikmund, utrpěv toho času nad Dunajem v Srbsku od sultána velikou porážku, nebyl také v tom rozpoložení, aby na Čechy jaké nebezpečí uvaliti mohl.“ Zikmundovi zkrátka nezbylo nic jiného, než začít jednání s husity. Což musela být hotová politická bomba... těžkého kalibru. Kolikrát si už husité přáli, aby jim bylo poskytnuto slyšení a jejich bohoslovci mohli svobodně vyložit a obhájit principy kališnické víry! Kolikrát by rádi prokázali podivuhodnou shodu čtyř artikulů s literou Bible! Jenomže on se jim pořád nikdo nechtěl věnovat. Deset roků permanentní války bylo zapotřebí, aby volání z Čech došlo konečně sluchu! Ale – myslel Zikmund svoje návrhy skutečně upřímně? No – to si říkali Češi taky. Nejde jenom o jednu z nespočetných léček, kterými si ten lišák ryšavý běžně pomáhal? Nedůvěra Čechů byla pochopitelná. Církevní instrukce přece doporučovala, aby křesťan kacíři nasliboval cokoli, splnit však nemusí nic, aniž zhřešil. O tom, zda přijmout Zikmundovo pozvání, se na nejrůznějších úrovních mnohokrát jednalo, patrně i na husitském sněmu v Kutné Hoře a poté i v Českém Brodě. Prokop Holý byl stoupencem jednání, nikoli však za každou cenu. Požadoval, aby husité před Zikmunda předstoupili ne jako poddaní před krále, nýbrž jako rovnoprávná strana. Po několika odkladech ke schůzce opravdu došlo. Začátkem dubna 1429 v Prešpurku.

„Kněz Prokop nezdráhal se jeti s komonstvem svým ke králi do Prešpurka, když mu bylo dáno dostatečné rukojemství za bezpečnost osoby jeho.“ Pro jistotu doprovázel českou delegaci silný ozbrojený oddíl. Rozbil ležení před městem a poselstvo se nevypravilo na prešpurský hrad dřív, dokud Zikmund jako záruku neposlal několik vznešených rukojmí. „Byli tehdáž u krále také čeští páni Oldřich z Rožmberka, Jan a Vilém Švihovští z Rýzmberka, Jan z Opočna, Půta z Častolovic, Hanuš z Kolovrat a jiní, když dne 4. dubna přijel tam kněz Prokop, mistr Petr Payne, řečený Engliš, pan Menhart, pan Václav Strážnický z Kravař a několik měšťanů pražských asi ve dvou stech koních – tudíž sešli se pohromadě přední reprezentanti všech proti sobě válčících stran.“ Jako hostitel byl král Zikmund líbeznost sama. Přímo se rozplýval v pozornostech a starostlivosti. „Choval se mírně a přívětivě k husitům, mnoho jim předkládaje o svém právu i o své přirozené lásce k zemi české a napomínaje je i prose, aby nechajíce novot a bouří vrátili se opět k víře otců svých.“

Jinými slovy: Zikmund chtěl bezpodmínečný návrat husitů do lůna církve. „Tam aby se obrátili se články svými, podrobíce se nálezu vrchního toho soudce ve věcech víry a mezitím aby uzavřeli dvouleté příměří se všemi zeměmi křesťanskými.“ Co na to husité? Byl pro ně králův návrh přijatelný? Byl rafinovaný, ale o přijatelnosti nemohlo být řeči. On pan král kalkuloval se třemi důsledky, jednostranně výhodnými pro katolický tábor. Jaké to byly důsledky? Husité odloží zbraně právě ve chvíli, kdy se chopili vojenské iniciativy. Sami sebe tak odzbrojí a uvolní prostor rozkladné činnosti početných nepřátel doma. Za nějaký čas se pak dostaví ke koncilu, kde budou souzeni a jistě potupně odsouzeni. Docela chytře to měl Zikmund vymyšleno...

„Čechové odpověděli na to, že ne oni, ale strana protivná odpadla od staré pravé víry křesťanské, a že nebude dříve pokoje, než až církev zavedená na scestí všeliká navrátí se opět k učení a příkladu Kristovu i apoštolů jeho. Sboru budoucímu, bude-li tomu kostnickému podoben, že se podrobiti nemohou, jelikož tam právě nejhorší jejich nepřátelé prý dávati budou zákony a že bylo by bláznivé státi u soudu svého soupeře. Pročež že musí býti přijat prostředek jiný, soudce vyšší a nestranný mezi sborem a jimi, a ten soudce že jest Písmo svaté zákona božího.“

Uzavřít příměří? V žádném případě!

Takhle to ti čeští kacíři Zikmundovi řekli? Takřka doslova? A dívali se mu přitom do očí? Neuhnuli pohledem ani o milimetr. Petr Payne alias mistr Engliš společně s Prokopem Holým vysvětlili Zikmundovi, jak takový principiální názor husitů vypadá. Činili tak trpělivě, tak jako se rozumný a vyrovnaný dospělý chová k nerozumnému děcku. Co mu řekli? Že Češi žádné obecné příměří uzavírat nebudou, na něco takového ať král klidně zapomene, že oni jsou nanejvýš ochotni uvažovat o separátním míru, například přímo s ním a s jeho zetěm Albrechtem, ovšem pod podmínkou, že uznají pravdy čtyř artikulů. A pokud jde o připravovaný koncil v Basileji, ale ovšem... rádi přijdeme... a vyložíme před církevními otci své učení... ale – je třeba záruk, že se poselstvo ve zdraví vrátí a nebude se opakovat případ Husův! A dodali, že učenci české strany budou smět veřejně a svobodně disputovat, přičemž autoritou, která nakonec rozhodne, nebudou kardinálové a katoličtí právníci, ale sama litera Písma.

„Rozumí se, že protivy tak příkré nedaly se urovnati řečmi sebelahodnějšími a výmluvnějšími.“ Rozhovory v Prešpurku se protáhly a nakonec ztroskotaly. Zikmund v závěru jednání skřípal zuby, protože si nemohl zvyknout na hrdou, v jeho očích vyzývavou vznešenost husitských mluvčích. Byli vzdělaní a přitom velice jisti svou pravdou. Král, naučený vidět jenom ohnuté hřbety, ovládal prchlivost jenom s velikým sebezapřením. „Změň své úmysly a budeš mít přeslavné království, změň svou vůli, osvoboď pravdu a budeš mít pražskou obec i Čechy,“ toto mu řekl do očí ten kacíř z Anglie, Petr Payne. „Tentokrát doopravdy stanu v čele křížových armád, abych kacířskou krví smyl potupu, které se mi dostalo od Čechů,“ to už neřekl delegaci přímo, to utrousil jenom tak na půl huby mezi kardinály, když vztekle odjížděl z Prešpurku.