231. schůzka: Bitva, která se nekonala

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pohled na město Zhořelec od východu, 1575

Do Slezska si husité namířili snad vskutku poprvé, ale jinak už exportem revoluce nějaké zkušenosti měli.

Kupříkladu do Rakous, kde si u města Světlé během čtyř hodin poradili s početným habsburským vojskem. Albrecht Habsburský sice dal slib, že se s královskou armádou zapojí do křížové výpravy, jenomže teď stačil jenom horko těžko bránit své vlastní državy.

Husité míří do Slezska

Někdy začátkem května velká táborsko-sirotčí expedice rozmetala několik válečných křižáckých výprav v lužickém Šestiměstí a v přilehlých slezských knížectvích. Lužičané sice vpád husitů očekávali, ale rychlý postup několikatisícového vojska, které zaplavilo Žitavskou kotlinu, je přece jenom zaskočil. Posílená žitavská posádka sice vyrazila nepříteli v ústrety, jakmile však na ni husité udeřili, tak vzala nohy na ramena. Řečeno vojensko-strategickým slovníkem: rychle se stáhla do předem připravených pozic. To znamená pěkně do bezpečí za žitavské hradby. Žitava se sice dvoudenním útokům ubránila, ale bylo to za cenu vypálených předměstí. V následujících dnech vyplenili husité široký pás země od Frýdlantu až po Zhořelec. Této tvrdé pevnosti se raději vyhnuli, ale zato si to vyřídili s městem Lubnem. V jeho zdech zahynulo i několik bývalých příslušníků pražského vysokého učení, kteří se tady založili prosperující školu.

Žitava kolem roko 1650

„Po plenění a vypálení Lubna táhli Čechové bez meškání k Lemberku a i zde opakovalo se cosi podobného jako před Lubnem: zástup vojska slezského pospíchal usaditi se na Lemberku, ale dříve nežli přitáhl, již Čechové předběhnuvše jej, postavili se mezi něj a město a tam svedli boj s nepřáteli, přičemž jich pobili na místě ke třem stům a mnoho utopili v řece Bobru.“

Podobně dopadla i pevnost Goldberk. Husité do ní pronikli a zmocnili se bohaté kořisti. S plně naloženými vozy a se stády hovězího dobytka se hned ke konci května vydali na zpáteční cestu kolem Jaworu přímo k Trutnovu. Vývoz revoluce vystřídal dovoz kořisti. „Kořist na zlatě, stříbře, rouše, knihách a jiných drahých věcech, jež táboři a sirotci z toto první své jízdy slezské do Čech přinesli, brána byla všude na slovo; zajatého dobytka přihnali prý s sebou v takové hojnosti, že prodávali patnáct krav za dva kopy grošů.“

Ani doma se nezahálí

Dalo by se soudit, že s ohledem na export husitství byl doma mezitím klid. Nikoli, ani doma se nezahálelo. Hradecká obec spolu s Jaroměřskými a Náchodskými oblehla hrad Červenou Horu a brzy ji dobyla a rozbořila. V Jaroměři se sirotci a táboři dostali málem do sebe. Přihodilo se to tak, že Táborští vypudili sirotčího kněze a dosadili si tam svého. Zkrátka takový trošku sporný bod v jinak celkem přehledném dělení měst a sfér vlivu. Zatímco Nymburk, Slaný a Beroun si udrželi táboři, sirotci spravovali svými hejtmany Český Brod, Kouřim a Vysoké Mýto. Ještě nebylo docela jasné, komu bude patřit Litomyšl a Polička. Mezitím se však začalo od všech hranic Českého království mračit. Ani ne tak klimaticky, jako spíš vojensky.

Křižáci

„Účastenství v nové křížové výpravě bylo veliké po všech krajích říše německé. Přičiněním zejména lidu obecného sešel se tak valný počet bojovníků, že při dobré správě byl by postačoval k potlačení Čechů; sám kardinál Jindřich přispěl osobně s tisícem elitních střelců anglických; Němců pak počítalo se podle jedněch až k osmdesáti tisícům, podle jiných pak až prý ke dvěma stům tisícům lidí vůbec,“ říká František Palacký. No, my jsme přece jenom skromnější. Invazní armáda mohla čítat nejvýše 80 až 100 000 mužů, i když historik profesor František Šmahel tvrdí, že tato čísla patří spíše do vojenského bájesloví. V každém případě měli křižáci nad husity značnou početní převahu. Vrchním velením celého toho válečného podniku v Čechách byli pověřeni kardinál Jindřich Winchesterský a Fridrich Hohenzollernský. První oběť se měla jmenovat – město Stříbro.

„Válečný ten návrh, za kterým veškeré vojsko německé soustředilo se na Plzeňsku, dá se jen chváliti, povážíme-li hojnost tamějších měst a hradů husitům nepříznivých a nedobytných, o něž se opírati mohlo, jako Plzeň, Horšovský Týn, Tachov, Přimda, Kynžvart, Nečtiny, Bezdružice, Bělá, Kornberk, Drštka, Lopata, Radyně a jiných více. Aniž co tupiti jest, že tak veliká moc válečná, táhnoucí s sebou nadto ještě všecky hybné síly kraje protihusitského, bavila se kolik dní dobýváním jediného města, které mohlo býti na škodu míru okolí jeho. Na Stříbře zavřel se Přibík z Klenové, jenž to měst opanoval, se svou čeledí, a jediný pan Petr Zmrzlík ze Svojšína, seděním na Orlíku, přibyl mu k pomoci, když město ji obleženo bylo. I majíce oba jen asi dvě stě bojovníků, bránili se nicméně statečně, ačkoli Němci velmi nákladně děly velikými město dobývali a zdi bořili.“

Obléhání Stříbra

Obléhatelé byli ve velmi dobré náladě. Posílali si ke Stříbru listy tohoto a podobného znění: „Všecky knížata velmi řádně leží kolem Stříbra a žádnému nepřekážejí krom picování a díky Bohu dobře se jim vede; a jižť jsou drahně zdí povrhli okolo města; a tak se nadějí, že tento týden k městu šturmovati budou.“

No... jak říká náš lid: neříkej hop, dokud... Mezitím se stačili husitští vůdci sejít na jistém neznámém městě mezi Prahou a Slaným, a právě tam dojel s čerstvými zprávami Jakoubek z Vřesové. Nejenom se zprávami. Také s naléhavou žádostí o pomoc. Sirotci a později i táboři se s pěti stovkami vozů rozložili na Bílé hoře, a pak někdy v polovině července vytrhli do pole. Husité pak podle všeho leželi několik dní v okolí Karlštejna, odtud mohli proti nepříteli zamířit buď na západ anebo na sever. Jakmile přišla do jejich ležení ověřená zpráva o útoku na Stříbro, vyrazili koncem července k Rokycanům.

„Síla veškerého vojska českého udává se toliko 1500 jezdců a 16 000 pěších, kteří s potřebnými vozy a děly pod vrchní správou kněze Prokopa vyšli od Prahy hájit kalich proti celému starému křesťanstvu - na cestě se však k nim připojilo ještě několik houfů, takže pochod se o několik dní opozdil. Když ale v sobotu dne 2. srpna se blížili, padl na veškeré německé vojsko znenadání tak náramný strach, že upustivše od dobývání Stříbra, počali valně utíkati k Tachovu dříve nežli Čechy ještě spatřili mohli.“

Portrét kardinála Jindřicha Beauforta

„Legát papežský, kardinál Jindřich, opozdiv se v Němcích za vojskem, vstupoval právě u Tachova do Čech, když první houfy utíkajících ven ze země se hnaly. I podiviv se té nestatečnosti, vrhl se jim vstříc, zastavoval je, prosil a napomínal, aby pamatujíce na Boha, na čest a na spasení duší svých, vrátili se do boje proti nepříteli v každém ohledu prý slabšímu; dal rozvinouti korouhve papežském, i sám s krucifixem v rukou postavil se do čelo těch, kteří uposlechli jeho. Tím způsobem podařilo se mu, že v pondělí 4.srpna vojsko celé postavilo se ještě jednou polem u Tachova, knížata pak zavázali se sobě neopouštěti jeden druhého.“

Kardinál se poněkud opozdil v Němcích a dorazil, aby požehnal triumfu křižáků v Čechách. Situací byl poněkud rozčarován, a tak ihned svolal válečnou radu, na které energicky požadoval, aby se armáda postavila těm kacířům na odpor. Sám se přitom dušoval: „Bez štítu stanu na špici boje!“ Kardinálovo gesto zapůsobilo, mělo ohlas. Ostatně – na věčnou památku je ve svém veršovaném žalozpěvu o Čechách zaznamenala průkopník norimberského lidového meistersingu Hanuš Rosenplüt. Tento mosazník, který se jako dělostřelecký zbrojíř účastnil výpravy, barvitě vylíčil dramatické momenty bitvy. Hned po ránu onoho pondělního rána vystoupil legát se svou knížecí suitou na výšinu, kde rozvinul korouhev s postavou ukřižovaného Krista. Jenomže z toho kopce bylo dobře vidět, jak se vojsko přes noc povážlivě zmenšilo. Někteří velitelé mu proto radili dát povel k ústupu, pouze nezletilý saský markrabě Fridrich doporučoval s bojovností přímo horečnou sesednout z koní a bojovat na život a na smrt. „Já nesestoupím!“ dal se slyšet jeden z velmožů.

Český tábor se blíží k Tachovu

„Pták bez peří se snadno chytne!“ Krize dostoupila vrcholu, když nejmenovaný ctižádostivec rval korouhev z rukou vévody Jana, kterého legát pověřil vrchním velením. Korouhev se přitom ocitla na zemi. Ajta! Špatné znamení! Jestli bylo vskutku neblahé, tak se vyplnilo beze zbytku. „Když tábor český toho dne v šiku válečném blížil se k Tachovu, tu opět kleslo srdce křižákům zděšeným, takže dříve, nežli nastal boj, počali znovu rozprchati se ve zmatku neslýchaném. Nadarmo byly všechny prosby a hrozby kardinálovy, nadarmo chopiv se korouhví říšských, roztrhal je hněvem před knížaty a vrhal jim je k nohám se zlořečením strašným; konečně, nechtěl-li upadnouti sám v moc kacířskou, musel i on také účastniti se útěku všeobecného. Čechové, pustivše se honem za utíkajícími přes lesy, pobili jich prý na tisíce.“

Papežský legát Jindřich Beaufort se snaží zastavit prchající křižáky po bitvě u Tachova

„Téhož dne obehnáno jest také bez meškání město Tachov, do něhož nemalý počet Němců a Plzáků se zavřel. A ačkoli Tachov byl lépe upevněn nežli Stříbro a posádka byla mnohem četnější, v několik dnech, zapálen byv střílením, z děl a ze strojů ohnivých, vzat jest útokem dne 11. srpna a povražděno v něm drahně lidí, s ušetřením jen žen a dětí; jiní utekli se na hrad, i tam však 14. srpna po velikém krve prolití vzdáti se musili. Padl tu mezi jinými statečný rytíř Komárovec.“

„Na tachovském hradě ukořistili Čechové a odvezli do Tábora obří dělo nebožtíka krále Václava, zvané Chmelík. Vězňů na hradě jatých bylo 1400, mezi nimi pan Vilém Švihovský z Rýzmburka. Pak Jan Tovačovský ho propustil, když se mu zavázal na svou čest a víru, že nikam neodejde, i kdyby mohl. Ale on zapomenul na svou čest i víru a v noci utekl a pošpinil tak svůj erb, protože mu to pak často předhazovali, ale on se za to nechtěl stydět.“ Dlužno dodat, že zdaleka nebyl jediným českým politikem, pro kterého jest stud vlastností mnohem vzdálenější, než jsou děje v tomto seriálu námi popisované...