230. schůzka: Od Běhání k Vysoké

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikoláš Aleš: Útok husitské jízdy (1900)

„A tu vzkřivnuvše – Běží, Němci běží! – vyskočili Čechové z vozů a bili napořád Němce a tak dobyli vítězství, a žádného neživili ani zajímati nedali. A bylo pobito Němců na padesát tisíc a Čechů nezabili nic více nežli třicet.“

A bylo po bitvě. Podle blízkého města se jí počalo říkat „bitva u Ústí“. Své druhé jméno dostala podle návrší, na němž se odehrála: „bitva na Běhání“. Byla to skutečná řež, která pokračovala důsledným pronásledováním utíkajících nepřítel. Husité nešanovali nikoho, nebrali zajatce, zlobně pomstili skutečnost, že protivník měl s posměchem odmítnout předchozí návrhy na rytířštější způsob vedení boje. Na rozdíl od poněkud nadsazeného tvrzení kronikáře Starých letopisů českých bylo na německé straně nikoli 50 0000, ale nejvýše 10 000 mrtvých, husité měli asi třicet obětí. Branné síly husitů se poté obrátily na Ústí, a daly mu na pamětnou. Dobyly a zapálily. Důkladně. „Druhý den po bitvě táhli k městu Ústí, dobyli je a Němce v něm pobili. Pan Jakoubek z Vřesovic přikázal, aby především osvobodili z vězení vězně. Město pak vypálili a pobořili a bylo pak pusté plné tři roky, až je pan Jakoubek zase osídlil a pak bylo v jeho držení až do císaře Zikmunda.“

Věnceslav Černý: Bitva husitů s německým vojskem 16. června 1426 na návrší jménem Na Běhání nedaleko Ústí nad Labem

Triumf nad křižáckou výpravou byl dokonalý. Stal se i určitým milníkem z hlediska vojenské taktiky. Nepřítel tehdy naposledy vsadil na útok klasické těžkooděné jízdy. Poučil se na husitském vedení boje – o rok později přitáhli křižáci do Čech – s vozovou hradbou. Husitská radost z vítězství však dlouho netrvala. Rychle ji nahradilo nové kolo rozmíšek mezi bratrstvy a koalicí měšťanů se šlechtou. Zkrátka klasika: jakmile pominulo akutní ohrožení zvenčí, pustili se husité s chutí do sebe. „Krvavý den u Ústí měl neočekávané následky. Pověst o takovém neštěstí prolétla rychle všemi krajinami německými, projímajíc hrůzou a zděšením zvláště Sasy hořejší i dolejší.“ To projímání muselo být velice silné, neboť „všude jali se obyvatelé rychle opravovati zdi městské, bojíce se vpádu českého; Erfurt, Jena, Halle, ba i daleký Magdeburk chystaly se k obraně, ano přípravy potřebné i v Hesích až k Rýnu.“

Probuzení z letargie

„Celý národ německý probudil se z letargie, když společné nebezpečí zdálo se býti ve dveřích. Knížata, která ještě před chvílí v Norimberce nic pilnějšího neměla než svrhati ze sebe břímě války nepohodlné, nyní k žádosti kardinála Giordana Orsiniho a Fridricha Bojovného sebrala a postavila do pole bez meškání sílu znamenitou, takže dříve nežli tři neděle minuly, pohybovala se nová vojska proti hranicím a války množily se husitům v celé druhé polovici léta 1426. bez počtu. A jako neštěstí Němce ke svornosti, tak zase štěstí vedlo Čechy k různicím a rozbrojům. Kněz Prokop žádal hned po bitvě u Ústí, aby veškerá spojená vojska česká bez odkladu stíhala Němce do země jejich, nedajíce jim oddechu; tomu ale zpěčovali se pražané s Korybutovičem – zvláště pak pan Boček z Kunštátu, který z Žižkova přítele stal se Korybutovičovým přívržencem, tak ten brojil proti tomu návrhu tak urputně, že od táborů rozbouřených co zrádce bezmála na místě zabit jest. Tím se stalo, že hledě k mravním účinkům, z nejkrvavější bitvy vítězové brali nakonec jen škodu, poražení pak tím větší prospěch.“

Hynek z Poděbrad

Jablkem sváru se stalo odpadnutí dosavadního spojence bratrstev pana Hynka Bočka z Kunštátu. Táboři se sirotky mu to okamžitě vrátili – oblehli Bočkovy Poděbrady. Po tři měsíce jejich praky a pušky chrlily střelivo proti poděbradským hradbám. „Boček se odvážně bránil a působil jim veliké škody; mnoho jich zabil střelbou a výpady. Jednoho dne, když kněz kázal a bratří seděli kolem něho a poslouchali, zabil jich jediným výstřelem z děla jedenáct. A když nemohli Poděbrady dobýt, ačkoli je obléhali třináct týdnů, s hanbou odtáhli pryč.“

Navenek bratří tuto prekérní situaci zamaskovali tím, že stejně musejí pryč, že je volá povinnost jinde. To „jinde“ bylo až na druhém konci země. Na jižní Moravě. Abychom dořekli příběh: jak to dopadlo s panem Bočkem: „Ten brzy nato dobýval město Nymburk a byl zabit před branou spolu se svým písařem, když za ním zavřeli závoru a jeho družina utekla a nepřispěchala mu na pomoc. Jiní říkají, že s ní kůň neúmyslně vběhl mezi závory před městem, protože byl jankovitý. A protože potom v létě také bratr jeho pan Viktorin přirozenou smrtí sešel, utichla sláva hradu i rodu poděbradského na mnohá léta, až později Jiřím, synem Viktorinovým, stala se světodějnou.“

Albrecht II. Habsburský

To bychom ovšem přeskočili řadu událostí, které mezitím hýbaly tímto státem, a to rozhodně nechceme. Albrecht Rakouský mezitím konečně zformoval své oddíly a udeřil. Čímž splnil to, co svého času slíbil v Norimberku, i když trochu se zpožděním. Hned na hranicích ho však zastavila husitská pevnost Břeclav. „Vévoda rakouský Albrecht obehnal velikou mocí město Břeclav, ve kterém silná posádka strany táborské se zavřela a mnohé a veliké činila i trpěla škody. Nemělo-li se nakonec město nedostatkem potravy dostati nepřátelům, bylo potřebí pospíšiti jemu k pomoci; a proto kněz Prokop Holý sebrav se v nemalé síle, udeřil náhle na Rakušany u Břeclavě, porazil šiky jejich, dodal potravy a posily do města i přinutil Albrechta odtrhnouti se od pole se škodou a hanbou velikou. Vojsko táborské rozlilo se potom po Rakousích až po Štokravu pleníc bez odporu plné tři neděle.“

Bitevní exhibice u Světlé

Bojům ovšem ještě nebyl zdaleka konec. V březnu 1427 svedl Prokop Holý s Habsburkovým vojskem skvělou čtyřhodinovou bitevní exhibici u rakouského města Světlé. „Táboři a sirotci již předtím činili opětovné vpády do Rakous. O novém roku 1427 jeden zástup jejich vypálil a obořil kláštery Světlou a Altenburk a několik jiných míst. Potom v měsíci březnu vrátili se Čechové o větší síle, asi šestnácti tisíc bojovníků, a jali se dobývati města Světlé. V bitvě té nadmíru krvavé utrpěli táboři nejprve škody, ztrativše i některé prý vozy své; nakonec ale porazili Rakušany tak ukrutně, že jich prý padlo přes 9000. Tím vítězstvím dosáhl Prokop Holý dvou cílů současně. Za prvé: udělal definitivní tečku za rozbitím třetí křižácké výpravy, za druhé: současně ochromil Albrechtovu vojenskou moc natolik, že ten už nebyl s to přispět právě organizované další kruciátě, v pořadí čtvrté. Vpád husitů do Rakous byl památný ještě v jiném smyslu. Šlo o první významné vojenské tažení podniknuté na cizím území, o první velký válečný triumf v zahraničí. Otevřela se tak dočista nová kapitola v dějinách husitství: Od dosavadní obrany vlasti před vpády cizích interventů přešli husité postupně k ofenzivní strategii výbojů přes hranici. Šlo o jakýsi první vývoz revoluce.“ Byla to předehra k proslulým spanilým jízdám.

Logo

„Toho roku 1427. byl v Čechách hlad a velmi krutá zima. Na Zelený čtvrtek vypuklo v Praze povstání proti Zikmundovi, knížeti litevskému.“ Všecko to začal právě Zikmund Korybutovič. Šlo mu o českou korunu, samozřejmě. Byla to největší šance jeho života a on ji rozhodně nemínil propást. Po svém příchodu do Prahy byl sice pražany a částí šlechty už jednou přijat za „dožádaného krále českého“, jenomže šlo o formální, prázdný titul: bratrstva ho neuznávala. Pro tábory i sirotky byl nedůvěryhodnou hlavou panské koalice, a na tom nemohl nic změnit ani fakt, že vypověděl nepřátelství svému jmenovci Zikmundovi, a že se nedávno podílel u Ústí na vyhnání křižáků. V dubnu 1427 si to Korybutovič zkusil. Puč. Státní převrat.

„Chtěje získati sobě zásluhu i slávu v křesťanstvu z uvedení husitů k poslušenství církve, vypravil potají zvláštní poselství k papeži Martinovi a oznámil jemu písemně, že Čechové hotovi byli vrátiti se do lůna církve, byli-li by od stolice papežské bezprostředně slyšeni. V čem by slyšení takové podle úmyslu Korybutovičova záležeti mělo, neudává se ve zprávách nás došlých – papež skloňoval se k němu jen na ten způsob a s to výslovnou výhradou, že Čechové před papežskou stolicí měli přijmout naprosto její poučení a rozsudek, nikoli ale hádati se a rovnati se teprve o víře. Takové jednání však, v němž vítězové co kajícní hříšníci a pobloudilci měli dávati se posavadnímu nepříteli na milost, neměla vůbec v úmyslu většina ani mírných kališníků samých. Když pak Korybutovičův úmysl vyjevil se celý, kněz Jan Rokycana oznámil jej lidu obecnému a způsobil tím v Praze vzbouření – udeřeno na poplach, lid sbíhal se ve zbrani po ulicích a náměstích, volaje na zradu a zrádce.“

Převrat bez kreveprolití

Na velikonoční čtvrtek ráno dali vůdci opozice zvonit na poplach. Kněz Martin Lupáč objížděl na koni město, aby oznámil zradu knížete a jeho písemné styky s nepřítelem. Na Staroměstském náměstí se začali sbíhat lidi, z Týnského chrámu vyšel se svátostí v ruce Jana Rokycana. Mezitím pobouření kališníci vtrhli do Korybutovičova paláce na rynku, překvapeného knížete bez odporu zajali a uvalili na něho domácí vazbu. „Večer jej pak vedli zakukleného na Hrad pražský.“ Hned po knížeti přišli na řadu universitní konzervativci. „Rovněž mistři Křišťan z Prachatic, Jan z Příbramě, Petr z Mladenovic a několik jiných osob byla zatčeno a vsazeno do vězení na radnici.“ Rozlícený dav podněcovaný výkřiky „o vás běží, o chudinu!“ chtěl původně mistry utopit, ale na zásah Rokycany a staroměstských předáků je od nejhoršího uchránila vrata vězení.

„Strana Rokycanova dostala se tak k moci, jestli ne bez boje, tak alespoň bez krveprolití. O hledání milosti a odpuštění v Římě nebylo potom ani řeči.“ Při tom převratu se krev neprolévala. Pravděpodobně ani kapka. Vůdci povstání měli ještě v dobré paměti živelné bouře poté, co byl sťat Jan Želivský, a proto raději společně s kněžími tlumili vášně v samém zárodku. Ostatně i ke knížeti se zachovali víc než šetrně. „Po Velikonocích odvezen jest Korybutovič potají do Boleslavska na hrad Valdštejn a dán tam do vězení.“ Druhé vladařství knížete Zikmunda skončilo dlouhou izolací, ze které se dostal až na podzim následujícího roku. Po všech těch zkušenostech bylo lze očekávat, že bude mít Čechů a jejich království plné zuby... A taky že měl. Za velké výkupné ho propustili domů a od té doby se už u nás neukázal.

„Uzavřeno tehdy bylo v Čechách, podle zásady římské, že trýzeň napomáhá rozmyslu, chopiti se ofenzívy a navštěvovati napotom nepřátele ve vlastních sídlech jejich tím samým obyčejem, kterým země česká dosavad navštěvována byla. Hlavní původce rozhodného toho v dějinách husitských obratu byl přední vůdce táborský, kněz Prokop Veliký, který již po bitvě u Ústí snažil se zanésti válku přes hranice české, ne pro panování v krajinách okolních, ale pro donucení strany odporné ke smíření se na základu rovnosti, i také aby cizí kořistí nahradili nouzi domácí, povstalou skrze dlouhé zanedbání řádných živností svých.“

Za dlouhých šest let se nikomu nepodařilo husitské Čechy pokořit. První, i když zatím nepříliš průrazné výpady táborských a sirotčích vojsk do Rakous, Bavor a Slezska vyvolávaly oprávněné obavy z ofenzívy mnohem nebezpečnější povahy. Král Zikmund to teď v říši ale vůbec neměl lehké... Aby utlumil výtky na svou hlavu, svolal v září 1426 do Mohuče říšský sněm. Jeho program? Příprava další válečné výpravy proti kacířům. Sám Zikmund ale pro zdar tažení nehnul ani prstem. Iniciativy se za něj chopil jistý Bedřich Hohenzolernský, braniborský kurfiřt. Měl za sebou finanční bankrot, a Braniborsko musel nuceně postoupit svému synovi, takže si chtěl poněkud napravit svou pověst, a kdoví, třeba si dělal chutě na český trůn...

Oživení činnosti sdružení rytířů

Přičinlivě oživil činnost rytířského sdružení Jorgenschild neboli Štít svatého Jiří. Biskup společně s vojenskými odborníky poukazoval na to, že dosavadní neúspěchy německých vojsk neměly příčinu v nedostatečné branné moci, ale v zanedbání pravidel vojenského umění. Rytíři Jorgenschildu hodlali všem ostatním ukázat, jak nad těmi bezbožníky zvítězit, a proto uzavřeli závazek. Zavázali se, že upustí po celý rok od turnajů a radovánek a že svoji zmužilost projeví v šestitýdenní válce proti husitům. Ušlechtilé předsevzetí: k účasti na „duchovním turnaji“ pod korouhví Panny Marie a svatého Jiří měli heroldi vyzývat i neurozené bojovníky, jimž byla tím dána možnost nabýt rytířských poct. Braniborský biskup zkrátka rozvinul širokou iniciativu, jenomže samotné mohučské sněmování skončilo fiaskem. On tam skoro nikdo nepřijel. Takže se svolalo náhradní dubnové shromáždění do Frankfurtu. Protože minulý šéf křížové výpravy do Čech zklamal (byl to Giovanni Orsini), musel se papež poohlédnout po jeho nástupci. Oko svatého otce spočinulo na winchesterském biskupovi Jindřichu Beaufortovi.

Erb Beaufortů

Tenhleten čerstvě jmenovaný biskup dostal za úkol konečně vyhladit to české kacířství. Do nebe volající zpupnost českých kacířů měla ze všech čtyř světových stran ztrestat mohutná výprava, jejíž začátek byl stanoven na 29. června. V uvedený den se měla vojska porýnských kurfiřtů, brabantských, alsaských, švýcarských, švábských, bavorských a franských pánů i měst shromáždit v okolí Norimberka. Sraz oddílů ze Saska, Durynska, Hesenska, Braniborska a Pomořanska byl určen do Freiberku. Z jihu sliboval s královskou armádou zaútočit rakouský vévoda Albrecht, a konečně z východu se napevno počítalo s válečným spolkem slezských knížat a lužických stavů.

„Po celé říši německé stane mír zemský a minou všecky domácí války i půtky, aby všickni stavové říšští bez překážky chystali se do boje proti kacířským Čechům. V neděli den svatých Petra i Pavla stůjte čtvera valná vojska na hranicích českých pohotově, aby v témže dni ze čtyř stran najednou do země vtrhnouti mohla. Všude s padesáti mužů vypraven buď jeden branný do pole, čímž počet těžkých oděnců vzejde na 36 000, lehké jízdy a pěchoty nepočítaje; a všechna tato vojska vtrhnouce do Čech, hleďte spojiti se tam vjedno; každé z nich opatřete zvláštními hradbami vozovými, též náležitým počtem děl, houfnic, tarasnic a ručnic. Až na hranice české vyprav se každý na svůj vlastní groš; v zemi nepřátelské nehýbej se nikdo nikam, leč na rozkaz hejtmanů svých; bojovníci choďte pilně ke zpovědi a k užívání svátosti oltářní; lidé loupežní a svárliví, opilci, kostkáři, zlolajci, svobodné ženy a tak dále nebuďte trpěny, ale trestány a vymítány; kdokoli pořádku tomuto se zprotiví aneb nestatečně na útěk se dá, buď prázden říše německé na věky i s ženou a dítkami svými.“

Říšský sněm v Mohuči

Říšský sněm přijal vojenský řád o celkem čtyřiceti osmi bodech. Podle tohoto dokumentu se tentokrát nezanedbalo v přípravě vůbec nic... Po špatných zkušenostech z minulých tažení bylo svěřeno vrchní velení jednomu ze tří duchovních kurfiřtů, a to v přesně daném pořadí. Všechny soukromé války na území říše byly během přípravy vlastního tažení přísně zapovězeny. Potřeba utužené kázně si vynutila zákaz doprovodu poběhlic, zlodějů, svárlivých opilců a falešných hráčů. Vyšší duchovní poslání výpravy zdůrazňovala potřebnost časté zpovědi a přijímání svátostí. Pozoruhodná je však i ztráta hrdla za vypalování obcí, bezuzdné plenění a zabíjení, což se ovšem nevztahovalo na kacíře.

„K zapravení obecných útrat při válce jednáno bylo o tak řečenou husitskou daň v říši. Od každé osoby stáří výše čtrnácti let, mužské i ženské, kdokoli má jmění výše tisíce zlatých, aby odevzdán byl jeden zlatý; kdokoli má dvě sta zlatých a víc, tak půl zlatého; a kdo méně, tedy šest penízků štrasburských – leč sněm neustanovil se v této věci na ničem, ledaže z každého Žida v říši jeden zlatý platiti se musel a že sbírky peněz odpustkových nejen po Němcích, ale v Itálii, Skandinávsku a Polsku rozepsány byly, když papež rozkázal placení desátku po celém křesťanstvu ku pomoci vojsku křížovému. Pozoruhodné jest, že podle sněmovního usnesení začali si Němci všímat a následovati českého umění válečného, nařizujíce netoliko vozové hradby u vojště svém, ale přísnější kázeň vojenskou podle příkladů Čechů.“

Počátkem července roku 1427 překročila invazní vojska ve čtyřech směrech české hranice. Jejich počet byl závratný. Odhaduje se, že v nich bylo osmdesát až sto tisíc mužů.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?