229. schůzka: Jak se běhalo Na Běhání

Posly s naléhavými listy vypravovali na cestu hejtmané, kteří veleli posádkám v roztroušené saské enklávě na severu Čech. Sasové u nás měli základnu, a ne jednu. Hans ze Sparrenberka držel Most a Theodor Pack s Kašparem z Reichenberka ovládali Ústí nad Labem. Útoku husitských vojsk se obávali i německé posádky na hradech Oseku, Krupce a Kyšperku. Fridrich Bojovný se ocitl v tísni, a tak přenechal velení své manželce Kateřině a spěchal na říšský sněm pro posily. Paní saská vévodkyně sice neužívala stejný přídomek jako její manžel, ale musela to být náramně energická žena. Ona i její manžel si uvědomovali vážnost situace – tušili, že žoldnéři, které urychleně naverbovali a poslali do severočeských měst a hradů, v případném střetnutí se stále silnějšími husity neobstojí. Největší naděje proto vkládali do Lipska, což bylo mocné město proslulé výrobou střelných zbraní.

„Když se tyto věci v Čechách dály, Fridrich, bojovný vévoda saský, sněmoval s jinými knížaty a městy říšskými v Norimberce a po každém poselství, zvěstujícím vždy nové v Čechách pohromy, domáhal se tím snažněji pomoci od veškerého národa německého. Řečmi se horlilo proti Čechům sice dosti, ale skutky smítal každý na druhého.“

Za Krušnými a Lužickými horami zavládl zmatek. Šlechtici a městské rady si vyměňovali často protichůdné zprávy a dohadovali se, kam husitská vojska zaútočí. Brzy převážil názor, že se obrátí nejdřív k Žitavě a uvolní si tak cestu k vpádu do Horní Lužice a do Saska. Na hrozící nebezpečí zareagovalo jako první město Zhořelec, které vyslalo do České Lípy dvacet tři střelce, ale – nestihli to. Už bylo pozdě. Sirotci a východočeská šlechta se spojili s tábory, vypálili Mimoň a Lípu obsadili. Proč husité tolik stáli o severní Čechy?

Šlo jim samozřejmě o co největší oslabení katolických pozic, ale nejenom to. Chtěli si taky zabezpečit kontrolu nad důležitými cestami, které spojovaly české vnitrozemí s bohatými saskými a hornolužickými městy. Husitské oblasti Čech totiž citelně postrádaly zahraniční zboží. Mezinárodní obchod nefungoval. Alespoň tedy s Čechami ne. Od roku 1420 se dodržovala obchodní blokáda, za tři léta nato potvrzená koncilem v Sieně. Zásobování vázlo, vydržování stálých polních vojsk a dalších početných husitských oddílů bylo neobyčejně nákladné a prohlubovalo hospodářskou nejistotu u nás. Ovládnutí komunikací z Čech do Saska a Horní Lužice by husitům přišlo vhod. A kromě toho: nic by nestálo výpadům za hranice – neboli exportu revoluce. Husitská vojska by ovšem na nepřátelském území šířila nejenom ideály Božího zákona a naháněla hrůzu jeho protivníkům, ale zároveň by si tam zajišťovala vydatnou, tučnou kořist. Jenomže husité nakonec ze svých plánů Žitavu & spol. vynechali. Zmocnili se Třebenic, Krupky i Teplic a tím jasně zaznačili, kam mají namířeno. Na Ústí.

Dobývání Ústí

„Sotva se rozešel sněm norimberský, pohroma nová i větší nade všecky předešlé rozbouřila konečně zpozdilé rozvahy německé. Město Ústí nad Labem, knížatům saským v zástavu dané, obleženo bylo brzy po Velikonocích a dobýváno bylo od pražanů i táborů pod Jakoubkem z Vřesovic již na třetí měsíc z obou stran namáháním. Zdejší posádka saská, vidouc setrvalost Čechů, kteří nejenom hojným z pušek střílením, ale i podkopáváním zdí městských ji sužovali, žádala rychlé z říše pomoci. Vévodkyně Kateřina v nepřítomnosti manžela svého sebrala ze všech zemí saských, durynských, míšeňských a lužických vojsko znamenité a odvážila se poslati je k osvobození města nanejvýš sklíčeného. Ale hejtman Jakoubek, dozvěděv se záhy o nebezpečí jemu strojeném, nemeškal vyzvati všech stran a jednot husitských, aby podle úmluvy pospíchali jemu ku pomoci. To dalo příčinu, že v brzkém čase z obou stran síla nad obyčej veliká shlukla se u Ústí.“

U města Ústí se nám začalo schylovat. Ale k čemu? Že by k bitvě? Ne, zatím se pořád jenom obléhalo. Obyvatelé Ústí i jeho posádka se s velikými obavami koukali na nepřátele a jejich děla, praky i vozy. Kolem města se uzavřel neprodyšný kruh, který se skládal ze tří ležení – pražského, sirotčího a táborského. Vrchní velení pražských vojsk měl kníže Zikmund Korybutovič, v čele sirotků stáli bývalí Žižkovi přátelé Jan Roháč z Dubé a Kuneš z Bělovic (mezi tábory zastávali nejdůležitější funkce Jan Bleh z Těšnice a kněz Prokop Holý), významné slovo ovšem patřilo i Jakoubkovi z Vřesovic. 6. června podnikli husitští bojovníci první velký útok na ústecké hradby. Zatím – bezvýsledně.

„V pátek dne 14. června již obě vojska byla pohromadě – v českém počítající asi 25 000 bojovníků byl kníže Korybutovič osobně v čele pražanů a s ním oba bratří z Poděbrad, Hynek Koldštejnský, Jan Smiřický, Moravané Jan Tovačovský a mladý Václav z Kravař ještě s jinými, mezi tábory pak kněz Prokop Holý co vrchní velitel. Německé vojsko doprovozeno jest od vévodkyně Kateřiny přes město Freiberk až k lesům českým a řeč ta, kterou srdnatá paní loučíc se s bojovníky netoliko ke zmužilosti, ale i k válečné opatrnosti napomínala, byla velmi pohnutlivá: Sešlo se veliké Boží vojsko. Je nás mnoho desítek tisíc. Tak obrovitá moc nemůže býti poražena! Vítězství je naše! Husité nejsou žádnými velkými hrdiny. Rozšiřují to o sobě, abyste se jich báli. Ale vy se jich nelekejte! Každý bojovník bude odměněn, všichni se budou podílet na veliké kořisti, která nás v Čechách očekává. A kdo v tomto svatém boji padne, ten dostane odměnu ještě větší – věčnou blaženost. Bude přijat v nebi s velikou slávou a všechny hříchy mu budou odpuštěny. Chutě do boje, lide zbrojný! Vzhůru k Ústí!“

Projev hodný ministra obrany. Pochopitelně tehdejšího.
Kněžna Saská, mocná paní,
s pány, knížaty, se zemany
sebrala vojsko veliké,
vtrhla s ním do země české.

Věrné Čechy chtíc zhubiti
a národ jich vypleniti,
Oustí již opanovala
a vůkol mordy činila.

Neblahý vývoj v Čechách probudil ke zvýšené činnosti i říšskou šlechtu a města. Úspěchy husitských sil dávaly plně za pravdu názorům kardinála Orsiniho, kterého papež Martin V. pověřil organizací boje proti českým kacířům. Orsini sice už v březnu zahájil kampaň s cílem uspořádat v létě další velkou křížovou výpravu, brzy však shledal, že jeho výzvy nějak nedopadají na úrodnou půdu. Nikomu se zkrátka do toho nechtělo. A zdá se, že nejméně římskému králi Zikmundovi, který na říšský sněm do Norimberku ani nepřišel. Zikmund se sice nevzdával myšlenky na vojenskou porážku husitů, jenomže si už nedělal žádné iluze. Přesně tak. Snad ani on nebral vážně svůj list, ve kterém vyzývá říšský sněm, aby v létě vyslal do Čech armádu v počtu zhruba asi třiceti tisíc lidí. Nebylo to takové do větru hozené hausnumero? Nejspíš bylo. Ostatně – už se připozdívalo. Na zdar zamýšlené výpravy Fridrich Bojovný už čekat nemohl. Ústí totiž hrozila každým dnem katastrofa. A tu se právě pokusila odvrátit saská vévodkyně Kateřina.

Bosův válečný plán

„Ve všech třech proudech, které ze Sas dne 14. června jedni k Janovu, druzí nad Osekem, třetí u Krupky přes hranice do Čechy vyrazili, počítáno vozů ke třem tisícům, děl sto osmdesát a bojovníků asi sedmdesát tisíc, jejichž nejvyšším vůdcem byl pan Boso Fictum.“ Saská vévodkyně se s nimi se slzami v očích rozloučila. Těžko říct, zda plakala pohnutím nebo jiným dojetím – nebo v předtuše smutných konců výpravy. 14. června 1426 bylo horké, už vysloveně letní počasí. Německé sbory se vydaly na padesát kilometrů dlouhý pochod. V jejich čele byl Boso Fictum – to jméno tu už padlo, ale – kdo to vlastně byl? Míšeňský zemský fojt. Pověřili ho vrchním velením. Věřil v úspěch, tedy zatím ano. Všecko vypadalo nadějně. Německé vojsko nezdolávalo Krušné hory pohromadě, ale ve třech skupinách. Ano, to už víme od Františka Palackého. Každá kráčela po jiné silnici; teprve po přechodu hor se v bezpečné vzdálenosti od nepřítele opět spojily. Ještě předtím se v Teplicích odehrál takový... no, nepěkný incident. Někteří němečtí bojovníci vpadli do kláštera zdejších benediktinek a na jejich mravy se zrovna neohlíželi. Dlužno dodat, že zdivočelost vojáků se nezastavila ani před svátostí oltářní, kterou pošlapali s odůvodněním, že se v klášteře pěstuje husitská bohoslužba. Samozřejmě to nebyla pravda. Benediktinky zůstávaly věrny katolickému vyznání a s husity pouze uzavřely jakési příměří.

„Zbožnější účastníci výpravy chování svých druhů aspoň slovně odsoudili,“ dozvídáme se od historika Petra Čorneje, od kterého čerpáme tyto a ještě další podrobnosti, „leč nemohli se zbavit nutkavého pocitu, že za potupení kláštera katolických panen stihne výpravu trest.“ Jestli to bylo za potupení katolických panen, tak za to ručit nemůžeme, ale trest, ten tedy přišel. A byl to trest velice krutý...

Bosův válečný plán nebyl špatný. Po soustředění všech sil chtěl udeřit na jeden z kacířských táborů, zničit ho, oslabit husitské síly před Ústím a dodat do města zásoby, případně obnovit jeho spojení se světem. Neboli dvě až tři mouchy jednou ranou... Jenomže postup německých sborů přes Krušné hory nešel utajit. Když Bosovy sbory dorazily v sobotu 15. června do blízkosti Ústí, zjistily, že se všechny husitské oddíly už spojily a zaujaly obranné postavení na nevysokém návrší nad potokem Ždírnicí asi pět kilometrů severozápadně od města. V nevelké vzdálenosti odtud ležely vsi Předlice a Hrbovice. Tomu návrší se říká dodnes Na Běhání, ale s běháním, útěkem či rovnou úprkem nemá jeho jméno nic společného. To se jenom kterýsi z dřívějších majitelů tohoto pozemku jmenoval Bihan.

U Předlice Na běhání
sjela jsou se vojska s braní,
stateční Němci, udatní,
Čechové co lvové lační.
Když pak jsou na vojnu zvolali,
by Čechové ustoupili,
víry své jim se poddali,
neb hrdel svých bránili.
Řkouc: Nám se neobráníte,
nebo proti nám hubeni jste.
Vizte naši sílu takú,
jest nám víc než kbelík máku.
Ač pak vás jsou malé houfce,
co jedna lžíce hořčice,
však budem proto perni vám,
to nám rač dáti Kristus pán.

S původním plánem pana Bosa Fictum to ovšem teď nevypadalo nejlíp... Vzal za své. Teď se muselo počítat s bitvou. A neměla to být jen tak ledajaká bitva, ale boj s připraveným protivníkem. Husitští vojevůdci si vyhlédli opravdu dobrou pozici. Bylo vidět, že se u Žižky dobře učili. Jejich ležení chránila vozová hradba. Skládala se ze dvou pásů – vnější prstenec tvořily bojové vozy s posádkami, vyzbrojenými tradičně sudlicemi, cepy, píšťalami a kušemi. Vnitřní pás pak chránil vlastní tábor. Nepřítel byl sice zemdlený dvoudenním pochodem v tropickém horku, ale husité si rozmysleli na něj zaútočit. Byl příliš silný. Proto klidně dovolili, aby se německé vojsko rozložilo nedaleko Chabařovic, kde mělo snadný přístup k potoku. Vodu po vyčerpávající cestě potřebovali lidé i koně. Boso Fictum projevil pro únavu svých vojáků pochopení a hodlal zahájit boj ráno, kdy slunce ještě tolik nebude pálit.

„Když v neděli ráno jeli k Ústí Němci, ihned Čechové psali k nim listy milostivé, že když by jim Bůh pomohl, abyste nás jímali, a jestli nám, tedy Čechům, Pán Bůh pomůže, téhož se od nich naděje.“

Počkejte, vy psí hlavy, chceme si pospíšit, aby vaše mrtvoly žrali co nejdříve psi!

Vyjednávali husité skutečně na úsvitě o podmínkách vedení boje? Vyjednávali. Dá se říct, že to byl z jejich strany trik. Všichni přece tušili, že se bitva rozpoutá co nevidět. Jenomže husitským hejtmanům zřejmě vyhovovalo střetnutí oddalovat. S tím horkem a dusnem to bylo asi opravdu k nevydržení, hlavně jezdcům se těžké zbroji špatně dýchalo. Jednání dopadla krachem. Podle pozdější verze německé strany napsali prý husitští zástupci protivníkům urážlivou výhrůžku: „Počkejte, vy psí hlavy, chceme si pospíšit, aby vaše mrtvoly žrali co nejdříve psi!“ Stejně nevěrohodné české podání naopak vypráví, jak se čeští vojáci odmítali bít. Prý protože byla zrovna neděle. Kromě toho měli žádat, aby vzdávající se bojovníci byli zajímáni, nikoli fyzicky likvidováni. Jaká měla být reakce Němců? „S velikou svou pýchou a zpupností, doufajíce v množství lidu svého, Němci hrdě Čechům vzkázali, že oni kacířů živiti nebudou; proto Čechové všichni zavázali se sobě vespolek, že také nepřijmou nikoho na milost.“ Je to na tom všem něco pravdy? Tolik, kolik na pověsti. No, ať už to bylo, jak to bylo, toho nedělního dopoledne 16. června 1426 dal Boso Fictum rozkaz k útoku.

Němci se jim porouhali
a koně své projížděli,
Husy, ty prej co husy zbijem,
špízy, dýkou aneb kyjem!

Bylo to riskantní rozhodnutí. Němečtí vojáci měli v nohách náročný pochod a po krátkém spánku se nestačili ani pořádně najíst. Touha svést bitvu co nejdříve odpovídala i rytířským zvyklostem. Německé sbory už nemohl nikdo zadržet. „Boj začal se před polednem v náramném suchu a parnu. Němci obořili se s nemalou srdnatostí na vozy české. Jeden jejich řád šikovaný převrátiti se jim podařilo. Ale Čechové nenechali se unaviti prvním namáháním, potom teprve pokřikli a stříleli na ně z vozů, z houfnic i tarasnic, až v nich veliké cesty a průchodiště dělali. Také dlouhými háky strhávali jezdce z koňů a utloukali na zemi, a když nenadálým odporem tím nepřátelé upadali ve zmatek, tu vyskočivše z vozů počali bíti Němce takovým klopotem, že je brzy všecky na útěk obrátili.“

Byla to vůbec bitva? Soudě podle Palackého popisu, on to byl spíš masakr...Dusot koní a oblaka zvířeného prachu připomínaly bouřku. Nápor Němců, i když útočili do kopečka, tedy do mírného svahu, byl zpočátku obrovský. V první chvíli se zdálo, že bude opravdu úspěšný. Útočníkům se totiž podařilo povalit několik vozů a vytvořit si tak prostor k průniku do vozové hradby. Kdyby se to Němcům podařilo, tak by to pro husity znamenalo hotový konec...Však taky zavládla v jejich řadách panika a hejtmanům dalo dost práce, než své bojovníky zklidnili. Druhým krokem bylo vytlačit nepřítele, dotírajícího na vnitřní prstenec vozů, před vozovou hradbu. Nikde jinde se však průlom nepodařil. Přibrzdila je střelba z kuší, houfnic a tarasnic. Husitská děla sice postrádala větší dostřel, ale bylo tu něco podstatnějšího. Zastrašovací efekt.

Hlučné výstřely plašily koně, naháněly hrůzu lidem a v neposlední řadě násobily množství prachu, který byl v tom horkém dni všudypřítomný a už skoro nesnesitelný. „Pro kouř a prach sotva jeden druhého viděl,“ poznamenal si německý kronikář. Pokud se někomu z útočníků podařilo přilnout k vozové hradbě, tak tedy pokud někdo přilnul, tak jej čekaly okované cepy a sudlice, „jimiž husité strhávali urozené pány z koní a zabíjeli je.“ Boj byl tuhý a trval poměrně dlouho, ale začínalo být stále víc jisté, že „bratří“ opětovně obstáli. Příboj útočníků slábl se sílícím sluncem, a taky s vědomím útočníkům, že s tou kacířskou vozovou hradbou prostě nehnou. „Nastalo tu krveprolití tak náramné, že potok tudy tekoucí k Ústí toho dne celý prý byl krvavý.“ Velitelé husitských vojsk pak už dlouho nečekali: Rozkázali vyrazit na protivníka. Z vozové hradby se hrnuli jízdní a poté i pěší bojovníci, aby pronásledovali otřesené nepřátele.

Boj ten boží když se ratil,
na Němce se vítr obrátil,
tu jsou hned Čechům hřbet dali,
k lesům, k horám utíkali.

Většina se nevzmohla na soustavnější odpor a pokoušela se prchnout na západ. Jako směrem k hranici... To taky, ale hlavně tam byl pomezní hvozd a v něm... nádherný, báječný, kýžený - stín... „Čechové zajisté neživili toho dne nižádného Němce, ba když sám pan Jakoubek z Vřesovic, chtěje zachovati jistého Valdenberka z Volkenštejna, vzal jej za sebe na koně, leč drábi táborští uzřeli to a prostřelili jej za ním, takže padaje byl by bezmála i Jakoubka z koně strhl a o život připravil.“ Výkvět saské a durynské a míšeňské šlechty však setrval na tom dusném a horkém bojišti až k hořkému konci. V následujících desetiletích se o něm začaly vyprávět pověsti. Říkalo se, že dvacet čtyři němečtí šlechtici sesedli z koní a vzdávali se husitům. Ti se však po pyšném odmítnutí svých návrhů zapřisáhli nebrat žádné zajatce a všechny dopadené protivníky nemilosrdně zabíjeli. To byla česká verze. Německé podání znělo trochu jinak. Podle něj uprchli z bojiště jako první měšťané a venkované, zatímco šlechta, vědoma si svých závazků, podstoupila nerovný, předem ztracený, ale statečný boj proti přesile.

„Větší část nepřátel zahynula teprve na útěku, jedni horkem, prachem a žízní sami se zadýchávajíce, jiní poraženi jsouce od bojiště až do hor za Krupkou a Kyšperkem, kde na jedné hromadě našlo se prý přes tři sta rytířů pobitých.“

Pronásledovatelé měli svou úlohu ulehčenou. Množství prchajících podlehlo nesnesitelným podmínkám a v letním dusnu prostě padalo vyčerpáním. Ještě dlouho si husité vyprávěli o obrovských hromadách tvořených mrtvými těly. To už ani nebylo žádné pronásledování. To už byla jenom jatka. „I zahynulo toho dne více lidu, než v kterékoli jiné bitvě husitské, a to až k patnácti tisícům. Ze strany české udává se ztráta jen třiceti mužů,“ říká František Palacký. Těch třicet padlých na české straně asi opravdu souhlasí, německé ztráty však byly nadsazené. Kolik mužů se však nevrátilo do svých domovů, to nedokážeme určit – snad to byly čtyři tisíce, možná šest, anebo i deset tisíc.

Padesát a dva tisíce,
nepřátel zbito neb více,
krom těch pacholátek malých,
kteří na straně stáli v helmích.
Těch jsou živých zanechali,
aby pomníce rozprávěli
kněžně, též i přátelům svým
o bitvě boží před Oustím.

Mnohá města, například Drážďany a Zhořelec uspořádala na mrtvé zádušní mše, které se po několik let opakovaly. „Také všecky vozy, pušky a 66 stanů německých padlo do rukou Čechům, kteří úsměšným žertem litovali Sasíky, že kromě krvavé porážky upadli prý ještě i v papežovu klatbu, neboť dovezli kacířům tak hojného zboží proti zákazu jeho.“ Pod dojmem husitského vítězství a panického útěku Němců opustila část německé posádky město Ústí nad Labem a to pak bylo husity dobyto. Ovládnutím Ústí se otevřela cesta do Saska, Durynska a Horní Lužice.

Copak... či kdopak nám v tom vyprávění ještě zbývá...? Ach ano, bojovná vévodkyně Kateřina... V její tváři se od té doby usadil smutek. Češi si o ní s chutí povídali, že zprávu o porážce svých vojsk psychicky neunesla. Když jí posel sděloval výsledek bitvy, vrhla se prý na zem, bila sebou o podlahu a z hlavy si rvala krásné, rusé, kadeřavé vlasy.