228. schůzka: Kněz Prokop Veliký, řečený Holý

Pět roků je už tato země, hlavně její západní, česká část, jedním velkým válčištěm. Hluboké jizvy zbořenišť i hromadných hrobů, zanedbaných polí a zplundrovaných měst, to všechno nebolí o nic méně než jizvy v srdcích. Touha utišit bolest krveprolévání se stala přirozenou, mohli bychom říct přímo imunitní reakcí většiny lidských bytostí. Zmizením velikého válečníka Žižky z krvavého dějiště bouří husitských zdálo se jako by nejen táboři a sirotci, ale i Čechové co národ vůbec utrpěli ztrátu nenahraditelnou. Když ji vůlí Boží padl mistr a vůdce v boji nepřemožený, nadáli se mnozí netoliko za hranicemi, ale také uvnitř země české, že konečně nastal čas pokoření a vyhlazení veškerého plemene kacířského. Smrtí Žižkovou klesla síla husitství znamenitě.

Kdo převezme Žižkův palcát?

To byla velice naléhavá otázka, znějící silným hlasem v tom podzimu 1424. Situace, která po vojevůdcově skonu nastala, je nepřehledná, a to nejenom pro nás dnes. Ona byla taková už pro kronikáře píšící dávno před námi. Jelikož měli po ruce pouze zlomkovitá svědectví, usoudili, že přímým nástupcem Žižkovým se stal Prokop Holý. Leč nestal. Než se octl v čele, veleli po určité mezidobí polním vojskům jiní schopní mužové.

„Hned po Žižkově smrti kníže Zikmund Korybutovič s Pražany a Jan Bzdinka, řečený jinak Hvězda s táborskými táhli na Moravu a dobyli několik hradů a město Ivančice, kde nechali posádku, a vrátili se zpátky do Čech.“ Což bylo zřejmě už někdy v listopadu. Proč ten spěch? Stále naléhavější byla otázka Žižkova dědictví. Ta přerostla doma ve velice spletitý spor. „Praví se, že po smrti Žižkově stalo se veliké roztržení mezi tábory a mezi sirotky,“ dozvídáme se Františka Palackého, „že města si dělili, kteří mohli ku kterým přijíti, že je osazovali proti sobě. Toto dělení, jakmile konati se počalo, zavedlo k nedůvěře i ke kyselostem obapolným.“

Táborské i východočeské bratrstvo, obě dvě disponovala takzvanými polními obcemi, tedy dvěma profesionálními armádami, a ty vydržovaly poplatky a dodávky z měst obou svazů. V sirotčím vojsku se pro první čas stal přirozeným nástupcem zemřelého vojevůdce Jan Hvězda z Vícemilic, zvaný Bzdinka, táborskou armádu zřejmě vedl Bohuslav ze Švamberka. Rozdíly však nebyly pouze co do obsazení velitelských funkcí. Ono šlo zároveň o tom, kdo bude mít vliv v husitských městech, kráčelo však rovněž o záležitosti věrouky. Zdali byly vůbec nějaké viditelné rozdíly mezi politickým programem kupříkladu táborů a sirotků? Byly. Kupříkladu na Táboře kněží sloužili bez ornátů, zatímco v orebitském prostředí se obřadní roucha, korouhve, rituální nádoby a další rekvizity běžně používaly. „Roku 1425 táboři dobyli město Litomyšl a Vysoké Mýto, které tehdy držel pan Diviš Bořek z Miletínka. Téhož roku v masopustu byl dobýván Chlumec, Hořinevěs, Holohlavy, Litomyšl, Slaný, tam všude bylo zabito mnoho lidí. Téhož roku Královéhradečtí dobyli Opočno a pobořili je; předtím dobyli Hrádek.“

Represe ve stylu nebožtíka Žižky

To už nevypadalo na nějakou obyčejnou roztržku. V Čechách probíhaly zuřivé boje, ve kterých obě strany zápasily o rozhodující vliv v českých městech. Jenomže – jakmile však vypuklo jaro, dospěla rozvaděná bratrstva k smírné dohodě. Což v praxi znamenalo, že rukou společnou a nerozdílnou válčí s Prahou. „V sobotu před Květnou nedělí táboři se sirotky chtěli v noci dobýt město pražské; přistavili ke zdem žebříky, ale pražané je od hradeb i od města odehnali a mnoho jich pobili.“ Noční přípravy k útoku silnou pražskou posádku skutečně nezaskočily. Přistavené žebříky obránci svrhli, a navíc přitom dobyvatelům způsobili značné ztráty na životech. Štáb spojeneckého vojska usoudil: když se to nepovedlo s Prahou, třeba budou větší naději na úspěch u Slaného. „A tak oblehli město Slaný táboři, sirotci, Žatečtí a Lounští. Lstivou zradou některých měšťanů bylo město dobyto. Pak v něm pobili mnoho lidí, panoše upálili na zvonici, rychtáře s konšely a mnohými měšťany spálili v masných krámech a pobrali jim jejich majetek. Město pak od základů vypálili.“

Dá se říct, že se u toho krvavého díla husité pěkně sbratřili. Celé to tažení se vyznačovalo nelítostnými represemi dočista ve stylu nebožtíka Žižky. „Všecky ty předešlé kyselosti však nevedly k trvalému záští, ale že strany, táboři i sirotci, po dokonaném rozdílu počínaly sobě svorněji nežli předtím.“ Čemuž je třeba rozuměti: v násilí, ve vraždění, ve vypalování a upalování. „Téhož roku dobyli táboři a sirotci tvrz Švihov.“ Válečný podnik proti pevnosti v blízkosti Klatov byl po dlouhé době podnětem k mobilizaci prakticky všech velkých měst původních táborského svazu. Po příchodu posil z Klatov, Písku, Sušice a Domažlic čítalo údajně vojsko přes tisíc jezdců a osm tisíc pěšáků. Střelbu ze tří praků a velkých děl doplnili obléhatelé ženijními pracemi. Jejich cílem bylo odvést vodu z obranných příkopů. Za dva týdny se posádka vzdala s podmínkou řádného zajetí. „Nato zaútočili táboři a sirotci na Obořiště.“ To patřilo bývalému kuchmistrovi krále Václava IV. Ani úmluva o kapitulaci ho nezachránila. Kuchmistr Kolman z Křikavy měl nejspíš u husitů výrazný vroubek z minulosti. Po třech dnech bojů skončil spolu s deseti svými panoši a bojovníky na hranici. Posádka byla vzata do zajetí a tvrz byla pobořena tak důkladně, že po ní nezůstala ani stopa.

„Následoval Flaškův hrad Rychmburk, Michalovice a mnoho jiných hradů. Na podzim téhož roku dobyli a zbořili táboři hrad Vožici. Krátce předtím vedli z Vožice a Vlašimi proti táborům šibeniční válku, takže pak bylo oběšeno zase několik urozených panošů v Sedlčanech a jinde.“ V tento čas stále stejný obrázek. Vypálené vsi a spálení obyvatelé, zbořeniště, spoušť. „Na podzim téhož roku táboři a sirotci přitáhli blízko k Praze, do Vršovic, a chtěli Prahu opět oblehnout. Původcem toho tažení byl pan Bohuslav ze Švamberka, táborský hejtman. Ve středu na svatého Lukáše se s pražany při rokování zase smířili.“ Vlastně se zopakovala situace z loňského roku. Tehdy ten zrádný pražský „Babylón“ chtěl pokořit Žižka. Občanská válka, jejíž plameny šlehají tu i onde, je však zastavena. Nastal mír. Podle místa sjednání se mu říká mír vršovický. Jenže – co teď s celou tou energií polních armád nevybitou v boji? Je usměrněna jinam – na Moravu. Tam zrovna vtrhla vojska krále Zikmunda a jeho zetě Albrechta. Prakticky ve stejném čase však ztrácejí bratrstva oba své vrchní velitele. Odešel i jejich původní spojenec, posléze nepřítel. A kromě toho do země dorazil protivník nad jiné mocnější.

Do země dorazil mor

„Po celé zemi i v okolních krajinách se roku 1425 rozmohl mor takový, že na mnohých místech dělali šachty, nestačivše prý pochovati mrtvé. Té doby zemřel také pan Čeněk z Vartemberka. Než jakoby smrtí těch dosti nebylo, vyrojilo se najednou několik bojů na rozličných místech, například u Vlašimě, u Sedlčan, na Plzeňsku a zvláště u Vožice. Tuto oblehl Jan Hvězda s tábory a dobýval jí pět neděl s velkým nákladem. Vrchní vůdce táborů Jan Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka, postřelen byl při dobývání hradu smrtelně. Na umřelého místo pak zvolen pan Bohuslav ze Švamberka za nejvyššího velitele táborů.“

Vojsko se pak hnulo směrem na Moravu. Na cestě mu stálo hrad a město Kamenice nad Lipou, s obojím si však poradili. Totéž se však nepodařilo vojsku Zikmundovu a Albrechtovu, protože ztroskotala na opevněném třebíčském klášteru a tak raději couvli k Jihlavě, zatímco táboři společně se sirotky vzali útokem loucký klášter u Znojma za intenzivního boření a upalování. Ze Znojma, jak známo, je do Rakous co by kamenem dohodil, „a tam táboři a sirotci, poplenivše velký kus země, jali se dobývati města i hradu Retzu nedaleko hranic moravských. Retz veliké síle českých nepřátel dlouho a statečně odpíral, ale konečně, když Čechové podkopali zdi, v noci do města vnikli, musil se vzdát. V bojích u Retzu zahynulo Rakušanů více než tisíc osob, ale i Čechové utrpěli ztráty nemalé, zvláště když nejvyšší vůdce táborský, Bohuslav ze Švamberka, šípem ze zdi vystřeleným ve tvář smrtelně raněn byl a po několika dnech umřel. Není divu, že táboři rozjaření nešetřili města dobytého.“ V době, kdy je království vystaveno hrozně další křižácké výpravy, se polní obce (jakási elita husitské branné moci) ocitají bez velení.

V době, když sirotčí vojska se pohybovala všude jinde, jenom ne tam, kde byla doma, totiž ve východních Čechách, v té době vpadl na Náchodsko a Turnovsko vratislavský biskup Konrád. Copak u nás pohledával? Nejspíš si chtěl trochu zaloupežit. On to už byl takový čas – věru těžko lze rozlišit spravedlivé bojovníky od sprostých lapků. „A biskup Konrád pálil okolo Náchoda všecky vesnice a okolo Vízmburka a pálil všechna až do Turnova.“ Samozřejmě, že si to sirotci nedali líbit. Podnikli odvetný úder proti Radkovu v blízkém pohraničí Kladské země. Tamější fojt vyjednal podmínky výkupného pro muže a svobodný odchod ženám a dětem. Dva kaplani unikli v ženském přestrojení, farář však odmítl se zachránit v této pro kněze nedůstojné maškarádě. Jednoho z kaplanů posléze prozradilo dítko v jeho náručí, jež volalo po matce. „Když je slovy utišiti hleděl, husité poznali hlas mužský, strhli jemu závoj z tváře – tehdy pustil dítě na zem a dal se na útěk a oni za ním, až ho dohonili a utloukli.“ Farář na výzvu hradeckého kněze Ambrože odmítl přistoupit ke čtyřem artikulům. „I přinesli otepi slámy, jimiž obložili a obvázali tělo jeho vůkol, takže ho ani viděti nebylo; a zapálivše slámu, nechali ho běhati a potáceti se v ohni u vojště, až se zadusil; pak vzavše tělo mrtvé, hodili je do vařící vody v pivovaru a za ním i kněze saského.“

„Smrtí Žižkovou, Hvězdovou i Švamberkovou strana husitská ztratila brzy po době nejčelnější své válečníky; Zbyněk Buchovec také, zdá se, již byl nebožtíkem a Chval z Machovic i Jan Roháč z Dubé nehodili se, jak to vypadá, na první místa. Proto povýšen jest na důstojenství nejvyššího vůdce mezi tábory muž dosavad téměř neznámý, Jan Bleh z Těšnice, ale během událostí a obecnou potřebou vyskytli se najednou tři geniální válečníci, o který dosavad téměř ani řeči nebylo, a ti nejen zachovali, ale i rozmnožili vítěznou slávu bratří táborských.“

Křivolaká cesta Prokopa Holého

Tak, a tady se už pomalu blížíme k momentu, kdy se z hloubi dějin vynořuje další zásadní jméno: Prokop Holý. Řeč však byla o třech vojevůdcích... „Druhý výtečný válečník doby této byl Jakub čili Jakoubek z Vřesovic, rodem Moravan, ale toho času pán Bíliny předek rodu napotom skrze dvoje století v Čechách mohutného a slavného.“ A ten třetí? „Přibík z Klenového. Oběma těmto rytířům dáváno bylo však za vinu, že se připojili ke straně táborské ne z přesvědčení svého, ale pro štěstí její válečné; pročež že také opustili ji, jakmile ono štěstí později od ní se odvrátilo.“ Výčet znamenitých husitských osobností by však byl neúplný, kdybychom zapomněli na „Bedřicha ze Strážnice, v roce 1421 původce nového Tábora na Moravě, který vypuzen byv do Čech, přilnul k bratřím orebským a po jejich rozptýlení k táborům a skutky válečnými slynouti počal.“

Nejsilněji znějící jméno však patří jenom jednomu – Prokopu Holému. Pokud platí skromná svědectví Eneáše Silvia a polského kronikáře Długosze, pocházel Prokop ze staroměstského měšťanského prostředí. „Tento muž byl rodem synovec po sestře bohatého a bezdětného rytíře a kupce pražského, pana Jindřicha Puše z Cách, pána na Jenštejně a Mochově, který vzav jej sobě za syna, co výrostka pojal s sebou na cestu do Francouz, Hispanie, Itálie a do Jeruzaléma – navrátiv se pak domů, na kněžství se světiti dal.“ Universitní studia a vysvěcení na kněze stejně jako rodové svazky mu zajišťovaly slibnou dráhu, tučná obročí a vysoké církevní úřady byly na dosah ruky. Prokop však po nich nesáhl. Zvolil si jinou cestu. Dosti křivolakou.

„Kněz Prokop záhy přilnul k husitům a ocitnul se hned z počátku na kraji výstřednosti, takže byl již v roce 1421. v Praze obviněn z pikartství a musel stráviti nějaký čas ve vězení.“ S pikarty se ale brzy rozešel a od té doby zastával umírněnou táborskou linii. Cokoli o něm slyšíme před rokem 1425, dosvědčuje Prokopovu zdrženlivou rozvážnost, jakousi kultivovanost, schopnost kompromisu v nepodstatných otázkách. Například - takovou drobnost o něm zaznamenaly prameny v souvislosti s „hádáním“ táborských a pražských kněží na Konopišti... To bylo v roce 1423, když se ti všichni učeně „hádali“. Řešila se tam mimo jiné ustavičně přetřásaná otázka rituálu husitské mše. Zatímco táboři ji sloužili česky a v „choděcích šatech“, pražané se bez „komžiček“ neobešli. Neboli sloužili mše v ornátech. A to bylo příčinou nejedné táborské výtky. Pro radikály všechny ty ornáty znamenaly rozmařilost církve, tvrdili, že jejich užívání je nálezkem lidským.

„Odložili jsme okázalou výstroj,“ napsal universitní mistr Mikuláš z Pelhřimova, zvaný Biskupec, „užívanou a lidským zvykem určenou k obětnímu obřadu proto, abychom vyhlásili naprosto všem křesťanům, že mají svobodu vysluhovat mši bez jakýchkoli takových okázalostí. Víme přece, že tato výstroj nebyla pro čas zákona milosti výslovně ustanovena nebo přikázána jako boží zákon, nýbrž pravděpodobně vznikla z podnětu římských císařů a velekněží.“

Když ve vlasti vypuklo husitské povstání, přidal se Prokop k Žižkovi, a protože byl silný, obratný a nevyhýbal se žádné práci, získal u něj významné postavení a vedl obyčejně první šiky vojska – zločinec nejvhodnější pro zločince.

Na Konopišti se poprvé obě strany o krůček sblížily usnesením, že komžičky nemají být nepřekročitelnou překážkou vzájemného dorozumění. A nejenom to – na znamení dobré vůle doporučila komise, aby si táboři vyzkoušeli pražský obřad a pražané na oplátku sloužili mši bez ornátů. Odhodlal se někdo k tomuto odvážnému kroku? Nikdo. Tedy – až na jednoho kněze. Na Prokopa Holého. „Na dokázání povolnosti táborské kněz Prokop Holý jal se hned ve vojště sloužiti v ornátech.“

Už tehdy Prokop projevil schopnost mířit k dorozumění cestou ústupků. Sám také vždycky zdůrazňoval, že jako kněz nikdy vlastní rukou nezabil člověka. Už svým zevnějškem se lišil od ostatních táborských kazatelů, kteří ve snaze podobat se prvním apoštolům nosili plnovousy. Prokop dostal přívlastek „Holý“ nikoli proto, že by snad byl plešatý, ale protože se holil. Dá se říct, že nepodlehl módnímu tlaku a vysloužil si za to nejenom přezdívku, ale určitě i lecjakou štiplavou výčitku. Kromě toho, že se nenosil plnovous, tak – jak vypadal? „Byl postavy střední, těla silného, tváře náčerné, očí velikých, vzezření děsného, nosil po světsku roucho na oko hrubé, ale vespod vzácné a tenké.“

A ještě jeden detail: oženil se, ale přitom nepřestal být knězem. „Když ve vlasti vypuklo husitské povstání,“ dozvídáme se od Eneáše Silvia Piccolominiho, „přidal se Prokop k Žižkovi, a protože byl silný, obratný a nevyhýbal se žádné práci, získal u něj významné postavení a vedl obyčejně první šiky vojska – zločinec nejvhodnější pro zločince.“ Bohužel nám není jasné, odkud pan Eneáš čerpal svoje informace o Prokopovi, ale jak je zřetelné z tónu jeho komentáře, zrovna nejobjektivnější nebyl. „Je to onen Prokop, který později dostal za statečné činy příjmení Veliký.“ Prokop se objevil v čele husitských vojsk nikoli jako vrchní hejtman, ale ve funkci voleného „správce“ či „ředitele“ vojsk. „Nesluší se zapomínati, že co kněz býval vždy jen vůdcem v poli, nikoli však bojovníkem, nezúčastnil se nikdy boje sám a neměl sani zbraně při sobě; nicméně vůle a hlas jeho nacházely čím dále tím větší poslušenství.“

Hned v prvních měsících dostal Prokop příležitost osvědčit vojenské umění. Rok 1426 byl rokem třetí protičeské křižácké výpravy. Zatímco na říšském sněmu v Norimberku se němečtí feudálové nemohli dohodnout ani o termínu, ani o kontingentech, které pro tažení poskytnou, saský vévoda Fridrich Bojovný znepokojoval severozápad naší země drobnou denní válkou. Nástupištěm k výpadům mu byla města Most a Ústí nad Labem, která měl v držení.

„Již v měsíci dubnu 1426. roku stála všecka vojska táborská i sirotčí v severních Čechách na rozličných místech, dobývajíce měst a hradů buď pánům strany královy náležitých, nebo od knížete saského z vůle královy osazených. Pán z Dubé, vzav útokem město Bělou, dal povražditi větší díl obyvatelstva mužského; město Lípa i s hradem dobyta jest prvního května a vypálena z velké části. Prokop Holý zmocnil se Třebenic, Teplic, Krupky u Duchcova, přičemž jen u Duchcova strhl se boj znamenitější. Kníže saský do městečka toho dal jen pět set mužů posádky, ale nablízku stálo v zálohách asi šest tisíc bojovníků. Když pak husité, poleževše nějaký čas u Duchcova, chystali se k útoku, velitel saský pod záminkou, že zálohy pro ně přivede, vybral se potají z města, což když prozrazeno bylo, tak husité zlezli bez meškání zdi téměř bezbranné, lehce dobyli města, v požeh a v plen je dali i s kostelem a s lidmi, kteří v něm útočiště hledali.“

A Jakoubek z Vřesovic položil se s hojným lidem před Ústím nad Labem, jehož s velikým úsilím, ale malým prospěchem dobývati se jal. A právě tady, u Ústí, jemuž se zvyklo říkat „nad Labem“, je u obce Chabařovice osada Hrbovice, v jejímž sousedství se nachází pláň v nadmořské výšce přes 280 metrů a jež už v roce 1427 nesla inspirující název Na Běhání.