152. schůzka: Smrt císaře a krále Karla IV.

Měl ji pronést Karel V., když se mu podařilo prosadit na svatý stolec profrancouzského kardinála Roberta ze Ženevy. Což se všechno stalo v poněkud choulostivé situaci. Ta situace byla doslova zašmodrchaná, neboť: Namísto stého dvacátého pátého papeže (do tohoto počtu zahrnujeme všechny dosavadní papeže, protipapeže i vzdoropapeže) zvolili jako nového Svatého otce arcibiskupa z Bari, který přijal jméno Urban IV. Volba byla jednoznačná, ale už tak jednoznačný nebyl nový papež. Namísto toho, aby si kardinály zavázal různými výhodami a privilegii (v politice je něco takového zdá se normální), tak s nimi začal jednat autoritativně, urážlivě, arogantně, jak bylo vlastní jeho domýšlivé a samolibé povaze. (Na to je třeba si dávat obzvláštní pozor, on na to dojel už nejen politik.)

Kardinálové si to nenechali líbit – oni si totiž zvykli během těch sladkých avignonských let sami diktovat Svatému otci, co a jak – a pod záminkou, že je v Římě nesnesitelné vedro, opustili město i papeže. Ve skutečnosti tahal nitky v zákulisí francouzský král. V tuhle chvíli odbojní kardinálové – údajně horkem zmoření – projevili náramnou čilost, neboť prohlásili, že tenhleten papež Urban vlastně není žádný papež a zhodnotili jeho zvolení za neplatné, protože prý byla provedeno pod nátlakem římského lidu. A bleskurychle zvolili nového šéfa církve. Ten přijal jméno Klement VII. Tak, a všechno se to mohlo rozjet na plné pecky. Papež a protipapež na sebe dštili oheň a síru, před zrakem a sluchem celé Evropy se vzájemně ostouzeli a prohlašovali za kacíře, a zatracovali se a posílali se navzájem do plamenů pekelných, ať tam ten druhý hoří navěky věkův, amen! To byl teda skandál... Nejenom skandál, ale taky krize. Jedna z nejtěžších v římské církvi. Byla natolik těžká, že o něco později způsobila i krizi společenskou. A ta krize byla nejsilnější právě v Českém království, ve správním centru římské říše. Ale to už je jiná kapitola. Velice dlouhá. Nese název: „husitství“.

Karel IV. si to nechtěl rozházet ani s původním papežem Urbanem, ale ani s francouzským králem. S poněkud lišáckým úsměvem ve svých již bílých vousech přijal Urbanovy posly, uznal Urbana za pravého papeže, ale do Říma žádané poselstvo nevyslal. Na druhé straně korespondoval se svým francouzským kolegou a jmenovcem, že papežskou otázku chce řešit, a to po dohodě s ním. Ponechal si na obě strany otevřená vrátka. Sice ne moc, jenom tak na dva prsty, ale pootevřená... Kardinálové měli pochopitelně zájem postavit císaře proti papeži a proto odmítli souhlasit s Václavovou volbou římským králem. Což popudilo papeže Urbana natolik, že před Karlovým diplomatem, který v Římě vyjednával, teatrálně zvolal: „Jak se mohou tihle kardinálové odvážit protivit se císaři?“ Tímhle průhledným, ale přece jenom účinným tahem vlastně dokázal svou porážku a byl přinucen volbu potvrdit, i když se mu do toho ze srdce nechtělo. Nakonec celá tato strkanice měla ještě poněkud tragikomickou dohru. Kdopak v té taškařici účinkoval? Papež Urban, a to v hlavní roli. I když dostal za tu svoji potvrzenku pod Karlova posla 900 zlatých, odmítal mu bulu vydat, i když v této chvíli byl už prakticky sesazen. Takových humorných momentů se v naší historii vyskytuje více. Většina z nich má však poněkud tragickou příchuť. Prakticky jedinou výhodou (ale problematickou) bylo, že papež Urban VI. jmenoval mezi dvaceti devíti novými kardinály do této vysoké hodnosti poprvé v dějinách také Čecha. Byl jím pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimě. „Poslední dny živobytí císařova ztrpčeny mu byly ještě zprávou o vypuknutí tak řečeného velikého schismatu v církvi, ježto po smrti Řehořově kardinálové někteří (s volením Urbana v Římě nespokojení) volili protipapeže Klimenta, jenž zase v Avignonu sídliti počal. Karel IV. měl ještě kdy osvědčiti zármutek svůj nad tím vším knížatům v křesťanstvu, i vzdoropapeži samému, který pohříchu potkával se u dvora francouzského s ochranou příliš ochotnou - proto napomínal všech a každého ke věrnosti při Urbanovi.“

Abychom nezamluvili tu tahanici o papeže... Jak vlastně dopadla? Za císařova života vlastně nijak - partie zůstala rozehrána. Karel IV. se dozvěděl o volbě protipapeže měsíc před svou smrtí, a se zbytky svých posledních sil se mu vrhl na pomoc. Copak nevěděl, že si to ten samolibec a autoritář na římském stolci nezaslouží? To bychom ho podceňovali, Karlovi muselo být jasné, že Urban není osobnost, za kterou a zvlášť se kterou by se dal podstoupit úspěšný zápas. Jenomže – jak už bylo řečeno – císaři už docházely síly. Jeho politika, to teď byla pouze jakási cesta za bludičkou, vedená spíš silou vůle než skutečným přesvědčením o možnost zabránit katastrofě. Karlův vyslanec v Římě – byl to náš už známý Konrád Jindřichův – ztratil mezitím trpělivost a přeběhl do tábora vzdoropapeže a snažil se pro něj získat i císaře. Když se však obtížen listinami a vyzbrojen argumenty vrátil koncem listopadu do Prahy, nenašel Karla mezi živými.

„Poslední blahodárné nařízení Karlovo se týkalo opravy mince české, která i za jeho panování zlehčila se více, nežli s jeho zásadami srovnati se dalo. Při prvním uvedení oblíbených grošů pražských roku 1300. Kopa jejich (60 kusů) rovnala se jedné hřivně čistého stříbra, ale již roku 1307. nalezli jsme v účtech, že 64 groše počítány za jednu hřivnu a za 36letého panování krále Jana vždy penězožádného ubývalo vnitřní ceny jednotlivých grošů čím dále tím více. Neduhu tomu nebránilo se ani za Karla IV. a ta neřest se za mincmistra Rotleva rozmohla tak, že kupci hřivnu čistého stříbra dávali již devadesáti groši platiti." Což znamenalo za 70 let existence českého groše (z toho byli šedesát roků u moci Lucemburkové) devalvaci měny zhruba o 50%. Vydělme si ji všemi těmi sedmdesáti lety. A to ještě polovinu té doby panoval král Jan, o kterém František Palacký poznamenává, že byl „penězožádný“, kterýžto slovní novotvar může znamenat, že byl žádoucí peněz, anebo taky že žádné neměl.

„Poněvadž zvláště páni na úrocích újmu velikou trpěli (ježto úroky ze statků pozemských groši a nikoli hřivnami odbývány byly), proto na sněmu 2. listopadu roku 1378 ustanovena jsou a vyhlášena pro budoucí časy tato pravidla: Za prvé: aby ke stu hřivnám čistého stříbra nebralo se více přísady nežli 12 hřiven mědi a z jedné hřivny aby se razilo 70 grošů, každý groš po dvanácti haléřích. Za druhé: aby dva mincovní strážní, jeden královský a jeden zemský péči o to vedli, by nikdy mince lehčí nebyla ražena ani do oběhu dávána. Za třetí: aby oba strážní byli opatřeni k tomu plnomocenstvím a jak stavům, tak i králi odpovědni byli. Za čtvrté: aby za každý přestupek byli tito dva trestáni na hrdle.“ Tento nový mincovní zákon nebyl sice vždycky do důsledku zachováván, "ale tolik jisté jest, že až do 16.století vždy za hlavní zákon považován byl."

Poslední měsíc Karlova života byl (tak jako většina ze 750 měsíců jeho života) naplněna usilovnou činností. V tom víru rychle po sobě jdoucích politických událostí však přicházely do Prahy stále více zarmucující zprávy. Císařovy fyzické i psychické síly se viditelně vytrácely. Zdálo se, jako by se slábnoucí energií mizel i jeho obvyklý optimismus a že se ho začala zmocňovat těžká duševní deprese. V posledních dnech toho ponurého listopadu 1378 se znovu a s mimořádnou silou ozvalo císařovo těžké onemocnění dnou. Karel IV. musel ulehnout ve své komnatě na Pražském hradě. „Horečka nezbedná učinila blahočinnému jeho životu v 63. roce jeho stáří předčasný konec: skonal na hradě Pražském, v sobotu dne 29. listopadu 1378. roku, tři hodiny po západu slunce, pokojně a tiše, v kruhu žalostném všech svých milých.“

V tu chvíli se na královským hradem rozezněl smutný hlas zvonu, aby oznámil ztichlé Praze a všem jejím obyvatelům, že skončil svou životní pouť jeden z největších panovníků českého státu a jeho neúnavný rozmnožitel, český král Karel, římský císař toho jména Čtvrtý.

Císařova mrtvého těla se ujali balzamovači. Dodnes o tom svědčí na kosterních pozůstatcích stopy po otevření těla vnitřní orgány. Byly nalezeny stopy po rozříznutí hrudní kosti takzvaným „řezem pro vyjímání srdce“. Když byly v 70. letech 20. století zkoumány kosterní pozůstatky velkého státníka, byla vyjmuta veliká mycí houba, kterou balzamovači původně vložili do tělních dutin. Tato houba mohla pojmout tři litry balzamovacího oleje. Lebka otevřena nebyla, ani mozek z ní nebyl vyjmut, jak se zjistilo. Dutiny byly vyplněny bylinami a mumifikační houbou, napojenou balzamovacím roztokem. Jestli bylo srdce uchováváno nebo pohřbeno zvlášť, o tom žádné informace nejsou. Rovněž se neví, zdali a jak byly pohřbeny vyňaté tělní orgány. Nenašla se ani útrobní nádoba na srdce. Podle přání zesnulého bylo tělo oblečeno do šedivého minoritského hábitu – Karel tak chtěl i po své smrti zdůraznit návaznost na přemyslovskou tradici – i jeho dědeček, král Václav II., byl pochován v šatu cisterciáckého mnicha. V síni královského paláce na Pražském hradě byl pak mrtvý Karel IV. vystaven jedenáct dní na katafalku, aby jeho památku mohli uctít nejenom Pražané, ale i obyvatelé království z blízkých měst a vesnic. Po těch jedenácti dnech (psal se 11. prosinec 1378) byly pozůstatky Karla IV. slavnostně přenášeny po různých místech Prahy.

„Mrtvý císař ležel na márách na zlatém suknu a na zlatých polštářích v celé své velebnosti" (líčí obřady před pohřbem historici František Heřmanský a Zdeněk Fiala), "a u jeho hlavy ležely tři koruny; na pravé straně první koruna milánská, nad hlavou koruna svaté říše římské a na levé straně koruna české říše a po levé straně jablko s křížem a holý meč při něm a na pravé straně leželo říšské žezlo. Měl na rukou bílé rukavice a plno prstenů a byl oděn v zlaté a purpurové nohavice a v purpurový plášť a na hlavě měl korunu svého majestátu.“ Okružní jízda pozůstatků Karla IV. po Praze byla poněkud komplikovaná: První den zůstalo tělo přes noc vystaveno na Vyšehradě. Druhý den byla císařova mumie slavnostně přenesena do kostela svatého Jakuba na Starém Městě, kde byla opět přes noc vystavena. Z tohoto kostela se Karel ocitl třetího dne v kostele Panny Marie, kde nad ním křížovníci konali opět další obřady. Konečně 14. prosince se císařovo tělo opět vrátilo na Pražský hrad, a tam je vystavili v metropolitním chrámu svatého Víta. Při každém transportu mrtvého krále na nové místo byl vypraven smuteční průvod. V jeho čele šlo 478 měšťanů v černém oděvu s rozžatými svícemi v rukou. Za nimi šli stejně odění královští služebníci - těch bylo napočítáno 114. Následovali žáci farních a městských škol, kanovníci a duchovenstvo, všichni členové university, studenti, bakaláři, mistři a doktoři v čele s rektorem a děkany fakult. Přihlížející kronikář odhadl průvod na 7000 lidí.

„Za císařovou rakví nesli heroldi praporce se znaky všech zemí, které podléhaly Karlově vládě,“ popisuje pohřební průvod historik Jiří Spěváček. „Jako první byl nesen praporec Budyšínska, nakonec prapor Českého království a římské říše jako nejčestnější. Za praporečníky kráčel rytíř, který nesl v levé ruce Karlovu přilbu pokrytou černou rouškou a v pravé ruce tasený meč hrotem k zemi. Následoval ho druhý rytíř s bojovým říšským praporcem. Za nimi byla nesena otevřená, velmi prostorná rakev, v níž ležel mrtvý císař oblečen v purpurovém plášti s císařskou korunou na hlavě. Dvanáct rytířů neslo nad ním a nad márami nebesa, vyšívaná zlatými nitěmi. Máry neslo celkem 30 osob.“

Celkem dvacet kočárů vezlo smutečně oděné členky císařské rodiny s ženským služebnictvem – v čele s císařovnou vdovou Eliškou Pomořanskou. Za nimi následovalo dalších 26 vozů s manželkami a dcerami předních šlechticů, rytířů a nejvýznamnějších měšťanů. V závěru průvodu jelo na 500 šlechticů, rytířů a předních úředníků ze všech zemí České koruny. Následovala slavnostní zádušní mše a pohřební obřady. Přitom byly symbolicky obětovány prapory jednotlivých zemí, 26 koní s černými čabrakami, dále císařův štít (ten nesli dva vysocí šlechtici), a císařova přilba se zlatou korunou (nesl ji moravský markrabě Jošt). Za ním přijel k oltáři rytíř v plné zbroji na koni pod baldachýnem, který byl nesen nad zesnulým císařem. Rytíř se obětoval (v symbolickém gestu) sám i s koněm. Hodnota všech obětovaných předmětů byly věnována Svatovítskému chrámu. Nakonec šli k obětování král Václav IV., markrabí, knížata a zemští páni a konečně i Eliška v císařském hávu a s korunou na hlavě, což všechno měla odložit na oltář. Pro přílišné pohnutí toho nebyla schopna, a tak jí pomohla královna Johanna. „A pak císaře uložili v celé jeho velebnosti do krásné cínové rakve s jeho zlatou korunou, zlatým jablkem a zlatým žezlem, obnaženým mečem a s jeho celým zlatým rouchem. A k němu přiložili válečnou korouhev říše a jeho jezdecký štít, na němž byla hlava orla obrácená k zemi, a na to červený taft.“

Nad rakví vedli pohřební řeči pražský arcibiskup a čerstvý kardinál Jan Očko z Vlašimě a po něm i slavný mistr pařížský Vojtěch Raňkův z Ježova. Jan Očko z Vlašimě zakončil svůj projev takto: „Tak velká dobrodiní vykonal na tomto světě, že jeho památka potrvá na věky věkův. A proto na paměť jest vepsán na jeho náhrobek takovýto epitaf: Léta tisícího třístého sedmdesátého osmého, dne 29. listopadu. Hle, já Karel Čtvrtý, kdys postrach celého světa, císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, v tomto zde hrobě jsem skryt, ó Bože, kéž ke hvězdám vstoupí duch můj, za to teď prosím, kéž všichni modlí se za mne, ti, jež jsem opustil v smrti a v životě dařil svou přízní. A tak nechť jeho duše odpočívá v svatém pokoji!“ Druhým řečníkem byl universitní mistr mezinárodního věhlasu, Vojtěch Raňkův z Ježova. Ten asi nejvíc ze všech přítomných věděl, oč tu běží. Kromě běžných pochvalných slov vyslovil i neskrývané obavy z vývoje věcí příštích. Viděl, že dvaašedesátiletý císař odchází od zdaleka nehotového politického díla. „To je nyní vystaveno nebezpečným bouřím, jež rodné království ohrožují jako bezbrannou loď zbavenou zkušeného kapitána.˜“

Vojtěch Raňkův měl docela reálnou předtuchu budoucího vývoje, ve kterém Karlovo důmyslné pojetí českého státu i říše vzalo za neschopného nástupce za své. „Jestliže tedy kohokoli vyzývám k zármutku, jestliže doháním k slzám, pak toho vyžadují nepříznivé úkazy naší doby a vratkost poměrů, kterou spatřujeme v úpadkových jevech.“ A byl to právě Mistr Vojtěch, který ve své pohřební řeči použil (jako první v souvislosti s Karlem) okřídlený titul. Nebyl originální, kdysi těmito dvěma slovy vzdávali čest Římané svým císařům. Ke Karlovi se však hodil, jako by se s ním narodil: „Pater patriae.“ Otec vlasti.

Světská pouť císaře a krále skončila. Odznaky důstojnosti a panovnické nádhery byly sejmuty a tělo císaře převlečeno do františkánského hábitu. (Pokud se někomu zdá, že jsme před chvilkou tvrdili, že do hábitu minoritského, tak se mu to nezdálo. Na vysvětlení: minorité vznikli ve 14. století odštěpením od františkánského řádu.) Tělo bylo uloženo do hrobky k poslednímu spánku. Královská dvoukomorová hrobka se nacházela uprostřed kněžského chóru Svatovítského chrámu. Budovatel katedrály tu byl ten pochován jako první, po něm následovali skoro všichni panovníci až do 16. století i s příslušníky rodin. Z Lucemburků pak v této hrobce byly uloženy jeho čtyři manželky, a poslední místo zde našli také někteří jejich potomci, zemřelí v dětském věku. Což byl například kralevic Karel (první syn, který se králi narodil), dále novorozenec, po jehož porodu zemřela i císařovna Anna Svídnická, a malí princové Karel a Jindřich, kteří přišli na svět v posledních šesti letech otcova života. Byl sem převezen i Václav IV. se svou první manželkou Johannou, a také pozůstatky Karlova mladšího syna Jana Zhořeleckého. V hrobce českých králů našli poslední útočiště předčasně zemřelý král Ladislav Pohrobek a první volený český král Jiří z Poděbrad. Z Habsburků odpočívají v chrámu svatého Víta císař Ferdinand I. s manželkou Annou Jagellonskou, Maxmilián II. a ještě několik dalších osob, které se nepodařilo identifikovat. Pozůstatky všech zde zůstaly až do roku 1589, kdy byly přeneseny do nové hrobky, zřízené před stupni do presbytáře pod úrovní podlahy kostela. Později tam přibyl i císař Rudolf II. Poslední úpravy královské hrobky pak proběhly v roce 1928, v době, kdy architekt Kamil Hilbert dokončoval dostavbu katedrály.

„Karel IV. ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější,“ tvrdí (a podle práva) František Palacký. „Dodnes při hlaholu jména jeho rozčilí se každé srdce české.“ Dnes bychom asi použili jiné sloveso, ale však on si každý domyslí, jak to s tím rozčilením pan historik myslel... „A všechna ústa oplývají úctou i vděčností k panovníku, který v paměti národní utkvěl co reprezentant nejvyššího rozkvětu a blahobytu vlasti. Naproti tomu v řadě císařů německých bývá považován z jednoho z nejslabších a nejnehodnějších – onen Němec, jenž o něm řekl, že to byl Čech otec, svaté říše římské arciotčím nevynesl o něm ještě soudu nejnepříznivějšího. Když slyšíme věčné německých historiků nářky o nestatečnosti a nehodnosti Karla IV. a o otčímském smýšlení vůči německé říši, nemůžeme odolati myšlence, že v tom ve všem nic není než závist, za příčinou kvetoucího stavu tehdejších Čech oproti přílišné kleslosti ducha v říši německé.“