153. schůzka: Soukromá podobizna Karla IV., císaře římského a krále českého

Ostatkový kříž jako hlavní motiv karlštejnské malířské výzdoby. Vnější stěna císařské oratoře na Karlštejně. Císař Karel IV. ukládá relikvii dřeva svatého kříže do velkého ostatkového kříže (detail kolem 1360, nástěnná malba, hrad Karlštejn)
Ostatkový kříž jako hlavní motiv karlštejnské malířské výzdoby. Vnější stěna císařské oratoře na Karlštejně. Císař Karel IV. ukládá relikvii dřeva svatého kříže do velkého ostatkového kříže (detail kolem 1360, nástěnná malba, hrad Karlštejn)

Po více než půlroce opustíme osobnost Karla IV., i když... tak docela to rozloučení nebude. Tato naprosto výjimečná postava šéfa našeho státu tu zůstává přítomna navždycky. Svou universitou, svým mostem a hradem a Novým Městem, svým dílem, svým duchem. O naší zemi lze mluvit jako o zemi Karlově...

„Jeho osoba je střední postavy,“ líčí nám našeho císaře a krále florentinský kronikář Matteo Villani. Ten zaznamenal popis tváře, postavy i chování podle vyprávění těch, kteří Karla IV. viděli. „Podle Němců je poněkud shrbený, s krkem a hlavou stlačenými dopředu, ale pravidelně.“ Jinými slovy tvrdí totéž historik, který určitě všechny zprávy o Karlovi pečlivě prostudoval, František Palacký: „Karel IV. byl muž postavy prostřední a spíše nevysoké; hřbet jeho byl trochu shrbený; hlava i krk tlačící se kupředu.“

Před blížícím se 600. výročím smrti Karla IV. bylo v roce 1976 týmu pod vedením profesora Emanuela Vlčka umožněno prozkoumání císařových ostatků. Nebylo první. Už v roce 1677 sestoupil do hrobky kanovník a Tomáš Pešina a spatřil Karlovu prostou dřevěnou rakev pootevřenou. S úctou si prohlédl jeho ostatky a pak provedl něco, co trochu zamotalo jeho následovníkům hlavu: pokryl ji látkou, sňatou z rakve Ladislava Pohrobka, ta byla zdobena uherským znakem.

Karlovy kosti na denním světle

Ani během 18. a 19. století neměly pozůstatky Karla IV. a dalších králů v hrobce klid: roku 1851 se dokonce stěhovaly do nových rakví z dubového dřeva, které byly opatřeny železnými a cínovými rukojeťmi. Postaral se o to čerstvý panovník na habsburském trůně, sotva 21letý František Josef I.

Sarkofág Karla IV. v hrobce českých králů v chrámu sv. Víta

Ve století minulém se dostaly Karlovy kosti na denní světlo v roce 1928. Dostavovala se katedrála a bylo třeba upravit interiér hrobky. Kosterní pozůstatky byly vynášeny na tabulích plechu do chrámové lodi a tady je na stolech profesor Jindřich Matiegka odborně čistil a studoval.

„Kostra je dosti dobře zachovalá,“ píše ve své zprávě profesor Matiegka, „byla patrně vždy s úctou a šetrností přechovávána. Obratle a žebra byly ovšem přeházeny, to jest při překládání do nové rakve neodborně ošetřeny. Kosti jsou hnědé a nejeví žádných známek trouchnivění. Na pravé straně obličejové kostry a na patře jsou zbytky mumifikované kůže a sliznice.“

Atletická postava

 Karel IV. Lucemburský

Podle dobře zachovalé kostry se dala odhadnout výška císařovy postavy. Karel byl muž atletického těla se silnou kostrou, které zformovalo záměrné tělesné cvičení. Dokazují to mohutné svalové úpony na lebce i na ostatních kostech. Můžeme přímo říct, že to jsou pozůstatky těžkého rytíře. V moderní terminologii by bylo možné poznačit jeho otce Jana Lucemburského za desetibojaře, zatímco Karel byl těžký atlet.

Výšku postavy je možné poměrně přesně vypočítat z délky dlouhých kostí končetin. Podle dvou různých výpočtů se ta výška pohybovala mezi 172 a půl a 173,5 cm. Palackého věta „Karel IV. byl muž postavy prostřední a spíše nevysoké“ tak úplně neplatí. Jeho výšku totiž velice zkreslovala ohnutá a dopředu nakloněná záda. Způsobila ji kyfóza hrudní páteře (obloukovité prohnutí páteře dozadu – jejím opakem je lordóza), prohnutí páteře se zjistilo u 3.–9. obratle.

Kromě toho Karlovy obratle na sebe prozrazují, že jejich nositel trpěl také skoliózou (projevuje se vychýlením páteře do strany). To vychýlení činí něco přes centimetr od osy. Vychýlení dozadu způsobuje, že původní výška Karlova těla před poškozením páteře byla o 3–4 cm vyšší. Karel tedy ve skutečnosti měřil něco kolem 173 cm. Byl tedy na svou dobu nadprůměrně vysoký, ale vypadal, jako by měl 169 nebo 170 cm.

Turnajový rytíř

Že měl tělo poněkud pokřivené (na rozdíl od charakteru, který měl věru rovný), za to si mohl císař sám. V mládí, ale ještě ani po třicítce nevynechal jedinou příležitost, jak se zúčastnit nějakého souboje nebo turnaje. Často zápasil v rytířských kláních pod cizím jménem a erbem. Jako například v roce 1347 ve městě Rothenburku, když projížděl jižním Německem.

Kromě toho se neváhal oblékat do módních výstřelků a při tanečních zábavách s velmi okázale dvořil měšťanským paním. Zprávy o těchto excesech se donesly až do Avignonu a papež Kliment VI. svému žákovi a příteli Karlovi toto chování dost tvrdě vytkl: „Dozvěděli jsme se ze zpráv mnoha lidí, že někteří velmoži němečtí, kteří čistou láskou milují Tvoji čest, reptají a velmi těžce nesou (a v důsledku této čisté lásky neváhali milého krále Svatému otci okamžitě udat, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti slušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili, a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost; a že se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na Tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky.“

Důkaz příbuznosti a pravosti

7. prosince 1976 byly kosterní pozůstatky císaře a krále Karla IV. vyzvednuty z hrobky ve svatovítské katedrále zatím naposled. 13. prosince byly zvláštní komisí prohlédnuty a předány ke konzervaci – vůbec první: nikdy předtím konzervovány nebyly. Když bylo odšroubováno víko měděné rakve, našli odborníci Karlovu kostru, zabalenou do barevné tkaniny, zdobené motivy s holubicemi.

Vlastní kostra byla ještě zahalena hedvábnou látkou. Kostra byla sestavena v anatomické poloze, na bércích spočívala velká houba a zbytek původní tkaniny. Ve výši pasu pod kostrou byl nalezen zlomek železného meče, malý zlomek čepele dýky a malá část dřevěné pohřební korunky. Ony zbytky tkaniny asi pocházejí z hábitu minoritů, ve kterém byl Karel pohřben. Císařovy kosti se ukázaly být ve velmi zachovalém stavu, i když nikoli úplném. Několik z nich chybí. Ztratily se při dřívějších exhumacích.

Komise konstatovala při prohlídce křížových obratlů, že trnový výběžek prvního z nich je rozštěpen a jeho levá polovina překrývá pravou a křížový kanálek je od třetího obratle směrem ke kostrči neuzavřen. „Spina bidida“ tomu anatomové říkají, neboli „dvojklaný trn“. Když byli zkoumáni další členové lucemburské dynastie, u všech se tento nápadný znak na křížové kosti objevil. Tato dědičnost je jedním z důkazů příbuznosti a také pravosti.

Karlova zranění

Na Karlově kostře objevil profesor Vlček celou řadu vyhojených poranění. Nejvážnější byl zřejmě úraz na krční páteři, který vznikl po tupém úderu vedeném velikou silou na levou polovinu krku. Tuto ránu mohl způsobit dřevec, kterým se Karlův protivník do králova krku při turnajovém nájezdu strefil, ale ještě spíš to zavinil pád z koně na tvrdou podložku, přičemž došlo k páčení krku o okraj okruží, což byla součást brnění. To musel být dost nepříjemný úraz. A nebezpečný.

Došlo k poškození krčního svalstva, zhmoždění výběžků krčních obratlů, výronu krve a současně byla postižena mícha – to znamená její pohmoždění a krvácení za současného otřesu mozku. To všechno a ještě následně proběhlý zánět míšních kanálů způsobilo pravděpodobně v Karlových 34 letech dočasné ochrnutí všech čtyři končetin. „K tomuto poranění krční páteře,“ uvádí prof. Emanuel Vlček, „lze dobře zařadit i vyhojené zlomeniny obou kloubních výběžků a bradové části dolní královy čelisti.“

Nová fakta o tomto úrazu přinesl v roce 1998 profesor Vlček v rozsáhlém článku v časopise Vesmír. Musel to být jeden a tentýž pád, po kterém si Karel pohmoždil krční páteř i dolní čelist. On totiž v plné zbroji a z výšky sedícího jezdce spadl na bradu. Dopadlo to dost zle: bradová partie dolní čelisti se dvojnásobně svisle rozlomila, takže se část s řezáky a špičáky uvolnila. Protože pak nedošlo k osovému vyrovnání a zeštíhlení krčků (které se u tohoto poranění vyskytuje u dětí nebo u dospívajících), muselo k tomuto úrazu dojít už v dospělosti.

Karlovi se zlomeniny kloubních výběžků sice dobře zahojily, ale v novém postavení, tedy v jiném úhlu, a to mělo za následek jiný skus. Po tomto úrazu se přední část Karlova chrupu jakoby mírně pootevřela, což při pohledu z boku vypadá, jako by měl císař mírný horní předkus. Došlo také k posunu dotykových ploch chrupu a tím pádem k intenzivní abrazi (česky zesílenému obrušování zubů). Ano, chrup měl hodně zbroušený, ale jinak: úplný. (Poznámka na okraj: císař zemřel v 62 letech!) Ale nejenom úplný: on měl zuby dokonale zdravé. Tedy abychom byli naprosto přesní: v první stoličce vlevo nahoře měl drobný kaz.

Viktor Barvitius: Poslední jízda Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku (26. srpna 1346)

„První šrámy utržil císař již jako 16letý v bitvě u San Felice v Itálii, také v bitvě u Kresčaku, kdy mu bylo třicet let a velmi výrazná je poúrazová asymetrie kostry nosu po sečném poranění nosního kořene.“ Zatímco tupých poranění našel profesor Vlček na Karlově lebce tolik, že je snad ani nepočítal, sečné zranění tam objevil jedno. Zato pořádné. Bylo natolik pořádné, že způsobilo mírný rozestup pravostranného nosočelního lebečního švu v šířce 2 mm a v délce skoro 3 cm. Následkem té sečné rány došlo k mírnému vyhnutí nosních kostí doleva. Nosní přepážka se naopak posunula k pravé straně do vzdálenosti přes 1 cm.

Takové zranění muselo nechat na Karlově tváři stopy. Nosní hřbet byl od té doby zvlněný a vyhnutý na levou stranu. Sečné poranění začínalo u levého obočí, přetínalo šikmo nosní kořen a zasáhlo Karlovu tvář pod levým okem, čili dost nápadná jizva. Na první pohled. Ale na žádném jeho portrétu nic takového k vidění není. Ten výrazný šrám šikmo nad nosním kořenem zachytil vůbec poprvé až v roce 1996 malíř Oldřich Kulhánek. Stalo se tak po konzultaci s profesorem Vlčkem. Tento Kulhánkův portrét Karla IV. zdobí poštovní známku, a je to podobizna mnohem realističtější než její předchozí verze na stokorunové bankovce. (Takže když pomineme inflaci, má tato stovka pořád hodnotu sto korun českých, ale co se Karlovy podoby týká, tak už nám trochu lže...)

Jiné dost těžké poranění utrpěl Karel na levém kolenním kloubu. Muselo dojít k jeho hrubému zhmoždění nějakým tupým úrazem. Příčinou mohl být buďto náraz nebo pád (například z koně) s následným krevním výronem. Následky zranění jsou nápadné, i když funkce kolena Karlovi zůstala zřejmě normálně zachována. Horší to bylo s levou rukou. „Z délky dlouhých kostí bylo možno usoudit i na některé tělesné proporce Karlovy. Pravá horní končetina byla delší než levá, a to o 17 milimetrů.“ Zavinil to zase úraz. V bitvě u San Felice utrpěl Karel lehké poranění ramene poté, co byl sražen ze dvou koní. Podruhé byl raněn v bitvě u Kresčaku, pravděpodobně šípem. V obou případech se ale jednalo o poranění svalstva. Po ošetření a krátkém pobytu na lůžku mohl bez problémů cestovat na koni.

Některá zranění však zanechala stopy i na kostře. Kromě úrazu na páteři a lebce je to stav po zlomenině levého zápěstí. Kdypak si ji císař a král přivodil? Přivodil si ji v době, když císařem, ale ani králem ještě nebyl. Muselo k němu dojít někdy v mládí. Hlavice na levé kosti byla deformována a došlo k zástavě růstu. „Zvláštním jeho zalíbením byla řezba: kdykoli dával audienci, vždy sedě řezával proutí neb měkké dříví a oči jeho rozhlédaly se po okolostojících, takže se zdálo, jako by suplikanta před ním klečícího ani neposlouchal, a přece neušlo mu ani slovíčko, i dával na vše odpovědi krátké a trefné.“

Ruční práce jako rehabilitace

Ty poněkud zvláštní ruční práce, se kterými nedal král pokoj ani na trůně (vyřezával nožem do proutků nebo do měkkého dřeva), to byl takový zvláštní druh rehabilitace. Snažil se rozhýbat si prsty, postižené dnou. S dnou měl Karel čas od času velké trápení. Postihovala ho hlavně na dolních končetinách. Měl takové bolesti, že nemohl chodit a musel vždycky aspoň na několik dní ulehnout. Průběh jedné takové ataky neboli záchvatu dny podává přímo reportážním způsobem kancléř francouzského krále Pierre d'Orgemon. Líčí Karlovy problémy při návštěvě Francie začátkem roku 1378.

Částečně cestoval ve voze, částečně byl nesen na nosítkách mezi dvěma mulami neb na nosítkách nesených nosiči. V paláci francouzského krále byl pak přenášen na židli, na schodech pak v náruči, když si chtěl prohlédnout ostatky svatých v kapli chrámu. Přes všechny bolesti však do Paříže vjel po boku francouzského krále na koni, neboť byl císař.

To všechno svědčí o záchvatu dny, který Karla postihl v době vskutku nejméně vhodné, během zahraniční návštěvy na nejvyšší úrovni. Dna, kterou Karel trpěl, byla už chronická, neustávala, jenom její síla nastupovala a polevovala ve vlnách. Nemusela ji výslovně způsobit, ale rozhodně ji prohloubila panovníkova životospráva, protože jeho jídelní tabule oplývala zvěřinou a dobrým truňkem. Často se o ní mluvilo jako o nemoci z obžerství, ale její podstatou je ukládání solí kyseliny močové v těle. Na Karlově kostře jsou důkazy o dně v podobě typických zduřenin a projevů užírání kostní tkáně - nejvíce na kůstkách zápěstí a nártu, palců a malíčků nohou i rukou. Zdá se, že svoje, tedy Karlovy Vary založil panovník hlavně proto, že mu teplé minerální prameny ulevovaly od dnavých bolestí.

Rekonstrukce tváře

„Měl černé vlasy, velké oči, od sebe široce rozložené,“ shrnuje poznatky o Karlovi italský kronikář Matteo Villani, „tváře široké a plné, černý vous a vpředu lysou hlavu.“ To, že se obličejový skelet dobře zachoval, umožnilo v roce 1977 velice věrnou rekonstrukci císařovy podoby. „Metodou, kterou před lety vypracoval ruský antropolog Gerasimov, se zjišťuje na základě tvaru lebky z profilu celkem spolehlivě sklon a tvar čela, utváření kořene nosního, tvar hřbetu nosu a jeho sklon, postavení čelistí, skus a tvar brady. S dosti velkou spolehlivost lze určit tvar očních bulbů v očnicích, odhadnout výšku úponu ušního boltce a stanovit průběh a tvar ušní štěrbiny. Stanovení dalších znaků závisí na zkušenosti toho, kdo rekonstruuje.“

Busta druhého stavitele katedrály Petra Parléře na vnitřním triforiu chrámu

Profesor Emanuel Vlček promítl přes sebe Karlovy podobizny z Karlštejna a chrámu sv. Víta - podle nich mohl upřesnit některé znaky, jako například vlasovou hranici (Karel měl totiž čelní pleš), dále tvar kníru a brady, tvar hřbetu nosu, měkké části oka a tvar obočí. Do císařova profilu pak byla promítnuta fotografie jeho lebky. Hodně napomohla i Parléřova busta Karla IV. Podala dobrou představu o Karlově široké tváři s velkýma očima – oči měl protrusivní, to znamená, že mírně vystupovaly, horní víčka měl poněkud převislá. Nos měl císař a král takový, jaký údajně sluší velkému duchu: mohutný, v dolních partiích široký, s masitými křídly.

Už jsme si říkali, že jeho hřbet byl mírně vyhnut doleva od střední čáry jako následek vyhojeného sečného poranění. Kromě jizvy po této ráně (asi mečem) musel mít Karel v krajině obou obočí menší jizvy, které vznikly po tupých nebo tržných poraněních. Na horních okrajích očnic se totiž našly stopy po malých hematomech. A ještě zbývá pigmentační komplex, tedy jaké barvy měl Karel IV. vlasy a oči. Takže: oči měl pravděpodobně tmavě hnědé. Vousy měl černé nebo hnědé hodně dotmava, tvář zarudlou. (Připomeňme, že jeho maminka Eliška Přemyslovna byla až nápadná svou snědou pletí.) Ve stáří měl Karel vousy bílé - informuje nás o tom Francouzská kronika, která podává zprávu o císařově posledním pobytu ve Francii 11 měsíců před smrtí. „Horečka nezbedná učinila blahočinnému jeho životu v 63. roce jeho stáří předčasný konec: skonal na hradě Pražském, v sobotu dne 29.listopadu 1378. roku, tři hodiny po západu slunce, pokojně a tiše, v kruhu žalostném všech svých milých.“

Příčina císařovy smrti

Už jsme jednou zaznamenali tuto větu z Palackého Dějin. Ještě jednou ji opakujeme proto, aby nám pomohla v pátrání po příčině císařovy smrti. Ale z té se opravdu nic nedovíme. A z jiných vět či poznámek?. Přece někdo musel zaznamenat, proč Karel zemřel... Nemusel. A taky nezaznamenal. „Léta Páně 1378. v pondělí večer (kronikář Matteo Villani tvrdí, že Karel zemřel v pondělí, František Palacký zase, že v sobotu - vyberte si) ve třetí hodinu po západu slunce (tedy asi v 19 hodin) zemřel ve vlastním městě a byl tam pochován.“ Zase stručná formulace. O příznacích nějaké choroby nebo o příčině smrti se v ní nic neříká. Odpověď poskytly Karlovy kosterní pozůstatky až po šesti stovkách let: Poslední úraz, který císař utrpěl, byla zlomenina krčku levé kosti stehenní.

Zlomenina probíhala 1–3 cm pod okrajem hlavice kosti. Zlomená kost byla pravděpodobně zaklíněná. Rentgen zjistil, že kostní tkáň prořídla (to asi způsobilo poúrazové znehybnění končetiny). Tato čerstvá zlomenina stehenního krčku vedla k tomu, že Karel musel ulehnout, což pak vedlo k vývinu zápalu plic. „Z lékařského hlediska vyplývá, že nešťastný pád, nevíme přesně kdy, ale jistě po 2. listopadu 1348 (tohoto dne podepsal Karel, jak víme, zákon o opravě mince) – ten pád, který vedl k úrazu kyčle a byl následován zánětem plic, předčasně ukončil života Karla IV. Na tomto místě můžeme odpovědět otázku, kterou kladou mnozí historici. Karel umírá v podstatě na následky úrazu. Nikoli na nemoci stáří.“