150. schůzka: Závěť

Václav IV. na fresce jedné z budov ve městě Husinec, okres Prachatice
Václav IV. na fresce jedné z budov ve městě Husinec, okres Prachatice
0:00
/
0:00

Zatímco jsme na pouti českou minulostí urazili sotva zlomek plánované trasy, v případě největšího českého krále a jinak římského císaře to je setkání jedno z posledních. Blíží se totiž letopočet, který končí osmičkou, a ten je v našich dějinách číslem přímo osudovým. Byl takovým i pro Karla.

"Roku 1370. nejjasnější paní Johanu, dceru bavorského vévody a holandského hraběte Albrechta, ze strany matčiny vnučku slezského vévody Ludvíka, jež byla před dvěma měsíci po předchozím obdržení zákonitého dispensu od papežské stolice (byla totiž blízká příbuzná našeho pana císaře) provdána v Norimberku za našeho pána, českého krále Václava, nyní s velikou slávou od ctihodného otce v Kristu, arcibiskupa pražského v Kostele pražském korunovali na českou královnu."

Václav a Žofie na iluminaci z Bible Václava IV.

Kronikář Beneš Krabice z Weitmile tu slavnou svatbu českého krále Václava poněkud odbyl. Ona to byla slavná svatba. Každopádně užitečná. Nikoli pro Václava, ale pro jeho taťku. Proti Karlovi se totiž spikla jakási podivná koalice: panovník uherský, polský a bavorský. Ti všichni byli proti němu jaksi ze zásady. Když je někdo úspěšný (a to Karel byl, a bezkonkurenčně), tak není o závistivce nouze. Spiklencům se podařilo získat na svou stranu i Otu Braniborského. Což byl sice Karlův zeť, manžel jeho dcery Kateřiny, ale ti dva neměli zrovna vydařené manželství (Ota Kateřinu podváděl s nevěstkami). Kolem Karla se vytvořil uzavřený nepřátelský kruh. Navíc se k těm nepřátelům připojili i rakouští vévodové. Bavoři jim slíbili, že se zřeknou svých právních nároků v Tyrolsku. Něco za něco... Zdálo se, že tentokrát hrozí českému státu a jeho panovníkům - Karlovi a Václavovi - zase smrtelné nebezpečí. Tentokrát ještě daleko horší, než jaké svého času připravil českým Lucemburkům Ludvík Bavorský. Chystala se válka.

"Tajný spolek, uzavřený mezi králem polským a uherským a bavorskými i jinými knížaty, chtěl zrušiti a odčiniti dědičnou smlouvu braniborskou, aby markrabství to nedostalo se Čechám. Ba přemítány byly návrhy, jejichž účelem nebylo nic menšího nežli konečná záhuba moci domu lucemburského." Jenomže v rozhodném okamžiku projevil Karel svou obvyklou chladnokrevnost, rozhodnost a prozíravost. Ještě v polovině srpna byl císař v severní Itálii, 1. září už cestoval přes Brno, a za pár dní nato vyjednával spojenectví ve Slezsku s tamními knížaty a městy. Na řece Odře založil pevný hrad Fürstenberk, aby vytvořil opěrný bod proti Braniborsku, na severu si zajistil podporu dánského krále, bleskově uzavřel smlouvu s patnácti bavorskými a švábskými městy na ochranu jejich majetku a práv proti komukoli. "A téhož roku se našemu císaři z jeho manželky paní Elišky narodil syn, a to na Pražském hradě. Bylo mu při křtu dáno jméno Jan pro ctnosti a památku jeho děda, zesnulého pana Jana, krále českého."

Čtyřiapadesátiletý Karel měl teď tři syny. Čím víc dětí, tím víc možností, jak dělat politiku. V okamžiku, kdy uherský panovník Ludvík zrušil zasnoubení své neteře s českým králem Václavem, se nabídla jiná příležitost. Tedy: ona se nenabídla. On ji nabídl Karel. A nabídl ji bratrovi Oty Braniborského Albrechtovi. Nabídl mu svatbu. Ženich: český král Václav. Nevěsta: Albrechtova dcera Johana. Albrecht pochopitelně přijal. Tu nabídku dostat se do přízně s císařem přece musel uvítat každý. Tedy aspoň každý, kdo měl doma nebo někde poblíž ke vdavkám připravenou dívenku. A byly zásnuby (v červnu) a byla svatba (v září). Ženichovi bylo devět a nevěstě čtrnáct. "29. září roku 1370. byl mladý král Václav Český oddán s Johankou, dcerou knížete bavorského a holandského Albrechta, ačkoli novomanželé (za příčinou věku ještě příliš útlého) teprv o šest let později skládáni býti mohli."

Na "skládání" si manželé opravdu museli počkat, ale Karel měl vystaráno. Sice úplně ne, ale dlouho to už netrvalo. Jako vícekrát, tak i teď zasáhla v Karlův prospěch šťastná souhra okolností. Přičemž nikdy nešlo o vlastní zásah samotného Lucemburka, ale vždycky o... říkejme tomu třeba: "vyšší moc." Jako první zemřel polský král Kazimír. Brzy nato odešel papež Urban V. a novým Svatým otcem se stal Karlův přítel Pierre de Rosiers jako Klement VI. Život skončil i mohučskému kurfiřtovi a na jeho místo se Karlovi podařilo protlačit svého stoupence z Lucemburska. Ale tak docela bez problémů Karlova cesta vzhůru rozhodně nebyla.

"Téhož roku a času upadl pan císař za pobytu na svém hradě Karlštejně do velmi těžké nemoci, takže se lékaři zcela vzdávali naděje na jeho uzdravení. Když však paní císařovna, jeho manželka, viděla, že je již v hodině smrti a nepomáhá mu žádná lékařská pomoc, utekla se s věřícím srdcem k blahoslavenému mučedníku Zikmundovi. Učinila slib, že půjde pěšky z Karlštejna do Prahy k hrobu svatého Zikmunda a obětuje tam pro zdraví svého pána osm misek ryzího zlata, jinak dvacet tři hřivny a pět lotů zlata v ceně tisíce šesti set padesáti florénů, pro hlavu svatého Zikmunda. Jakmile byl slib splněn a darováno zlato, aby byla vytvořena hlava svatého Zikmunda, nabyl císař z milosti boží a pro zásluhy svatého Zikmunda dřívějšího zdraví."

Císař se opravdu uzdravil rychle. Možná až zázračně rychle. Mohlo jít o návrat jeho staré choroby, zánětlivého onemocnění míšních kořenů, ale taky se mohlo jednat o pokus Karla otrávit. Vyloučit nemůžeme ani důsledky rozčilení nad prudkým zvratem situace. Zatímco ještě v červnu 1371 ležel Karel na smrtelné posteli, už v červenci vtrhl se značným vojskem do Braniborska, aby si tam udělal definitivní pořádek. Opravdu neztrácel čas. "Téhož roku, když byl pan císař v Porýní, vypadla mu ve spánku bez jakékoli bolesti jedna stolička a na jejím místě vyrostl jiný zub, ačkoli tomuto panu císaři bylo padesát sedm let. Nová to věc a dosti neslýchaná, aby v takovém věku znovu rostly zuby, a přece píši pravdu, protože jsem to viděl," svědčí Beneš Krabice z Weitmile a my nad tímto dalším důkazem začínáme uvažovat o tom, že on ten císař a král snad opravdu nebyl jenom tak obyčejným smrtelníkem...
"Pán Bůh dal našemu panu císaři potomka mužského rodu. Jeho nejjasnější choť, paní císařovna Eliška totiž porodila syna sličného vzhledu, jemuž bylo při křtu dáno jménem Karel."

Nejjasnější choť, které bylo šestadvacet let, dala svému o 30 let staršímu manželovi během necelých šesti let už čtvrté dítě, z toho třetího syna. Při té příležitosti uspořádal Karel v Praze jednak oslavy, jednak jakousi mezinárodní konferenci, které se zúčastnily špičky evropské diplomacie. A když už byly společenské akce v plném proudu, vysvětil arcibiskup Jan Očko z Vlašimě klášter v Emauzích. S uherským králem byly vztahy, dříve poněkud nepřátelské, na slušné úrovni. Natolik slušné, že císař zasnoubil svého syna Zikmunda s uherskou princeznou Marií. A život v Českém království plynul zase pokojně a klidně a v plné prosperitě. Bodejť by neplynul, když už nějakou tu desítku let nepoznala tato země válku. Bylo-li už třeba zvednout zbraň, učinil tak císař a král hodně daleko od hranic Českého království. A tak se zdá, že kromě nových a nových porodů paní císařovny Elišky a nedávného onemocnění a následného zázračného pozdravení pana císaře se jedinou událostí, která aspoň trochu rozčeřila nevzrušenou společenskou hladinu našeho království, stala jistá - "pozoruhodná událost, jež si zaslouží být zaznamenána. Když totiž téměř všichni urození mladíci, oddaní marnivosti, obecně nosili střevíce se zobci neboli s dlouhými nosy, všemohoucí Bůh, jemuž se nelíbí lidská pýcha, chtěje ukázat, že se mu nelíbí ani tato marnost, dopustil, aby jednomu šlechtici, Vojtěchu ze Slavětína, purkrabímu na hradě Košťálu u Litoměřic, a jeho manželce, oběma zároveň a najednou, na témže hradě urazil blesk, jenž náhle sjel z nebe, jednou ranou takové zobce neboli nosy střevíců na nohách, ač těmto osobám nijak neublížil, kromě toho, že se vyděšeni neodvážili déle zůstat na tomto hradě. Ale lidská zatvrzelost je veliká. Ačkoli tento veliký zázrak byl naprosto zjevný všem lidem, přece nikdo neupustil od této marnosti, ale pozdvihujíce šíje proti Bohu, nosili dále krátké šaty a střevíce."

Václav IV., Karel IV. a Jošt Moravský

Lidi jsou zkrátka lidi a někdy je ani taková akce kulový blesk je nepřivede k rozumu. "Již v roce 1374. počal císař Karel přemlouvati potají kurfiřty, aby zvolili jeho syna Václava za krále římského. Fridrichovi, arcibiskupovi kolínskému, zapsal se dluhem třiceti tisíc zlatých a šesti tisíc grošů českých, uvolí-li se hlasovati pro to. Rovněž mohučský arcibiskup zavázal se, že podporovati bude volbu takovou, kdykoli o ni císařem požádán bude. Také kurfiřt saský slíbil, že k té volbě bude nápomocen a kurfiřt trevírský následoval téhož příkladu, rovněž falckrabí rýnský vyjevil s tím spokojenost, tudíž docílena byla jednohlasnost volitelů, neboť České království samo rozhodovalo o dvou státních hlasech, českém a braniborském."

Všichni tedy byli pro - bodejť by nebyli, však to taky nebylo zadarmo - akorát se vloudila malá chybička. Volba římského krále se neměla podle práva konat za života vládnoucího císaře. Malá chybička, leč... nepřekročitelná. Pro Karla? Ale kdepak! "Kurfiřtové, nechtějíce sami osobně císaři na odpor se staviti, žádali, aby se císař ujistil napřed svolením papeže, aby platnost volby od něj popírána býti nemohla." Karel papeži napsal, a ten mu odpověděl, že by tedy mohl případně... eventuálně... souhlasit. ale jenom v případě, když uzná, že on, papež, může kdykoli uznat za neplatnou kurfiřtskou volbu, která se mu nebude líbit. Co na to Karel? Nedal si to líbit. "Svatý otec může vydávat jakékoli konstituce podle své libosti (konstituce není jenom ústava, ale také druh papežské listiny), císař proti nim sice nebude nic namítat, ale nebude s nimi ani souhlasit." To je tedy náramný rozdíl: tedy mezi tím, jak si Karel počínal jako mladý markrabě a jak jednal teď. Jako moravský markrabě musel odstranit spoustu nástrah a překážek na cestě vedoucí na římský trůn, teď musel souhlasit jenom s takovou maličkostí: posunout Václavovu korunovaci o dva týdny, aby měl papežský nuncius dostatek času k příjezdu a aby papež měl příležitost, kdyby chtěl, Václavovu volbu potvrdit ještě před korunovací. Jinak papež souhlasil, Řehoř XI. proti volbě celkem nic neměl.

Docela rád by se totiž po vzoru svého předchůdce Urbana přestěhoval z Avignonu do Věčného města, a k tomu mohl císaře potřebovat. "Jest nepochybné, že zvolení synovo za krále římského stálo císaře mnoho peněz, ačkoli určitých udání o tom se nám nedostává. (Každá úspěšná korupce se totiž děje diskrétně, to dá rozum.) Horší však nežli zakořeněný v Němcích odedávna neřád zakupování hlasů (kdoví, jak přišel František Palacký na to, že tenhleten neřád existoval jenom v Německu); horší byl způsob, jakým Karel IV. zvolení ono závislým učinil na přivolení Řehoře XI., a ještě méně chváliti můžeme důvody, kterými ospravedlňoval žádost svou. Cítil za blížícího se stáří, že mu ubývají síly, že podagra, trápivši ho, nutívala ho celé dni trávit v posteli, aniž mu bylo nalézti věrnějšího spoluvládce nežli syna vlastního. Ale když na ospravedlnění volby nezletilce ujišťoval, že mladá knížata svým vychováním dříve dozrávají duchem nežli synové jiných lidí, postavil tím nabíledni své téměř pověrčivé zbožňování své krve a rodu svého."

Václav IV. římský král v době konání Kostnického koncilu 1415

V úterý 10. června 1376 nastala pro Karla IV. na toužebně a nedočkavě očekávaná chvíle, kdy jeho zbožňovaný syn a český král Václav IV. byl ve Frankfurtu zvolen římským králem. Počet hlasů pro: kompletní. Volba byla jednomyslná. Karlovi se podařilo něco, co se zpočátku zdálo naprosto nereálné: získat ještě za svého života pro syna římský trůn. Korunovace patnáctiletého římského panovníka se konala v neděli 6. července v Cáchách. "Václav, z boží milosti římský král, vždy rozmnožitel říše a český král" - tak zněl oficiální titul toho patnáctiletého kluka. Bylo to v rozporu s dosavadní praxí, protože jeho předchůdci užívali titulu "zvolený římský král," ale kdo by si troufl jemu a hlavně jeho tatínkovi něco vyčítat, že. Ostatně Karel si to zařídil už ve své Zlaté bule. Václav IV. dostal také novou majestátní pečeť. Jako základ posloužila pečeť Karlova z doby, kdy byl římským králem. Pouze jméno "Carolus" v opisu bylo nahrazeno jménem "Wenzesl," což je zkratka, protože celý "Wenzeslaus" se tam zřejmě nevešel.

"Křehkost císaře Karla (František Palacký tím myslí, že šedesátiletý císař na tom nebyl se zdravím zrovna nejlíp) projevila se také rozdělením zemí svých mezi své syny." Došlo k tomu před Vánocemi v roce 1376. Císař zveřejnil svou politickou závěť, ve které mezi své syny rozdělil doposud jednotnou moc. To se dá jenom těžko pochopit, proč Karel, který celý život usiloval o to, aby soustředil veškerou moc jenom ve svých rukou, najednou od své zásady ustoupil a nastoupil otevřeně cestu k rozštěpení moci. Dost hrubě tím totiž poškodil zájmy Českého království i celé římské říše. "Král Václav sám panovati měl v Čechách, dostal České království a českou korunu s kurfiřtským hlasem českého krále." Navíc měl volnou za krále římského zajištěno římské císařství. Ale to ještě zdaleka nebylo všechno: "Dále Václav obdržel polská knížectví, země a knížata tamtéž s jejich holdy, poslušenstvím a poddaností a s královskou mocí v Polsku a ve Slezsku, to jest ve Vratislavi, Hlohově, Frankensteinu, Stinavě a Goře, v zemi Budyšínské a ve všech ostatních knížectvích, zemích, panstvích a veškerém příslušenství. A také knížectví, panství, země a lidi ve Svídnicku a Javorsku mu připadla, jež jsou jeho dědictvím po matce a všechna česká a moravská knížata království a České koruny, duchovní i světská, vévodové a vévodství opavské, a také část Lužice, mezi Sprévou a Odrou, které přenechal a odevzdal urozenému Janovi, zhořeleckému vévodovi, našemu nejmladšímu synovi, jako léno českého krále."

Tím byl zároveň odbyt nejmladší syn, ale seznam ještě pokračuje: "Zikmund obdržel celé Braniborsko až k Odře s titulem arcikomorníka Svaté říše římské, s Oderskem a mosty na Odře spolu se cly a veškerým příslušenstvím." K tomu měl závazek nebránit svému mladšímu bratrovi ve vybírání cla v Kostříně a v plavbě a obchodu na Odře, a to ani na vodě, ani na zemi. Zhořelecké vévodství, které dostal třetí a nejmladší Karlův syn (jeho stejnojmenný benjamínek totiž jako sotva roční zemřel), mělo být po moravském markrabství nejčestnější a nejdůstojnější mezi ostatními lény Českého království a České koruny. Kromě toho měl vévoda zhořelecký Jan (od té doby se mu říkalo Jan Zhořelecký) dostávat z kutnohorských stříbrných dolů každý týden 26 hřiven stříbra, dokud částka nedosáhne 13 000 hřiven. "Za tyto peníze si ve své zemi může koupit, co bude považovat za užitečné." Ještě tu ale byla Morava. "Tam po smrti markraběte Jana Jindřicha (to byl Karlův bratr, který zemřel těsně před tím vším dělením, v listopadu 1375) prvorozený syn jeho Jošt neboli Jodok následoval co panovník a přijal zemi svou od krále Václava v léno. Mladší jeho bratři, Jan Soběslav a Prokop poděleni byli od Jošta lény mimotními."

Proč se Karel vůbec rozhodl rozdělovat to, co dosud držel v jedněch, svých rukou? Důvodů bylo několik. My si uvedeme aspoň ty hlavní z nich, aniž bychom tvrdili, že kupříkladu důvod číslo 1 je důležitější než důvod číslo 2. Všechny totiž měly svou váhu. Takže první důvod: zvláště rázný postup moravského markraběte Jošta (to byl po císaři vlastně nejstarší člen lucemburské dynastie). Tento drsný a ke všemu odhodlaný člověk asi dost těžko snášel, že se musí spokojit poměrně zanedbatelným údělem na mocensky rozdělené Moravě. Dával najevo, že by mu nebylo proti mysli, kdyby získal na moci trošku větší podíl. A druhý důvod: Karel měl strach o mírový a přátelský vztah svých synů. Rozdělení některých údělných oblastí už v sobě skrývalo budoucí konflikt, zvlášť mezi Zikmundem a Janem Zhořeleckým, ale (jak se později ukázalo) nakonec vypukly spory v podstatě každého s každým. A třetí důvod: nemoc. Ta měla podstatný vliv na ztrátu tělesných i duševních sil. Svou roli tady hrály problémy se zánětlivých onemocněním míšních kořenů a také důsledky někdejšího úrazu a zhoršující se dna.

Karlovi přinášela podagra značné těžkosti. Ukládání solí v kloubních chrupavkách a v podkoží způsobovalo císaři záchvatové bolesti a obtíže při chůzi a pohybu vůbec. Součástí Karlovy závěti byla zásady stařešinské posloupnosti. V případě smrti Václava IV. měl po něm převzít vládu jeho nejstarší syn. Což se ale nakonec nestalo, Václav neměl žádné děti. I na to císař pamatoval. Václavovým následníkem by se v tomto případě měl stát jeho mladší bratr Zikmund. Kdyby i on zemřel a neměl mužské potomky, tak se mělo dostat na Jana Zhořeleckého a poté vždy nejstarší člen rodu v přímé linii, syn nebo bratr. Přitom Karel IV. stále ještě počítal s tím, že by mohl mít dalšího syna nebo syny. A taky že měl. Jako jedenašedesátiletému se mu narodil syn Jindřich, jenomže - ten se dožil sotva jednoho roku. Teprve při úplném vymření Karlova přímého rodu měl nastoupit moravský Jošt jako nejstarší člen vedlejší větve lucemburské dynastie (Jošt byl Karlův synovec), a po něm jeho přímí mužští potomci. Karel vzal v úvahu i mezní situaci, že vymře celý mužský rod Lucemburků. V tom případě měly nastoupit dcery. Další ustanovení Karlovy politické závěti ukládalo císařovým synům nezcizovat a nezastavovat nic ze svých údělů. Závěrečný článek pamatoval na jednotný erb, který zahrnoval znaky všech zemí a knížectví, a taky na přesné tituly. Zikmundovi byl například předepsán titul: "My, Zikmund Český, z boží milosti markrabě braniborský, arcikomorník svaté říše." A jeho mladší bratr se měl titulovat takto: "My, Jan Český, z boží milosti markrabě braniborský a vévoda zhořelecký."

Všechno nasvědčuje tomu, že se Karel IV. rozhodl uvolnit úplně místo svému nejstaršímu synovi a uchýlit se do Braniborska. Tam se cítil v novém prostředí jakoby svěží a docela zdráv. Karel IV. si dal už předtím postavit v Tangermünde na řece Labi nádherný zámek, podobný Karlštejnu, a tam chtěl trávit svůj zasloužený odpočinek. "Dominicilium principale" - "hlavní sídlo" říkal císař svému hradu. Dal v něm vybudovat nádhernou kapli, vyzdobenou zlatem a drahými kameny obdobným způsobem jako na Karlštejně. Povolal k sobě braniborské a saské pány, kteří si císaře a jeho přízně vážili, a nezapomněl ani na oblíbené dvořany z Čech. Obklopil se kruhem učených humanistů z Itálie. Václavovi předal veškerou moc v říši, ale nadále všude zasahoval a také udržoval staré kontakty. Už si ale své panovnické penze moc neužil. Jeho čas se nachyloval. Zbývala mu vlastně jenom jedna velká cesta do Francie. Poslední v jeho životě.