149. schůzka: Mistr Theodorik & spol.

Mistr Theodorik: sv. Matouš
Mistr Theodorik: sv. Matouš

Spolu s těmito Toulkami začíná i výprava do malířské a ještě dalších dílen římského císaře a českého krále Karla IV.

Potkáme se tam mimo jiné s trojicí osobností, jejichž jména by neměla být zapomenuta. Ony totiž tvořily něco víc než jenom kolorit doby: zanechaly stopu, která se nevytrácí ani po více než šesti stoletích.

Středověk mezi uměním a uměleckým řemeslem moc nerozlišoval. Obého si vážil stejně. Všichni středověcí umělci byli vlastně cechovními řemeslníky. Jejich vztah k cechům trval, i když pracovali výlučně pro panovníka a pro dvůr. Nejvolnější svazek k pražským cechům měly pražské stavební hutě. Praha v Karlově době byla jedním velikým staveništěm - v jejích městech se (kromě katedrály) stavělo sedm velkých chrámů s kláštery, na Starém Městě tržnice obrovských rozměrů a kolem toho všech přes sedm kilometrů hradeb se sedmi branami. Nejdůležitější byla hradní huť a v jejím čele mistři díla - "magistri operis" - nejprve Matyáš z Arrasu a po něm Petr Parléř.

"Huť" (my toto slovo dnes používáme většinou v jiném významu) byla vlastně jakýsi kombinátem. Se stavitelem úzce spolupracovala výrobce dlaždic, ale také výplní chrámových oken z barevného a malovaného skla, broušeného skla a polodrahokamů k obkládání ostatkových tumb, ale i stěn staveb. Fungovalo i zhotovování vitrailí (tedy skleněných desek barvených ve hmotě, zasazovaných do olova a dobarvovaných v detailu černou barvou). Z krychliček českého skla vytvořil Benátčan Nicoletto Senitecolo mozaiku Posledního soudu na průčelí Zlaté brány svatovítské katedrály (něco takového se na sever do Alp vyskytovalo pouze ojediněle). Věhlasné bylo i umění brusičů a leštičů polodrahokamů. Pražské brusičské dílny byly v té době vedle Benátek a Paříže nejproslulejší - o jejich vyspělosti svědčí karlštejnské i svatovítské stěny. Teprve nedávno došlo k objevu a průzkumu naleziště drahého kamene u Ciboušova v Krušných horách (našly se tam právě takové polodrahokamy, které zdobí zdi v kapli svatého Kříže na Karlštejně a Svatováclavskou kapli v katedrále). Vzácné chrysoprasy získal Karel IV. přímo z výlučného naleziště ve slezských Ząbkowicích, což nebyl žádný import - Slezsko patřilo tehdy ještě do českého soustátí (než nám Habsburci větší část prošustrovali). Pražští kamenořezači řezali a brousili nádoby z křišťálu, achátu a onyxu a zabývali se broušením a leštěním drahokamů pro klenotnická díla, jako byly koruny, relikviáře a samozřejmě šperky. Huť zaměstnávala spoustu kovářů, kteří pro ni vyráběli hřebíky, skoby a konstrukce, zatímco umělečtí kováři a zámečníci zhotovovali mříže, kování dveří a kryty zámků. Zlatníci a zlatotepci vytvářeli pro huť zlaté inkrustace polodrahokamových obkladových destiček, ale dodávali i zlaté plátky iluminátorům a deskovým malířům.

Městské řády nařizovaly, aby se zlatníci soustřeďovali v jedné jediné ulici. Z bezpečnostních důvodů. Dnes bychom řekli "z nutnosti zvýšeného dozoru při práci s drahým kovem." (Prostě aby se nekradlo.) Pražští zlatníci sídlili ve Zlaté ulici. Nikoli na Hradčanech (tam byla Zlatá ulička, ale až mnohem později - Zlatá ulice, ta byla součástí Karlovy ulice na Starém Městě). Produkce pražských zlatníků byla vedle Paříže a Kolína nad Rýnem svým rozsahem největší. Mohl za to Karel. Ten se ve zlatě přímo shlížel. Zatímco u řady jiných profesí neznáme žádné jméno nějakého mistra anebo jenom jedno, u zlatníků je to hotový seznam: Mistr Hanuš z Kolína nad Rýnem, mistr Gerhard z Dortmundu, mistři Kubín, Jiří a Jindřich (tito tři poslední provedli úpravy svatováclavské koruny). Karel projevil náramné uznání i staropražskému zlatnickému cechu. Věnoval mu infulu patrona francouzských zlatníků svatého Eligia (infula je biskupská mitra).

A ještě bychom tu měli malířské dílny. Ty jsme si nechali na konec. "Známější než květ literatury bylo vzkvétání krásného umění v Čechách za Karla IV.," říká František Palacký a dodává to, co my už víme: "Malířství počítáno však za onoho věku ještě mezi cechovní řemesla a živnosti: ale jak vysoce povznesl se duch Karlův nad to mínění, když nejvýtečnější malíře svého oboru Dětřicha Pražského, Mikuláše Wurmsera Štrasburského a některé jiné jmenoval mezi své dvořany - familiares - a poděloval i statky zemskými." Mistru Mikuláši Wurmserovi se připisují takzvané Ostatkové scény na Karlštejně a taky část maleb Apokalypsy. Má se za to, že Mikuláš je autorem Ženy sluncem oděné, což byla jakási skrytá podobizna (neboli kryptoportrét) Karlovy třetí ženy Anny Svídnické. Mistr Wurmser se přiženil do Žatce a dobře tu investoval. "My, žatečtí přísežní dosvědčujeme, že Mikuláš, malíř pana císaře a krále Karla, měšťan ve Štrasburku, a jeho žena Anežka zakoupili v Žatci tři kopy ročního platu ze dvoru žateckého měšťana Eberlina, a to za třicet a tři čtvrtiny českých grošů." To byla značná finanční částka, která svědčí o tom, že Mikuláš už delší dobu pracoval na výnosné zakázce pro císaře.

Ještě jedno jméno patří do slavné malířské dílny císaře Karla - Mistr Osvald. Byla mu svěřena výzdoba svatovítské katedrály, pracoval na emauzském klášteře a vrcholem jeho díla bylo schodištní cyklus ve Velké věži na Karlštejně. Stejně jako Wurmser i on pochází odkudsi z říše (v Čechách se jméno Osvald v té době vůbec nevyskytuje, zato v jižním Německu bylo běžné), získal u nás pražské měšťanství a zemřel jako bohatý muž. Byl pochován ve Svatovítské katedrále pod deskou s jednoduchým, ale výmluvným označením: "Malíř krále Karla."

Dětřich Pražský neboli Theodorik

Čeněk Vosmík: busta mistra Theodorika. Původně byla umístěna v dvouetážovém válcovém prostoru Panteonu v nově vystavěné budově Musea království českého v Praze na Václavském náměstí (dnešní historická budova Národního Muzea)

A nakonec poslední z malířského trojhvězdí. Poslední nikoli významem. Dětřich Pražský. Toho Dětřicha si pan Palacký drobet počeštil. A přízvisko "Pražský," tak to už si vůbec přidal sám od sebe. My mu budeme raději říkat tak, jak si říkal on sám a jak mu říkali s patřičnou úctou všichni v jeho době: "Mistr Theodorik." Kde se vzal, tu se vzal. Každopádně se tu vzal už pár let rokem 1365. Pod tímto datem je zapsán na první straně knihy malířského cechu už jako představený této organizace. Předtím se asi toulal světem. Viděl nejenom Benátsko, Emilii a Toskánu, ale letmo se určitě podíval i do Říma. (To všechno se dá vyčíst z jeho pozdějších obrazů - Theodorik musel určitě vědět a hlavně vidět, jak se maluje v Itálii.) Do Prahy se Mistr Theodorik dostal z Rajhradu. Tedy: možná. Není vyloučeno, že je autorem tří celostránkových iluminací, které jsou vlepeny do Rajhradského brevíře. S tím autorstvím to není jednoznačné, ale jedna věc by pro ně mohla svědčit: kresby jsou mimořádné kvalitní. V každém případě se Theodorik velice brzy po svém příchodu do Prahy stal renomovaným malířem.

První zmínka o něm v Praze je z roku 1359, kdy se o něm v hradčanské městské knize mluví jako o císařském malíři. Zakotvil v nejbližším okolí císařského paláce a rozestavěné katedrály - koupil si dům přímo na Hradčanech, kde vznikla jakási malá umělecká kolonie. Právě tehdy asi namaloval deskové obrazy římských i byzantských císařů pro císařský palác - víme o nich pouze, že existovaly; malířská výzdoba v pozdějších přestavbách. To, že dostal titul familiaris neznamenalo, že se mohl vyhýbat obyčejné řemeslné práci. Obstarával například návrhy na císařské pečeti pro dvorskou kancelář, sestavoval erby, řezal reliéfy do drahokamů, navrhoval způsob jejich zasazování do relikviářů - a přitom maloval iluminované rukopisy a deskové obrazy. V Praze, ale hlavně na Karlštejně. V polovině 50. let byl tento hrad stavebně ukončen a tak došlo na malbu interiérů. Bylo jasné, že malířské práce tady zaberou delší dobu a tak se hrstka dvorských umělců seskupila znovu v jakousi dílnu. Ta se odstěhovala na čas z Prahy a usadila se v Budách pod Karlštejnem a ve vedlejší vsi Mořině. Theodorik vlastnil v Mořině dvorec, který císař osvobodil za mimořádné malířské zásluhy ode všech daní, ovšem pouze s tou podmínkou, že každoročně dodá do karlštejnské kaple svatého Kříže třicet liber včelího vosku, potřebného na svíce. (On zase Karel dovedl počítat...)

V tomto karlštejnském ateliéru se Theodorik sešel se svým kolegou, rovněž vynikajícím mistrem. Jeho jméno neznáme, říkáme mu "Mistr rodokmene," protože to byla první práce, kterou v Čechách provedl - tedy rodokmen v císařském paláci na Karlštejně. Přišel sice ze západu, ale znal i malířství jižní, italské. Theodorik asi pobýval nějaký čas v jeho dílně a hodně se od něho naučil. Mistr rodokmene možná vymyslel (společně se stavitelem a císařovými dvorními rádci) program Karlštejna: Minulost, přítomnost a budoucnost. Minulost je hříšná a rozumová. To byla spodní část hradu - purkrabství a císařský palác, ve kterém se nachází rodokmen. Přítomnost - jakýsi střední čekací očistcový prostor. To je střední věž s kostelem Panny Marie s obrazy císaře, císařovny a vznešených hostí. A budoucnost - nejvyšší sféra hradu, Velká věž. Vidina nebeského ráje, zlatého města, utopické spravedlivé obce, cíle a smyslu křesťanského života vůbec. A právě toto finále dostal na starost Mistr Theodorik. "A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu a nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."

Nový zákon, Zjevení svatého Jana. To se právě Theodorik pokusil vytvořit z centrální karlštejnské kaple - nebeský Jeruzalém. Což nebyl zrovna nejjednodušší úkol, protože malíř si s tím musel poradit pomocí symbolů a jinotajů. Asi mu v tom hodně pomáhal nějaký duchovní císařského dvora, nejspíš kancléř Jan ze Středy. Každý, kdo se už předtím rozhodl Apokalypsu namalovat, tak se snažil nějak zachytit všechen ten oslnivý lesk, třpyt, neskutečnou krásu - a čím jiným, než zlatem. Ale nejenom zlatem. Taky mozaikami a vitrailí, a to tak, jako by Město Boží, sestupující z nebe na zem, nebylo ozářeno hvězdami, ale samo zářilo z neviditelného božího světelného zdroje. Dvorní malíř Theodorik použil v kapli svatého Kříže na Karlštejně k výzdobě prostoru zásadně ušlechtilé, zářící materiály, čímž chtěl říct, krása je podstatou této zduchovnělé hmoty a že její neměnnost a dokonalost pochází od Boha. Mistr volil inkrustaci (tedy vykládání stěn drahými kameny) a vůbec všechny dekorační materiály tak, aby všechny jejich plochy světlo odrážely a lámaly, takže interiér vypadal ve světle nesčíslných svící jako zářivý, neskutečný obraz jiskřivých odrazů a průsvitů. Theodorik toho musel hodně vědět o optice...

Měl to dobře vypočítané. Zdrojem světla v kapli byly čtyři křišťálové lampy a víc než 570 svící, které bylo možné nabodnout na hřeby podél stěn. K tomu ještě musíme přičíst okolnost, že každý z těch kamenů měl nějaký magický léčebný účinek. Prášku drahokamů, rozmíchaných v tekutině nebo v masti, se užívalo jako léku. Například mast s příměsí malachitového prachu sloužila proti šedému zákalu. Jantar smíchaný s medem se užíval při ledvinových, jaterních nebo střevních potížích. (V Polsku v hornických oblastech se dodnes jantarový prach používá k léčbě silikózy.) Na klenbu a na pozadí nástěnných maleb pak ještě Mistr Theodorik umístil vyzlacené puklice z tenkostěnného benátského skla - ty představují Slunce, Měsíc, planety a stálice.

Na Karlštejně vytvořil buďto sám (anebo za spolupráce s dalšími pomocníky) několik nástěnných maleb. Znázorňují Apokalypsu, Zvěstování a Navštívení Panny Marie, Klanění tří králů, Krista při návštěvě v Šimonově domě, u Marie a u Marty, Lazarovo vzkříšení a Krista jako zahradníka. Čas se zachoval k Theodorikovým nástěnným malbám trochu méně milosrdně než k jeho deskovým obrazům. Ještě nejlépe dopadlo Klanění králů. Ježíšek, to mladé slunce ozařující zemi, je zde uctíván třemi mágy z východu, kteří mu přinášejí své dary. Kašpar (znamená "lesk"), Melichar ("král světla") a Baltazar (neboli "světlo a lesk") - ti tři jsou prý ve skutečnosti trojicí hvězd v souhvězdí Orion. A nastupují zase symboly: tři mudrci představují pohanský svět při nalézání pravého slunce, zároveň jako domněle první křesťané předznamenávají obrat všech národů ke křesťanství; trojice králů sdružuje představitele tří biblických kmenů: Semitů, Hamitů a Jafitů. Mistr Theodorik tuhletu hypotézu velice dobře znal a podařilo se mu malířsky zachytit, ale nejenom to.

První dva králové mají babylónský kadeřavý vous - přesně takový zástřih byl pak v Evropě moderní koncem 14. století (Theodorik poněkud předstihl dobu). Zatímco třetímu mudrci, tomu nejskromnějšímu, Baltazarovi vtiskl malíř v podobě měkce vyklenutého čela, charakteristického, trošku promáčklého nosu a velkého tmavého oka (portrét byl totiž z profilu) výrazné rysy tváře a hlavy Karla IV. Bohovi z Apokalypsy dal zase malíř podobu Karla Velikého, to si u něj taky určitě zařídil zákazník, totiž Karel IV. Tohoto "pána všech pánů" posadil na zlatý trůn, obklopený kůry andělskými, symbolů evangelistů a sedmi dary Ducha svatého, a protože číslo sedm mělo zvláštní význam, tak se tu opakuje víckrát: Kniha zákona je pečetěná sedmi pečetěmi, sedmi hvězdami a sedmi zlatými svícny. Ježíše Krista vidí Theodorik jako zbičovaného chudáka. Autor svoje dílo nazval Imago pietatis, doslova přeloženo: Obraz lásky. Apoštoly, kteří ho na oltářní stěně obklopují, vidí jako obyčejné řemeslníky, velice robustní, s rukama jako lopaty. I jeho Madonna a svatá Anna jsou spíš strohé řeholnice, žádné pápěrky, ale pořádné ženské. A archanděl Michael, zápasící s drakem neboli ďáblem čili Antikristem, to je přímo momentka z akčního příběhu.

"Malby ty vzbuzují i podnes ještě všeobecné obdivování, převyšujíce co do jemnosti a útlé spanilosti vše, cokoli ze 14. století zachovalo se v zemích jiných. Že umělci čeští již tehdáž začali opouštěti starožitný typus byzantinský, snažíce se vypodobiti obrazy své podle přírody, toho důkazem jsou i hojné portréty, jež i podnes se dochovaly z té doby."

Theorodik vytvořil pro karlštejnskou kapli svatého Kříže galerii sto třiceti deskových obrazů s polopostavami světců, které jsou seřazeny ve třech pásech nad sebou - bylo to v souladu s trojstupňovitostí hradu. Všechny malby se v kapli skutečně dodnes dochovaly "in situ" (tedy na původním místě), což v celé Evropě nemá obdoby. Světci jsou rozděleni na mučedníky a vyznavače, svaté panny a vdovy, papeže, biskupy, opaty, svaté bojovníky, vládce, poustevníky a církevní spisovatele - ti všichni tvořili dohromady nebeské vojsko Kristovo. Autor maloval jemnými temperovými barvami à la prima (tedy přímo na desku, prakticky bez kresby). "Jako je pro císaře velkou ctí, že chová na svém dvoře tolik vysokých pánů, králů a vévodů, tak spočívá také boží čest v tom, že má ve své říši četné velké svaté."

Proto je jaké karlštejnské vojsko Kristovo zastoupeno nebeským rytířstvem andělským a svatí se zde objevují jako rytířští bojovníci, baroni a konetáblové nebeští. Všichni ti říšští svatí a mučedníci, které Karel považoval za natolik významné, že shromažďoval jejich ostatky, jsou tady zpodobeni pěkně spořádaně, rozděleni na osm stavů. Devátý stav, manželský, se do kaple pochopitelně nedostal. Je to velice zvláštní galérie tváří, rukou, očí - zejména očí, těch si všimne každý ze všeho nejdřív. Jsou výrazné, velké, rozšířené, kamsi upřené, něco neviditelného sledující. Ona vůbec celá ta obec svatých nebere na vědomí ani své nejbližší sousedy, spoluobyvatele ráje. V tom zírání jakoby "bdí na věky." Nazírají Boha v nekonečně dlouhém trvání, protože čas pro ně nemá smysl. I v tom případě, kdy se dívají směrem k tomu, kdo je pozoruje, tak diváka na zemi míjejí. Hledí skrz něho. Malíř jim namaloval veliké zornice, jako by se dotyční zrovna vrátili z vyšetření u očního lékaře. Taky nosy neujdou pozornosti. Ani jedna hlava nemá tuto ozdobu obličeje odbytou. Nejsou to žádné zakrslé nosánky, ale pořádné dominanty, na konci jaksepatří baňaté, aby nebylo pochyb, cože to dotyčnému z tváře vlastně roste. Což platí i o světicích, tedy svatých vdovách, bájných zakladatelkách rodů, zprostředkovatelkách dobra a krásy, jako jsou svatá Helena, Hedvika, Ludmila. Dobrodějná svatá Alžběta Durynská krmí velkou lžící žebráka. Trhan s divokou, tmavou tváří má vizionářské oči. Možná to je sám autor, který na sebe vzal podobu skryté a pokorné přídatné figury... Další skupina podobizen na nástěnných deskách - svatí rytíři. Blýskají na nás stříbrně a modře plochami brnění a štítů. Nejvíce z nich upoutá svatý Mořic s výrazně černošskými rysy, a vedle něj svatý Jiří, což je takový slovanský bohatýr s divoce vousatou hlavou, posazenou na sraženém krku a jurodivým pohledem. A další série: svatí vladaři. Pohádkový Karel Veliký. Taková skoro poetická vidina utkaná z šedých splývajících oblaků vousů, vlasů a obočí (šediny jsou namalovány "tón v tónu," jeden odstín přechází lehce do druhého, sousedního). A pak je tu mladistvý anglický rytíř Eduard, také Ladislav, patron Uher, a rovněž svatý Václav, ve zcela netradiční podobě. A máme tu závěrečnou stěnu, plnou podobizen. Ty patří vznešeným byzantským poustevníkům a zástupcům nebeské university, tedy církevním spisovatelům a učitelům. Svatý Augustin, Ambrož, Jeroným a Řehoř.

Mistru Theodorikovi říkali Zelo. Řecky cosi jako Horlivec. Je to vlastně jedna z mála stop, která nám tohoto pána přibližuje z lidské stránky, protože všecko ostatní zavál čas. Nevíme, kdy se narodil, ani s datem úmrtí si nejsme na jistém - snad odešel z tohoto slzavého údolí někdy po roce 1368. Poslední zmínka o něm je v listině z roku 1367, v níž Karel odměňuje mistra za to, že vyzdobil kapli svatého Kříže tak důmyslně a umělecky.