880. schůzka: Zalkej, vlasti, zastři sobě tvář Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pohled do interiéru Národní divadla po požáru v roce 1881

Potkáváme se po osmisté osmdesáté, a je to právě ve chvíli, kdy Praha a s ní všechny země Koruny české zažily požár století – novotou svítící Národní divadlo přišlo během několika hodin o střechu a takřka o celý interiér.

Nevyhořelo sice do základu, jak se mylně traduje, nicméně vzplálo tak mocně a rychle, že nedbalost klempířů instalujících hromosvody zůstává pro to vysvětlením dodnes málo uspokojivým. Skoro všechno, co se během požáru a po něm událo, bylo ošklivé – totiž kromě jedné skutečnosti: že obyčejní lidé se zachovali ušlechtile, obětavě i věcně, neboť během pouhých 47 dnů mezi sebou vybrali přes milion zlatých. Solidaritou tak čelili zlé vůli či nepřízni osudu.

„Neviděl jsem dosud vnitřního nádherného zařízení Národního divadla, a proto bylo touhou mojí, abych je alespoň jednou uhlídal. S přítelem svým v Praze bydlícím odebrali jsme se do stavební kanceláře, abychom sobě vymohli zde lístky k návštěvě. Nezastihli jsme tu však nikoho a šli tedy nazdařbůh ke vchodu. Dal jsem nějakému neznámému muži pár šestáků a týž beze všeho ukázal mi schody, po kterých se mám ubírat nahoru. K otázce, bude–li mne doprovázeti, týž odsekl, jen abych šel, že tam dělníci pracují a že mně všechno ukáží. Nad odpovědí touto zavrtěl jsem hlavou ovšem, maje právem za to, že cizí člověk v podobné budově provázet býti má strážníkem a že nemá ponechám býti samoten, poněvadž se neví, jaké snad úmysly má. Ukonejšil jsem však sebe sama, že v dobrácké tváři české lze již napohled poznati poctivost.

Prošel jsem bez průvodu veškerými místnostmi a oslňující nádhera uvnitř dojala mne tak velice, že radostně jsem zaplakal. Každý předmět mne velice zajímal a byl bych snad půl dne sobě divadlo prohlížel, kdyby nebyl mne dole očekával přítel. Dostal jsem se až do místností podstřešních a zde nemálo jsem se ulekl, spatřiv klempířské dělníky, kteří spravovali něco na střeše a měli rozdělaný dosti velký oheň, jejž měchy ještě rozdmychovali. Bylo mně to ovšem podivné, i přiblížil jsem se k nim a tázal se po pánu. Dělníci odvětili, že ho zde není zapotřebí a že oni sami vědí, že konati mají. Ten prožluklý oheň vrtal v mém mozku stále a myšlenka ta nešla mi z hlavy. Nato dostal jsem se k otevřeným šatnám, kde vítr šaty pohyboval. Chvíli jsem je prohlížel, přemítaje, jak snadno zloděj mohl by zde něco buď ukrásti nebo poškoditi, vždyť zde nebylo nikde hlídače. Zpáteční cestou setkal jsem s hasičem na chodbě, jenž pohodlně kouřil z dýmky. nedalo mně to, a proto jsem hasiče upozornil na oheň pod střechou a na otevřenou šatnu. Týž však odvětil, že mně po věci té nic není a abych šel svou cestou.
Šel jsem, avšak zařízení toto nešlo mně z hlavy; obával jsem se, aby se nepřihodilo snadno možné neštěstí. Čert nikdy nespí a opatrnosti nikdy nezbývá. my venkované jsme na každou sirku opatrní. Ovšem v Praze jest jinak, zde máte výborný hasičský sbor, a jak se stále ujišťuje, nemůže ani divadlo shořeti. Ale mé pozorování, pánové, nejde mně proto přece z hlavy. Buďte na náš nejdrahocennější klenot pozornější!“

Pohled z ochozu Národního divadla (pohlednice z roku 1912)

Tento monolog pronesl v pátek 12. srpna po čtvrté odpoledne v hostinci U Zlatého křížku v Jindřišské ulici za přítomnosti konzervátora pana Beneše jistý blíže nejmenovaný „vlastenec z venkova“. Zhruba ve stejnou dobu, tedy kolem 16. hodiny, voják, který držel stráž na vyšehradské citadele a přitom se pozorně rozhlížel kolem, pozoroval město i okolí, náhle zpozoroval „sloupek dýmu, vystupující ze střechy Národního divadla.“ Asi za hodinu poté – tedy v 17 hodin – zahlédli totéž dělníci jedné smíchovské továrny, opustili práci a spěchali k Národnímu divadlu, kam doběhli kolem půl šesté. V tu dobu si povšimli kouře i někteří chodci, kráčející po Řetězovém mostu, ale nikoho to (zatím) příliš nevzrušilo. Mezitím dorazili k Národnímu divadlu smíchovští dělníci, jaké však bylo jejich překvapení, když přímo u divadla panoval klid, nikdo o ničem nevěděl.

„Smíchovští dělníci učinili hned pokřik,“ psaly ve své reportáži Národní listy. „Chtěli oheň uhasiti, udupati a jinak zkrotiti strašný živel – vše však bylo již uzavřeno a oni se musili vrátiti. Mezitím shromáždil se před divadlem zástup lidí. Dosah nebezpečí v okamžiku tom nemohl nikdo změřiti. Několik občanů rozprchlo se na všechny strany, aby automaty zpravili hasičské stanice o vzniklém požáru. Než nastojte! Některé z automatů nešly; lidé bušili do nich, však nadarmo. Mezitím se oheň pod střechou stále vzmáhal, což bylo patrno z hustých kotoučů dýmu, jež draly se navenek.“
Před divadlem i v divadle panoval zatím hrozný zmatek. Nikdo si nevěděl rady ani pomoci. „Kde jsou hasiči, probůh, kde jsou hasiči?! Což tu nikoho není, kdo by dal potřebné rozkazy?“ Asi o šesté hodině vyšlehly ze střechy plameny. Byl to hrozný okamžik. Výkřik zděšení rozlehl se zástupem, který stále a stále rostl.

Požár Národního divadla

Copak si toho nebezpečí, totiž že by Národní divadlo mohlo vyhořet, nebyl nikdo vědom? Architekt Zítek si to uvědomoval od samého začátku výstavby. První opatření, aby minimalizoval rizika, učinil už v září roku 1869 – a to pod zdrcujícím dojmem ze zkázy Semperova dvorního divadla v Drážďanech. Gottfried Semper, jeden z velkých architektů doby, patřil k Zítkovým idolům, na jeho drážďanských palácích (na divadle a na galerii) se Josef Zítek v mnohém poučil. Nebylo divu, že výbuch plynu, který Semperovo dílo proměnil v ruiny, se mu stal mementem. Přes protesty spořivých úředníků Sboru zavedl tehdy pravidelný bezpečnostní dozor a ještě neústupněji trval na užití nehořlavých materiálů. Domáhal se toho, aby byla koupena vlastní hasičská stříkačka. Dal vypracovat protipožární řád. Dbal o pravidelné bezpečnostní kontroly, zejména plynovodu. Do všech pater nařídil umístit kádě s vodou. Železná opona oddělovala diváky od jeviště, kde bývalo riziko vzniku ohně největší. V původním prostoru byly instalovány čtyři obrovité rezervoáry, ze kterých se dal systém zavodňovacích dešťů – takzvaných sprinklerů – v případě nutnosti zkropit jevištní prostor. V každém patře bylo několik hydrantů s hadicemi.

Současná Železná opona v Národním divadle v Praze

Když na jaře 1881 došlo k výbuchu plynu v divadle v Nice, přičemž zahynulo 150 lidí, nařídil rakousko–uherský premiér Taafe kontroly ve všech divadlech. I v Národním. S tím výsledkem, že „o pražském Národním divadle bylo konstatováno, že to bude jedno z nejbezpečnějších divadel evropských.“ Josef Zítek tedy žádné protipožární opatření nezanedbal. Přesto selhala. Ale to už je jiná věc. Za to pan architekt nemohl. Přesto se po požáru objevily dokonce spekulace, že právě stavitel měl motivy, aby divadlo – zapálil sám.

Cesta do pekel začala, zdá se, bohulibým předsevzetím. Vedení stavby rozhodlo v rámci zpřísněných protipožárních opatření vylepšit uzemnění čtyř bleskosvodů. Slabé sedmižilové pletené svody měly být nahrazeny půlpalcovými jednožilovými vodiči z mědi. Stavbyvedoucí Antonín Kusý svěřil výměnu renomované pražské firmě Deckert a Homolka. Ve čtvrtek 11. srpna 1881 kolem osmé ráno se na střeše novostavby objevili tři mladí řemeslníci – mechanik Karel Machal, 23 léta, a zámečník Václav Zinniburg, 22 léta, spolu s devatenáctiletým pomocníkem Emilem Jennischem. Při výměně svodů potřebovali natvrdo letovat, měli proto s sebou pájku s výhní na trojnožce, ruční měch, borax, mosaz a zásobu dřevěného uhlí. Machal kolegům ukázal, kde, co a jak mají udělat. Bleskosvody byly instalovány na ozdobných kandelábrech v rozích zlaceného zábradlí, jež rámovalo vrcholovou část sedlové střechy. Machal mladíky instruoval a odešel. Kvůli větrnému počasí a přeháňkám neudělali pilní řemeslníci ve čtvrtek vůbec nic a nebyli hotovi ještě ani během pátku. Machal své muže 12. srpna kolem druhé zkontroloval a ve tři už byl zase pryč. Před odchodem přikázal, ať nechají vercajk do soboty nahoře.

Co tedy vlastně dělali ti šikulové na střeše Národního divadla v onen pošmourný pátek? Zinniburg s Jenischem pájeli svod – ten se nacházel v rohu proti Žofínu a Prozatímnímu divadlu. Nečinili tak dlouho – brzy po odchodu Machala si dali „padla“, a zachovali se tak, jako byli zvyklí z jiných střech: vysypali řeřavé uhlíky z kamínek do okapního žlabu, ulili je poctivě (tedy prý) vodou, zatímco pájecí soupravu a ostatní nářadí snesli na půdu. Jak to bylo s tím zalíváním žhavých uhlíků? Pozdější šetření ukázalo, že použili hrnku, který si vypůjčili od pomocníka z malírny (ta se nacházela v půdním prostoru). Není hrnek jako hrnek… Jak veliký byl tenhleten? To se taky řešilo, ale marně. Mohl být jedno–, dvou– i třížejdlíkový. Jeden žejdlík, to máme něco přes třetinu litru. Pro vodu šli (asi) pětkrát. (Zpráva vyšetřovací komise ovšem konstatovala, že dvakrát.) Dřevěné uhlí uhasili tedy zřejmě (a nanejvýš) pěti šesti žejdlíky vody, čili dejme tomu, že dvěma litry. Představme si jednu větší, dvoulitrovou PET láhev. Stačilo to na poměrně značné množství žhnoucího dřevěného uhlí z kamínek? Ještě než ten žhavý materiál uhasili, tak ho prý vysypali do okapního žlabu, a to blíže protějšímu bleskosvodu – čili až v „zadním rohu“ směrem k Divadelní ulici. Proč se přitom namáhali tak daleko? Tato otázka byla při vyšetřování skutečně položena, a Zinniburg na ni odpověděl, že tam byl žlab promáčknutý a stála v něm dešťová voda. Pokud tedy nelhal, tak ložisko požáru bylo zde.

Josef Zítek

Představme si tu situaci: V okapu zčásti naplněném a novu zalitém vodou doutná dřevěné uhlí tak intenzivně, že způsobí vzplanutí dřevěného bednění pod půlmilimetrovým plechem, a to řádově do 60 minut. Bylo něco takového ale vůbec možné? Která z těch drobných neopatrností vyvolala národní tragédii, to se nepodařilo věrojatně zjistit. Pravda, foukal silný vítr. Aniž si toho museli řemeslníci všimnout, mohl zdvihnout pár uhlíků mnohem dřív, třeba v pátek ráno, ne–li dokonce už ve čtvrtek. Ložisko ohně by v tom případě mělo čas dlouho doutnat. Jinak bylo nevysvětlitelné, jak se požár mohl rozšířit tak rychle. Od úst k ústům proto kolovala otázka:
„Nebyl založen úmyslně?“

Úmyslně... Ale proč? V čase vyhrocených vztahů mezi pražskými Němci a Čechy – zvláště mezi vysokoškolskými studenty – to ani zdaleka nebylo protismyslné podezření. V létě roku 1881 to mezi oběma národnostmi v Praze vřelo. Zápas o rozdělení universitu na německou a českou se vedl nejenom slovně, ale i pěstmi. V neděli 26. června osmdesátého prvního roku se studenti porvali ve Hvězdě, kam si německé studentské spolky, takzvaní buršáci, udělali výlet. Den nato pořádali buršové takzvaný komers – schůzi končící pitkou, tentokrát v Konviktě. Do pouličních rvaček muselo zasáhnout na sto četníků. 27. června spolek Austria uskutečnil výlet parníkem do restaurace v Chuchli. Česká mládež tam vtrhla a došlo k regulérní bitvě, při níž se za zpěvu Kde domov můj a Wacht am Rhein převracely stoly a lítaly půllitry, ba i tupláky. Bylo mnoho raněných a taky zatčených. Zatímco o německých studentech soud konstatoval, že se chovali gentlemansky a bezpříkladně zdrženlivě, čtyři čeští posluchači university a jeden technik byli vyloučeni ze studií.

Požár Národního divadla

1. července tedy Češi vytloukli (mimo jiné) čtyřicet jedno okno Stavovského divadla. Proč? Bylo to německé divadlo. Kromě toho to odneslo ještě pár dalších oken ve fyziologickém ústavu university a v bytech několika německých vysokoškolských profesorů. Způsobené škody byly úřady připisovány (a zřejmě právem, protože jiné logické vysvětlení bylo těžké najít) na vrub české části pražské mládeže. „Zub za zub, divadlo za divadlo!“ Ano... co když ten požár byl pomstou? Teď se lze zeptat: bylo by divu, že řetězec pomstychtivosti dosáhl až na střechu Národního divadla? Třeba to tak opravdu bylo... Mohli se najít nějací extrémisté v kyrysnických botách a v placatých cereviskách na hlavách (tedy v této uniformě buršáckých spolků), kteří zapálili. Možné to bylo. Ostatně v kritické době se (jak už víme podle svědků) pohybovali po divadle cizí lidé, nikdy už pak neidentifikovaní.

Rozmanité teorie, že šlo o pomstu a úmysl, měly jisté oprávnění. Naprosto však chyběly důkazy. Ani se po nich nepátralo, úřady se o jiné možné verze případu nezajímaly. Tím méně lze konstruovat nějaká podezření dnes, kdy je dávno ztracena i většina dokumentů, včetně vyšetřovacích spisů. Zmizely vesměs brzy po požáru. Nanejvýš lze krčit rameny a zdvihat obočí. Případ, o kterém se pak mluvilo jako o druhé Bílé hoře, už sotva kdy někdo rozluští.

Klempíři Jennisch a Zinniburg opustili (prý) pracoviště kolem půl páté. Avšak už asi ve čtyři hodiny si jako první všiml dýmu nad Národním voják vyšehradské stráže. To už jsme si říkali. Nevěnoval mu pozornost; za hodinu nato však vzbudil pozornost smíchovských dělníků. Ti už zareagovali, opustili práci a běželi k divadlu. Tady se ale nic nedělo. Všechno bylo pozavíráno. Kdosi prozíravý stiskl blízký požární hlásič. V novinové zprávě mu říkali „automat.“ Zprávy si protiřečí: telegraf v ústředně buďto nereagoval, anebo signál nebyl srozumitelný. V 18 hodin nastoupil noční službu hlídač Jan Kořínek. Při první obchůzce v 18 hodin 18 minut ucítil na 4. galerii pach dýmu. Spěšně vystoupil nad provaziště a spatřil plameny v šíři asi jednoho metru. Přibližně v téže době si kouře všiml sochař Bohuslav Schnirch. Aniž cokoli tušil, pracoval na jednom z průčelních pilířů na svých trigách. Zamířil právě domů, před budovou české spořitelny prohodil pár slov se stavbyvedoucím Kusým, pak jeden z nich vzhlédl. Mysleli, že hoří střecha sousedního Kaurova domu. Oni se rozeběhli k divadlu a pak až do malírny pod střechou. Tam už se nacházel byl službukonající hasič Zahrádka.

Bohuslav Schnirch

A přibíhali i jiní – kominík Borovička, montér Vorel, snad ještě čtyři další osoby. Na půdě bylo tma. Kdosi – jako naschvál – pozavíral okenice, které byly jinak vždy otevřené. Jednu rozrazil hasič sekerkou. Protáhl rozvinuté hadice, byly otevřeny hydranty. Muži krátkou chvíli hasili; plameny a dým se však dřevěným krovem šířily tak rychle, než nezbývalo než prchnout. Ti, kdo vydrželi nejdéle, se museli (v čele se Schnirchem) zachraňovat riskantním únikem po drátu uzemnění hromosvodu. Tlak vody beztak rychle, rapidně poklesl, vlastně se v této výšce účinně stříkat nedalo. Vodojem na Karlově měl kvůli opravám potrubí ve městě polovinu obvyklého stavu vody. Jeho hladina byla minimálně o dva metry níž než střecha divadla.

Zatímco lidé nahoře prchali, zjistil inženýr Zelený (projektant vodovodu v divadle), že na jeviště propadají oharky a žhnoucí kusy dřeva. Zpanikařil a spustil protipožární déšť. Ze zmatku kdosi jiný urval ventily několika hydrantů. Dole v proudech neužitečně vytékala voda, nahoře chyběla. V budově se rozhostila naprostá tma – bylo akutně nezbytné uzavřít plynovod osvětlení. Mělo by se zachránit aspoň hlediště, spustit protipožární opona. Jenže to nešlo. Stálo pod ní vysoké lešení, ze kterého štukatéři zdobili proscénium. To už interiérem probíhali přijíždějící hasiči, vzápětí i chlapi z Podskalí a ještě jiní dobrovolníci.

Chaos zřejmě vrcholil. Prohoříval dřevěný podhled stropu. V tom žáru, tmě a rámusu se nedalo velet. Totální improvizace. Kdo mohl, popadl obraz, křeslo, rekvizitu, kostýmy, a běžel ven. Zapojily se stovky ochotných rukou. Co se dalo zachránit, nosili lidé k budovnici (budovnice byla stavební kancelář), a taky na ostrov Žofín.Vytvořil se řetězec ochoty a obětavosti, ale improvizovaný – organizace chyběla. „Proboha, co je s těmi hasiči?“ Nejeli a nejeli. Jejich role se zvrtla v nezapomenutelnou komedii. Z pětičlenné pohotovosti nadhasiče Junga, působící přímo v Národním divadle, byl přítomen pouze hasič Zahrádka. Pražský profesionální sbor nebyl k dispozici. Toho odpoledne ve vší parádě vyprovázel svého druha Čeňka Diviše na poslední cestě. Populární krasavec a sportovec, mladý nadhasič Diviš, se kvůli avantýrám a z toho plynoucím konfliktům s manželkou před několika dny zastřelil. Pohřební průvod od patologického ústavu na Olšany a zpět trval několik hodin. Kráčeli v něm takřka všichni příslušníci hasičského sboru včetně těch, kteří měli mít službu v Národním divadle.

A tak dříve než pražští byli u ohně venkovští hasiči z blízkého okolí. Sací hadice některých útočných družstev však k hladině Vltavy nedosáhly. Ostatní nebyli zase schopni dostat proud vody na střechu. Když se konečně objevili pražští profesionálové a k požáru se dostavila první ruční stříkačka, bylo po 19. hodině. Jedinou parní stříkačku, která ve městě byla, koupili před nedávnem, dávali ji teprve dohromady, a právě 12. srpna dopoledne s ní hasiči cvičili, učili se rozebírat ji, manipulovat s ní, ale kvůli pohřbu ji už nestihli uvést do pořádku. Mínili stroj smontovat až večer. K Národnímu divadlu dorazili pozdě a bez hadic. Vzápětí se ukázalo, že s sebou nemají dokonce ani uhlí. Parní stříkačka začala sloužit až po 21. hodině, ale to už nemohla ničemu pomoci.

Požár Národního divadla 12. srpna 1881

Bylo to všechno k pláči…V 19 hodin 45 minut prorazil hořící konstrukci střechy bílý ohnivý sloup – vybuchly zbytky plynu. O chvíli později se s hromovým duněním zřídil lustr. Při západu slunce se do nitra hořícího divadla propadl strop včetně zohýbaných železných příčních nosníků střechy. Vrchní část budovy a celek jeviště s hledištěm definitivně podlehly zkáze. Hasiči už snadno dohasili, co dohořívalo; soustředili se na ochranu sousedních domů, zejména Prozatímního divadla. Vyšetřování tragédie, vedené německými úředníky a pak soudci, bylo povrchní, rychlé, takřka nápadně nedbalé. Vina mladých řemeslníků jako by byla známa předem. Za žhářství mohl být až doživotní trest, ale Zinniburg a Jennisch se podle soudního výroku dopustili jen přestupku „nedbalého ošetřování ohně,“ za což byli potrestáni týdnem vězení, zostřeným dvěma dny půstu.

„Zalkej vlasti!“ psaly následujícího dne noviny. „Zastři sobě tvář Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo! Se slzami v očích, s chvějícím srdcem zvěstujeme krajanům svým tuto neočekávanou, strašnou zprávu! Národní naše velké divadlo, tato chlouba a časem jediná potěcha těžce zkoušeného národa našeho, tato práce a starost celých dvou pokolení, tento velkolepý pomník našeho národního znovuzrození — ó zalkejte, kdož máte srdce české! — ono není více, ono je zříceninou!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?