881. schůzka: Malíř milionů obrázků

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Václav Klíč

„Poznal jsem ve svém životě mnoho mužů, kteří byli lepšími lidmi než já a žili v úplné bídě. Proto, prosím, o mých zásluhách mlčte.“

Jenomže to nejde. Toto přání, byť je vyslovil hrdina dnešních Toulek, splnit nemůžeme, protože by to nebylo spravedlivé. Nebylo by to spravedlivé vůči našemu prvnímu velkému karikaturistovi, a hlavně vůči světovému vynálezci hlubotisku, díky němuž byly rozmnoženy miliony obrázků.

Vezměme si takový klíč. On tedy není klíč jako klíč. Rozeznáváme totiž klíč jakožto nástroj ku zamykání neb odemykání zámku (jak praví staré slovníky). Ano, klíčem můžeme nejenom otevírat, nýbrž také uzavírat, přesněji utahovat, kupříkladu matici. A máme tu ještě klíč telegrafický, vynalezený malířem Morsem, který jím mohl vysílat svoje, tedy Morseovy značky. Skoro každý vědní obor má taky svůj klíč. Většinou je to kniha – například botanický klíč. Další klíče jsou hudební – vyberte si, k mání je klíč houslový, a taky basový, a kdyby to nestačilo, tak i violový a tenorový. Gibraltar (kupříkladu) je nazýván klíčem ke Středozemnímu moři. O klíčích volebních a národnostních se už zmiňovat nebudeme. Jeden klíč jsme si však ještě nechali. Tedy: jednoho Klíče. Karla Václava. Malíře. Právě tento Klíč otevřel klíčem svého vynálezu stránky pro miliony knih a časopisů.

Papírně v Hostinném v Podkrkonoší se říká Labský mlýn. To je hranatý tovární barák, ve kterém se vyráběly a dodnes vyrábějí kilometry papíru na knížky, na sešity, a třeba i na balíky. Z jednoho okénka, vedoucího do bytu pro zaměstnance (tamhle… docela nalevo) se ozývá křik. Nikoli dnes, ale 30. května 1841. U Klíčů se narodil kluk.

Karel Klíč v mládí

Ale dlouho tady Klíčovi nezůstali. Majitel papírny dal tatínkovi výpověď, rodina si musela naložit rance na vozík a nevěděla, kam se podít. Najednou se chudák maminka zapotácela. Manžel ji ještě stačil v Hostinném pochovat. Malý Karel vyrůstal u cizích, jinak to nešlo. Jednou ho nějaká tetka upustila na zem, nemluvňátko křičí, ale tetka nehodu před otcem zapře, vůbec prý netuší, proč kluk tak vyvádí. Když se přišlo na to, co se mu stalo, nikdo mu zlámanou nožičku nespravil. A tak se vydal do světa kulhavý.

Je revoluce 1848. Klíčovi jsou už v Praze, u Karlova mostu roste barikáda, někde na jejím vršku stojí Karlův tatínek. Nikdy dřív nic takového neviděl, doma býval ubitý životem, možná právě proto vylezl na tu barikádu. Domů se vrátil zase ubitý. „Policie, otevřete!“ C. k. policajti ho už nepřestali sledovat. Karlovi bylo teprve sedm let, a naháněli mu hrůzu. Tatínkovi také, a tak říkal synkovi – nesmíš se bát, naučím tě nemít strach. A nutil synka, aby v noci chodil na hřbitov. Zdali tahleta svérázná výchova pomohla? Byla tam hrozná tma, kluk viděl všude mezi hroby strašidla, ale efekt to mělo. Z pana Bacha a jeho fízlů strach neměl. Aniž jeho tatínek… jinak by se nebyl kamarádil s Karlem Havlíčkem a Boženou Němcovou. S Havlíčkem si společně recitovali o špiclech:

Ty jejich oslí uši
právě ke koruně dobře sluší.

Pana redaktora potom odvezli do Alp. Nikoli na letní byt, nýbrž do vyhnanství, jak už víme. Havlíček se vrátil domů tak akorát umřít. Tatínek Klíč šel za rakví mezi prvními. To byla jeho největší vzpoura, a možná to bylo to největší, co mohlo svému synkovi dát. Sám byl čím dál chudší. Další kapitola: další příbuzní. Strýc. Nabubřelý svým bohatstvím. Za polívku mu musel Karlík říkat „mockrát děkuju“, za kus chleba „požehnej pane“, za kafe „rucelíbám“. Jednou to už Karel nevydržel: „Radši umřu hlady!“ Strýc ho vyhnal od stolu. Jednou kluka překvapil, jak kreslí. Chtěl vědět co. Karel honem ten papír snědl. Byla to jeho první karikatura – strýc jako nadutý holub na báni s nařvaným voletem.

„Tatínku, budu malířem!“ To prohlásil čtrnáctiletý Karel jednoho dne před svým otcem. Ten se chytil za hlavu a že kluka zavede k panu Marečkovi, tam mu prý kyne budoucnost, obchod se smíšeným zbožím. „Táto, buď sbohem, a odpusť, že jsem utekl.“ Lístek s těmito slovy našel táta doma na stole. „Dám se zapsat na Akademii.“ Táta na to, že mu nepošle ani krejcar, a kluk na to, ne nic nepotřebuje, a ještě otci připsal: „Posílám ti, taťko, pár grošů na přilepšenou, vím, že tě zase vyhodili z práce. Pracuju teď společně s velkými malíři, dokážu namalovat to, co oni. Přivydělávám si.“

První heliogravura Karla Klíče

Ve skutečnosti dřel ve dne na akademii před sádrovými modely… a v noci pak kopíroval za pár krejcarů slavným malířským hvězdám jejich obrazy, to kdyby snad víc zákazníků zatoužilo po originále. Kopíroval, ruka ho brněla, dostával do ní křeč, oči rudé, tenkrát si poprvé pomyslil, jak by bylo skvělé, kdyby nekopírovaly ruce, ale stroje.
„My, profesorský sbor Akademie potvrzujeme, že student Karel Václav Klíč projevil výbornou píli, mravné chování a velké pokroky ve figurální kresbě, a to nejen podle gypsu, ale i podle přírody.“

Pěkné vysvědčení. Podle přírody mimo jiné namaloval taky jednoho z ministrů. Jako osla. Které ministerstvo měl na starosti, to už se neví, nicméně když se vracel domů, už na něj čekali. A prý že s nimi půjde. Na komisařství mu dali papír, inkoust, pero a minutu na rozmyšlenou. Aby prý napsal jména všech svých spoluspiklenců. Za tu minutu nasypal do policajtského kalamáře posýpátko a udělal si z inkoustu výborné lepidlo. A tak ho vyhodili. Z komisařství, z Akademie i z Prahy. Svým způsobem se teď mohl těšit ze svobodného života… ovšem taky z bídy. Místo ministrů maloval lidem pokoje nebo tesal nebožtíkům na hroby anděly, a po hospodách portrétoval pivní bratrstva jako Rembrandt Noční hlídku. Honorář: byl jednotný – teplá večeře. Jednou mu jeden kunčoft připil na zdraví. A že by měl vymyslet nějaké umění i pro ty, kterým v kapse nic nechrastí. To že by byl kumšt. Milion obrázků po krejcárku.

Postup práce při heliogravuře

Za čas se pozapomnělo na zločin se zneuctěným ministrem. Akademie se nad ním smilovala a nechala ho dostudovat. Pak už měl hlad jako akademický malíř.
„Oznamuji P. T. obecenstvu, že zhotovuji podobiznu každé osoby za nepatrnou cenu dvaceti pěti zlatých. Za podobnost ručí zajistí mnou zhotovené podobizny našich národních vůdců Palackého a Havlíčka. K návštěvě zve (též venkovské – stačí poslat poštou fotografie) Karel Klíč, kreslič, v Praze na Mikulášském plácku číslo 16.“

Takže živnost. Taková… umělecká živnost. Žádné zástupy obrazůchtivých se však ne hrnuly. On na ten zapadlý plácek nikdo netrefil. Klíč si tedy vyprosil, aby ho nechali z milosti malovat zákazníky v kamrlíku Anatomického ústavu. Tam to lepší nebylo. Lze si to snadno představit: „Račte k mistru Klíčovi? Tam, prosím – hned vedle pitevny.“ No ale zhotovil – zadarmo – ještě jednoho národního vůdce, kněžnu Libuši. Modelem mu byl obrázek Boženy Němcové.
„Nejdražší hochu!“ Psal mu tatínek. „Ne vlastní vinou a zcela mimořádně jsem se ocitl v tísni.“ Karel se diví, že už zase. A v té tísni je on taky. „Ale vím, jak se to dá změnit. Oba se ruku v ruce dopracujeme solidního postavení. Jistě jsi už jako umělec zaslechl cos o novém převratném umění. Jmenuje se fotografie. Podle mého je to vrchol malířského kumštu. Rychle a levně!“ Jenom kvůli tátovi si synek koupil za poslední peníze Fotografický lexikon, který právě vyšel. No… něco na tom může být… „Synu, nepochybuj vůbec, že já – jako znalec věd chemických, a ty, cvičený kumštýř, dokážeme zázraky. Přijeď! Založený umělecký podnik. Firmu jsem už vymyslel: Raffael.“ A Karel honem ujíždí v malířské haleně do Brna, vybíhá z vlaku, míří do Nové Veselé ulice číslo 145, tam je ta jejich zbrusu nová živnost se jménem génia na štítě.

Heliogravura Tanečnice s tamburínou (Jean-Léon Gérôme)

„Fotografická dílna u Raffaela poroučí se ku zhotovení obrazů všeho druhu i rozměrů, jakož i přemalovaných v oleji. Jeden tucet dva zlaté.“ Tedy umění… Nevíme pravda, zda se veliký Raffael neobracel v hrobě, když se do ateliéru s jeho jménem hrnuli nařvaní feldvéblové, aby se dali zvěčnit. Otec a jeho syn Karel se však ohánějí jako zkušení fotografové. Výdělky jsou víc než dobré. Finanční situace se po dlouhých hubených létech konečně zlepšuje. Práce v ateliéru je hodně, Karel ale nezapomíná, že je především výtvarníkem. Každou volnou chvíli věnuje kreslení. Jeho karikatury vycházejí ve čtrnáctideníku Veselé listy, a také v nedělním příloze listu Politika.

„Karle, včera tě tady hledal nějaký člověk. Myslím, že to souvisí s tvými karikaturami.“ Ještě aby byl od policie. „Dobrý den. Mohl bych prosím mluvit s panem Klíčem? Jmenuji se Szebényi a jsem zástupcem uherské tiskové kanceláře. Viděl jsem vaše kresby… zkrátka, přicházím se zeptat, zda byste s námi nechtěl spolupracovat, myslím, jako výtvarník. Řekněme za takových 300 zlatých měsíčně.“

Karel Klíč opouští Brno (taky aby se zbavil policie), a odjíždí do Budapešti, a tam v krátké době triumfuje. Jeho ostrovtip a malířské umění mu otevírají dveře do nejvyšší uherské společnosti. Přesto se po dvou letech stěhuje do Vídně. Byl ve všem fenomén. Vystupuje v hlavním městě jako koncertní rychlokreslič. Právě dohrává svůj valčík Johann Strauss, potlesk a už se na pódium hrne zázračný malíř. Kreslí zpěvačku, potlesk, tak ji nakreslí ještě jednou, vzhůru nohama. Publikum burácí: „Vivat Klitsch!“ 12. května 1870 žehná farář kostela na Praterstrasse manželskému svazku Karla Klíče a Marie Fischerové. Příštího roku začíná Klíč vydávat svůj vlastní časopis. Humoristische Blätter. Humoristické listy.

Obrázek tištěný hlubotiskem

Bylo tomu už přes čtyři sta let, co Gutenberg vynalezl knihtisk. Rukopisná kniha stála ve středověku tolik jako dům nebo stádo krav, levné tištěné knihy změnily dějiny. Kdo však také dokáže levně a věrně vytisknout obrázky, aby jejich krásu mohly vidět i ty nejobyčejnější oči? Dosud rytci jenom ručně přerývali předlohu do kovové desky. Byla to úmorná a drahá práce. Klíč je malíř a Klíč je taky fotograf, nedává mu spát myšlenka, že se musí podařit přenést fotografii na měděnou desku. Splní se tím jeho dávné přání dát lidem miliony obrázků po krejcárku?

Už probděl stovky nocí, ale s deskou úspěch neměl. Pomalu začal ztrácet zrak. Co když oslepne? Po marných pokusech hodil jednou s notným vztekem měděnou desku do šuplíku, kde měl asfaltový prášek. Zrovna končil rok 1878, přicházela silvestrovská noc. Paní Klíčová jako vždy pozvala společnost veselých hostí. Na zdraví, Klíči! Karel nedopil. Najednou uprostřed zábavy zmizel. Přeběhl dvůr a zapadl do své dílny. Otevřel zásuvku a trhl sebou. Něco se stalo… Vlastně nic. Jenom asfaltový prach jemně dosedl na měděnou desku. Klíčova tvář se rozzářila. Té noci se už k hostům nevrátil. Rozžehl hořák.

Co se dělo v tom kamrlíku uprostřed poslední noci v roce 1878? Klíč přitavil nad plamenem k měděné desce asfaltová zrna. Pak se mu podařilo na desku přenést fotografii. Když slyšel z domu vítání nového roku, začal na desce leptat obraz. Za úsvitu 1. ledna běží Klíč čerstvým sněhem, budí měditiskaře Pisaniho, pod hrozbami ho přinutí, aby ihned udělal otisky. Jsou tak dokonalé, že Pisani, ten známý grobián, zapomněl nadávat. Teprve k polednímu se mistr vrací a nese dárek pro svou ženu – vynález heliogravury. Byl příliš bohémský, než aby se odhodlal k té strašné pouti na patentový úřad. Věřil lidem, a tak mu jeden z nich patent ukradl. Klíčova heliogravura (neboli klíčotypie) dokázala zachytit sametovou měkkost tónů, ale hodila se jen pro tisk na ručním lisu. Tvůrce věděl, že je teprve v polovině cesty, chtěl tisknout ne pár, ale hory obrázků, to však už nedokážou ruce, nýbrž stroj. Jenomže mistr je teď už nedůvěřivý, mlčí, nic nevyzradí. Proto se nikdo nikdy nedověděl, jak a kdy objevil Karel Klíč svůj vynález nejsvětovější – hlubotisk.

Hlubotiskový lis

Rok 1890. Anglie. Karel Klíč sedí v přijímacím pokoji bratří Storeyů v Lancasteru.
„Mému panstvu,“ říká mu tajemník, „mému panstvu patří nejslavnější grafický závod, mister Klish. Náš čas je jako drahokam.“ Klíč mu vložil do rukou cedulku. „Vyřiďte panstvu, že můj vlak nečeká. Na cedulce je napsáno: Vynalezl jsem hlubotiskový stroj.“ Storeyovic panstvo bylo ochotno věnovat tomu podivínovi čtvrt hodiny. Nakonec ho poslouchalo hodinu. A podepsalo s ním smlouvu, načež ho chtěli odvézt na nádraží, aby mu neujel vlak. „Za těchto okolností už tolik nespěchám. Zdržím se déle.“ Zdržel se patnáct let. Svůj hlubotisk zdokonalil. Zjednodušeně lze říct, že to byla heliogravura, kterou však chrlily rychlolisy. Měděnou desku nahradil měděný válec, místo asfaltového prachu mřížka jako včelí plástev. Místo jedné reprodukce celé kopce obrázků. V té době nejdokonalejší reprodukční technika.

„Mister Klish, mé panstvo vás prosí, zda byste laskavě neměl čtvrt hodiny času…“
Bratři Storeyové, majitelé nejslavnějšího grafického závodu, chtějí Klíčovi, svému společníkovi, něco nabídnout. „Zde, prosím, klíč k bráně naší továrny. Je pro vás ze zlata, náš nejdražší Klíči.“
Jeho továrna neměla ve své firemní značce jméno Raffaelovo, ale figuroval v ní jiný mistr: Rembrandt. Rembrandt Intaglio se ten podnik jmenoval. Dělníci ho měli rádi, jenom vrátný, který lidem nadával, ho nemohl cítit. A tak ho jednou Klíč chytil za límec: „Nemáte právo být hrubý na mé boys. Jsou to gentlemani a nedostávají plat zadarmo. Budete s nimi podle toho jednat!“ Tímhle klíčem si Karel Klíč už otevřel úplně cestu k jejich srdcím. Dokonalé tisky firmy Rembrandt Intaglio byly po řadu let bez konkurence. Až na přelomu 19. a 20. století se rotační hlubotisk rozšířil po celé Evropě. V roce 1903 se rozeběhl první hlubotiskový stroj i ve Spojených státech.

Pamětní deska umístěná na měšťanském domě v Hostinném na Náměstí

Domů do Čech se už kulhavý tulák nikdy nevrátil. Po první světové válce byl připočten k Rakušanům a všechno mu bylo ochotně zabaveno. Z Prahy mu posílali trochu jídla a z Anglie uhlí. Peníze se cestou ztratily. Klíč říkal: „Vídeň mi připadá jako macecha, Praha jako maminka.“ Nicméně ve svých šedesáti letech, když opouští Anglii, tak se nestěhuje do Prahy, ale do Vídně. Tady v tiché vile, obklopené velkou zahradou, stráví zbývajících dvacet pět let svého života. Zemřel skoro úplně slepý 16. listopadu 1926 ve Vídni. Bylo mu osmdesát pět let.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová