882. schůzka: Muž, který dostal pomník omylem

„Tak jako hledající zlato v Kalifornii marně často celá pole prohází, podobně musí také sběratel rostlin často celý prales projíti, hladem a žízní trápen, než konečně cennou, krásnou nějakou rostlinu nalezne!“

Nevíme, kolik bychom napočítali lidí, kteří by si zasloužili nějaký ten pomník… pomníček… či aspoň pamětní desku. Bylo by jich nejspíš hodně,– leč jen málokteří z nich se dočkali. Tedy – oni se nedočkali, ale – dejme tomu: jejich památka se dočkala. Dějiny však znají případ, a dlužno dodat, že jsou to naše dějiny, že jistý člověk dostal pomník omylem.

Bylo to nějak takhle po roce 1880, kdy se usnesli přírodopiscové čeští… že by bylo záhodno uctít památku někoho významného… a že tím někým významným by mohl být biolog Jan Svatopluk Presl. Když uctít, tak uctít. Ale jak? Pomníkem přece. Výborně! Leč hned na začátku se objevil zádrhel. Ne že by nebyl pískovec, byl, ani sochař nescházel, ba majzlík mu nechyběl – ten zádrhel byl zcela jiného druhu. V té době měl být postaven úplně jiný pomník úplně jinému významnému Čechovi, vynálezci lodního šroubu Josefu Resselovi. Leč zjistilo se, že Josef Ressel má dosud ve Vídni potomky, kteří tam žijí dost chudobně a že by tudíž bylo moudřejší peníze určené na pomník dát jim. Mezitím bylo vybráno místo pro pomník Janu Svatopluku Preslovi. Na Karlově náměstí, nedaleko botanické zahrady. Jenomže v té době už byl zhotoven z příspěvků našich i zahraničních zahradníků pomník jistému Benediktu Roezlovi.

Benedikt Roezl|foto:ČTK

Jakým činem proslavil onen Roezl český národ? Časopis Zlatá Praha o něm napsal: „Byl to skromný muž, který kdesi v Americe nalezl orchideje a uvedl je do obchodu.“ Když sochař Zoula dokončil jeho pískovcovou sochu, začalo se pro ni hledat místo. A vtom si jakási moudrá hlava vzpomněla (bezpochyby to byl rodák z legendárního Kocourkova), že přece takovéhle místo je už ouředně zjištěno a chváleno, a to v Praze na Karlově náměstí! Tam měl sice přece stát Presl, Jan Svatopluk, uvažovalo se taky o Resselovi, Josefovi, jenomže někdo se přeslechl, nebo se přepsal, zkrátka to zvojtil, a to, co bylo slibováno Preslovi, a co bylo odepřeno Resselovi, dostal nakonec Roezl. (To je možné snad jenom u nás…)

Autor článku ve Zlaté Praze si neodpustil štiplavou poznámku: „Architekt, který podstavec a okolí pomníku upravoval, nejspíš si zaměnil Roezla s Preslem a vyzvedl sochu bodrého zahradníka jako nějakého hrdinu meče či pera, a ze zamýšleného památníku, jemuž by bývalo bylo zcela dobře někde v zeleném zákoutí křovin (ze kterých by dobrosrdečně a nepovzneseně zíral), stal se opravdový monument, jaký v Praze dosud nemá ani Hus, ani Žižka, ani Jiřík z Poděbrad, ani Palacký, ani Dobrovský, ani Havlíček, ani Neruda, ani – co já vím, komu jsme ještě pomník dlužni anebo na čí pomník se v tu chvíli u nás pomalounku vybírá!“

Ten článek vyšel v roce 1897. Od té doby se dost změnilo, nějaké pomníky přibyly, jiné zase naopak zmizely, některé z nich opakovaně přibyly i zmizely. Ne všichni ze slovutných uvedených Čechů a ještě další stejně slovutní svůj pomník dnes mají. Zahradník Benedikt Roezl však ano.

Horoměřice. Taky se jim říká Horoměřice u Prahy, protože jsou skutečně od Prahy obrazně řečeno co by kamenem dohodil. 13. srpna 1824 (toho třináctého bylo ještě ke všemu v pátek) se v Horoměřicích narodilo zahradníkovi premonstrátského velkostatku dítě. Narození dítěte je sice radost, ovšem tohle nebyla radost, to bylo přímo nadšení. Může se snad někdo divit? Byl to kluk. Po čtyřech dcerách. Nejmladší z rodu Roezlů. Dítě pokřtili Blahoslav. Ovšem v latinské podobě. To znamená Benedikt.

Horoměřice, Pátek nad Ohří, Děčín, Halič, Vídeň, Telč. To by mohla být zajímavá cestovatelská trasa, leč v našem případě představuje 20 let lidského života, toho, který patřil našemu Benediktu Roezlovi. Povoláním – zahradník. I tatík jím byl, a jeho příklad hrál možná taky roli, ale Benka (tak mu doma říkali... Benek), tedy Benka hrozně všechny ty mrkvičky, petržele, celery, ale hlavně květiny bavily. Bavily ho natolik, že kvůli nim (teď už myslím rostliny obecně) se nakonec dráhy zahradníka vzdal. A stal se botanikem.

Botanika je krásná věda, záslužná a úctyhodná, jenže... uživí–li? Přece jenom – být zahradníkem, dokonce panským zahradníkem, to přece musela být dočista jinačí existence! Benediktovi to bylo asi taky jasné, proto se načas k zahradnictví vrátil. Do Telče. Za pár měsíců si dokázal naspořit 150 zlatých. A to byly nějaké peníze. S takovým obnosem se už dalo něco podniknout. Například dát se na cesty. Nikoli jako turista, jako vědec. Roezl měl předpoklady (kromě těch finančních). Za prvé: úžasná paměť. Pamatoval si do nejmenších a značně překvapujících podrobností to, co jednou uslyšel. Za druhé: znal perfektně všechny evropské rostliny. Dovedl určit přesně botanický druh podle květů, podle listů a třeba i podle semen. Za třetí: měl nadání na jazyky, ovládal osm řečí: češtinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, polštinu, ruštinu, vlámštinu, nizozemštinu. Bylo mu dvaadvacet let. S takovými předpoklady se před ním svět přímo otevíral dokořán.

Nejprve to zkusil v Děčíně, v zahradě hraběte Thuna. Odtud si to namířil do předhůří Karpat, do Haliče – tam měl svoje zahrady hrabě Pawlikowski. Kraloval jim Čech Josef Blažek. Ten umožnil mladému Roezlovi poznat nejenom všechny rostliny obsáhlé Pawlikowského sbírky, ale zasvětil ho i do všech tajů jejich ošetřování a pěstování. Pak ale dostal možnost pracovat v zahradách Karla Hügela ve Vídni, které byly pověstné rozsáhlou kolekcí rostlin z celého světa. „Roezlovi byly svěřovány nejchoulostivější práce,“ píše se v jeho životopise, který sepsal Vojtěch Lev. „Měl na starosti množení vzácných cizokrajných rostlin. Překvapoval své představené novými způsoby množení. U různých druhů se mu podařilo vypěstovat nové odrůdy. Přitom přišel na myšlenku pomáhat vzrůstu rostlin tím, že je ozařoval umělým světlem. To byl tehdy objev, kterému se podivovali i význační vídeňští odborníci.“

Po nějaké době se rozhodl, že požádá o práci v zahradnictví Ludvíka van Houtteho v belgickém Gentu. Což byla jednička mezi evropskými zahradnickými podniky. Po pravdě, když do Gentu dorazil, provázely ho pochybovačné hlasy jako: „Copak ten neznámý Čecháček může umět? Vždyť v té jeho zemi rostou beztak jenom brambory?“ Leč podle výčtu Roezlových vědomostí lze soudit, že těm Belgičánkům brzy zmrzl úsměv na rtech. My tedy nevíme, co jim mrzlo, ale po jednom týdnu zkoušky se z toho Čecháčka vyklubal takový profesionál, že sám pan šéf za ním zašel, stiskl mu ruku a pravil: „Jsem s vámi spokojen. Přijímám vás.“ Na mzdu byl sice o méně štědrý než na rukoudání, ale i ten plat mu nakonec zvýšil a jmenoval ho vedoucím nejdůležitějšího oddělení svého podniku. Nestal se pokladníkem, jak by našinec předpokládal, nýbrž něčím daleko významnějším. Alespoň pro van Houtteho. Šéfem oddělení orchidejí.

„Pojedete do Anglie, menner Roezl. Nakoupíte tam sazenice některých nových rostlin, došlých ze střední Ameriky. Hlavně orchidejí!“ A Benedikt jel. Jakpak by nejel. Vždyť se začal naplňovat jeho sen. Alespoň část snu. Vyjet do ciziny. Za orchidejemi.
Když se Benedikt vrátil domů, jako do Belgie, tak ho čekalo překvapení. Van Houtteho závod – neexistoval. Žádný krach, bankrot či konkurs, nic z toho. Zahradnictví povýšilo mezitím na státní zahradnickou školu. A její ředitel, van Houtte, navrhl jako svého náměstka… čtyřiadvacetiletého Čecha Benedikta Roezla. Kariéra. Pro kluka s několika třídami obecné školy bezesporu. Všechno, co se naučil, se naučil sám. Na Gent rád vzpomínal. Tady se stal někým. A pak – právě zde se mu staly životně osudovými dvě rostliny.

Tou první byla orchidej, ta druhá se jmenovala ramie. Boehmeria tenacissima. Dvouděložná rostlina z čeledi kopřivovitých… metr osmdesát vysoká… se zdužnatělými kořeny. Na rozdíl od orchideje žádná krasavice. A proč se do ní pan náměstek Roezl zakoukal? Do kopřivy? Ramie má pevná, lesklá, dlouhá vlákna. Získávají se ze stonku. Když uschnou, lze je spřádat jako bavlnu. Ramii lze pěstovat v krajích, kde je chladněji, než vyžadují bavlníkové plantáže. Jemnost a pevnost jejích vláken je dokonce lepší než u bavlny. Což takhle zkusit ji pěstovat ve velkém? Přesně tuhletu otázku si Roezl položil, a hned začal hledat vhodné místo, kde ramii pěstovat. V nejhustěji osídlené evropské zemi Belgii to by to asi byl problém; tak si vzal do hlavy, že to zkusí v Americe. 1. března 1855 vstoupil s lodním lístkem, nějakými těmi penězi a nákladem sazenic vzácných rostlin (hlavně orchidejí a ramií) na palubu plachetnice. Vzhůru na Západ!

Když si odmyslíme závratnou kariéru, nepřipadá nám život Benedikta Roezla nějak románově pestrý a dobrodružný. I když… vezmeme–li v úvahu pobyt v americkém městě New Orleans zrovna v době, kdy bylo zaplaveno rozvodněnou Mississippi, anebo když zjistil, že skoro všechny rostliny dvouměsíční plavba z Evropy do Ameriky poničila a udržela se jenom ramiová semena, a co třeba když objevil v Mexiku jenom samé skály se zakrnělými borovicemi a křovisky – rozhodně žádný zahradnický ráj? A kupříkladu co takové zatčení okamžitě po příjezdu do mexického vnitrozemí pro podezření ze špionáže? Tohle všechno Roezl zažil, a bylo toho ještě mnohem víc. Zatčen byl kupříkladu dvakrát. Ovšem na druhé straně se zase stal velitelem obrany v přístavu Santecomapanu. Když se s Mexikem loučil, pojmenovali po něm to nejkrásnější nábřeží: Callé de don Benito. Benediktova třída.

Ramie – skvělá konkurence bavlny! Ramie – budoucnost textilního průmyslu! Ramie – objev 19.století! Ramie byla jeho osud. Vydal se kvůli ní na Kubu, aby v Havaně předvedl stroj na zpracování ramiových vláken. Zkoušel taky, jestli by si ten stroj poradil i s vlákny z americké agáve. Možná v tom byl nějaký nekalý úmysl, možná že ne, snad to byla nešťastná náhoda, ale... Některé šrouby byly ve stroji utaženy víc než bylo zapotřebí, a když Roezl spustil stroj, roztočily se válce takovou silou, že vtáhly mezi sebe Roezlovu ruku a doslova mu ji rozmačkaly až po loket. Od té doby z něj byl El Moches – Jednoruký. Nebyl to však konec jeho snu. Ani taková rána 44letého Roezla neporazila. Zavedl na Kubě ramiové plantáže, postavil závody a dílny na výrobu vláken a tkaniny, zasloužil se o přádelny. Díky němu mohla Kuba dodávat světu krásný jemný batist podobný tomu čínskému.

A byly tady ještě další Roezlovy sny. Přece neměl jenom ten jeden, ramiový. On si v sobě hýčkal ještě jeden, tedy přinejmenším – ten cestovatelský. Snil o tom vydat se napříč Amerikou, cestovat horami, pouštěmi, savanou, pralesem, objevovat a sbírat semena a rostliny, posílat nové okrasné exempláře, hlavně orchideje, do Evropy velkým zahradnickým závodům. Stal se nejznámějším lovcem orchidejí. Však byl také nazýván „králem orchidejí“. Jeho objevům dávali botanici jména s přídavkem „Roezli“ – pokud je nepokřtil Roezl sám podle místa nálezu nebo podle některého slavného botanika. Rostlin nazvaných Roezlovým jménem je v botanice přes čtyřicet. Cattleya roezli... Cypripedium roezli... Brahea roezli... Zamia roezli... Rubus roezli... a dokonce celý druh orchidejí Roezliana. Jenom modrá orchidej po něm jméno nenese. Roezl se o ní dozvěděl od jednoho Indiána. Ten mu prozradil, že pod sopkou Colimou v Ekvádoru je malé údolí s horkým pramenem, ze kterého vystupuje pára. Tady a nikde jinde se nachází modrá orchidej. Indiáni ji považovali za posvátný květ. Roezlovi se podařilo získat jednu jedinou rostlinu tmavomodré barvy. Na víc nebyl čas – Colima začala soptit. Roezl ale neměl vyhráno. V Evropě hlíza modré orchideje zplesnivěla a neujala se. Jediná modrá orchidej na světě – a poslední.

Benedikt Roezl pronikal především do málo známých nebo úplně neznámých končin. Nikdo v té době neprocestoval severní, střední a jižní Ameriku tak důkladně jako on. Toulal se dvacet tři léta. Cestoval většinou pěšky, případně na koni nebo na mezku, na kterých přepravoval i bedny se semeny, sazenicemi a květy. Jako jednoruký nenosil pušku a ani ji nikdy nepotřeboval, s domorodci vycházel výborně. Po celé Americe se o něm rozšířila pověst jako o dobrém člověku. Říkali mu Jednoruký anebo také Muž bez pušky. Někdy se pralesem nesl i jeho zpěv. Zpíval si Kde domov můj.

Ještě jedné zajímavosti bychom si měli všimnout. Hlavní město Mexika se jmenuje Mexico City – nebo španělsky Ciudad de Mexico. Neoficiálně se ale mu říká „Město v eukalyptech.“ Není tam snad jediná ulice, ve které by eukalypty neboli blahovičníky nerostly. Celé Mexico City vypadá jako jedna obrovská zahrada, protože eukalypty kvetou skoro bez přestání. A co to má společného s Roezlem? Po třiadvaceti letech toulek Amerikou se Benedikt vracel domů. Mexická republika mu ústy svého prezidenta Sebastiana Lerda de Tejady navrhla krásné rozloučení: aby během jednoho roku zde založil veřejné sady, stromořadí v ulicích s nějakým hodně kvetoucím druhem stromů... široké, zelené plochy, vodotrysky, umělá jezírka...

Roezl tu nabídku přijal, a stihl to za osm měsíců. Městem v eukalyptech je Mexiko City dodnes. Do své rodné země se Benedikt Roezl vrátil v roce 1875. Bylo mu přes padesát let. Usadil se v Praze na Smíchově a žil dál svým světem rostlin. Publikoval články o jihoamerické flóře, předával zkušenosti u nás i v zahraničí, dostávalo se mu četných poct. V jedenašedesáti letech umírá. 14. října 1885 vyvěsili na domě číslo popisné 516 v Praze na Smíchově černý prapor. Kdo zemřel? „Ále... majitel tady tohohle domu. Nějak pan Roezl... Benedikt Roezl.“ Muž, který svůj pomník dostal omylem.