883. schůzka: Byl jsem nejslavnější

V ničem by nevynikal a proto by svým rodičům nepůsobil starosti. Co si však počít s jeho touhou kreslit a malovat? K čemu je to dobré?

Narodil se 5. března roku 1851 na samotě, jíž se říkalo Železný Hamr a která se nacházela na území dnešního západočeského města Třemošné. Otec koval lopaty a vyráběl pily, matka vyšívala pleny a plachetky na hlavu.

Když si majitel hamru pořídil stroj, o kterém si Václavův otec myslel, že mu odejme práci, se svým zaměstnavatelem se ve zlém rozkmotřil. Od té doby nastalo harcování po plzeňském venkovu. Než otec zakotvil u Ringhoffera na Smíchově, zkusil to ještě v plaských a v darovských hutích, ale pak se přestěhoval s rodinou do Košíř. Tam Brožíkovi žili mezi stejnými proletáři jako byli sami, a přesto se cítili ještě odstrčenějšími. Trpěli tím, že je zdejší lidé považovali za venkovské prosťáčky. „Všechny tyto pocity se v malém Václavovi, který byl nejmladší ze šesti dětí, ukládaly a formovaly jeho touhy i vzdory,“ píše autorka monografie o Václavu Brožíkovi dr. Zora Dvořáková. „Během jeho drsného dětství, které ho nadto ještě poznamenalo poďobanou tváří od neštovic, se střídal matčin křik s otcovým hněvem. Otec se vracíval domů otupělý namáhavou dřinou, toužil po odpočinku, ale doma jej čekala rozčilená žena, které děti přerůstaly přes hlavu a která mu vyčítala, že nemá z čeho uvařit.“

Brožíkovic děti byly přitom šikovné, bystré, měly talent. Nejstarší z chlapců, František, byl vybrán, aby se vyučil typografem – byl vášnivým čtenářem, pokoušel se psát i verše. Jan byl dobrý kreslíř, který se pořád motal kolem divadelních společností – na divadle se mohl převtělovat, být na chvíli někým jiným. Rodiče se s ním dost nazlobili – když se pak u Václava objevil výtvarný talent, tak jim došla trpělivost. Tím spíš, že když skončil školní docházku, živil se Václav různým podělkováním. Pochopení našel jenom u bratra Františka, který ho jednoho dne zavedl do litografické dílny na Malé Straně – tady se konečně dostal k práci, která ho těšila. Jenomže to už se psal rok 1866, a když se ve zmatku prusko–rakouské války hodně podniků zavíralo, zachoval se tak i majitel malostranské dílny.

Patnáctiletý Václav se toulal pražskými ulicemi, a tam zjistil, že do pruského okupačního vojska narukovali i Poláci z Poznaně a on si je začal kreslit. Ti si toho všimli, a když se s nimi domluvil, začal jim posluhovat. Dali mu najíst a dostal od nich nějaké peníze. V očích rodičů i sousedů však byl pořád v nejlepším případě podivínem, o kterém si říkali – s tím to nedopadne dobře! Jediný, kdo si to nemyslel a už delší dobu si toho chlapce všímal, byl košířský sládek Pavel Vnouček. Do jeho vily Mlynářky ho jednou přivedl syn, který se s Václavem skamarádil. Sládek byl v očích košířských chuďasů boháč a pán. Rozhodl se, že chlapci pomůže. Možná v tom bylo něco z dobroty jeho srdce, anebo si pohrával s myšlenkou, že mecenášství dodá jeho osobě lesku – co kdyby to ten kluk Brožíků nakonec přece jenom někam dotáhl? Pak by to byla dobrá investice…

Vnouček Václavovi navrhl, aby pro majora pražského sboru městských granátníků vymaloval kroje sboru ve všech variantách, jak se během doby vyvíjely. Udělat takovouhle nabídku šestnáctiletému klukovi nebyla zase tak velká dobročinnost, jak se na první pohled zdálo. Objednavatel správně předpokládal, že mládenec odvede pečlivou práci, aniž za to bude požadovat patřičnou odměnu, a zároveň se ukáže, jestli chlapcovo zaujetí věnovat se malování je opravdové. S jeho prací panovala spokojenost – proto Vnouček představil svého chráněnce řediteli pražské Akademie Trenkwaldovi. Ten ho však na školu vzít nemohl – ne že by Václav neměl talent, ale chyběla mu školní průprava. A tak ho Vnouček odvedl do vyučovacího ústavu, ve kterém zasedl do lavic se žáky o tři až čtyři roky mladšími a v učení doháněl to, co už dávno měl vědět. Mohl se spolehnout na svou dobrou paměť. Po několika měsících získal vysvědčení, na jehož základě byl přijat na výtvarnou Akademii. Od toho dne každé ráno – mimo neděle a prázdniny – chodíval do Klementina, kde Akademie sídlila, přes řetězový most, a když bylo dost brzy, ještě si zaskočil k Lehmanonovu závodu u Poříčské brány. Tam za výlohou bylo vždycky vystaveno dílo některého známého malíře. Stával tam dlouho a studoval na obraze každý tah štětce. Na Akademii dřel stejným způsobem jako ve vyučovacím ústavu. Nechtěl promarnit ani hodinu svého života. Důkazem jeho talentu a píle byl obraz Evy Popelové z Lobkovic. Všichni ho nabádali k trpělivosti, jenomže to bylo to jediné, čeho se mu vůbec nedostávalo. Zacpával si uši před takovými radami, jako že trpělivost růže přináší, nebo že nesnáze člověka zocelují. Ve svém věku nechtěl být ani zocelený ani moudrý. On chtěl mít úspěch.

Ochrana sládka Vnoučka a ředitele Hausera z něho zpočátku udělala vděčného a poslušného žáka, ale později ho tížila. Jako by se stal jejich majetkem… Rozhodovali o něm, aniž se ho zeptali na jeho názor. V malostranské Měšťanské besedě uspořádali v jeho prospěch sbírku, aby mohlo být zapraveno jeho školné i výlohy za kreslicí potřeby. Když všem děkoval, necítil radost, ale ponížení. Proto říkával svému příteli, malíři Josefu Tulkovi: „Buď rád, že máš práci u fotografa Eckerta. Nebo si myslíš, že by ses cítil líp, kdyby se ve tvůj prospěch pořádaly sbírky?“

Václav Brožík v Praze nedostudoval, odejel po Drážďan. Několik měsíců o sobě nedal vědět. Vyprávělo se o něm, že zmizel. Prožíval těžké období. Měl konflikty s profesory, žil z ruky do úst. Horečně zpracovával námět, který ho zaujal už v Praze a teď se stal jeho posedlostí. Maloval Svatební průvod Záviše z Falkenštejna s královnou Kunhutou. Vytvořil ho v krátké době za otřesných podmínek. Ve studené světnici zůstával sám se svou prací, hladověl a mrzl. Domů rodičům napsal, až když byl s obrazem hotov:

„Frantík, který mi jediný rozumí, není doma, Vás jsem rmoutit nechtěl a těšit jsem Vás neměl čím, zkusil jsem tuto zimu jako pes. Mrazy tu byly 16, 18 stupňů, to je u nás málokdy, a v tom jsem často v nevytopeném pokoji maloval celý den zabalený v dece jako had v menažérii. Ale co je po těch maličkostech, po vší hlouposti – teď jsem hotov, provždy hotov, radujte se se mnou, už se neztratím. Ani byste nevěřili, jak zblázněno je zdejší obecenstvo do mého obrazu na výstavě. Objednání rozmanitá jen se sypou, takže bych musel mít zrovna tiskárnu, abych všem vyhověl.“

Se svým úspěchem to nepřeháněl. Návštěvníky drážďanské výstavy uvedl ten obraz v hotové nadšení. A byl skvěle prodán – za 550 tolarů. Když se pak Záviš s Kulhutou objevili v Praze, švihnutím kouzelného proutku se stal z Brožíka známý malíř. Ještě před pár měsíci běžela po Praze zaručená zpráva, že skončil špatně. Spolčil se prý s nějakou pochybnou partou. Pro dluhy je ve vězení. A kdoví, jestli vůbec ještě žije… Otec se vyhýbal sousedům, aby nemusel odpovídat na otázky, kam se poděl ten jejich umělec. A teď najednou je slavný a jeho dílo je vystaveno na žofínském salonu. V této situaci mu navrhl František Ženíšek, aby Prahu nechal za zády a jel s ním na venkov. Jeho spolužák z reálky Alexandr Brandejs ho v Suchdole rád uvidí. Brožík bez rozmyšlení poslechl. Sbalil skicář, něco barev a roli plátna a vyrazil do Suchdola.

Alexandr Brendejs byl nájemcem sucholského statku. Obýval velké jednopatrové stavení, k němuž se družily maštale, chlévy a stodoly. Statek stál na náhorní plošině, odkud bylo za jasných dní vidět až k Řípu. Cesta odtud klesala k Roztokám na levém břehu Vltavy. Na statku Alexandra Brandejse pobýval často Mikoláš Aleš. V klidu tu namaloval historický obraz, líčící setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Skoro každou neděli se tu sešla větší společnost. Přijížděl Myslbek i Ženíšek, Liška a ještě někteří další. V jídelně zasedli k prostřenému stolu. Voněla tu pečená kachna, sliny se sbíhaly nad zajícem na smetaně, oči se smály na švestkové knedlíky, sypané mákem. „Pražští umělci u Brandejse našli vždycky dveře dokořán. Mohli tu podle libosti malovat zbaveni starostí, jak si zaopatřit živobytí. Brandejsovu štědrost opláceli různě. Aleš mu vymaloval výplně jeho nábytku. Nechávali mu tady své obrazy a skici. Nikdo jim nepřipomínal, že mu jsou něco dlužni. Ani nekalkuloval, zda jejich obrazy jednou zpeněží.“

Brožíkovi se tady líbilo, zdejší kraj ho zajímal. V Roztokách žil doktor Rýzner, který v Úněticích, na Žalově a na Levém Hradci vykopal různé předměty z dob slovanského osídlení. Česká historie všechny vzrušovala. Každý chtěl namalovat velký historický obraz, kterým oslaví svou vlast. O takovém obraze mluvil Brožík, Aleš, Ženíšek i Liška. V Suchdole se Brožík cítil dobře, ale – „není nad Paříž. Tam je malířů jako naseto. Každý se živí, jak to jde. Není to snadný život, ale nikdo nikoho tam nesekýruje.“ Toužil po Paříži. „Co mám dělat? Stále myslím na Paříž.“

Brožíkovým velkým dnem se v květnu 1878 stalo otevření pařížského Salonu, veřejné výtvarné přehlídky – ta mívala ve Francii až milionovou návštěvnost. Obávaný dobový kritik Paul Mantz označil Svatební poselstvo krále Ladislava na francouzském dvoře (obraz, který Brožík pro Salon namaloval) za nejlepší historické dílo celé výstavy. Brožíkovo plátno bylo oceněno zlatou medailí pro zahraniční umělce. Koupil je Charles Sedelmeyer, v Paříži usedlý Němec, obchodník s obrazy. Rád vzbuzoval zdání coby ochránce mladých umělců, ale když začal jednat s Brožíkem o zadání nového obrazu, byl z něho rázem střízlivý obchodník, který moc dobře věděl, co chce a byl si předem jist, že dosáhne svého. Svou obchodní zdatností Brožíka ohromoval.

Byl vyhledáván nejenom milovníky umění z Francie a ostatních evropských států, ale přicházeli k němu i zámožní zákazníci ze zámoří. „Krátce po koupi jeho Svatebního poselství k francouzskému dvoru,“ píše dr. Zora Dvořáková ve své knize o Brožíkovi, „si Sedelmayer pozval mladého českého malíře k sobě. Vyptal se ho na poměry, ve kterých žije, a také chtěl vědět, jestli se trvale usadí v Paříži. Když Brožík přikývl, Sedelmayer prohlásil, že mu vytvoří podmínky, jaké musí mít každý renomovaný umělec. Musí mít velký, prostorný a pěkně zařízený ateliér. Sám se o to postará. Ateliér ho musí reprezentovat. Sedelmayer měl pro něho připravených několik objednávek. O jeho obrazy se zajímali v Americe i v Austrálii. Brožíkova představa, že jeho obrazy budou viset na stěnách paláců a muzeí celého světa, se měla stát skutkem.“

Jednoho dne se Sedelmayer zastavil v Brožíkově ateliéru a vyzval ho, aby k nim přišel na večeři. Chtěl ho seznámit se svou rodinou. Tu tvořily kromě manželky čtyři mladé dámy. Sedelmayerovy dcery. Dokonalé Pařížanky. Svižné, elegantní, vtipné. I Hermína Josefa, které říkali Mína… sedmnáctiletá… a snad ze všech nejpůvabnější. Ještě než odejel na studijní cestu do Nizozemí, začalo se v Paříži povídat, že si Brožík bude Mínu Sedelmayerovou brát za ženu. Sedelmayer nabídl malíři partnerství, což Brožíkovi dovolilo život na vysoké noze, a sňatkem s Mínou byl kontrakt zcela zpečetěn. I díky tchánově propagaci sklízel jeden úspěch za druhým. Mína sice nevěděla úplně přesně, co k Brožíkovi cítí; nepochybně jí byl milý, oceňovala jeho upřímnost, obdivovala jeho nadání a pracovitost, ale žádná velká láska to nebyla. Otec si však přál, aby k tomu sňatku došlo – a to bylo hlavní. Nevěstino věno činilo 400 000 marek. Sedelmayer ovšem pečlivě zaznamenával všechna vydání, která měl s Míniným sňatkem, a když skončil čas radovánek, přišel za Brožíkem a vyjmenoval mu několik zakázek, které mezitím sjednal. Ten se s velkým zaujetím pustil do práce. Neměl zdání, že v něm tchán vidí oře, který bude od nynějška táhnout a táhnout. Vrhl se s nadšením do nových obrazů, protože se domníval, že si vydělá spoustu peněz a ty mu umožní, aby maloval to, co musí vytvořit z vlastní potřeby a z vlastního přesvědčení – aby později mohl namalovat velká historická plátna z nejslavnějších období českých dějin.

Tchán s uspokojením pozoroval jeho pracovní elán. „Chlapče, v tobě je veliký kapitál,“ možná si pro sebe říkal. „Jen pracuj, mám u tebe nějaké pohledávky. A Mína bude mít stále větší nároky, já ji dobře znám, a ty je musíš uspokojit. Je třeba využít poptávky, kterou jsi svými obrazy vyvolal a která zatím stoupá. Pracuj! Od rána do večera!“ Brožíkovi nepřišlo na mysl, že to bylo vůči němu nemilosrdné. Byl přesvědčen, že prožívá nejšťastnější období svého života.

Jeho tématický záběr byl velmi široký. Maloval vznešené návštěvníky svého ateliéru, elegantní Pařížanky, galantní scény milostného vyznání, i hřbitov Père Lachaise, kde za měsíční noc mezi hroby prodlévá opuštěná žena. Mína sledovala pečlivě manželovy zakázky, ale když začal mluvit o svém uměleckém snu, o tom, jak namaluje obraz, v němž hlavní postavou bude Mistr Jan Hus, přerušila ho věcně: „A tenhle obraz objednal kdo?“ „Nikdo. Ten namaluji pro svůj národ.“ „Cože? Ty budeš měsíce pracovat na díle, o kterém nemáš jistotu, že ho obratem prodáš?“ O čem to její muž hovoří? Proč tolik mluví o slavné české minulosti a o jakémsi národním obrození? Proti Francii byla jeho vlast malá a nevýznamná. Kdo by o ní věděl, kdyby nebyla součástí habsburské monarchie?

Po nocích si Brožík četl v Palackého Dějinách. Kapitolu Mistr Hus a sbor kostnický přečetl tolikrát, že ji uměl skoro nazpaměť. V deskách se mu vršily návrhy postav Jana Husa, císaře Zikmunda, českých pánů, kteří Husa provázeli na cestě do Kostnice – Václava z Dubé, Jana z Chlumu, mistra Jana Kardinála z Rejnštejna, Petra z Mladoňovic. Studoval dobové rytiny a zobrazené této církevní události. Cenné podklady objevil i v pařížské knihovně.

Ačkoli se po požáru Národního divadla zdálo, že je vše ztraceno, nebylo tomu tak. Ještě téhož večera se začalo na Národní vybírat. Obnovené divadlo bylo slavnostně otevřeno 18. listopadu 1883 a v dalších měsících začaly jezdit takzvané divadelní vlaky, které přivážely návštěvníky z nejodlehlejších koutů Čech, Moravy a Slezska. Koncem roku 1885 však k návštěvě divadla přibyl ještě jeden bod programu. Cestující, kteří se vyhrnuli před nádraží Františka Josefa, zamířili na Staroměstské náměstí. Ještě budou mít čas, aby si před divadelním představením zašli do hospůdek – napřed se však musejí dostat do Staroměstské radnice. Tam je však ohromil zástup lidí, který přešlapoval pod věží a jenom zvolna se sunul vpřed. Ti, kteří z radnice vycházeli, měli vážné tváře. Někdo řekl, že byl z toho jak u vyjedení, jiný prohlásil,. že se mu z toho hlava zatočila. Další tvrdili, že se na to musejí podívat několikrát, aby si všimli všech detailů.

Mezi čekajícími stoupala zvědavost. Zástup šuměl hovorem, někteří reptali, že se to strašně protahuje, ale neodešel nikdo. Jakmile však vstoupili do síně, v níž byl vystaven Brožíkův obraz Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým, zmlkli. Měli pocit, že se ocitli v jakési svatyni a že jsou účastníky velké a tragické chvíle.

O tom obraze si už leccos přečetli v novinách, ale že je to tak mohutné dílo, to si představit nedovedli. Dílo, které mělo pět metrů na šířku a tři metry na výšku, bylo dobře osvětleno elektrickým světlem, takže na něm rozeznali každou podrobnost. Dav stál před obrazem a mlčel, a takhle to vypadalo denně. Přijížděly další divadelní vlaky a přicházely davy, aby před Brožíkovým obrazem postály. Postavu Husa Brožík idealizoval. Udělal ho vysokého, štíhlého, s dlouhými tmavými vlasy a vousem. Ve skutečnosti byl mistr Jan postavy menší, obézní, plešatý a bezvousý.

Politický vůdce českého národa František Ladislav Rieger se obrátil na českou veřejnost, aby byla uspořádána ještě jedna sbírka. Panovalo jednoznačné přesvědčení, že tento obraz nesmí nikdy opustit Čechy. A Češi opět sbírali krejcárek ke krejcárku, zlatku ke zlatce. Dali dohromady 40 000 zlatých, zbývajících 6000 se zajistilo finanční transakcí. Obraz byl zakoupen od Charlese Sedelmayera, který měl předkupní právo. České noviny připomínaly, že se Mistr Jan Hus stal majetkem celého národa, a oznamovaly, že dílo bude umístěno na Staroměstské radnici. Zdůrazňovaly, že Brožík nezapomněl na svůj mladistvý slib. Pod dojmem mnoha vyznamenání, která v poslední době získal, opakovaly na svých stránkách, že právě on je naším nejslavnějším žijícím malířem.

Po Mistru Janu Husovi vytvořil Brožík ještě jedno obrovské české plátno – Volba Jiřího z Poděbrad za českého krále. Pro královskou lóži v Národním divadle vytvořil Tři doby země české. Žil mezi Prahou, kde byl členem profesorského sboru Akademie, a Paříží, kde bydlel s rodinou na prestižní adrese na Elysejských polích. Často také pobýval na zámku d´Ambleville nedaleko Paříže u svého tchána. Ve svých pětačtyřiceti letech byl zvolen členem francouzské Akademie. Patřil mezi takzvaných „čtyřicet nesmrtelných“, což se žádnému jinému českému malíři před ním ani potom nepodařilo. Následujícího roku ho ve Vídni povýšil ve Vídni císař František Josef I. do šlechtického stavu. Od té doby se mohl podepisovat „Václav Brožík z Valrose.“

Zemřel několik týdnů po svých padesátých narozeninách. Oficiální projev na hřbitově na Montmartu měl tajemník francouzské Akademie a starosta města Paříže, za české umělce se s ním rozloučil Alfons Mucha. Tehdy byl Brožík stejně známý jako kupříkladu hudební skladatel Antonín Dvořák. Renomovaný německý sedmatřicetidílný lexikon výtvarného umění mu věnoval ještě v roce 1911 obrovské heslo, rozsahem stejně veliké, jaké v něm má Paul Cézanne. Pro další generace se však Brožík stal salónním malířem a výrobcem obrazů pro úpadkový měšťácký styl. I jeho žáci se na něj začali dívat jen jako na portrétistu perfektně provedených šlechtických bot. Je pravda, že někdy maloval hodně rychle… že občas máme z jeho obrazů pocit neosobního chladu… ale jeho řemeslo je perfektní. A když se na svět umění podíváme jeho očima, oceníme, že byl malířem velkého talentu. U sběratelů to Brožík vyhrál už dávno – s jeho obrazy dnes úspěšně obchodují i renomované mezinárodní aukční síně.