876. schůzka: Velká stavba. Potíže ještě větší

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Národní divadlo

Zprvu se zdálo, že stavba Národního divadla běží hladce. V březnu a v dubnu 1867 je upřesněna smlouva s Josefem Zítkem.

Sbor je poněkud zaskočen: jeho miláček je drahý až příliš. „Stran vyměření honoráře za vrchní vedení stavby budiž vzato za základ pět procent ze sta celého nákladu stavby. V tom jsou zahrnuta všechna vydání kancelářská, platy za potřebné kresliče, materiál kreslicí a podobně. Stavbyvedoucí však bude placen z fondu stavby divadelní.“ Tak si to nadiktoval Zítek. Mohl si to nadiktovat. Jednu dvacetinu ze všech nákladů jen pro sebe… „Ouvej, ouvej, to je výrazný zářez, ale – budiž: Grandiózní řešení za to stojí…“ Je tu však ještě další účet: „Jakpak? Mistr Zítek se míní vydat po evropských divadlech, aby si zjednal jasno v detailech? Sliboval přece výkop základů na červenec! A má se mu to zdržení proplatit jako služební cesta? Ó, jaký je to vznešený pán, s tím panem Zítkem (nic ovšem proti kvalitě jeho práce!), s tím bude ještě hodně potíží, pánové!“

Konkrétně s dodržováním termínů, s navyšováním rozpočtu, s prováděčkami, se stoupajícími nároky na kvalitu materiálu i práce. Zítek se rozhádá s podřízenými, odmítne levné technologie, půjde za dosažitelným maximem jako… no, jako beran. A na konci zůstane sám, s pocity zatrpklosti místo triumfu, jak se lidem jeho druhu začasté stává. Zítka bylo marné nutit ke spěchu. Ještěže průtahy se započetím staveb nakonec padly na vrub úředním obstrukcím. Stěžovali si majitelé Řetězového mostu, že při kopání základu Národního by mohly být narušeny jejich kotevní komory. Vzápětí si vůči stavebníkovi vyšláply pražský magistrát i místodržitelství: předsazeným portálem divadla na nábřežním rohu byla markantně překročena uliční čára. Konflikt se vyřešil až po zásahu ministra vnitra.

Josef Zítek

Aniž to dokážeme nějak přehledně registrovat, s ubíhajícím časem budou vyvstávat nové a nové problémy. Národní divadlo proto nebude dokončeno za tři roky, jak se opakovaně slibovalo, nýbrž – za patnáct. A to ještě nepočítáme předcházejících šestnáct let, které padly na sbírky a na stavbu Prozatímního divadla. Posluchače by asi sotva těšilo sledovat průběh výstavy Národního krok za krokem, ale alespoň přibližnou orientaci bychom si mohli dopřát.

Začneme datem 1867. Prvním stavbyvedoucím je jmenován Zítkův projektant architekt Bedřich Tesař. V srpnu je vypsán konkurs na zemní a zednické práce, přičemž je přijata oferta stavitele Františka Havla: zkušená stavitelská firma realizovala všechny nové stavby v okolí: Českou spořitelnu, Lažanského palác i prozatímní divadlo. V září, po podpisu definitivní smlouvy, se architekt Zítek stává vrchním ředitelem stavby. Začíná se bourat stará solnice. Na čtyřech místech se kopou ověřovací základové pasy. Prosakuje do nich Vltava – izolace a betonování budou proto pracnější a dražší, než se myslelo.

Pokládání základního kamene Národního divadla

A už tu máme tok 1868, ve kterém se konal slavnostní poklep na základní kámen Národního divadla. Ze stavbařského hlediska to znamenalo uklízení a přípravu k zahájení stavby. Sláva o svátku svatého Jana byla drahá a kromě toho znamenala zdržení. V listopadu je dokončena základová jáma. Práci komplikuje nepřetržité pumpování agresivní vody.

Rok 1869. Leccos se ustaluje. Kupříkladu počet dělníků – je jich teď stále kolem 130. Staví se v podzemí. Začíná se navážet kámen. Je vypsán konkurs na topení, ventilaci, vodovod, osvětlení i „divadelní mašinerii.“

Selhali a jsou švorc!

A už se koukáme na kalendář s letopočtem 1870. Jsou hotova sklepní podlaží až k úrovni terénu. Náklady stoupají, zatímco pokladna se vyprazdňuje. Výnos sbírek klesl na pouhých 9250 zlatých. Z nich stavbu zajistit nelze – Zítek zvýšil rozpočet na 600 000. Sbor volá po úsporách. Po stavbyvedoucím Tesařovi odchází už druhý, architekt Alois Bulíř; nahradí ho architekt Karel Ježek. Začínají potíže s dodávkami i dopravou fasádního kamene. Původně byl kvalitní pískovec na fasádu lámán a dovážen z lomu v Kamenných Žehrovicích – Zítek jej předepsal až do výše 1. patra. Když však začaly dodávky váznout, dovážel se kámen nejenom z lomu v Hořicích a v Podmoklech, nýbrž (k nelibosti některých vlastenců) dokonce až ze Saska. (Ano, byl to cizí, nevlastenecký kámen.) Staročeši se mladočechům začínají smát: „Selhali a jsou švorc!“

A my jsme se už dostali do roku 1871: Obvodové zdi začínají vykukovat ze země. Dodávky pískovce z Kamenných Žehrovic opět váznou – lom je zatopen. Musejí opět pomoci lomy z Hořic a Podmokel. Sbor přijal návrh Jana Otty na krejcarové sbírky: „Kdo může, dá krejcar denně.“ Výnos je nadějný. Zítek se porozhlíží po budoucích tvůrcích výzdoby. Zatím kontaktuje Myslbeka a Schnircha.

Konkurs na sochařskou výzdobu

Co se přihodilo v roce 1872? Je vypsán konkurs „k zevnímu okrášlení budovy“ – tedy na sochařskou výzdobu. V lomech se stále žebrá o každý kvádr. Stavitel Havel má na parcele šest jeřábů, vesměs však stojí. V květnu se dostavuje tragédie: jarní povodeň připravila tisíce lidí o všechno, škody se odhadují na 60 milionů. Na Lounsku Ohře pohltila 150 lidí. Sbírky musejí být pozastaveny, přednost mají nyní příspěvky pro postižené.

Jan Vilímek: Josef Václav Myslbek

Po tomto těžkém roce měl přinést rok 1873 uklidnění, leč nepřinesl. Po loňské pohromě přišla neúroda, a v květnu dojde na další ránu: krach na vídeňské burze. Otřásá se celé evropské hospodářství. Mnoho českých podniků krachuje. V Praze bankrotují 4 banky, napřesrok další čtyři. Organizují se nouzové práce pro nezaměstnané – v Praze například bourání hradeb. Lidé teď obracejí na dlani další krejcar. Zdi divadla dosáhly 3. nadzemního patra. Sbor přichází s myšlenkou "národní daně" – 5 procent z každé zlatky odvedených daní. Obětavá herečka Otýlie Sklenářová–Malá vystupuje v patnácti českých a moravských městech, aby celý výtěžek akce (téměř 2400 zlatých) věnovala na Národní.

Otilie Sklenářová-Malá

A píšeme letopočet 1874. Budova vyrostla až k věnci krovů, do pátého podlaží. Stavitel Havel má všeho dost. Nedostatkem materiálu, peněz, zbytečnými prostoji je jeho podnik ohrožen. Úředníci svádějí vlastní potíže na Havlovu liknavost. Havel chce ze stavby odejít. Situaci zachraňuje Karel Sladkovský – u České spořitelny sjednává půjčku dvou set tisíc zlatých. Ručit za ni bude Sbor – budovou divadla. Peníze budou po částech poskytnuty během čtyř let. Protože jde (navzdory českému názvu) o spořitelnu německou, tak bude Sladkovský označen ze zrádce, který se nestydí žebrat u Němců. Spory mezi tábory přerostou v hysterii. Češi se budou navzájem hanobit. Riegrova klika prosadí pokyn „Ani groš na Národní!“ a německý tisk se bude vysmívat. „Heslo Národ sobě si Češi pozměnili na Národ v sobě!“

Jan Vilímek: JUDr. Karel Sladkovský

Lze se obávat, že ani v roce 1875 to nebude lepší. Sbor se opět dopouští smrtelného hříchu. Ve snaze urychlit vlekoucí se stavbu žádá zemský výbor o subvenci tří set tisíc zlatých. Ty peníze jsou s ochotou až podezřelou přiznány, jenomže okamžitě propuká nový skandál. (A pak že dnes nemáme v tomto směru na co navazovat.) Fakticky jde o dotaci, na začátku ústavních poměrů již přislíbenou, nikdy však neposkytnutou. Paradoxní je, že ji svého času vyjednali Palacký s Riegrem. Nyní se „okradený“ Rieger do Sladkovského a mladočechů naváží v jakémsi obráceném gardu, pranýřuje je (mimo jiné) článkem, jehož obsah znamená: „Mladočeši chtěli divadlo stavět bez českého sněmu a bez české šlechty, zabředli však do takového bahna, že teď u německého sněmu a německé šlechty uboze žebrají o podporu!“ Nicméně stavba dospívá ke glajše. (Glajcha je dovedení stavby do úrovně střechy – jinak je to též opentlený stromek připevněný na krov při této příležitosti). Národní zatím stálo 700 000 zlatých. Jeho zdi jsou ozdobeny chvojím a červenobílými prapory. Teď je nezbytné dostat budovu co nejdřív pod střechu. Od listopadu (pod vedením už čtvrtého stavbyvedoucího architekta Františka Pokorného) se díky subvenci začínají osazovat stropní nosníky.

Pohled do kalendáře: píše se rok 1876. V květnu začíná montáž konstrukce střechy. Od srpna pokládají pokrývači břidlicovou krytinu. Ferdinandova třída (neboli Národní) se znovu dláždí. Je zbourána ohrada kolem divadla a v prosinci se budova ocitá konečně pod střechou.

Národní divadlo, Praha, 1881, dřevořez. Podle fotografického snímku F. Fridricha

Zapisujeme si další ročník: 1877. Opět nám to kulminuje. Nikoli hladina Vltavy, leč konflikty obou táborů, tedy staročechů a mladočechů. Vedení Sboru se ocitá pod tlakem. Rieger má za sebou aristokratické kruhy, a jako dědic Palackého idejí – František Palacký v roce 1876 zemřel (samozřejmě, že se k němu ještě vrátíme) – tedy za Riegrem jako dědicem tchánových idejí stojí většina národa. A jeho nesnášenlivost se projevuje i ve výroku, kterým se neostýchá nazvat Sladkovského „ctižádostí pominutým hulvátem.“ Mladočeši mu ovšem nezůstali nic dlužni. Své politické soky počastovali přezdívkou „strana národní zahálky.“ Jan Neruda tu sebezničující českou řevnivost popsal slovy: „Staročeši – mladočeši. Můžeme ještě vůbec pospolu bydlet v jedné zemi? Dej, Pane, abychom si zde postavili troje Království české. Jedno pro mladočechy, druhé pro staročechy a třetí pro Němce.“

Mladočeši ve vedení honem honem spěchají s řadou rozhodnutí, která by jejich nástupci už nemohli zvrátit. Jde jim hlavně o krásu interiéru. V dubnu vyhlašují konkurs na malířskou výzdobu. V červnu Sladkovský získává další díl subvence – 45 000 zlatých. A v červenci odstupuje. Na plenárce Sboru, rozšířeného o staročeské příznivce, je (už podruhé) zvolenou předsedou František Ladislav Rieger. Autor projektu a ředitel stavby Zítek je nadobro všemi spory znechucen. Vyčítá si, proč raději nezůstal ve Vídni, přesto nadále prosazuje s buldočí umíněností perfekcionismus v řemesle i náročnost ve výzdobě. Pracuje se na střeše a zejména uvnitř budovy, ale naděje na otevření Zlaté kapličky se dá ztrácí v nedohlednu. Tenkrát si Jan Neruda posteskl v Národních listech tónem, charakterizujícím všeobecnou únavu, ne nepodobnou únavě, pociťované potomky ve století popříštím: „Na všechen způsob bude mít naše divadlo tu slávu, že jeho stavba trvala nejdýl ze všech divadel na světě! A bude–li konečně jednou dostavěno, což se řadou nepředvídaných náhod přece snad může někdy přihodit, budou dávno mrtvi už i vnukové těch, kteří na divadlo přispívali proto, aby se v něm hrálo, a nikdo se nebude více pamatovat, proč byla budova ta vlastně vystavěna. Jde to s naší stavbou divadelní kupředu jako s českou politikou a jako se vším u nás.“

Václav Brožík: Portrét Františka Ladislava Riegera

Prognózy se začínají naplňovat. Sotva se chopí funkce staročeši, vykládá příslovečně šetrný Rieger znovu a znovu, že divadlo je místo, kde se hraje, není to nějaká národní šperkovnice. Oznámí uspíšení stavby i za cenu, že „bude pořízena jednodušeji a laciněji. Výzdoba se dá kdykoli doplnit.“

Tak zrovna tomuhle bych dvakrát nevěřil. Zvlášť u nás. No ale obraťme list. Na tom dalším se nám rýsuje letopočet 1878. Jednu přednost ta střída ve vedení má: končí čas obstrukcí, kritiky, vášní. Teď musejí být i staročeši konstruktivní. Poznávají, oč snazší bylo kritizovat než stavět. Zjišťují, že divadlo budované ve velkorysém pojetí i perfektní kvalitě nelze v závěru ošidit nějakým trikem. Navíc u řízení stavby setrvává Zítek. Prosazuje nejvyšší nároky na dokončovací práce. Chce do interiéru výsostné umění, ne laciné dekorace, které by docela rád připustil Rieger. V červnu tohoto roku se koná slosování věčně odkládané loterie. Výsledek je překvapivý: přes 150 000 zlatých. A jsme v roce 1879. Na výzdobě fasády pracují sochaři a kameníci. Uvnitř divadla se odborníci intenzivně činí na technickém vybavení jeviště, provaziště, propadliště. Spoustu práce mají štukatéři, kladeči mramorové dlažby, sklenáři. Vyzvaní malíři odevzdávají svoje soutěžní skici. Zítek – jakoby v zlé předtuše – prosazuje uzavření pojistky proti požáru. Žádá i koupi ruční stříkačky – ale neuspěje.

Národní divadlo - interiér

Na kalendáři je rok 1880. Inventura příjmů a výdajů konstatuje, že národ věnoval na Zlatou kapličku dvě třetiny nutných financí. Všemi těmi sbírkami dal dohromady 800 000 zlatých. Zemský sněm přispěl částkou tří set tisíc zlatých, Česká spořitelna zapůjčila 200 000. Zítek oznamuje: „Chybí ještě dvě stě padesát čtyři tisíce tři sta sedmdesát dva zlaté.“ Sbor proto prosí zemský výbor, aby na sebe vzal náklady na úpravu královských místností. „Neslušelo by se sbírat mezi chudinou a žebrat na krále.“ Příspěvkem čtyřiceti tisíc zlatých by se mělo podílet město Praha, sněm slibuje ze svého rozpočtu uvolnit 80 000 zlatých. Také šlechta (ve Sboru je nyní jejích 13 představitelů) přichází v závěru se svou troškou do mlýna. Od dubna tým malířů (vítězů konkursu) maluje své obrazy na vnitřní omítky. Bohuslav Schnirch zhotovuje prozatímní trigy. A ve dne v noc šturmují s finální výzdobou natěrači a pozlacovači.

Bohuslav Schnirch

A už je tu rok 1881. V lednu dává zemský výbor příkaz, který v celé zemi vyvolá vlnu nevole, ba zloby. Co to bylo za příkaz? Divadlo má být předčasně otevřeno na počest svatební cesty následníka trůnu arcivévody Rudolfa a jeho belgické nevěsty princezny Stefanie. Ačkoli interiér není zdaleka ještě dokončen, ačkoli práce na malířské a sochařské výzdobě se nedají urychlit, vychází Rieger a jeho staročeská suita požadavkům rakouských úřadů servilně vstříc. Vše kolem té trapné události je ze strany českých politiků bezectné, ze strany Vídně koloniálně přezíravé. Termín příjezdu novomanželů je několikrát odložen, aniž se bere ohled na to, že se Praha už oděla do slavnostního a vyzdobena girlandami i prapory po týdny čeká, kdy se panstvu ráčí přijet. Pak konečně poručená sláva 11. června 1881 propukne. Chrám české Thalie, jedenatřicet let budovaný z dobrovolným příspěvků prostých lidí, se slavně otevírá – pro cizí nobilitu. Místo Kde domov můj zní úvodem rakouská a belgická hymna. Princezna Stefanie se z účasti na slavnostním otevření vyvlékla. Korunní princ Rudolf vydrží do konce 1. obrazu 2. jednání opery Libuše. Pak (zřejmě přetížen povinnostmi) spěšně odchází. Nemá ve své pýše ani tolik elementární slušnosti, aby zdvořile přijal čest, o niž připravil Čechy. Aby vydržel až do konce.

Belgická princezna Stefanie a arcivévoda Rudolf při jejich zasnoubení

O Bedřichu Smetanovi jsme v jedné z minulých Toulek zmínili... Libuši složil před devíti lety a pokorně na svou slavnou chvíli čekal. Organizátorům však neslyšící skladatel nestojí ani za pozvání. Musí se procpat do divadla bez vstupenky, na vlastní pěst. „Byly to trapné pocity, s jakými jsme poprvé vcházeli do té budovy naší národní hrdosti,“ napsaly tehdejší Divadelní listy. „V lóžích, na křeslech, balkonech a vůbec na předních místech leskly se samé uniformy c. k. důstojníky a úředníků a fraky našich výtečníků. Zato však hodně čamar bylo na poslední galerii. Mistr Smetana, tvůrce Libuše, neměl sedadla, neměl vstupenky, na toho slavný výbor zapomněl. Teprve na svou interpelaci pozván byl do lóže.“

Při prvním slavnostním otevření zasedli do novotou se blyštícího Národního divadla namísto obětavých přispěvatelů samí „lepší lidé, co vždycky vědí, kdy se vecpat do popředí.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související