875. schůzka: Ing. arch. Josef Zítek, projektant Národního divadla, 33 léta mlád

„Naplněni upřímným obdivem vysoce umělecké činnosti Vašeho Blahorodí a toužíce získati velkému dílu národa tak výtečnou sílu domácí, přikázali členové výboru na schůzi své dne 18. února 1865 zvláštní k tomu ustavení komisi, aby vyzvala Vaše Blahorodí k zhotovení plánu pro divadlo národní. Pevně doufaje, že osvědčená vlastenecká horlivost Vašeho Blahorodí naplní přání výboru pro vystavění národního divadla a neodepře prosbu stran stavebních nákresů, odporučuji se přízni Vašeho Blahorodí a znamenám se v nejhlubší úctě oddaný Julius Grégr.“

Národní divadlo: pohled z nového mostu (kolem roku 1905)|foto:eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum - Historické muzeum, CC BY 4.0, ©

Jen tak na okraj: pozoruhodné je, jak pan Grégr psal „národní divadlo“ ještě pořád s malým „n“, zatímco Vaše Blahorodí (což bylo 33letý Josef Zítek) byl s velkým „V“ a s velkým „B“. Že se na Jeho Blahorodí obrátil Sbor pro Národní divadlo, o to se přičinil zejména Karel Sladkovský – právník, novinář, politik a nakonec i poslanec zemského sněmu. Sladkovský kontaktoval Zítka hned, jakmile se v souvislosti s očekávaným jmenováním profesury na technice začal občas objevovat v Praze. Tehdy (v roce 1863) se v rámci reorganizace pražské polytechniky na dvojjazyčný ústav otevřela před Zítkem šance získat ve svém rodném městě profesuru. Zprvu reagoval opatrně, ani se nezúčastnil konkursu, nicméně dostal jasnou nabídku stát se od roku 1864 profesorem pozemního stavitelství a architektury s roční apanáží dvou tisíc pěti set zlatých. Zítek neodmítl – ani když se k jeho zklamání ukázalo, že místo na české polytechnice, jak bylo původně proponováno, na něho zbyla volná stolice na ústavu německém. Vrátil se po třinácti letech domů, do vlasti. A třebaže už dříve, za příležitostných návštěv Prahy, si tu obhlídku párkrát nenechal ujít – hned po návratu vedly jeho kroky k pozemku u Vltavy, na němž jednou vzepne svoje životní dílo.

Práce na Národním začala být pro Josefa Zítka reálná od chvíle, kdy se chopili exekutivy ve Sboru pro postavení Národního divadla mladočeši. Ti začali svého nového (a stále velmi mladého) přítele protežovat natolik, že to až budilo rozpaky. Hned v únoru 1865 byla Zítkovi učiněna oficiální nabídka, aby se chopil projektu (my už jsme z ní před chvilkou citovali), no a v dubnu, když se konala další valná hromada, Sladkovský zařídil, že mu byla stavba formálně zadána. Neprošlo to ovšem hladce? Byly protesty a otázky: „Proč se má svěřit vypracování plánů jedinému pánovi?“ Místopředseda Sladkovský věděl proč: soutěže nefungovaly, neosvědčily se, taková cesta znamenala průtahy, a on slíbil veřejně, že se začne stavět neprodleně. Především však věřil Zítkovu mozku, o němž šla zvěst, že je geniální. Ta pověst nebyla věru daleko od pravdy. Pokud nebyl přímo geniální, tak byl Zítek rozhodně nejtalentovanější dosažitelnou jedničkou mezi českými architekty. Ostatně Sbor ho požádal způsobem, který už uctivostí dopředu signalizoval že byl vyhlédnut jako architekt jediný. Což jsme byli již vyslechli. A následující slova z dopisu dr. Grégra naše domnění o jedinečnost této zakázky potvrzují: „Divadlo nemá býti tím, čím jsou všechny divadla jiná, alebrž má také jiný pro nás veledůležitý účel. Máť totiž ono býti výmluvným, mohutným svědkem našeho bytí a našeho vzletu po staletém, všemi hmotnými i duševními prostředky provozovaném utiskování, máť ono hlásati všemu světu, že vložená v nás jiskřička duševní nadanosti nedá se udusiti.“

V 19. století se hojně psaly dopisy, není divu, že už nám leží na stole hnedle další. „Vysoce ctěný pane profesore! Sotva uvěříte, s jakou dychtivostí čekáváme na okamžik, kdy plán Váš bude dohotoven. Nejde nám zajisté jen o divadlo, nýbrž především o krásné monumentální divadlo, které má býti skvělým pomníkem národním. Že plán Váš touhu tuto naši uskuteční, nepochybuje žádný z nás. Jen ještě jedno přání ruší arkadické naše očekávání. (Arkadické, to je něco blaženého. Lze si představit, že očekávání, jak bude Národní divadlo vypadat, bylo velice arkadické.) Je to přání, abychom co nejdříve k stavbě přistoupiti mohli. Krom toho ne z jednoho důvodu ekonomického jest nám třeba alespoň poněkud určitěji zvěděti, kdy asi ráčíte býti hotov s toužebně očekávanou prací Vaší. Jménem výboru prosím Vašnost snažně, abyste (není–li to proti vůli Vaší a není–li to neskromností a neslušnou naléhavostí z naší strany) nám ráčil k potřebě naší a k vyplnění přání výboru co nejdříve laskavě sděliti, kdy asi úplně dohotovený bude moci předložen býti plán Váš.“

Ach ano, termíny, o nichž se zmínil v listu dr. Grégr. Kolik skvělých uměleckých děl nebylo by bývalo vzniklo, nebýt termínů… Zítek všechen ten dynamický vývoj v českých zemích už od obnovení ústavnosti pozorně sledoval. Zajímalo ho zvláště vření kolem věčně odkládané stavby definitivy Národního divadla. Když se svého času (v roce 1862) vyhlašovala soutěž na projekt a jeho, tedy Zítka, nevyzvali, spolkl to jako hořkou pilulku. Jeho myšlenky se však nyní k Čechám a ku Praze přimykaly čím dál častěji. Stýskalo se mu. Především však v sobě choval pocity, které syn profesora Prellera, malíře, označil za „zuřivé češství“. (Takto klasifikovali nás Čechy ti, kteří byli sami „zuřiví Němci“.) Ze Zítkova rodiště konečně zazněla přímá nabídka. Zítek byl v Praze! To byla senzace. Ujal se profesury na technice zhruba v témže čase, kdy se záležitostí kolem Národního divadla s ohromným elánem chopili mladočeši. Po otevřeném dopise Hálka a Friče si dvacet mladočeských členů Sboru vynutilo svolání dva roky už nekonané valné hromady. Během ledna a února 1865 došlo pak ve sboru k personální revoluci – což my už z Toulek víme. Jenom si stručně zopakujme situaci: František Ladislav Rieger, kritizovaný za pasivitu, uraženě resignoval: nepřímo ho nařkli z maření záměru. (On jej taky – nepřímo – mařil.) Na takové útoky nebyl zvyklý a jeho ješitná duše je neuměla přijímat. (Mezi námi: která, najmě tak mužská ješitná duše, jest toho schopna!?) Tepat druhé přece směl jenom on! Rozhodujících funkcí se chopili mladočeští politici. Bohatý vlastenec Ferdinand Urbánek, nový předseda, byl z nich ten umírněnější, zato místopředseda, právník Karel Sladkovský, který si svého času za revoluční pikle s Bakuninem vysloužil hrdelní rozsudek (zmírněný pak na odsezených osm let žaláře v olomoucké pevnosti), nikdy radikálem nepřestal být. Ve shodě s bratry Grégrovými, kteří se ujali řízení sekretariátu, vyhlásil novou generální linii – co nejrychlejší výstavbu. V kuloárech běžela zvěst, že by se s výkopy mělo začít ještě do podzimu. Chyběly ovšem plány.

Podle těch z předchozích soutěží se stavět nedalo, a to ani podle vítězného Fröhlichova návrhu. Situace na stísněné parcela už byla jiná. Všechno mluvilo pro Josefa Zítka. Ten se stal Sladkovského trumfem. Od jeho úspěchu s projektem výmarské galerie a muzea v něm spatřoval architekta evropského věhlasu. Vystudoval v cizině… byl zcestovalý… programově se tři roky věnoval renesanční architektuře v Itálii… měl kontakty. Co však hlavně: Zítek byl Čech a vlastenec, který se v cizině neodrodil – naopak, vrátil se jako na zavolanou. Šaramantní architekt v Kristových letech se o projekt Národního divadla zajímal už dřív a měl na problematiku vyhraněný názor. Zítek byl od podstaty maximalista, rozmáchle velkorysý člověk, který neuměl myslet přízemně. Rád se rozlétl za smělou koncepcí, zatímco druhořadé úkoly mu nevoněly. I v tom byl Sladkovského mužem. Padli si do noty: jeden jako druhý mysleli v měřítcích, jež překonávala vše, co bylo o projektu Národního myšleno či vyřčeno. Sotva vyšlo najevo, že Zítek má u nových pánů Sboru protekci, dali najevo zájem i architekti Josef Niklas a Ignác Ullmann. Profesor na technice Niklas se problematikou už dřív zabýval – a Ullmann? Ten opakoval svůj starší návrh, že by byl ochoten připravit kompletní dokumentaci a provést stavbu bezplatně. Velkorysé. Ullmann se takto nabízel s jistou trpkostí v duši. Dozvěděl se totiž, že stavební komise Sboru začala Zítka jako jediného z tvůrčích architektů zvát na pracovní jednání. On sám mu nedávno, při hledání vhodného kandidáta profesury, pomohl svým doporučením. Pravda… učinil tak váhavě, mezi řádky posudku jako by probleskovalo, že na katedru pozemního stavitelství by nejraději prosadil sám sebe – neuplynulo však ani pár týdnů, a Ullmann věděl, že přistrčil dobré místo konkurentovi, na kterého nemá. Zájemce zvučných jmen nešlo snadno odbýt. A tak se posléze konala podivná architektonická soutěž–nesoutěž. Zatímco s favoritem se oficiálně jednalo, k iniciativě dvou zbývajících Sbor toliko blahosklonně přihlížel. Dodatečně se objevil ještě jeden adept navíc. Čtvrtý, anonymní. Koncem června 1865 výbor obdržel zapečetěnou zásilku, jež měla být otevřena až při klíčovém výběrovém řízení. Neznámý diletant v průvodním dopise oznamoval, že jako starý člověk chce pomoci aspoň touto formou – návrhem přinejmenším přispěje k lepšímu rozsouzení ostatních. Plány se pak mají vrátit na adresu Josefa Karmina, majitele pražského domu U černého orla.

Jak asi ten „konkurs“ dopadne, to ukázalo dubnové usnesení valné hromady Sboru. Konkurencí mohl být Zítkovi leda Ullmann, ale ten si podle Sboru už svoje odpracoval na Prozatímním. „Anebo si má postavit dvě divadla vedle sebe? Ostatně… pánové… ten jeho česko–německý utrakvismus, no nevím, nevím…“ Takže Ullmann byl už jaksi předem z okruhu kandidátů škrtnut, a o Niklasovi se ani vážně neuvažovalo. Anonymní uchazeč se bral pouze jako zpestření. Sladkovský a bratří Grégrové si dali požehnat vstřícnost vůči Zítkovi. (Na rozdíl od roku 1862, kdy byl pominut při vyhlašování původní soutěže, ačkoli jeho mladší spolužák Josef Hlávka jim byl dobrý…) Tentokrát šlo všechno jako z partesu. Zítek dostal nadmíru povzbudivé psaní. „Plníme velmi příjemnou úlohu, oznamujíce, že se výbor i stavební komise usnesly jednohlasně na tom, vyzvati Vaše Blahorodí, abyste ráčil zhotovit plán k budově divadelní, a aby Vám zapravena byla suma, kterou si sám ráčíte určiti.“

Zítek se po této nabídce rozmýšlel, ale jenom tak dlouho, aby nevypadal hladově. Na nabídku, jaká v českých zemích dosud nepadla, jednateli Sboru Juliu Grégrovi odpověděl: „Na Vašnostův ctěný dopis, ve kterém jste mne ve jménu slavného Výboru pro zřízení českého Národního divadla vyzvati ráčil, abych plány pro tuto stavbu zhotovil, sděluji: Milerád vyhovím ctěnému vyzvání, a vynasnažím se plány pro budovu zhotoviti, kteráž by úplně účelu svému dostála, zároveň ale i našeho národa důstojná byla. Žádaje Vašnosti o bližší program, plán situační a tak dále, znamenám se s nejhlubší úctou Vašnosti oddaný Josef Zítek.“ Sbor mu obratem poslal jeden výtisk „vypsané konkurence“, totiž podmínky nepodařené soutěže z roku 1862, a architekt se dal díla. Jeho Blahorodí slíbilo projekt do konce roku (tedy během pouhých osm měsíců!), a honorář si určilo v odvážné výši pěti procent z celkové ceny stavby.

Josef Zítek se uvedl impozantně. Poté, co mu mladočeši na jaře 1865 takřka na stříbrném talíři nabídli jedinečnou příležitost, rozmáchl se k základnímu hmotovému a strukturálnímu řešení Národního divadla. Vrhl na papír první skici. Byly oslnivé velkorysostí svého pojetí, jasnou strukturou, čitelností slohovou. Jako by génius odsypal z rohu hojnosti a byl hotov… Ještě pořád zbývalo dost práce…Bylo jí fakticky hodně. Na řadu se dostala profese projektanta. Řemeslo. Obtíže hor překonal, zbyly před ním obtíže rovin. Zítek – kladný hrdina opravdu nebyl. Byla to dost složitá, v lecčems kontroverzní osobnost. Třeba, jak plnit termíny, to mu dělalo značné problémy. Podobně jako dejme tomu… Mánesovi. Zvlášť když ho někdo hýčkal tak, jako vlivní příznivci ve Sboru. Jakmile je našinec hýčkán, nemá tu správnou motivaci k pracovnímu vypětí…Když ptáčka lapali, prohlašoval, že přinese projekt do Vánoc. Ano, na to si dobře pamatuji, říkal v dubnu, že do konce roku to bude hotové. Nestihl to, ale nikdo mu nesplněný úkol nevyčetl. Ostatně další dva konkurenti, Niklas a Ullmann, měli také zpoždění. Dosáhli odsunutí termínu na rok 1866. Žádný z rivalů však nebyl hotov ještě ani v červnu.

A pak vypukla prusko–rakouská válka. Všeobecný chaos, který provázel dvouměsíční pruskou okupaci Prahy, následující po rakouském debaklu u Hradce Králové, přišel Zítkovi paradoxně vhod. V Lichtenštejnském paláci na Kampě, kde měl ateliér, plány Národního divadla posléze dokončil. Pracoval v oněch vzrušených týdnech s maximálním vypětím. Postupoval od celku k detailům. Promýšlel, kreslil, měnil. Poháněl ho ani ne tak termín, jako spíš sílící ambice odevzdat architektonické dílo, jaké dosud novodobý český národ neměl. 9. srpna 1866 pozval Zítek funkcionáře Sboru do ateliéru a předvedl jim svoje plány. Podobaly se mědirytinám – tak dokonale byly provedeny. Za 9 dní nato nadšení páni výboři rozhodli neprodleně předložit konkurenční projekty znalcům. Kdesi se upeklo (asi za tím vším byla domluva Sladkovského se Zítkem), že se návrhy odvezou k vídeňským profesorům van der Nüllovi a von Siccardsburgovi, což byli odborníci na divadelní stavby, stavěli ostatně například vídeňskou Operu. Jakousi „zvláštní náhodou“ byli oba dva učitelé Zítkovi. Ullmann proti tomu protestoval, zdráhal se svůj projekt vydat, chtěl, aby se – dle zvyklostí – uspořádala nejdřív výstava. Po straně trousil, že se opět dává Zítkovi náskok. Nicméně v září proběhlo znalecké řízení, jehož výsledek byl jednoznačný. Vídeňští experti určili bez váhání za daleko nejlepší návrh Zítkův. O průběhu expertiz čtyř konkurenčních projektů Národního divadla, jak je provedli vídeňští architekti van der Nüll a von Siccardsburg, se zachovala zpráva přítomného Karla Sladkovského Juliu Grégrovi v Praze:

„Vyjádřili se, že žádný z projektů se nedá s plánem Zítkovým porovnat. O plánu Ullmannově pronesli, že je pilně pracován, že však co do rozdělení vnitřního a co do architektury zevní nemůže se rovnati plánu Zítkovi. O plánu Niklasovu projevili se dokonce, že je to cosi zcela podřadného. A samoukovi, tomu se smáli.“ Posudek vídeňských profesorů byl zveřejněn na sklonku října a mezi příznivci Zítkovými vzbudil nadšení. Veřejnost projekt přesvědčil poté, co byl vystaven v Praze a prostřednictvím fotokopií v řadě dalších měst. Zítek začal být den ode dne považován za nejtalentovanějšího, ba největšího českého architekta doby. Zakázky se teď jenom hrnuly. V Libverdě na něm chtěli přestavbu zemědělské školy, v Děčíně zase novou reálku, v Benešově nad Ploučnicí restauraci kostela. Přijal (zatím) kromě Národního úkol na přestavbě české polytechniky; jinak v návalu práce zvládl splnit jenom pár menších zakázek, jakou byl návrh oltáře pro kostelík ve Vlněvsi.

Když zemřel Adolf Maria Pinkas, otec jeho přítele Soběslava, navrhl pro něj Zítek pomník pro hrob na košířském hřbitově. Soběslav byl autorem reliéfní výzdoby. „Na veřejné mínění posuzující kvality Zítkova návrhu Národního divadla zapůsobilo i to, že císař František Josef I. navštívil výstavu plánů, z nichž ho zaujaly jednoznačně plány Zítkovy. Při té příležitosti daroval na stavbu divadla 5 000 zlatých,“ to jsme si přečetli v knize dr. Zory Dvořákové Josef Zítek – Národní divadlo a jeho tvůrce.

„To už se do pražských ulic vracel normální život po dojednaném míru. Dvaasedmdesát dní pruské okupace stálo pražskou obec na penězích přes 450 000 zlatých, kromě způsobených škod. Obec také zaplatilo 120 000 zlatých za veřejné práce, které se narychlo organizovaly, aby se ulevilo bídě chudého obyvatelstva. Hospodářství země velmi utrpělo. Byl to těžký rok. Zasáhl do veškeré veřejné činnosti, ochromil život Umělecké besedy, přerušil sbírky na Národní divadlo, narušil školní výuku. A přesto i v tomto kritickém období Josef Zítek pracoval na plánech pro Národní divadlo, jist si svou věcí, bez zaváhání. Uprostřed válečného zmatku tvoří velké kulturní dílo. S vnitřní klidem kreslí umělecký stánek, a myslí přitom na další umělecké obory, které v něm budou přebývat. České divadlo bylo sice v té nejisté době uzavřeno, herci, zpěváci a hudebníci zůstali bez práce, ale Josef Zítek pro ně kreslí krásné monumentální divadlo, do něhož v budoucnu každý herec, zpěvák a hudebník bude vstupovat s dojetím a s úctou. Uprostřed neladu, ve městě plné vojáků, při krutých zprávách z bojišť Zítek ve svých výkresech zhmotňuje svou představu monumentální divadelní budovy plné harmonie, ušlechtilých dimenzí, vznešenou a velkolepou. Jako by tímto počínáním chtěl vyjádřit své osobní přesvědčení, že svobodný lidský duch vítězí i nad nepřízní doby.“