874. schůzka: Chudého pohrobka trnitá cesta ke slávě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Zítek roku 1881

Stejně tak jsme mohli tento díl nazvat kupříkladu: „Kterak to sirotek světu ukázal.“

Život architekta Národního divadla Josefa Zítka nám nabízí velké množství skvělých témat. V říjnu roku 1787 Matěj, syna Jana Zítka, z gruntu číslo popisné 38 v obci Bzové, nacházející se nedaleko hradů Točníka a Žebráka, vstupoval do manželství s Lidmilou Walterovou. Byl to grunt „poloupotažní, zcela zouplna vyplacený.“
Jestliže se něčemu říkalo grunt, tak na něm nemohl hospodařit nějaký ubohý chalupníček, podsedník nebo podruh. Bzovský zítkovský grunt měl přes 84 měr polí, luk a zahrad. Veškerý majetek, do kterého vedle polností patřilo stavení, kolna, stodola se dvěma pernami (neboli přístodolky, sloužícími na ukládání slámy), dále sýpka, maštal, dva chlévy pro hovězí dobytek, ale také nářadí, dobytek a obilí, byl odhadnut na takřka 300 zlatých. Ke gruntu patřila i chaloupka s klenutou kuchyní, komoru a chlévy. Tady dožívala babička Zítková.

Takto plasticky vylíčený objem onoho gruntu však nápadně splaskne, když si povíme, že se Matěji a Lidmile Zítkovým během let narodilo deset dětí. Třetí v pořadí se jmenoval Josef. On (stejně jako jeho sourozenci) musel na polích i při obsluze dobytka hodně pomáhat. Jakmile děti dospěli, museli si hledat obživu jinde. Grunt mohl přejít jenom na jednoho, a ještě navíc bylo zapotřebí zabezpečit věno dcerám.

Josef se tedy vypravuje do Prahy. Našel si práci jako obuvnický pomocník ve vojenské monturní komisi. To byla komise, určující a schvalující vojenskou výstroj. (Monture je francouzsky uniforma, nám z ní zbyl dodneška výraz „mundúr.“) V Praze poznává Josef svoji jmenovkyni Josefu, rozenou Filemanovou, které už otec zemřel. Matka v nápadníkovi své dcery sice nevidí žádnou mimořádnou existenci, ale se sňatkem souhlasí. Vezmou se a ještě téhož roku se jim narodí syn Jan. Jejich život má všechny charakteristické znaky životě chudých městských obyvatel. Stěhují se do levných bytů s nejjednodušším zařízením, každou vydělanou minci obracejí na dlani. Protože jsou obklopeni sobě rovnými a jsou ještě mladí, ani si příliš neuvědomují, jak je ten jejich život namáhavý, plný svízelů a nespravedlivý. To začnou chápat až později, když na jejich dveře zaklepe nemoc a potom smrt. Mají dalšího syna, Josefa, ale ten jim umírá, načež v době, kdy Josefa Zítková očekává další dítě, začíná v Praze řádit epidemie cholery.

Maminka se na svoje dítě těší, ale zprávy o choleře v ní budí velikou úzkost. Její strach není planý – manžel se cholerou skutečně nakazil a umírá. Josefa Zítková zůstává sama se synkem Janem – uprostřed nedostatku, téměř bídy. Dítě přišlo na svět čtvrt roku po otcově smrti – 4. dubna 1832 v Karlíně – a bylo pokřtěno jeho jménem. (Zároveň je jaksi zdědilo po svém předchozím bratříčkovi. Tak to bývalo, že další ratolesti dělali jakési "náhradníky.") Farář zapsal do matriky jméno Josef Zítek, a protože věděl, že matka je nemajetná a dítě je pohrobek, tak si možná z trochou politování pomyslel, že zase přišel na svět další chudák. Ten „další chudák“ vyprojektoval za třicet a tři léta nato pražské Národní divadlo. Tedy: kromě mnohého jiného.

Logo

„Pro Josefu Zítkovou, která zůstala sama a už nikdy neprovdala, se stali synové smyslem života,“ konstatuje autorka knihy Josef Zítek – Národní divadlo a jeho tvůrce – dr. Zora Dvořáková. „Věnovala jim všechny své síly, její osobní tužby přestaly pro ni existovat. Ačkoli byla ještě mladá – teprve sedmatřicetiletá – navždy přijala roli obětavé matky, pracovité a odpovědné, která ve své mysli nosila přání oba chlapce správně vychovat a dobře je připravit do života.“ Měla sice zpočátku starosti o Josefovo zdraví, ale nakonec se ukázalo, že byl ještě silnější než jeho starší bratr Jan. Život bez otce z nich udělal semknutou sourozeneckou dvojici. Vždycky drželi pohromadě. Vyrůstali v Karlíně mezi chudinou. Josefa Zítková si po manželově smrti zabezpečila obživu šitím a praním prádla pro vojenskou monturní komisi. Zpočátku to bylo hodně těžké – matka si nedokázala vydělat tolik, kolik její rodina potřebovala, a tak si musela začít půjčovat. Dlužní úpisy se množily a jejich zaplacení ji zbavovalo spánku. V kritické situaci hledala zoufale nějakou lepší práci, pokud možno s bytem, aby své chlapce měla v dohledu, a štěstí se na ni skutečně usmálo. Je jí nabídnuto, aby se stala pradlenou v rodině zemského advokáta Adolfa Marie Pinkase a aby se se svými chlapci přestěhovala do jeho domu na Kampě v blízkosti Karlova mostu na Malé Straně. Josefa Zítková přijímá – přináší si sem své skromné svršky a vede s sebou i své syny.

„Jan a Josef se ocitají v jednom z nejkrásnějších koutů Prahy. Toto náhlé setkání s prostředím, které je vytvořeno zhmotnělou krásou, není v jejich dětském vnímání zanedbatelné. Najednou chodí kolem starobylých domů. U nohou jim plyne proud velké řeky, nad níž se rozpínají oblouky Karlova mostu. Na něm drží stráž barokní světci a po jeho cestě proudí život ze Starého Města na Malou Stranu a zpět. Na obou březích stojí impozantní chrámy. Jan a Josef se stále mají na co dívat a je to úplně jiný svět, než na jaký dosud byli zvyklí. Tak se seznamují s prostředím, které je malebné, s architekturou, která je velkolepá. Tady jsou začátky pozdějšího Josefova hledání a vyznávání krásy.“

Soběslav Pinkas: Hrající si děti na Kampě

Dům advokáta Pinkase byl střediskem českých vlastenců. Chodí k němu na návštěvu František Palacký a Karel Havlíček, také Josef Mánes tu bývá častým a vítaným hostem. K vážnému zjevu otce Pinkase oba kluci Zítkovi vzhlíželi s respektem. S jeho synem Soběslavem Hipolytem se ale brzy spřátelili. Příchod Zítkových do Pinkasova domu bylo to nejšťastnější, to mohla matka Josefa pro své syny udělat. Nebyla sice úplně zbavena hmotných starostí, ale za přispění vlivných příznivců se jí podaří dát oba chlapce na studia. Její vrozená inteligence a styk s patricijským prostředím Pinkasova domu jí otevřely oči – pochopila, že vzdělání může mít sílu peněz.

Její synové jí působí skutečnou radost. Jan i Josef navštěvují Musterhauptschule neboli vzornou hlavní školu. Oba jsou výborní žáci. Učí se biblické dějepravě, počtům, němčině, ovládli kurent i latinku. Ve slohových cvičeních se naučili plynulému písemného vyjadřování. Ve vyšších třídách zaujme Josefa měřičství, přírodopis i zeměpis rakouského císařství a cizích států. Od začátku však projevuje zvláštní zálibu v kreslení. Když ukončí tuto školu, pokračuje Josef ve šlépějích svého staršího bratra a začne navštěvovat královskou městskou reálku.

Logo

Stín hmotné nouze však nad nimi nemizí. Na začátku každého školního roku musejí oba Zítkové prosit „z důvodů nemajetnosti o milostivé osvobození od školného.“ Jejich žádostem bývalo vyhověno. Jsou totiž odůvodněné. Na reálce patří chlapci Zítkové mezi výborné žáky. Zvláště u Josefa vzrůstá záliba v kreslení, což prohloubilo jejich přátelství se mladým Pinkasem, který má také výtvarné nadání. Josef kreslí s lehkostí a přitom je jeho čára čistá a pevná. Soběslav Pinkas má svou kariéru nalinkovanou – v jeho rodě se muži věnují právům. Do osudu bratří Zítků zasáhne malíř Josef Mánes. Při svých návštěvách v Pinkasově domě si všiml, že všichni tři mladíci, Soběslav, Jan i Josef se zaujatě věnují kreslení a jejich práce prozrazují talent. Byl to zřejmě právě Mánes, kdo nejstaršího z nich, Jana, zaujal pro rytectví. Přispěním příznivců a pomocí stipendia se Janovi otevře umělecká dráha – začne studovat v rytecké škole na pražské polytechnice; po čase pak odchází na akademii do Vídně, jeho výtvarný talent se rozvíjí naplno a on záhy získává pověst výborného mědirytce. Soběslav Hipolyt musel vstoupit na universitu, a teprve později se mu splnil sen, když se přihlásil na pražskou akademii. Pravděpodobně i v případě Josefova studijního zaměření působil Mánes jako rádce. Byl to (zřejmě) on, kdo obrátil jeho pozornost k architektuře.

Logo

Na pražskou polytechniku, obor pozemní stavitelství, přišel patnáctiletý Josef Zítek poté, co předtím v téže budově dva roky navštěvoval reálné gymnásium. Pobyl zde čtyři léta, včetně revolučního roku 1848. Po pádu Metternicha se technici ozdobili kokardami, vyzbrojili píkami a strženi příkladem posluchačů university ustavili vlastní kohortu Akademické legie – nejpočetnější a nejradikálnější. Místo přednášek se začaly organizovat pořádkové hlídky, pořadová cvičení, pouliční parádemarše. V ohnivých debatách se studenti dohadovali s profesory o svých požadavcích. Domáhali se toho, aby polytechnika získala universitní statut, který dosud neměla. Česká čili většinová část posluchačů volala po zavedení češtiny jako druhého vyučovacího jazyka a odmítala námitky, že nejsou k dispozici dostatečně kvalifikovaní domácí profesoři.

Zítek… tehdy šestnáctiletý… s tím souhlasil, ale s jinými (někdy až absurdními) požadavky se ztotožnit nemohl. Ve jménu svobody učení si studenti chtěli volit přednášky podle gusta, neměli být nuceni k semestrálním ani výročním zkouškám, volali po bezcenných, takzvaný frekventačních vysvědčeních, které by pouze potvrzovaly prezenci, nikoli, že přednášená látka byla zvládnuta. Zřejmě si pletli nabytou svobodu s neplněním povinností, či snad přímo s anarchií… Něco takového ovšem Zítek odmítal, a k nelibosti svých (tedy některých) pseudorevolučních kolegů dál vzorně skládal zkoušku za zkouškou a dožadoval se známek. Už kvůli matce. Hlavně ale hlavně kvůli sobě. Musel těm radikálům připadat jakou šplhoun, šprt. Až bude jednou stavět Národní divadlo, opět bude leckomu připadat jako „vlažný vlastenec.“ Jemu totiž šlo v první řadě o výkon. O kvalitu výsledku. Nikdy ne o silná slova.

Bez nesnází si osvojil, co mu škola mohla dát, od fyziky a mechaniky až po technické kreslení a geognózii (tak se tehdy říkalo geologii). Motivovala ho touha po vědění i snaha odvděčit se matce, zprostit ji břemene, jímž pro ni studia synů musela být. Na technice se ovšem málo dozvěděl o tom, co ho zajímalo nejvíc: o estetice stavebního díla, o architektuře jako oboru sice technickém, ale zároveň výsostně uměleckém. Neskrýval, že míří výš.

Joseph Kriehuber: Eduard van der Nüll

A cílevědomost nadaného, ač sociálně slabého studenta došla odměny. Jako ocenění výsledků na škole mu zemský výbor přiznal tříleté stipendium studentského fondu – 85 zlatých ročně. Ne že by se zrovna předali, nicméně Zítek získal hmotnou oporu, aby mohl ve Vídni dokončit studia inženýrská a rozšířit svou kvalifikaci i o vytoužený obor umělecké architektury. Učinil tak s plným nasazením během tří let. Na technice si zapsal řadu přednášek z pozemního stavitelství, na výtvarné Akademii se ocitl mezi žáky profesorů Eduarda van der Nülla a Augusta von Siccardsburga. (Ti dva společně vyprojektovali komplikovanou a náročnou stavbu vídeňské Opery.) O cílevědomosti a systematičnosti ani ne dvacetiletého Zítka svědčí, s jak železnou pravidelností navštěvoval přednášky, semináře, cvičení, jak náruživě kreslil, jak programově se zdokonaloval v jazycích (vedle němčiny zvládl italštinu, francouzštinu, učil se rusky, složil nepovinnou státní zkoušku z češtiny). Neváhal ani osvojovat si v letních měsících u dvorního stavitele Leopolda Mayera zednické řemeslo. Mícháním malty nebo vyvazováním zdi si opatřil řemeslnou zručnost, která mu bude jednou k nezaplacení při projektování i při kontaktu s dělníky. K diplomu architekta si pořídil i výuční list zedníka.

Tomu vzdělanému, přátelskému, přívětivému, svým elegantním zjevem nápadnému mladému muži bylo pouhých dvaadvacet let, když složil poslední zkoušky z inženýrských předmětů i z architektury. Získal samé ‚výborné“ nebo „bezvadné“, pouze v jediném pozemním stavitelství byl hodnocen jako "chvalitebný." (Paradoxně v oboru, v němž pak skvělým způsobem vynikl.) Prvních praktických zkušeností nabyl u architekta Josefa Krannera – tomu dočasně pomáhal s plány vídeňského votivního chrámu. Maminka z něj musela mít radost, i když jí nestihl vrátit ani díl obětavosti – zemřela totiž v roce 1856 (ani se nedožila šedesáti let). Josefa bude od té chvíle provázet celý život matčin obrázek, nakreslený jeho bratrem Janem.

Logo

Na necelé dva roky Zítek zakotvil v ateliéru svých bývalých profesů, kde nasbíral cenné zkušenosti v koncepční i projektové činnosti, kde si poprvé vychutnal i tvůrčí úspěch. Za samostatný projekt novogotického farního kostela získal totiž Římskou cenu architektury. Ten kostel bohužel postaven nebyl, ale mladému architektovi přinesl první zakázky – například kostely v uherském Csalánlosi a ve slovenské Rakové. Od té chvíle jich bude mít vždycky víc, než stihne uskutečnit, ale co hlavně: ministerstvo kultu a vyučování mu odměnou udělilo dvouleté stipendium na cesty do Itálie. Musel nutně nabýt dojmu, že je miláčkem Štěstěny. Do svého deníku si píše: „Kupředu s novou odvahou. Osud je mi velmi nakloněn. Podaří se mi takřka všechno, o co se vážně přičiním.“

Nejen že se mu všecko dařilo, ale naplnilo se mu i jeho staré přání. Itálie... Snad po ničem netoužil víc, než aby mohl spatřit, kreslit a detailně prostudovat tvarosloví antického a hlavně renesančního stavitelství. Odjel do Itálie a zůstal tam posléze ne dva, ale tři roky. Řím, Benátky, Verona, Florencie, Neapol, Pompeje, Pisa i všechna staré severoitalská města se stala architektu Zítkovi další, vlastně třetí universitou. „Měl rád atmosféru této země,“ píše doktorka Zora Dvořáková ve své knize o Josefu Zítkovi. „Neapol kupříkladu mu připadala jako velký kotel, přetékající šumem, pohybem, z něho tryskal smích, zněly pouliční popěvky, do nichž se mísily výkřiky nadávek. Stále se odněkud ozývaly rušné hádky střídané veselím, které žilo samo ze sebe a to vše pod modrým nebem a teplem jižního slunce. Zdá se, že se nemohl ani nabažit všech krás Itálie. Sám vyhledával ty nejsilnější vjemy.“

Pohled na Neapol (S. Lucia a Hotel de Rome, kol. r. 1865)

Během italského pobytu poznal řadu významných osobností uměleckého světa, zejména malíře Petra Cornelia, a výmarského romantického krajináře profesora Friedricha Prellera. Přátelství s ním ho přivedlo do styku s velkovévodou výmarským a jeho ženou. Na Corneliovo vřele doporučení velkovévoda Karel Alexander architekta Zítra nejprve vyzval, aby pro Výmar navrhl uměleckou galerii. Měl v ní být instalován především cyklus Prellerových monumentálních fresek na témata z Homérovy Odyssey. Navázané kontakty i mimořádná umělecký kvalita projektu přinesla třicetiletému Zítkovi v roce 1862 tvůrčí šanci ještě daleko atraktivnější: stal se projektantem, později i realizátorem reprezentativního novorenesančního muzea ve Výmaru.

Zítek začal uvažovat o tom, že se po vzoru architektů Josefa Ondřeje Krannera a Josefa Hlávky trvale usadí ve Vídni jako stavitel. Velkovévoda ho vyzval, aby přesídlil do Výmaru, kde měl volnost uměleckého tvoření; nad touto nabídkou ale Zítek váhá. Ještě má před sebou hodně cestování. Navštěvuje historická německá města, po Rýně se plaví do Kolína – německy sice mluví plynně, ale tamní němčině nerozumí. V Belgii obdivuje čistotu ulic a za ranního rozbřesku pozoruje, jak ženy myjí chodníky. Pak zamíří do Francie, kde si ze všeho nejdřív prohlédne zámky na Loiře. Chce znát nejenom jejich exteriéry a zasazení do krajiny, ale i také rozvržení interiérů, aby dokázal vyhovět náročnosti svého nastávajícího zákazníka, hraběte Beauforta, který se na něj obrátil s nabídkou přestavět bečovský zámek. V Paříži se setkává s Josefem Václavem Fričem a se svým přítelem z dětství Soběslavem Pinkasem. Ti dva mužové jsou už ženatí, Zítek je přesvědčen, že má zatím na ženitbu zatím hodně času. Uštěpačné poznámky o svém staromládenectví přechází vtipem. O intimních věcech zbytečně nemluví – ať se jeho kamarádi marně dohadují, kdo byla ona žena, kvůli níž si do svého deníku zapsal úryvek z básně Gustava Pflegra Moravského.

Budova Národního muzea ve Výmaru

Nemni, že zabudnu tvého
oka lužně čarnou moc.
Vždyť mi vzpomínkou jeho
hvězdná, žárná jarní noc.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová