Jsme rádi, že se spolu potkáváme v tak hojném počtu, což svědčí o tom, že zájem české veřejnosti o naše dějiny neutuchá.

Domnívá–li se snad někdo z přítomných posluchačů, že prvního presidenta jsme měli až v roce 1918, pak dlužno konstatovat, že nikoli.

To, co se odehrálo ve Vídni na začátku třetího březnového týdne roku 1848, v pondělí 13. března, to nikdo nepředvídal.

Tento výkřik jsme zaslechli v mnohočetném vydání na vídeňských ulicích, a tak jsme si jej vypůjčili i do titulku dnešních Toulek.

Již nějakou dobu kroužíme kolem událostí v roce 1848, ale domů jsme se podívali pouze letmo, nesměle, neboť ono se toho u nás zpočátku zase tak moc nedělo.

Tentokrát zavítáme do doby, kdy začali Češi a Němci spolu válčit. Zatím nikoli skutečnými zbraněmi, ale i na ty jednou dojde.

V té době se rozhodovalo, zdali zůstaneme národem, jak to napsal František Palacký v odmítavém dopisu do říšského sněmu ve Frankfurtu.

Svatodušní svátky v Praze roku 1848 byly dramatické. Šest dnů, od pondělka do soboty, od 12. do 17. června se v české metropoli střílelo.

Dav, který opustil místo konání slavnostní mše na pražském Koňském trhu (neboli dnešním Václavském náměstí), uposlechl výzvy a dal se do pohybu směrem k Můstku.

Tento díl Toulek nás zastihuje na jednom takovém výletě do dob nikoli nejklidnějších. Pohybujeme se totiž v roce 1848, a to právě ve chvílích, kdy nám zase něco nevyšlo.