785. schůzka: Opatrná revoluce

Když revoluce, tak jedině naše. Česká. Opatrná. Aniž Pražané a Češi odkojení absolutismem přesně věděli, co výraz konstituce znamená, pochodňovými průvody a noční iluminací oken oslavovali příchod nových časů. Poněkud tajemné slovo konstituce se na čas stalo heslem, které všechny uspokojovalo právě tak, jako skutečně ještě včera věc nepředstavitelná – že by sesazen Metternich. Vše, od deštníků po rohlíky, dostalo označení konstituční. Studenti a měšťané se začali ozbrojovat. Zvýšil se dopravní ruch mezi Prahou a Vídní, mladí lidé si vynucovali přepravu zdarma.

U nás se vědělo, co se ve Vídni vlastně dělo, jenom útržkovitě, a se zpožděním. Praha, to byla pořád provincie. (Totéž, co říkají dnes v Praze o Moravě a o Brně, totiž, že tam je venkov, kde lišky dávají dobrou noc, tutéž představu měli tenkrát o Praze ve Vídni.) Ale to nebyl jediný důvod, proč atmosféra u nás byla mnohem méně konfrontační. I když protifeudální a protiabsolutistické požadavky se ozývaly i v Praze a na první politické schůzi ve Svatováclavských lázních byly 11. března vetknuty do petice nejprve o dvaceti, posléze pak o dvanácti bodech – každý krok, každý návrh či nárok nesl pečeť opatrnictví. Určitě zde hrál velkou roli strach, že se podniká cosi nelegitimního, zakázaného, ba trestného. (Málokterá revoluce je od začátku povolená.) Hlavní důvod však tkvěl v tom, že čeští měšťanští liberálové, ale i radikálové ze spolku Repeal spojovali své představy o budoucnosti bezvýhradně s další existencí habsburské říše.

Vývoj v Evropě

To třeba Italové nikoli – ti bojovali za sjednocení země a osvobození z habsburské nadvlády. A právě tak Maďaři, ti také kráčeli neústupně za odtržením Uher od habsburské říše. Češi sice Maďarům jejich drsný vzdor tak trochu záviděli, ale zároveň ho odsuzovali, protože všechna blyštivá slova o svobodě a rovnoprávnosti neznamenala v ústech maďarských politiků žádný prospěch pro Slováky, pro Chorvaty nebo Rumuny v Sedmihradsku. Vypjatý uherský nacionalismus činil ze všech liberálních a demokratických hesel jakousi zkomoleninu – tím, že boj za práva pro Uhry přinášel zároveň bezpráví a útisk pro nemaďarskou část obyvatelstva. Sám Lájos Kossuth, jinak demokrat a liberál, byl jedním z nejohnivějších nacionalistů a za jediný „plnohodnotný“ národ v Uhrách uznával pouze Maďary. Byl ochoten položit život za jejich vysvobození zpod rakouské habsburské knuty. Ale pokud třeba Slováci žádali vlastním školství, tak takové požadavky klasifikoval jako „nehoráznou drzost ovčáků z hor.“ (Od syna ženy, která prý neuměla slovo maďarsky, to sedělo.)

Česká politika byla ohrožena vzdutým mořem velkoněmectví, ale ani na začátku revoluce, ani pak v jejím průběhu si nekladla cíle tak rasantní a dalekosáhlé, k jakým mířili Maďaři. Češi vcházeli spíš z realistického ocenění možností i omezených vnitřních sil národního hnutí, stejně jako ze složitých etnických poměrů v českých zemích. Od počátku až do konce jsme lpěli na cílové představě rakouské monarchie, přebudované ve federalizovaný stát menších středoevropských národů. Do Vídně se posílaly uctivé petice, ba i delegace se tam od nás vydala.

Na to slavná deputace
volena jest byla,
jež by přání české země
králi předložila;
než však slavné to vyslanství
Praze sbohem dalo,
poslechněte, lidé milí,
co se s Vídní stalo.
Zatím Vídeň prapor bouře
proti vládě vznesla,
tekla krev a jedním rázem
stará vláda klesla;
Metternich, ten tyran krutý,
králův špatný rádce
svržen jest a z Vídně prchnul
lichý zemězrádce.
Také hrabě Sedlnický
uprchnouti musil,
policajt ten, co oukrutně
svatou pravdu dusil;
neudusil, neutlačil
svaté pravdy símě,
svoboden je tisk a pravda k nebi vznáší týmě.

Takto se notovalo v jedné kramářské písni, složené na jaře roku 1848. Což byl sice stále žádaný zpravodajský žánr, ale přece jen už nikoli nejrychlejší. I v přenosu informací se prosadila technika. Inu, telegraf. Vůbec prvním telegramem, který byl kdy odeslán z Prahy, se stala zpráva o železniční nehodě u Běchovic. Srazil se tam vojenský transport s vlakem mířícím na Prahu. Bylo tam dokonce několik mrtvých a raněných. Z pochroumaného vlaku vystoupil dr. Julius Gintl, muž, který měl za úkol instalovat první telegrafní přístroj na dnešním Masarykově nádraží. Cestu do cíle absolvoval pěšky, telegrafní zařízení dotlačil na vozíku, zapojil je a oznámil do Vídně, co se stalo. Tato epizoda se stala na sklonku roku 1847. Jednou z prvních vskutku důležitých politických zpráv, která naopak přišla po telegrafu z Vídně do Prahy, byla explozivní informace o konstituci. Ta dorazila do telegrafní ústředny 15. března 1848 odpoledne. Oznamovala zrušení cenzury, vyhlášení neomezené svobody tisku, povolení organizovat národní gardy a akademickou legii. Nade všemi ohromujícími informacemi však dominovala zpráva o slibu císaře dát Rakouskému císařství konstituci. Tato noviny byla zveřejněna během večerního představení ve Stavovském divadle. Nejvyšší purkrabí hrabě Rudolf Stadion vstoupil po osmé hodině večerní do purkrabské lóže, a (aniž bral ohled na herce na scéně) zvolal do hlediště: „Dle právě mi doručené telegrafické zprávy přislíbilo Jeho Veličenstvo všem svým národům konstituci. Ať žije nás císař a král Ferdinand!“ Ten večer se už nedohrálo.

Pokud nám dosavadní učebnice vštípily představu o roce 1848 jako o revoluci utlačovaných proti utlačovatelům, bude dobré si uvědomit, že linie mezi nepřátelskými tábory byla mnohem klikatější. Atmosféru nadějí zprvu provázelo i upřímné vzedmutí mezilidské solidarity. Tak Svatováclavský výbor jako nový orgán českého státu dostal ihned od hraběte Buquoye dar pěti tisíc zlatých na hrazení potřeb. Kupectvo přispělo dvě tisíci sedmi sty padesáti zlatkami, značné obnosy věnovali arcibiskup a někteří šlechtici. Pár dnů po svém vzniku disponoval výbor prostředky ve výši třiceti tří tisíc zlatých. Pomocný výbor dam uspořádal sbírku pro chudé, která rychle vynesla úctyhodných 17 000 zlatých. Úspěšné byly i sbírky šatstva. Svatováclavský výbor začal ihned řešit žhavé otázky sociální: přiměl pekaře, aby za stejnou cenu pekli větší chléb, pivo zlevnilo o tři krejcary, několika stovkám dělníků bez zaměstnání byla nalezena práce za minimální mzdu dvanácti až osmnácti krejcarů. Revoluce roku 1848, a to nejen v Českém království, začala válkou slov, totiž adres (petic a proklamací), mířících do Vídně.

Po prvním úspěchu (pádu Metternicha) propukla i euforická válka vnějších gest – viditelných odznaků: kokard, šerp a fáborů, rozmanitých »konstitučních« čepic a tak dále. Zatímco Češi manifestovali svou příslušnost hlavně zemskými barvami, červenou a bílou, připjali si čeští Němci na plece kokardy černo–červeno–zlaté (aby se vzájemně rozeznali, až se mezi sebou začnou prát). Fáborové opojení bleskurychle přerostlo do vojáckého třeštění po uniformách. Kdekdo si dal honem šít stejnokroj a chtěl zbraň, aťsi třeba rezavou. Zejména pražské měšťanstvo propadlo hře na vojáky a vytvořit množství kohort Národní gardy.

Vlna revoluční – anebo konstituční módy – to byla kapitola sama pro sebe. Skoro to vypadalo, jako by to byla věc zcela nejdůležitější. Do 15. března (toho roku osmačtyřicátého) platilo, že odznakem měšťanské důstojnosti a serióznost jsou cylindry, šosy fraků, eventuálně mužské copy. Ale po 15. březnu se tyto vnější symboly, které v módě přetrvaly jako pozůstatek po Francouzské revoluci, naopak proměnily v očividný výraz zpátečnictví. Kdo teď vyšel s cylindrem na ulici, ten si říkal o malér. Dodnes je v historické literatuře živá historka o knížeti Kamilu Rohanovi, který v noci 15. března demonstroval svou sounáležitost s národem tím, že z balkonu svého paláce vyházel všechny klobouky, aby účastníci rozjásaného pochodňového průvodu viděli, že je také „jejich.“

Všeobjímající jednta

Pád Metternichův a slib konstituce nakrátko vytvořily iluzi všeobjímající jednoty, každý byl připraven sbratřit se s ostatními a všichni si v té chvíli byli rovni. (I ti, kdož o to nestáli.) Doba, kdy si všichni byli rovni, ale někteří rovnější, ta ovšem už byla za dveřmi. Jako po každé revoluci. Jestli pán spěchal ustřihnout sám sobě cop i šosy fraku, žebráci teď chodili po obchodech s módním zbožím a místo almužny prosili o stuhu nebo o kokardu. Naivní vnějškovosti, ba teatrálnosti podlehli vědci, malíři, spisovatelé. Zatímco archeolog Jan Erazim Vocel s historikem Václavem Vladivojem Tomkem spěšně dávali dohromady české vojenské povely, jiné slovutné osobnosti jako novinář Karel Havlíček, malíři Josef Mánes, Josef Hellich a Karel Svoboda, reprezentant průmyslové jednoty Alois Pravoslav Trojan, mladý Josef Václav Frič a mnozí další vymýšleli, jak by měl vyhlížet civilní denní oděv uvědomělého českého obyvatelstva (rozumějme »měšťanstva«). Objednávka zněla na cos praktického a zároveň národního.

„V duchu tehdejších romantických představ se samozvaní módní tvůrci obraceli do hluboké minulosti, například k domnělému šatníku české šlechty v době gotiky, navrhovali za základ odívání středověkou kytli, jiní přišli s nápadem polských řasených kalhot, další s čepicemi Jihoslovanů či s plstěným kloboukem Krakovanů a tak dále. Pozoruhodné a současně typické přitom bylo, že žádný z tvůrců uměle konstruované národní módy se neobrátil ke zdrojům, které se nabízely – k českému či moravskému lidovému kroji. Ten, ať jakkoli slavnostní a drahý, byl coby oděv chudých pro měšťanstvo předlohou méněcennou, ba zakázanou. Výpůjčky z šatníku selského stavu byly proto jen okrajové – tu přišel vhod slovácký klobouk, tu zas hanácký kožich. Změť nápadů bylo třeba dopentlit národními barvami, heraldickými lvíčky, slavnostními šňůrami, hrdě čnějícími brky, popřípadě nějakou tou valaškou, což byla pro město zvlášť vhodná rekvizita. Výsledkem byl zcela nestylový galimatyáš, nicméně nadšení pro »staročeský kroj« neznalo mezí, a tak i pro chudé se pořádaly sbírky, aby si mohli za dvanáct až patnáct zlatých pořídit »národní oděv«, který se fakticky ani nestačil, ani nemohl ustálit. Brzy zbyla jen vzpomínka na panoptikální změť dobových módních výstředností. Zato pilní krejčíci tenkrát zažili nebývalou konjunkturu. Je také pravda, že dříve šedočerná Praha se rozzářila do ohňostroje veselých slovanských barev.“

Kromě měšťanů se zvláštní náklonností k uniformám vyznačovali studenti. Zdůrazňujeme: v roce 1848. (O sto a víc let poté byla pro ně mnohem cennější obyčejná papírová knížečka barvy modré.) Vysokoškolské jednotky byly nutno zorganizovat. Podle vojenského vzoru, a jako nejlepší vzor přitom posloužila struktura legií starých Římanů. Každá fakulta postavila nejméně jednu kohortu, tedy prapor, to jest 500 mužů. Ta byla rozčleněna na centurie neboli setniny, a decurie – čety. V čele kohort stáli tribunové – majoři, vesměs vysokoškolští profesoři – setninám veleli centurioni, četám zase decurioni. Nejpočetnější jednotku – 1400 chlapců – postavili technici. Vznikly dokonce i dvě kohorty středoškolské – tvořili je studenti pražské reálky a akademického gymnasia. Rozpoznávacím znakem „legionářů“ byly barevné čapky: právníci nosili červenou, medici černou, filosofové zelenou, technici modrou. Tmavé sváteční šaty s rozmanitými doplňky šerp a stuh se staly náhražkami za chybějící uniformy. Poněkud zvláštní hra na vojáky. Nestrhla jen studenty. Byla markantním průvodním jevem doby a vtiskla české revoluci groteskní kolorit. Veřejným nošením zbraně se vyznačoval souhlas s novými poměry.

Česká Praha

Jako mávnutím proutku se na jaře 1848 vyjevilo, že Praha je ve skutečnosti spíše česká než německá. Jestli do té doby právem převládalo tvrzení o dvoutřetinové převaze takzvaných Pragerů, totiž německy mluvících i cítících obyvatel, početní poměr obou národností se teď rázem převrátil. K českému živlu, dosud reprezentovanému »dělným lidem« a hrstkou intelektuálů, se houfně začali hlásit drobní obchodníci a řemeslníci, vrstva početná, předtím však z existenčních důvodů ustrašená a opatrná. Všichni najednou opustili svou česko–německou hatmatilku, a ukázalo se, že ve skutečnosti mateřštinu nezapomněli. Skoro přes noc se po Praze e všech stran začaly rozléhat české hlasy, české písně, české smýšlení. Čeština ovládla krámy, hostince i ulici. „Staří známí, kteří vždy dosud spolu mluvili německy, nenadále ocitli se v čistě českém hovoru,“ psal Karel Havlíček ve svých Pražských novinách. „I ze šosáků vylupovali se Čecháčkové, a mnohé děvčátko, jež dosud vystříhalo se češtiny, počalo švitořiti po česku."

Jak se tlak právě vzkypělého českého nacionalismu stupňoval, začali se nutit od češtiny i mnozí dosud kovaní Němci. Čerstvě zrozená jazyková rovnoprávnost sklízela tedy úspěchy a rychlým tempem se prosazovala, jenomže když počáteční euforie odezněla, začala na německé straně etnické linie (náhle tak proměněné) budit úzkost a strach. A Havlíček v Pražských novinách jenom přiléval oleje do ohně: „Všichni věrní Čechové, jak v Praze, tak na venkově, se tuto napomínají, aby ke cti nové konstituce svoje německé firmy, štíty a vývěsky zrušili a české si vyvěsili!“ Přemnozí roduvěrní vlastencové tak vskutku učinili. Úzkost pražských Němců, zaskočených touto „slovanskou expanzí“ cedulí, dále vzrostla. A 11. dubna (to bylo přesně měsíc po historické první schůzi ve Svatováclavských lázních) se slibované svorné a rovnoprávné soužití dvou etnik důkladně zadrhlo v takzvané kokardové aféře. „Prágři“ vyrukovali do ulic se svými odznaky, přičemž byla skupinka Němců poprvé inzultována. Přes výzvy spisovatelů obou národností, „aby snaha mezi obyvatelstvem českým a německým, v tyto dny šťastně se objevivší, nebyla rušena, nýbrž udržela se pevně na základě úplné rovnosti,“ se krátký smír zhroutil pod kopanci a údery pěstí. Jak to už tak obvykle bývá, když místo rozumu promluví emoce a furiantská pýcha.