786. schůzka: Jsem Čech rodu slovanského

18. červenec 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Egbert Belcredi

Tentokrát zavítáme do doby, kdy začali Češi a Němci spolu válčit. Zatím nikoli skutečnými zbraněmi, ale i na ty jednou dojde.

Svobodu tisku, shromažďování a spolčování. Ústavu a všeobecné volební právo. Sněmy nikoli už stavovské, nýbrž zastupitelské. Rovnost národností. Autonomii zemím. Zrušení robot. Zřízení ozbrojených národních gard. Řešení sociálních problémů. Přibližně o tento koš požadavků (a to ještě ten výčet není úplný) se hrálo v dramatu, které mělo vročení 1848. Po pádu absolutismu a odstranění Metternicha to krátce vypadalo, že všechno půjde jako po másle, ale nadšení z té nečekané změny jaksi… jak to říct? – to nadšení zablokovalo mysli. (Ony se nám ty mysli můžou kolikrát zablokovat i dnes.)

Čas sbratření

Tenkrát v tom pomíjivém výronu kolektivismu došlo napříč společností div ne ke sbratření. Zvláštní dobrácká anarchie, která zavládla jak na všech úřadech, tak i na ulicích, pocity společného vítězství ještě posilovala. (To skoro člověku něco připomíná, a nemusí to být z úplně starých dob.) Je pravda, že v březnových bouřích bylo několik desítek mrtvých, jenomže zatím pouze ve Vídni. U nás na revoluci doplatilo jenom několik tisíc poničených hlasivek. Tolik se křičelo a skandovalo, až ochraptění přerostlo v epidemii. Jenomže ten čas, kdy si Čech rozuměl s Němcem, továrník s dělníkem a šlechtic s poddaným, kdy se byrokrat usmíval z ustrašené bezradnosti a demonstrant proto, že mu naslibovali nevídané neslýchané, ten čas měl rychle pominout. Asi tak do měsíce…

Asi tak do půlky dubna osmačtyřicátého roku. Potom byla opojná atmosféra najednou tatam. Během procesu názorového odlišování se vrátily (v daleko zostřenější podobě) opět staré nevraživosti. A co hlavního: dosud neznámé kvality nabyl zvláště spor česko–německý. On se totiž zrovna tenkrát nacionalismus obou stran (předtím spíš jazykový a kulturní) přenesl do vyšší roviny, do politicko–mocenské, což je skoro vždycky průšvih. Různice pak už prostě nepřestaly. Časem přerostly do nenávistných forem. A ta zátěž starých konfliktů se vzdáleně podepisuje do velice křehkých česko–německých vztahů dodnes. V Toulkách naší minulostí jsme se zrovna ocitli u začátku toho sváru.

Rakouskému císařství chyběly osobnosti právě tak jak politická vize. (Mezi námi: ono to platí nejenom pro staré Rakousko.) Když se pod náporem revolučních dějů, vybuchujících na mnoha stranách současně, začala monarchie skoro rozpadat, ocitlo se vídeňské ústředí ve stavu jakési otupělosti, zděšené bezradnosti. (I tuto situaci jako bychom odněkud znali.) Už jsme si tu povídali, jak padl Metternich - velice snadno. Byl obětován, aby byl utišen rozvášněný dav. Pravda – symbolizoval despotismus. Patřil k všeobecně nenáviděným politikům. Taky už to dávno nebyl oslnivý diplomat, architekt a organizátor ponapoleonské Evropy z časů vídeňského kongresu, nýbrž pětasedmdesátiletý, nahluchlý, zkostnatělý stařec. Jeho pádu nebylo proč litovat. Možná.

Vynucená a zbrklá Metternichova abdikace však sama o sobě nic neřešila. Bylo to jenom také gesto, signál pro veřejnost, že absolutismus končí, hurá. Současně však zazněl příslib konstituce. Jenomže tím závazkem, že říši bude dána ústava, vídeňské centrum zaskočilo samo sebe, asi jako špatný šachista, který myslí na jediný tah dopředu, navíc ještě vynucený. Nebylo nikoho, kdo by jasně rozpoznal, co dělat dál. Císař Ferdinand volal sice, aby řešení, která musejí přijít, byla klidná, avšak on sám je neznal. Zůstával se svou zpozdilostí zcela mimo realitu. Jeho mírumilovná přívětivost způsobovala ve vypjaté situaci naopak obtíže: proměnila se v hromosvod přitahující další a ještě smělejší požadavky nespokojenců. Nevrlý Ferdinandův strýc arcivévoda Ludvík jako šéf státní rady (neboli konference) trpěl intelektuální těžkopádností odedávna; ta však nyní, kdy bylo zapotřebí pohotově a rázně reagovat, rozhodování centra vyloženě ochromovala. Na sedmdesátiletém hraběti Kolovratovi, který po několikadenním bezvládí odstoupivšího Metternicha nahradil, se už projevovala určitá dětinskost. Odvážných řešení nebyl schopen. A pokud se jeho nový ministr vnitra, dvaašedesátiletý hrabě Pillersdorf ocitl v úřadě jako příznivec reforem, mělo se brzy ukázat, že i v jeho případě jde o politika málo radikálního, ústupného a vlastně také bezradného.

Ferdinand I. Dobrotivý na obraze Francesca Hayeze

Zkrátka žádná osobnost široko daleko. Snad jenom výrazné vojáky Rakousko mělo. Starého maršálka Radeckého, a pak ještě „jestřába“ Windischgrätze. Jinak nebyl nikdo, kdo by v kritických chvílích vtiskl dalším osudům říše jasné směřování. Vláda příliš nevládla a nic moc neřídila. Zůstávala ve vleku událostí, na jejich chvostu, nechala se vydírat stupňujícími se požadavky politických protivníků. Místo, aby jednala ofenzivně a iniciativně, znovu a znovu ustupovala. Je ale fakt, že situace byla čím dál složitější, a organismus státu na to nebyl vůbec přizpůsoben. Za metternichovského absolutismu si byrokracie (ať už seděla úplně nahoře nebo zcela dole) zvykla neřešit buď vůbec nic, anebo jenom drobnosti, a ještě k tomu těžkopádně. A to se Vídni vymstilo. Situaci nejbližších měsíců centrum prostě nezvládla. Mocnářství bude takřka úplně rozbito. Vyvázne před zánikem pouze s pomocí svých generálů, za cenu občanské války a obnovy despocie.

Kdyby byli Kolovrat a Pillersdorf hned po 15. březnu svolali celoříšský parlament, a to na základě skutečně velkoryse pojatého demokratického volebního zákona, kdyby se kromě čistě proklamativního vyhlášení rovnosti národů a jazyků odhodlali i k odvážným opatřením decentralizačním, nemusela pak monarchie čelit odstředivým silám na všech stranách. Možná. Kdyby. Dějiny však neznají žádná kdyby. Místo velkorysé strategie zvolila Vídeň úzkoprsou taktiku lavírování, neb drobných, navíc neupřímně míněných ústupků. A tak se stalo, že nároky uplatňované nejhlučněji a nejdříve, tedy nároky maďarské, ty byly vyslyšeny, a to zkomplikovalo pozici nárokům ostatních, což byly požadavky méně opovážlivé a vstřícně formulované. O tom se přesvědčila zejména česká politika, která se odvažovala teprve prvních krůčků, a proto byla opatrná, ba až bojácná.

Vývoj ji těžce zaskočil. Nejenom proto, že její představitelé zjitřeně vnímali marné prosby a nářky Slováků, Srbů, Chorvatů v Uhrách, aby nebyli vydáni napospas vypjatému maďarskému šovinismu, odmítajícímu uznat jejich národní požadavky. Češi se rozpolcením monarchie cítili ohroženi také; o to víc, že německé obyvatelstvo v zemi vesměs sympatizovalo s vizí vplynutí habsburské říše do sjednoceného velkého Německa. Svatoštěpánská koruna nebyla něčím cennějším než koruna svatováclavská. V očích Čechů tedy rozhodně ne. Logickou odpovědí na vzniklý dualismus se stal – když to vyjádříme opravdu na hranici extrémního zjednodušení – program „českého trialismu.“ Tedy že by monarchie měla být jakýmsi „spolkem tří.“ I my chceme to, co dostali Maďaři!

Česká charta

Nejdůležitější požadavkem nové pražské petice byl projekt státoprávního obnovení svazku zemí Koruny české, čili semknutí Čech, Moravy a Slezska do někdejšího autonomního celku se společným sněmem a exekutivou neboli mocí výkonnou. Jestliže první petici čeští předáci vezli do Vídně s velkou slávou a nakonec příliš neuspěli, s druhou se sem začátkem dubna 1848 vraceli skromně, nicméně díky úplnému rozkladu ústředních orgánů se zdejší chvat a zmatek obrátil v jejich prospěch. Vlastně si císařskou odpověď se souhlasem ministra Pillersdorfa mohli naformulovat sami. A to jsme se už dostali až k takzvanému kabinetnímu listu. Datum: 8. duben 1848. Ten kabinetní list vyhověl Čechům skoro ve všem. Základních bodů bylo čtrnáct, a ty se pak objevily v takzvané České chartě, jak se kabinetnímu listu začalo také říkat:

Za prvé: národnost česká s řečí německou v úplnou rovnost se staví. Za druhé: k prvnímu českému sněmu budiž povoláni všichni stavové země. Shromáždění budiž sestaveno tak, aby co možná nejvíce občanů mohlo voliti i voleno býti. Volit je na venkově právem každého občana, který platí daně; ve městech každého měšťana. Volit může, kdo překročil 25. rok stáří svého, volen býti může občan v zemi zrozený a nejméně 30 let stár. Za třetí: povoluje se zřízení nejvyšších úřadů pro Království české. Za čtvrté: žádost o spojení zemí České, Moravské a Slezské bude předmětem rokování na sněmu říše. Za páté: úplné odstranění robot za náhradu jest už nařízeno v patentu z 28. března. Za šesté: svobodné vykonávání všech náboženství křesťanských, jakož i židovských, se povoluje. Za sedmé: Žádosti o svobodu tisku jest již vyhověno patentem z 15. března. Za osmé: prosba o ochranu osobní svobody proti libovolnému zatýkání byla naplněna nařízením ministra z 28. března. Za deváté: všichni ouřadové veřejní a všecky soudy mají od nynějška býti obsazovány jedině osobami mocnými obojí řeči zemské. Za desáté: o úplném odstranění potravní daně počíná se vyjednávání. Za jedenácté: zřízení národní stráže pro města a venkov bylo povoleno patentem z 15. března, o jejím vyzbrojení bude co nejdříve vydán zvláštní zákon. Za dvanácté: v přípravě je nový zákon o vojenské službě a sbírání vojska. Za třinácté: již povolené právo shromažďování a zřizování spolků bude určitěji uspořádáno v konstituci. A za čtrnácté: o důkladné vzdělání učitelů českých i německých, taktéž o zřizování dalších gymnasií a vzdělávacích ústavů bude pečovat nové, právě zřízené ministerstvo. Všem požadavkům pražských studentů bylo vyhověno.

Jak jsme to říkali… tedy ohledně úspěchů českých požadavků? Že kabinetní list vyhověl Čechům skoro ve všem. Skoro. A v čem ne – když pomineme odkazy na to, že to či ono bude řešit konstituce? Otevřená zůstala věc spojení korunních zemí. Tady se Čechové dočkali ve Vídni odpovědi vskutku rezervované. Odkazovala k budoucnosti, že se vše projedná na připravovaném celorakouském říšském sněmu. Což nebylo beznadějné, samotný projekt trialismu však ztroskotal ještě dřív, než byl říšský parlament vůbec svolán. Důvod? Slezský sněm. Vyslovil se jednoznačně proti obnovení jednoty korunních zemí. (Pozoruhodné bylo, že Slované ve Slezském sněmu neměli ani jednoho zástupce.) Takřka stejně dopadlo stavovské rokování na sněmu moravském. Ten sice nebyl výhradně německý, ale zástupcům moravských sedláků byly předloženy argumenty jako například tento: „Vaše moravská krajina je lepší a úrodnější než česká. Právě proto by tu Češi chtěli panovat.“

Vůdčí představitel moravské šlechty hrabě Egbert Belcredi odmítl tu „veteš starých pergamenů“ jako promlčenou minulost a nepřijatelný základ nové jednoty. Moravané i Slezané měli prostě strach z české hegemonie. Ještě si to pro jistotu přeložme do češtiny. Obávali se české nadvlády. Tedy že by Češi neodolali a využili situace k tomu, aby zmocnili vedoucího postavení. A to prostě a jednoduše způsobilo, že slovanský živel v našich zemích v dramatických dnech jara 1848 nenašel cestu. Česká (přesněji řečeno pražská) politika nezískala očekávané, tolik potřebné spojence. O to blíž se pak v pocitu ohrožení přimkne k habsburskému trůnu. Části historického českého státu zůstaly rozpojeny, a ještě víc se odcizily právě v čase, kdy byl v našem severozápadním sousedství vytvořen kolos Velkoněmecka.

Teorie o přetvoření takzvaného Německého spolku, vzniklého po napoleonských válkách, v jedinou scelenou říši, která by přeorganizovala a překlenula prostor mezi Francií a Ruskem, se veřejně přetřásaly už dávno před rokem 1848. Ta myšlenka obsahovala mnoho sporných momentů. Existovaly rozpory ohledně územních nároků a příštích hranic Německa. Francie se nemohla smířit s tím, že by teritorium nové říše sahalo až za Rýn jako doposud. Němci pro sebe do budoucna reklamovali některá cizí území, například dánské Šlesvicko, vlámskou část Belgie, kus Polska. Nebylo dále jasné ani to, má–li se Německo sjednotit dohodou mezi panovníky,m či bez ohledu na ně.

Jakou roli v tom hrálo – nebo mělo hrát – Rakousko, to byl přímo velezávažný problém. Takzvané velkoněmecké řešení počítalo s tím, že do sjednocené říše bude Rakouské císařství prostě a jednoduše zahrnuto. V takzvané maloněmecké koncepci se uvažovalo o Rakousku vně příštího impéria. A ještě tu byla další složitost. Habsburské mocnářství nepatřilo k německému spolku celým svým územím, nýbrž jenom svou západní polovinou, takzvaným Předlitavskem, které zahrnovalo kromě zemí rakouských, alpských a illyrských (tedy balkánských) také Čechy, Moravu a Slezsko. Zbytek říše zůstával mimo hranice Spolku (a tedy i příští říše). Tedy především Uhry, a také Halič, Sedmihradsko, Chorvatsko, Dalmácie, Lombardsko–Benátsko a ještě některá další menší teritoria.

Představitelé německých reformátorů předpokládali, že území našeho státu do Velkoněmecka vplyne jaksi samozřejmě a takřka automaticky. České země spadaly (podle nich) pod římsko–německou říši, a kromě toho tu hrála roli přítomnost početného německého živlu. Za to slibovali českému obyvatelstvu značnou míru kulturní a jazykové autonomie. Podle tehdy rozšířených názorů byli Češi i Moravané vnímáni asi jako Bretonci nebo Baskové ve Francii a ve Španělsku… nebo jako Velšané ve Velké Británii: prostě byli považování za etnickou menšinu, nikoli za samostatný národ. Proto inspirátoři myšlenky německého sjednocení, když začali v březnu roku 1848 připravovat jednání ústavodárného sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, přizvali – celkem bez rozpaků – i nejvýznamnějšího mezi českými učenci, tehdy padesátiletého Františka Palackého. Ta pozvánka pro Palackého byla pro něj svým způsobem prestižní. Měl být jediným reprezentantem českého etnika, který se měl podílet na vytvoření jednotného Německa. Jenomže Palacký nikam nejel. Na pozvánku odpověděl 11. dubna 1848 svým proslulým „psaním do Frankfurtu,“ což bylo okamžité, rozhodné a hlavně velmi statečné NE. Kultivovanou formou odmítl nejenom osobní účast, ale vyjádřil i nezájem Čechů jako národního celku.

Logo

Jsem Čech rodu slovanského

„Jsem Čech rodu slovanského.“ Tak začínal jeho dopis. Nebyl to nějaký obyčejný dopis. Nahlas v něm říkal: „Jsme národ.“ A české politice na další desetiletí dal program. „Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Ten národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věků ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všecka staletí kdy k němu byl počítán. Celé spojené země české nejprve se Svatou říší německou a potom s Německým spolkem bylo odjakživa pouhé regále, o kterém český národ, čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž tobě sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všickni němečtí znalci dějin stejně tak dobře jako já; a chtěl–li by kdo ještě o tom pochybovati, nabízím se, že ji přivedu svým časem k úplné a zřejmé jistotě. I kdyby se zúplna za pravdu přijalo, že Koruna česká kdy byla s Říší německou ve svazku lenním (což ale popíráme), nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby (co se dotýče záležitostí vnitřních) pochyboval o někdejší suverenitě a svézákonnosti vlády a země české. Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jejich hodnosti dotýče, odjakživa s národem českým ani dost málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela ani moc zákonodárná, ani soudní, ani exekutivní, že nikdy neměli práva vybírati ze země vojsko neb jaké regálie, že země česká spolu se svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z někdejších deseti krajů německých, že příslušenství k říšskému soudu komornímu nikdy se na ni nevztahovalo a tak dále, že tudíž celé dosavadní spojení země české s Říší německou pokládáno i považováno býti musí nikoli za úvazek národa s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá–li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného a platného mandátu.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související