787. schůzka: Náš spolek je Rakousko

14. červenec 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Frankfurtský sněm, dobová litografie

V té době se rozhodovalo, zdali zůstaneme národem, jak to napsal František Palacký v odmítavém dopisu do říšského sněmu ve Frankfurtu, kde se ustavoval zrovna Německý spolek, jehož součástí měli být dle německé představy i Češi, Moravané a Slezané:

„Náš spolek je Rakousko. Tu jsme se svými slovanskými bratry, s jižními Slovany a Poláky pohromadě, a zde budeme míti přirozenou převahu, kdežto ve spolku německém bychom jenom malinkým přívěskem byli, určeným k zahynutí, k zaplavení od Němectva.“

Události roku 1848 se staly nejen křižovatkou českých dějin, nýbrž jsou i klíčem k porozumění naší novodobé historii. Tenkrát se vyjevilo, jak je pohříchu těžké, pomalu nemožné, uspořádat a dlouhodobě zajistit bezkonfliktní soužití dvou národních společenství v jednom státním útvaru. Čistě mezi námi: Češi a Němci, kteří společně obývali naši zemi od 13. století, se nikdy do náruče nepadali. Jenom zřídka (tedy když pomineme šlechtu) uzavírali mezi sebou sňatky. On už tak řečený Dalimil, který psal na začátku vlády Jana Lucemburského, v kdekteré řádce dával k dobrému svoje protiněmecké zaujetí. „Uřežte jim nosy! Vyžeňte je ze země!“ Takových a podobných přátelských návodů je Dalimil hustým zdrojem. Takto často volal na stránkách své kroniky, ale víceméně do prázdna.

Česko-německé vztahy

Vztahy mezi Čechy a Němci byly po věky složité, to ano, nicméně únosné. Vyhrotily se však právě na jaře osmačtyřicátého roku, a během několika týdnů se proměnily v trvalé trauma, ve svých dlouhodobých důsledcích dodnes ne úplně zhojené. Jestliže pro svou paměť potřebujeme nějaký orientační bod… jakýsi rozcestník… pak za něj můžeme požadovat už zmíněný dopis Františka Palackému frankfurtskému sněmu. Palacký v něm jasně zformuloval austroslavistickou doktrínu české politiky. Domácí německé obyvatelstvo ovšem přijalo tento program jako drzý políček – ostře jej odmítlo, zahleděno do svého snu o jednotě všech německých teritorií, to jest včetně českého. „Nejprve Německo, pak Rakousko!“ To žádali čeští Němci. „Přebudované, federalizované Rakousko!“ Volali naopak Češi u vědomí, že v něm Slované mají početní převahu.

„Opojný pocit jednoty vždy povážlivě rychle vyprchá. Čas nošení trikolór nebo cinkání klíči je pomíjivý. Pád Metternicha a absolutismu (o kterém jsme už vyprávěli) vyvolal v českých zemích vlnu euforie, prováženou úžasným porozuměním, ba doslova bratřením mezi příslušníky českého a německého etnika. Vítala se budoucnost, a ta přece nemohla být jiná než harmonická. V půli března se všichni ozdobili kokardami, mávali prapory, nikomu nevadilo, že jeden vyznává červenobílou, druhý kombinaci černo–červeno–zlaté. Každý si byl rovný s každým, kokardami či šerpami obyvatelé jen vyjadřovali svoji národní příslušnost. Noviny zatím byly plné ohleduplných apelů, například k milým a drahým německým bratřím v Čechách, kteří se žádali, aby zavedení českého velení (to znamená povelů) v národních gardách u nich nevyvolalo ztrátu důvěry k českým spoluobčanům.“

František Palacký, litografie od Jana Vilímka

Takhle skoro idylicky to zpočátku vypadalo. O pouhých pár dnů později, když vídeňské centrum druhým kabinetním listem vyhovělo většině českých požadavků, a zejména když Palacký odmítl účast na frankfurtském sněmu, se změnila jak nálada obyvatelstva, tak i tón novinových článků. „Čeština má mít snad převahu nad němčinou? Vždyť české země jsou z poloviny německé! Kdo seje vítr, sklízí bouři!“ psaly německé noviny Die Constitution. A v jiném německy psaném periodiku se říkalo: „Slovanská část obyvatelstva si nepřípustně osobuje právo být mluvčím celé země!“ Kokardy a prapory rychle přestaly znamenat jednotu v různosti, staly se svým pravým opakem. Od nynějška vyjadřovaly rozdílnost názorů, nesmiřitelnost programů, opačný politický postoj.

Moritz Hartmann, významný německý básník, žijící u nás, jinak umírněný a kultivovaný člověk, napsal: „Němci v Čechách hledí nyní do Frankfurtu, kde se buduje nové Německo. To je vede k tomu, že nosí jeho barvy. Mrzí je, že v Čechách je skupina, která si přeje odloučení od Německa. V současné době jde o víc než o národnost, jedná se o svobodu. Svoboda je slunce, národnost je pouze svítilnou. České země se mají stát mostem mezi západem a východem, poněvadž zde si dva velké národy podávají ruce. To všem vyžaduje, abychom byli jednotni. Vede–li nošení černo–červeno–bílých kokard k tomu, že tato jednota je porušena, pak prosím a zapřísahám ty, kteří je nosí, aby je odložili do klidnějších dob.“

Už ale zdaleka nešlo jenom o kokardy. Smířlivost Moritze Hartmanna začala být vzápětí, a to na obou stranách, považována za projev nestatečnosti, ba národní vlažnosti. Zatímco česká část obyvatelstva se víceméně postavila za Palackého program přebudování Rakouska ve federaci států, ve které by Slované měli většinu, německé obyvatelstvo, hlavně v pohraničních Sudetech a velkých městech se takové perspektivy lekalo. Městská rada v Chebu dokonce žádala okamžitě odtržení Chebska od Čech. Také německý Liberec a Jablonec se chtěly připojit k Velkoněmecké říši. „Ve chvíli, kdy se Německo sjednocuje, vzniká hrozba, že pět milionů Němců bude v Rakousku utlačováno od dvanácti milionů Slovanů. To nemůžeme připustit!“

Čím blíž byly volby „do Frankfurtu“ (tedy do celoněmeckého Národního shromáždění, které mělo vypracovat návrh ústavy a zvolit prozatímní vládu jednotného Německa), tím drsněji vyznávala konfrontace mezi Čechy a Němci. Češi odmítali stát se součástí Velkoněmecké říše. Nelze se jim divit. Nemínili proto ani jít k volbám, což tisk druhé strany komentoval: „Volte nebo ne, nám to může být lhostejné. Záleží na tom, že se podrobíte zákonu, který bude ve Frankfurtu přijat. Neboť Čechy budou a zůstanou německou zemí.“ Říkali Čechy… a mysleli tím veškeré tři české země, aby bylo jasno. „Připustit v Čechách vznik slovanského státu by znamenalo vrazit jedovatý meč do prsou Německa.“ A ještě jinde se psalo (tedy německy): „Češi nemají jinou volbu než státi se Němci, nebo zaniknout. Přejeme jim jejich řeč, jejich zvyky, jejich vzpomínky, dokonce i jejich tužby, ale požadujeme, aby uznali německý zákon.“

Ach, jak velkorysé... Co vše by nám dopřáli, pokud ovšem přijmeme německý zákon. A jeho podstata zní: stát se Němcem. „Čechy, když to nepůjde po dobrém, musejí být udrženy silou meče.“ A jistý německý publicista, který se pouštěl i do filosofie a ekonomie, jménem Karl Heinrich, jehož otec si přestupem z židovského vyznání na luteránské změnil i příjmení z Mordechai na Marx, tak ten tedy se vší vážností napsal: „Úplný zánik Slovanů jest požadavkem evropské kultury, protože budou poněmčeni a pomaďarštěni. Jsou to banda lupičů a příští světová válka přinese jejich zánik. Čechové, k nimž chceme Moravany a Slováky počítat, ačkoliv se řečí i minulostí od sebe liší, neměli by nikdy svých dějin – a tento neexistující národ činí si nárok na samostatnost? Nemají žádného práva na národní samostatnost a nemohou ji nikdy dosíci.“

To už dávno nebyla nějaká polemika, výměna názorů. To byly výhrůžky. Češi nemohli zůstat Němcům nic dlužni. Ano, František Ladislav Rieger, budoucí zeť Františka Palackého, konstatoval, že „proti takovým důvodům bude nám naposledy také potřeba odpovídati cepem.“ Zatímco jeho tchán – zatím také budoucí – František Palacký formuloval právo národa na existenci a na ochranu před svým zánikem mnohem promyšleněji, dnes bychom asi řekli sofistikovaněji: „Právo národů jest skutečné právo přírody. Žádný národ na zemi nemá právo žádati, aby k jeho prospěchu soused sebe sám obětoval. Žádný není povinen pro dobrého souseda sám sebe zapříti nebo obětovati. Příroda nezná žádných panujících ani služebných národů. Má–li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti trvalý a pevný, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých. Naopak, každý musí míti jistou naději, že v ústřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů.“

Logo

Soužití s Němci

Zatímco čím dál rozhorlenější Karel Havlíček napsal: „Hájili jsme hory své tvrze po tolik věků se ctí, budeme je hájit zase. Dunaj bude naše slovanská řeka, Rakousko bude slovanská říše.“ Budoucnost českého státu (v rámci federace) a soužití s Němci viděl docela jasně: „Rovnosti mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby všechno měli Němci polovic a Čechové polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechů považovali, neboť jest Čechů tři čtvrtiny a Němců jedna čtvrtina. Naše mínění jest: Čech i Němec užívej každý všelikého pohodlí národnosti své v úřadech i ve školách, jinak ale Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina tu je Čechů." Karel Havlíček polemizoval s Němci docela na úrovni.

To jeho spolupracovník Vilém Lambl vyjadřoval totéž s mnohem přímočařejší provokativností: „My ale chceme, aby se národnosti lišily! Svoboda bez národnosti je pro nás ocukrovaný jed, samovražda krásně obarvená. Slovo české všude! Co není slovo české, to není pro nás slovo žádné. Či nás chcete nutit k poshovění, protože rozumíme německy a s vámi mluvíme, a vy nic? Vy máte s námi jenom stejné právo a nic více, a kdo z vás bude dávat najevo onu duševní převahu, která není nic než sprostá nadutost a vládychtivá vypínavost, ten se rouhá proti národu českému.“ A Lamblův šéf Karel Havlíček složil Píseň o tom německém parlamentě, která ale bývá uváděna podle prvních slov Šušelka nám píše. Krátká poznámka na vysvětlenou: Franz Schuchelka byl původně český novinář, který se ale poněmčil a dal se dokonce zvolit za Klosterneuburg do německého parlamentu. A právě na něm přistál Havlíčkův epigram:

Šušelka nám píše
až z německé říše,
bychom přišli
Němcům pomoct, že jim kručí v břiše.
Německo je vaše,
Čechy ale naše, nefoukejte
nám z Frankfurtu
do slovanské kaše.
A vy Němci chámi,
nehrajeme s vámi,
co jste si tam
nadrobili, to si snězte sami.
Však se Frankfurt lekne
a čepičku smekne,
až český lev
zježí vousy
a ocasem sekne.

Takže válka mezi Čechy a Němci byla na spadnutí. Ona už se vedla, na ostří nože, ale zatím (pravda) zůstávala na úrovni praporů, kokard, zlobných slov… no, semtam padl nějaký ten plivanec nebo facka. Nikde nic nepřerostlo do osudového násilí, zanechávalo to však hluboké jizvy v paměti. A paměť je v takových smutných záležitostech drásavou součástí lidských myslí, zdrojem nových vzplanutí. Obě strany měly pravdu. Svou pravdu. Logiku argumentů protivníka však nejen nedokázaly… zdá se, že ani nemohly přijmout. Prvním skutečným měřením sil mezi Čechy a Němci u nás, čili mezi pangermánskou a prorakouskou stranou, se staly už zmíněné volby do frankfurtského parlamentu.

Na barikádách

Volební právo

Právo volit mněl každý dospělý a svéprávný občan bez jakýchkoli majetkových omezení. Volilo se nepřímo. Jeden poslanec měl reprezentovat asi 50 000 voličů. K jejich kandidatuře se dospělo skrze volitele, přičemž 500 volitelů vybíralo jednoho poslance. Z českých zemí měli vzejít 103 poslanci (68 v Čechách, 28 na Moravě, 7 ve Slezsku). Pro rozmanité potíže i obstrukce se volilo v různých termínech v průběhu května, přitom zdaleka ne všude. Volby se podařilo uskutečnit jen v 50 volebních obvodech, z toho v Čechách pouze ve dvaceti, vesměs v německých pohraničních okresech. Největší volební účast byla na Loketsku, Litoměřicku a Žatecku. Češi volby bojkotovali. Naprosto katastrofálně dopadly volby v Praze, kde byly 24. května do odpoledních hodin odevzdány pouhé tři české hlasy. Svědčí to o napjaté atmosféře, která v české metropoli panovala. Je ovšem pravda, že právě v oněch dnech došlo ve Vídni k novým bouřím a krveprolévání, takže bezprostřední strach z další vlny anarchie přiměl i mnohé Němce, aby se volební neúčastí de facto postavili za Rakousko.

V oněch dnech však česká část Prahy už žila přípravami jiné události, Slovanského sjezdu, což měla být velká manifestace vzájemnosti. Německá veřejnost vnímala tento podnik jako provokaci a protestovala. Nebylo jí to nic platné. Slovanský sjezd se měl stát protiváhou Frankfurtu, hlasitým politickým gestem, deklarací slovanské soudržnosti. Věci ale nebyly tak jednoduché, jak vypadaly na první pohled. V čem mohl být problém? Šlo o to, aby shromáždění nevyznělo jako očividná konfrontace mezi slovanským a germánským živlem. Šlo o to Palackému a Šafaříkovi. Po jejich přímluvách se podařilo zařídit, aby právo jednat a spolurozhodovat zůstalo omezeno jenom na delegace Slovanů z habsburské monarchie, ostatní byli přítomni jenom jako pozorovatelé a čestní hosté. Nepochopili to všichni, s Poláky byly potíže. Ti by nejraději jednali o rozbití Rakouska a o obnovení své vlastní státnosti, než o jeho rekonstrukci ve federaci. Zase se jim člověk moc divit nemůže – vždyť už po tři generace byl jejich stát rozporcován mezi Rusko, Prusko a Rakousko. I tady však zvítězila Palackého politická moudrost, když bratry Poláky přemluvil, aby odložili své tužby sice spravedlivé, leč neproveditelné a byli ochotni se radit „o lepší budoucnosti Slovanů omlazením Rakouska.“

2. června 1848 Slovanský sjezd, na němž se setkalo asi 350 delegátů, velkolepě začal rozjásaným průvodem Prahou, mší, strhujícím projevem Šafaříkovým na Žofíně. Mezi účastníky byly takové veličiny jako Jan Evangelista Purkyně, Slovák Ľudovít Štúr, Srb Vuk Karadžić, Rus Michail Bakunin a mnozí jiní. V průběhu desetidenního jednání se účastníkům podařilo sestavit provolání Slovanů k národům Evropy, probrat otázky významu Slovanů v rakouské říši i jejich vztahů k neslovanským národům. Jenže pak přišel 12. červen a první výstřely do průvodu Pražanů v Celetné ulici znamenaly konec sjezdu. Uprostřed nastalého krvavého chaosu se Slovanský sjezd ve zmatku rozešel, aniž uskutečnil své záměry. K programové ani praktické spolupráci Slovanů už nedošlo – zbyla květnatá, ale bezvýznamná proklamace. A v myslích Němců se uhnízdil pocit ohrožení z toho, že ti Slovani se proti nim paktují.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.