788. schůzka: Provokace

Český příspěvek do bouřlivých dějů toho roku stál několik desítek životů. Události pak byly falešně interpretovány jako spiknutí Čechů proti Němcům. Dnes je zřejmé, že nepokoje vznikly naprosto spontánně a neměly žádnou národní motivaci. Tenkrát uprostřed června v tom osmačtyřicátém bylo mimořádně krásné a slunečné počasí. Ideální proto, aby se konal sjezd. Slovanský sjezd. O čem se na něm mělo jednat, to se vědělo naprosto přesně, protože už v květnu bylo vydáno tištěné provolání, a to hned v pěti jazycích, přičemž jeho součástí byl „Program předmětů, o nichž se na Slovenském sjezdu rokovati má.“ V těch sjezdových materiálech bychom našli za prvé: O významu Slovanů v rakouské říši a o jejich vzájemných poměrech. Za druhé: O poměru slovanských národů k ostatním národům rakouské říše. Za třetí: O nynějších poměrech rakouských Slovanů k ostatním Slovanům. Za čtvrté: Vyznačení poměrů rakouských Slovanů k ostatním evropejským neslovanským národům. Za páté: Učinili jsme návrh k smělému dílu, k novému zřízení Rakouska a k proměnění jeho v stát spolkový. Současně bylo navrženo, aby sjezd probíhal ve třech sekcích: česko–slovenské, jihoslovanské a polsko–rusínské.

Slovanský sjezd

Už koncem května se v Praze objevili první delegáti, celkem jich bylo při zahájení 317, kromě řádných delegátů se ještě zúčastnilo na 70 hostů. Předseda přípravného výboru hrabě Thun (zemský místodržitel) se ale omluvil. Nějak zrovna onemocněl (nebo co). Každopádně byl večer 1. června 1848 Slovanský sjezd na pražském Střeleckém ostrově slavnostně zahájen bez něj. A druhý den mluvil jednomyslně zvolený předseda sjezdu František Palacký: „Čeho naši otcové nikdy nenadáli se, co za mládí sotva jako krásný sen tanulo na srdci našem, co před nedávnou ještě chvílí ani za vřelou tužbu vyjevovati jsme si netroufali, to den dnešní oblaženým očím našim staví již co skutek živoucí.“ Velmi patetický projev. Ve stejném duchu jej i končil: „Já pak, znaje dávné nehody a strasti národa našeho, a prohlédaje okem jasným do veliké budoucnosti národu mně celou duší milovaného, volám v nadšení, zároveň s muži v evangeliu: »Nyní propouštíš sluhu svého, Pane, neboť jsou viděly oči mé spasení, kteréž jsi připravil nám před obličejem všeho světa.« Světlo k zjevení národům a slávu kmene slovanského.“

Nevím, nevím, jestli se Vídeň nějak extra chystala na to, aby „propustila sluhu svého.“ A taky trochu pochybuji, zda Palackého oko bylo vskutku jasné, takže bez problému prohlédalo do veliké budoucnosti národa. Už během Slovanského sjezdu se ozývala slova, varující české politiky (a především Palackého) před důvěřivostí vídeňské vládě. Takto sýčkoval ruský anarchista Michail Bakunin. „Nyní vám všem slibuje (tedy jako Vídeň) lichotí vám, protože jste jí nezbytnými, avšak dodrží–li své sliby a bude–li mít možnost je dodržeti, až vaší pomocí obnoví svou podlou vládu? Pravíte, že dodrží, já jsem však přesvědčen, že nikoli. Uvidíte, že rakouská monarchie nejen zapomene vašich úsluh, nýbrž bude se vám mstít. Dějiny rakouské dynastie jsou bohatší než jiné na takové příklady, a vy, učení Čechové, vy znajíce tak dobře a podrobně minulá neštěstí své vlasti, měli byste chápati lépe než druzí, že ne láska k Slovanům, ani láska k slovanské nezávislosti, k slovanskému jazyku, k slovanským mravům a zvykům, nýbrž jedině železná nutnost nutí ji nyní vyhledávati vašeho přátelství.“

Lze na místě vyjmenovat řadu myšlenek, v nichž se profesionální revolucionář Bakunin hluboce a zásadně mýlil, ale v tom, o čem mluvil v Praze, měl pravdu. Bohužel. No však uplynulo pouhých pár dní, a veškeré „vídeňské přátelství“ vzalo za své. Určující postavou, totiž režisérem i likvidátorem krvavých dějů v Praze byl jedenašedesátiletý generál, kníže Alfred Windischgrätz. Svou funkci nejvýše postaveného vojáka v Českém království vykonával od roku 1840. Veřejné mínění k němu po léta chovalo tichý despekt, který nyní, v čerstvě nabyté svobodě, přerostl v odpor hlasitý. Windischgrätz byl monarchista tělem i duší, pyšný český feudál (ovšem Němec jako poleno), řízný oficír ze staré školy. Liberalistické sny o občanské společnosti ho přiváděly k zuřivosti. Neochvějně zastával teorii o císaři jako vládci z boží milosti. Dějiny lidského rodu podle něho začaly až s příchodem baronů: před nimi prý byly jenom opice. Kdo měl něco proti absolutismu, byl pro něj rebel. Na demokratické instituce shlížel s pohrdáním, volený parlament pro něj mu byl žvanírnou. Tomu, že Češi takový sněm chystají, rozuměl po svém: chtějí se odtrhnout od říše podobně jako nedávno Maďaři, čemuž on musí za každou cenu zabránit. V principiálních věcech zůstával generál vždy jednoznačný a nerozpačitý.

Windischgrätzové se hlásili k prastarému šlechtickému rodu původně z Bavor, či snad přímo z Alp. V Čechách získali majetky a inkolát (to znamená občanství) už před Bílou horou, roku 1574, čili žádná pobělohorská náplava. Formálně patřili k české šlechtě. Jejich sídlem byl západočeský Tachov, tam také (v rodinné hrobce, na kterou byl přebudován kostelík svatého Václava) je generál Windischgrätz pochován. Vojenskou kariéru započal v osmnácti letech jako poručík hulánů, v šestadvaceti už patřil k nejmladším plukovníkům v rakouské armádě, na maršála se svými zásluhami o záchranu říše vyšvihl právě v roce 1848. Bojoval proti Napoleonovi u Ulmu, také u Slavkova (zde byl raněn), a rovněž u Lipska. Jako nejvýznamnější příslušník rodu obdržel roku 1804 knížecí titul. V dražbě koupil bývalé benediktinské opatství Kladruby. Po pádu Metternicha se kratičce ujal velení ve Vídni, ale když mu bylo znemožněno zostra zasáhnout proti povstalcům, dotčeně se stáhl do ústraní na svůj statek Leskov u Trnavy. Pan generál tam měl vejminek. tedy: spíš takovou… Beobachtungstelle. Pozorovatelnu. Pozoroval chaos, narůstající v monarchii. A čekal na příležitost. A ta se mu naskytla dřív, než mohl předpokládat.

Zachránce dynastie

V květnu, poté, co se ve Vídni chopili moci radikálové z Bezpečnostního výboru, a císařský dvůr, pronásledován pocitem ohrožení, prchl do Innsbrucku, ujal se Windischgrätz mesiášské role zachránce dynastie. Skončil s trucováním a vrátil se na hlavní komandaturu. Nikoli do Vídně, ale do Prahy. Tam začal vytvářet dusno. Pražské svatodušní bouře byly (což je dnes evidentní) živelnou odpovědí na dusno, které ve městě po řadu dní vyvolával (nejspíš záměrně) zemský vojenský velitel okázalými demonstracemi síly. Však také jediným formulovaným, znovu a znovu opakovaným požadavkem povstalců zůstávalo, aby Windischgrätz složil funkci. Situace v Praze, i když byla složitá, rozhodně nebyla revoluční. Vyprovokovaný výbuch zloby třeskl spontánně, přičemž roznětkou se staly vzkypělé emoce, nikoli snad předem připravený a načasovaný plán, spuštěný na povel nějakého centra.

Sotva se Windischgrätz po návratu do Prahy zorientoval, bylo mu jasné, že k destabilizaci a rozkladu starých osvědčených struktur dochází i tady. Češi a Němci se kvůli volbám do frankfurtského parlamentu ocitli ve vášnivém sporu, přičemž ti první se chystali zvolit svůj vlastní zemský sněm, dokonce ustavili bez císařského souhlasu faktickou prozatímní vládu. Říkalo se jí „vládní rada.“ Čeští Němci takové kroky vnímali jako očividné projevy separatismu. Nepřehlednost situace ještě zvyšovaly přípravy na třetí volby, do říšského, totiž celorakouského ústavodárného sněmu. Do Prahy se sjeli fanatici slovanství na podezřelý kongres. Takhle si Slovanský sjezd nejspíš překládal do svého jazyka Windischgrätz. V ulicích bouřili nezaměstnaní dělníci a tovaryši. Zmatek dovršovali svou fanfarónskou aktivitou vysokoškoláci, pobízení k ještě větší horlivosti agitací mladíků, kteří se vrátili z revoluční Vídně (což byl například Karel Sladkovský). A místní úřady, ty jenom bezradně ustupovaly, s obvyklou výmluvou: „Je přece svoboda!…“ Ano, je pozoruhodné, že když to úřadům jaksi přijde vhod, tak si na svobodu vzpomenou. Jinak ne.

„Anděl spásy (jako Windischgrätz), rozhodnutý učinit všeobecnému rozkladu společnosti přítrž, hned po svém příjezdu (do Prahy dorazil 20. května) začal dávat ostentativně najevo, že je tu ještě armáda, pilíř starého režimu. Zněkolikanásobil vojenské hlídky v ulicích, rozkázal na pražské šance a před kasárna vystrčit děla mířící do ulic. A čím víc si Pražané náhle připadali jako v okupovaném městě, tím vyzývavější bylo chování vojáků, donedávna zavřených v kasárnách. Docházelo k drobným potyčkám a konfliktům mezi civilisty a muži v uniformách. Atmosféra v ulicích houstla. Jako by někdo nedočkavě čekal na okamžik, kdy armáda, uvedená do stavu pohotovosti, dostane možnost ukázat svou sílu.“

Jak to vlastně všechno začalo? Tedy v ono pondělí 12. června - to se ale musíme vrátit ještě o týden zpátky. V pondělí 5. června zorganizovala vojenská sekce spolu Slavia výpravu na Bílou horu, kde kázal vlastenecký kněz Václav Krolmus. Pražská posádka obdržela víno, poté provolávala slávu Windischgrätzovi. V úterý se konalo na Mariánských hradbách slavnostní svěcení praporů filosofů a gymnasistů. Ve středu 7. června zorganizoval Windischgrätz okázalé vojenské defilé pražské posádky u Invalidovny v Karlíně, což Pražané chápali jako provokaci. Ve čtvrtek byla uspořádána na Pražském hradě ve Španělském sále recepce na počet generála a knížete Windischgrätze. V noci i během dne byla po pražských výšinách i důležitých místech rozvezena děla, takže teď stála na Vyšehradě, na Petříně, na Mariánských hradbách, u Josefských kasáren i jinde. V pátek hovořil na schůzi ve Svatováclavských lázních mluvčí studentů Karel Sladkovský. Jeho řeč proti Windischgrätzovi byla ostrá.

V sobotu zaujala část vojenské posádky postavení na Invalidovně. Studenti se mezitím sešli v aule staroslavného Karolina (nabité k prasknutí), a usnesli se tam na proklamaci, obsahující mimo jiné varovná slova: „Již delší čas stávají se v našem městě potajmu v noci vojenské přípravy, které v největší starost nás uváděti musejí.“ Vysokoškoláci žádají stažení dělostřeleckých baterií z Petřína, Vyšehradu a z dalších míst. Současně opakují starší požadavek po vydání zbraní a střeliva národní gardě a akademickým legiím: jednu baterii děl, 2000 pušek, 80 000 nábojů. Aby s ní seznámili veřejnost a získali její podporu, studenti text vytiskli a vylepili. Vojáci jejich rudé plakáty přes noc strhali. Na několika místech přitom došlo ke rvačkám. Večer se konal na Žofíně pro delegáty Slovanského sjezdu nádherný ples. Zúčastnil se ho i Windischgrätz se svým štábem. Granátníci přitom obdrželi příkaz, aby obsadili celý Žofín i přilehlé nábřeží. Generál totiž dostal anonymní dopis, že bude na plese inzultován. Takže on vlastně přišel proto, aby ukázal, že se nebojí… Anebo… anebo vědomě hledal důvod k vojenské intervenci.

V neděli dopoledne se odbývalo v Karolinu další zasedání studentů, byli však přítomni i »měšťané a obecný lid.« Požadavek zbraní opět plamenně zdůvodnil Sladkovský. Posléze je vypravena deputace za Windischgrätzem, který žádost briskně odmítá. Když se to dozvěděli studenti v Karolinu, začalo se ozývat volání po barikádách. Delegáti Slovanského sjezdu dostali k večeru příkaz, aby „bez odkladu Prahu opustili.“ To uvedl ve svých pamětech Josef Václav Frič. Město je zjitřeno, o páté hodině odpolední se koná ve Svatováclavských lázních shromáždění s dělníky i s radikály z Repealu, na němž mluvili Sladkovský a Kampelík. Kampelík navrhl, aby se příštího dne konala u Bendlovy sochy svatého Václava uprostřed Koňského trhu slavná mše, která by sbratřila všechny pražské vrstvy a ukázala nepřátelům jednotu. Každý ať přijde bez zbraně. Pobožnost proběhla důstojně a v klidu. Zúčastnilo se jí kolem dvou tisíc lidí. Přišly paní a dívky v národních krojích, bíle oděné družičky, vysokoškoláci. Z vinohradského Kravína, kde měli sraz (to byl původně osamělý dvorec, později proslulá hospoda a vinárna), dorazili dělníci, kterých ve spořádaném průvodu vpochodovalo několik stovek Koňskou branou. Stejnou cestou po mši zmizeli opět za hradbami, což by zajisté neučinili, kdy existoval jakýkoli záměr vyvolat nepokoje. U improvizovaného oltáře mši sloužil populární miletínský farář Jan Arnold. To byl třiašedesátiletý kněz, známý vlastenec, spoluzakladatel Měšťanské besedy a lidumil. (Podporoval studenty; jeho zásluhou vystudoval i jeho krajan, rodák z Miletína, Karel Jaromír Erben.)

„Jeho bratr Emanuel Arnold patří k výrazným postavám roku 1848,“ píše autor literatury faktu dr. Miroslav Ivanov ve své knize Podivuhodné příběhy. „Radikální publicista, později odsouzený k trestu smrti (což mu bylo změněno na dvacetiletý žalář); prožil léta ve vyhnanství v rakouském Běláku, jak se tehdy říkalo Villachu, posléze v lednu roku 1869 umírá v pražském chudobinci (i to je příznačné). Jeho potřeb se stal (podle úřadů) »veřejnou manifestací pro republikanismus.« Na rozdíl od Palackého, Braunera, Havlíčka a Riegera stál Arnold jednoznačně proti habsburské monarchii, proti Vídni.“

Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm

Emanuel Arnold pochopil o mnoho desetiletí dřív než Palacký, že (zjednodušeně řečeno): „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ U Emanuela Arnolda se na svých Toulkách ještě zastavíme, ale teď se vraťme k jeho bratrovi. Jan Arnold se sice ujal obřadu na poslední chvíli (zaskočil místo zaneprázdněného kolegy od svatého Jindřicha), ale hluboce lidským projevem navodil takovou atmosféru, že mše přerostla ve slavnost sbratření a rovnosti. V jejím závěru se lidé dojatě objímali, podávali si ruce a přáli jeden druhému pokoj, svornost a svobodu. Byl svátek. Seslání Ducha Svatého, Svatodušní svátky nebo také Letnice, latinsky dies pentecostes, tedy padesátý den, označuje křesťanský svátek slavený 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně.

Byl svátek a málokomu se chtělo domů, a tak se tisícihlavý dav (studenti, dělníci, ale i rodiny s dětmi) zvolna a neorganizovaně vydal po náměstí dolů. U Zlaté husy lidé radostně zdravili obra mezi vlastenci, Petra Fastra, načež kdosi křikl ono osudové: „Pojďme kolem Windischgrätze!“ Tedy kolem komandatury. Kdoví, jestli to byl okamžitý nápad. Taky to mohla být vědomá, předem připravená provokace. Anebo třeba recesista mezi studenty. Nikdy nikomu se to nikdy nepodařilo vysvětlit. A už asi nepodaří. Hlavní větev průvodu ještě stihla zazpívat účastníkům Slovanského sjezdu před muzeem na Kolovratově třídě (tedy na dnešních Příkopech). O chvíli později se nic netušící dav protlačil Prašnou branou před hlavní komandaturu v Celetné, a to, co bylo prozatím rozesmátým happeningem (hepeningem), proměnilo se vzápětí v paniku a davovou psychózu. Pozoruhodné je, co zaznamenal ve svých pamětech kněz Jan Arnold: „Podle vypravování bab v kasárnách Králodvorských (ty se nacházely na místě dnešního Obecního domu), jež zde housky a kořalku prodávaly, vojáci přestrojení v měšťanský oděv, se zakrytými obličeji, s cizími vousy, vycházeli toho dne z kasáren a zase se do nich vraceli.“

Arnold dále vyslovuje podezření, že šlo o provokatéry, kteří přivedli účastníky mše do nastražené pasti před generální komandaturou v Celetné ulici. Zase podle jiných pamětí (který sepsal Jakub Malý) „tvrdil později pražský krejčovský mistr František Rytíř, že u něho těsně před svatodušními svátky několik vznešených pánů spěšně objednalo uniformy národní gardy.“ Jde ovšem o pouhé drobné a už neověřitelné indicie. No… kdybychom neměli obdobné novodobé zkušenosti a nevěděli nic o provokatérech, kteří iniciovali vymlácení kanceláře Aeroflotu v roce 1969, a o jiných, kteří 17. listopadu 1989 zavedli průvod pražských studentů před pendreky zásahové jednotky, připravené na Národní třídě, tak bychom nepřikládali takovým vzpomínkám váhu. Naše důvodné podezření je umocněno nejenom novodobou zkušeností, ale i na základě toho, co tenkrát následovalo.