789. schůzka: Barikády a děla

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Boj na barikádách v Praze v červnu 1848
0:00
/
0:00

Dav, který opustil místo konání slavnostní mše na pražském Koňském trhu (neboli dnešním Václavském náměstí), uposlechl výzvy a dal se do pohybu směrem k Můstku. Tam se rozdělil na dva proudy. První šel po Příkopech, druhý přes Staroměstské náměstí, aby se oba asi po půlhodině setkaly na rohu Celetné a Ovocného trhu, čili před sídlem Windischgrätzovým. Do pískotu a rámusu kdosi štěkl další osudové zvolání: „Pereat! Ať zhyne!“ (Totiž Windischgrätz.)

A jako by vše bylo pečlivě zinscenováno, čety granátníků poručíka Jablonowského se vyhrnuly ze vrat komandatury a vzápětí z blízkých Králodvorských kasáren. Byla z toho notná tlačenice, která hrozila umačkáním nebo udušením. Při roztržení davu a jeho následném vytlačování do okolních ulic došlo k prvním šarvátkám. I ke zraněním (vojáci měli nasazené bodáky). A jak tomu v podobných situacích bývá, brzy padly první výstřely, tekla první krev. V afektu dramatické chvíle začali studenti a dělníci stavět barikády. Z vytrhané dlažby, trámů, nábytku i povozů jich během několika hodiny vyrostlo údajně kolem dvou stovek. Tedy to aspoň tvrdili starší historici; ti novější, střízlivější, zůstávají u několika desítek. A jak prohlásil sám generál Windischgrätz, bojovalo se jen asi o patnáct z nich.

Na barikádách

Ústředním bodem povstání byla hlavní studentská barikáda v Mostecké věži při ústí Karlova mostu. V přilehlém prostoru u Křížovnického náměstí bylo vybudováno ještě několik dalších zátarasů. Zdejší obránci bojovali nejhouževnatěji. Proto sem směřoval i závěrečný úder armády. Předmostí hájilo přibližně 400 lidí. Zhruba polovinu barikádníků tvořili studenti, druhou pak dělníci z Haasovy tiskárny, pivovarští tovaryši a chasa ze sousedních Staroměstských mlýnů. Na rohu dnešní Národní třídy a Perštýna (čili přesně tam, kde se 141 rok později odehrálo rozhodující drama 17. listopadu 1989) tam stála nejrobustnější z pražských barikád. Postavili ji hlavně posluchači techniky – měli to sem z poslucháren v Dominikánské ulici pár kroků. K přehrazení ulice použili písku, cihel, trámů a dalších materiálu z rozestavěného Šlikova paláce, který právě tehdy vyrůstal na místě dnešního obchodního domu. O tuto barikádu byl sveden rozhořčený boj, který stál obě strany několik mrtvých a raněných.

Svatodušní mše v červnu 1848

Poté, co tuto překážku překonali, stály vojákům v cestě na Řetězový most a dále na Smíchov už jenom dva tři chvatně položené zátarasy, které stačilo rozebrat. Improvizace vedla k tomu, že mnohé barikády vznikly na zcela nesmyslných místech, například ve slepých uličkách. Pro armádu připravenou v pohotovosti bylo v podstatě hračkou zátarasy dobýt a zprůchodnit. Kde nestačilo pár výstřelů z pušek, promluvila děla. Windischgrätz vydal rozkaz co nejrychleji obsadit hlavní komunikace, to jest Příkopy a Národní třídu, Řetězový most, Celetnou ulici a Staroměstské náměstí. Byly obsazeny všechny novoměstské brány a také jediné nádraží. Zatímco opustit Prahu nebyl ani nadále žádný problém, vstup do města byl zakázán.

Spontánně vzniklý štáb povstání se usadil v budově Klementina. Přirozenou schopností si tu vydobyl pozici «komandanta« ani ne devatenáctiletý posluchač prvního ročníku filosofie Josef Václav Frič. Vojsko útok na Klementinum odložilo – to proto, že se studentům během pondělka podařilo náhodně zajmout guberniálního presidenta hraběte Lva Thuna–Hohensteina. O tomto sedmatřicetiletém právníkovi a energickém politikovi reprezentačního vzhledu se po Praze po jistou dobu šuškalo, že by byl ideálním českým králem. Tím se sice nestal, ale v květnu 1848 vystřídal odstoupivšího hraběte Rudolfa Stadiona. Předkové hraběte Thuna k nám přišli z Tyrol, a to během třicetileté války, kdy za babku skoupili několik pobělohorských konfiskací. (To byly sladké časy úspěšných privatizací. Na další zlodějny v národním měřítku jsme si pak museli počkat hodně dlouho.) Thunové získali levně panství Děčín, Choltice, Letovice, Klášterec nad Ohří, Benátky nad Jizerou.

Jak už to tak bývá, o dvě stě let později, se (paradoxně) objevilo v početné rodině Thunů několika mužů smýšlejících vlastenecky. Nikoli německy vlastenecky, ale česky. Tak třeba majorátní pán na Klášterci hrabě Josef Matyáš Thun, člen Královské české společnosti nauk, přeložil do němčiny Rukopis královédvorský, mnohé texty národních písní a vydal dokonce esej Slavismus v Čechách. V něm se zabýval nikoli hrou, v níž se kope do míče v rámci jednoho oddílů mužů stejně oděných, nýbrž se v něm zastával Čechů coby utiskovaného etnika. Ještě víc proslul svým patriotismem hrabě Lev z děčínské větve rodu. Po studiích práv v Praze, kde ho ovlivnil vizionář Bernard Bolzano i panslavista Václav Hanka, se s vervou zapojil do národního života. Stal se členem výboru Národního muzea, spoluzakladatelem Matice české, funkcionářem Průmyslové jednoty, ale i autorem studie o dějinách české literatury a štědrým mecenášem vlasteneckých projektů. Proto když se na jaře 1848 vrátil z Haliče, aby nahradil hraběte Rudolfa Stadiona v úřadu guberniálního presidenta, vyvolalo to mezi Čechy nadšení: konečně se věcí veřejných ujme skutečně osobnost a »náš člověk«!

Thunův elán byl obdivuhodný. Nový místodržitel se rozhodl využít momentální slabosti ústřední vídeňské vlády k co největšímu osamostatnění českých zemí, a tak se z jeho iniciativy začalo v Praze pracovat na zemské ústavě, byla ustavena prozatímní vláda, sestávající ze čtyř Čechů, dvou němců a dvou zástupců šlechty, spěchalo se s přípravou voleb do zemského sněmu. Je ovšem pravda, že Thunovy státoprávní představy zůstávaly v zajetí jeho aristokratismu. Když Palacký žádal, aby se šlechta vzdala svých privilegií a aby byl sněm formován jako moderní parlament se širokým zastoupením občanů, dostal se s rázným Thunem do konfliktu. Ani umírněné reformy však nestačil nový gubernátor uskutečnit, protože do vývoje nešťastným způsobem zasáhly svatodušní bouře, v jejichž důsledku nakonec místo politiků rozhodovaly zbraně a primitivní vojáctví.

Abychom však pana guberniálního presidenta neopustili v jeho kritické chvilce. Jak se mu povedlo, že se dostal studentům do rukou? Zrovna když nepokoje vypukly, spěchal ze svého úřadu na Malé Straně za primátorem Wankou na Staroměstskou radnici, no a když přelézal barikádu u Mostecké věže před Karlovým mostem, tak byl poznán. Pod pohrůžkou, že ho jinak oběsí (s takovým argumentem se dá těžko diskutovat) na něho studenti naléhali, aby s Windischgrätzem sjednal mír a generálovu abdikaci. Což Thun samozřejmě hrdě odmítl a smířil se s rolí rukojmího – ostatně tím spíš, že o jeho pohodlí, stravování i nocleh se směla postarat dokonalá paní Náprstková z blízkého domu u Halánků (matka tehdy dvaadvacetiletého vlastence a národopisce Vojty Náprstka). Hned v úterý, po zákroku Palackého a Havlíčka, byl hrabě Thun propuštěn, a to k velké nelibosti „komandanta“ Friče, který (klukovsky uražen) opustil své kamarády ve zbrani a na celý den odešel trucovat domů.

Ozbrojení příslušníci studentských kohort před vchodem do Klementina

Ještě předtím se však stalo něco, co svým způsobem ovlivnilo další postup generála Windischgrätze. V pondělí 12. června 1848 panoval na Starém Městě pražském, v Celetné ulici ruch. Nedaleko od rohového domu (na rohu Celetné a Ovocného trhu), tedy v blízkosti budovy generální komandatury, kde bydlel generál Alfred Windischgrätz se svou ženou Eleonorou a dětmi, vyrostla barikáda, domy okolo byly obsazeny studenty a vojáky, občas padly výstřely. V prvním poschodí měli Windischgrätzovi velký salón se čtyřmi okny, dvě vedla do Celetné, dvě na Ovocný trh. Mohlo být něco po čtvrté, před půl pátou odpoledne. U okna směřujícího na Ovocný trh stála dvaapadesátiletá kněžna Eleonora Windischgrätzová, rozená Schwarzenberková, sestra knížete Felixe Schwarzenberka, budoucího ministerského předsedy, matka pěti děti, žena na rozdíl od svého manžela všeobecně oblíbená pro svou dobročinnost a mírnost. K tragické události došlo v době, kdy se situace upokojila, kolem generální komandatury byl už široko daleko klid. Granátníci odtud demonstranty vytlačili na Staroměstské náměstí; na opačné straně pak Kolovratovou ulicí (neboli přes Příkopy) ke Koňskému trhu (dnešnímu Václavskému náměstí). Všude kolem byly jen vojenské hlídky.

Tragédie u Windischgrätzu

Kněžna tou dobou prodlévala v rohovém salonu komandatury v prvním patře. Nebyla v něm sama – kromě dětí jí dělali společnost její sestra kněžna Karolina Bretzenheimová, rozená Schwarzenberková, a tehdy sedmnáctiletý baron Miklós Jósika, pozdější významný maďarský spisovatel a politik. Jakýsi hluk na ulici přiměl paní Windischgrätzovou, aby se podívala, co se děje. Neodvážila se okno otevřít. Záclona byla spuštěná až ke spodní skleněné tabuli, musela se sehnout, když chtěla vyhlédnout ven. V té chvíli se to stalo. Třeskla rána. Střela prorazila sklo a zasáhla Eleonoru přímo do čela. Smrt nastala okamžitě. Střelec mohl zahlédnout leda stínové obrysy postavy. Asi měl pravdu generál Windischgrätz, který právě pobýval v jiném pokoji… zavolali ho… přišel… klekl k ležící ženě a prohlásil: „Mně to bylo určeno, tebe to postihlo.“ V prvním okamžiku byl (prý) rozhodnut jít na barikády a stát se pro jejich obránce živým terčem. Musili mu v tom zabránit jeho pobočníci.

Kdo tu kulku vypálil? Zprávu o zranění vyhotovil Franz Swoboda, vojenský ranhojič granátnické divize číslo 25. Napsal ji 24. června 1848, a vysvětloval v ní, že dne 12. června odpoledne mezi 4. a 5. hodinou ošetřoval raněné granátníky, kteří leželi na slámě v budově generálního komanda. Náhle byl povolán do bytu velícího generála Windischgrätze, aby ošetřil jeho manželku: „Nejjasnější kněžna chtěla v pokoji, v němž se nacházela, jít k oknu, klesla však okamžitě smrtelně zasažena kulkou, která byla vystřelena z jednoho domu naproti, jakmile se objevila u okna.“ Protože velmi krvácela, přenesli ji do jiného pokoje a obličej jí očistili od krve, aby zjistili podstatu zranění. „Našla se střelná rána; střela vnikla do hlavy u kořene nosu, kulku bylo možné nahmatat pod kůží za levým uchem. Podle směru bylo jasné, že je poraněn mozek, kteréžto zranění je absolutně smrtelné.“

Franz Swoboda, ranhojič granátnické divize, nemohl podniknout nic jiného než konstatovat smrt. K pitvě došlo hned druhého dne, v úterý 13. června. „Popis zesnulé: žlutavá pleť, krevní podlitiny v místě zhmoždění, rána u kořene nosu, průstřel je dlouhý 6 palců 2 čárky, za uchem šlo nahmatat cizí těleso. Při ohledání rány zjištěno rozdrcení tvrdých částí lebky, kulka nalezena na konci střelného kanálu pod kůží, vyňata pro zkoumání. Kněžna byla zasažena živá a rána byla smrtelná.“ Průstřel dlouhý 12 palců a 2 čárky... Vídeňský sáh, což bylo původně rozpětí ramen dospělého muže, obnášel 6 stop; stopa měla dvanáct palců neboli coulů; a ten zase dvanáct čárek. Když to spočítáme, činil průstřel hlavy kněžny Windischgrätzové asi 15 centimetrů.

Ještě jednou tatáž otázka: kdo vypálil? Vypadalo to, že atentátník mířil seshora… Snad z patra některého ze dvou protějších domů. Oba tyto domy byly ihned od sklepů až po půdy přísně a nešetrně prohledány. V hostinci U Zlatého anděla, kde dosud bydlela řada hostů Slovanského sjezdu, byl zatčen polský kníže Lubomirski, ale pro naprostý nedostatek důkazů musel být posléze propuštěn. Další domnělý vrah, student pražské techniky Maxmilián Maux, byl zatčen v tehdejším domě U Černé Matky boží (tedy v budově, která stála na místě dnešní kubistické stavby). Byl prý oděn do číšnického fraku – ve zdejším hostinci předstíral, že obsluhuje hosty. Prozradil ho obvaz na hlavě a stříbrné třásně na botách příslušníka akademické legie. Některé indicie na Mauxe opravdu ukazovaly. Dopoledne se účastnil mše na Koňském trhu, kam v rozporu se všemi výzvami přišel ozbrojen mysliveckou dvojkou. Posléze při srážce s vojskem utržil sečnou ránu na hlavě. Puška, které se pokusil zbavit, byla nalezena, což stačilo, aby ho vojáci odvlekli a fyzickým násilím se pokoušeli vynutit jeho přiznání. Byl týrán, kopali ho, strhli mu obvaz z hlavy, v cele mu dali železa.

Ale ani fakt, že vystřelená kulka se ráží do jeho ručnice nehodila, nevedl k Mauxově propuštění. Zůstal ve vězení až do půlky září roku 1848. Podplukovník Bedřich Würth stál se setninou granátníků u protějšího rohového domu u Černé Matky boží, a viděl, jak byla záclona ve Windischgrätzově pokoji několikrát vytažena vzhůru a zase spuštěna, což vzbudilo jeho pozornost. Potom slyšel výstřel. Chtěl jít na komandaturu varovat panstvo a upozornit je, aby nechalo raději roletu dole, ale vtom spatřil muže, který vyběhl z některého domu, podplukovník si neuvědomil ze kterého, byl prý vysoký, bez kabátu, jen v kalhotách a košili, středního stáří, v ruce šavli, a utíkal k barikádě v Celetné ulici. Byl to snad pachatel? Existuje i legenda, pokládající za střelce mlynářského chasníka ze Šítkovských mlýnů. Střílel prý ze střechy Bolzanova domu (v jeho přízemí byla kavárna, v prvním poschodí dva byty, ve druhém poschodí bydleli bratři Bolzanové, slavný filosof Bernard a jeho bratr Jan). Střelec měl utéci po střechách. Záhy se odstěhoval do Ameriky, odkud (prý) před smrtí poslal domů své přiznání.

Pátrání po vrahovi uvízlo na mrtvém bodě. Kněžnu taky mohla zabít zbloudilá kulka… Mohla – jenomže před komandaturou byl už klid. V téže době, kdy se stalo toto neštěstí, postupovali dělostřelci, následovaní pěšáky a kyrysníky Kolovratovou třídou (tedy ulicí Na Příkopech) od Prašné brány ke Koňskému trhu (tedy směrem k Můstku dole na Václavském náměstí), a přitom likvidovali odpor několika narychlo zbudovaných barikád. Nejúporněji se bojovalo o pevnůstku v Havířské ulici. Ta vede od Příkopů ke Stavovskému divadlu na Ovocném trhu. A tady byl (kromě jiných vojáků) vážně zraněn i Alfred Windischgrätz junior, rytmistr jezdectva (tedy kapitán), velitel jednotky kyrysníků a jeden z pěti synů knížete. Oběti, které v Praze musela přinést rodina vrchního velitele, nepochybně ovlivnila Windischgrätzovu nesmiřitelnost.

Vyjednávání

Jinak v průběhu necelého týdne pražské… nebudeme tomu říkat revoluce, ale dejme tomu nepokojů, se vyjednávalo, hlavně během úterka a středy. Windischgrätz žádal bezpodmínečnou kapitulaci barikádníků a rozebrání zátarasů, zatímco studenti a dělníci tvrdošíjně a ve své beznadějné situaci zajisté marně trvali na generálově odstoupení. Ve středu v noci Windischgrätz změnil taktiku: tajně a tiše dal převézt těžkou techniku na levý břeh Vltavy (vojáci musili kola děl i boty obalit slámou). Barikádníci si zmizení svého protivníka naivně vyložili jako své vítězství. Jenže ve čtvrtek ráno začala první kanonáda z malostranského břehu, z Kampy a Klárova a pak v další linii na blízkých vyvýšeninách. To se však artileristé zastřelovali obyčejnými kulemi a jednotlivými ranami, takže nenapáchali větší škody.

Když povstalci nekapitulovali, útok dělostřelectva byl ještě jednou v pátek večer opakován. Soustředěná palba na poslední ohnisko vzbouřenců kolem Rejskovy Mostecké věže, Klementina a kláštera křížovníků byla zahájena o deváté hodině večerní a trvala ještě po půlnoci. Dělostřelci tentokrát použili zápalných, takzvaných haubicových pum, které zapálily Staroměstské mlýny, plné obilí a mouky, a v sousedství stojící vodárenskou věž. Hořet začaly i blízké Karlovy lázně. Jenom díky naprostému bezvětří se požár nerozšířil na sousední historické budovy. V ponurém svitu požářiště zhasly všechny naděje. Unavené a bezradní vzbouřenci hned v sobotu dopoledne kapitulovali. V neděli pak bylo nad Prahou a okolím do vzdálenosti dvou poštovních mil (čili patnácti kilometrů) vyhlášeno stanné právo.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související