790. schůzka: Pravda vítězí. Ale nejlíp mečem

Boje v Praze 1848
Boje v Praze 1848

Tento díl Toulek nás zastihuje na jednom takovém výletě do dob nikoli nejklidnějších. Pohybujeme se totiž v roce 1848, a to právě ve chvílích, kdy nám zase něco nevyšlo, a kdy jsme se přesvědčili na vlastní kůži, že pravda vítězí. Ale nejlíp mečem.

Krvavou tečkou za pražskou revolucí roku 1848 se stal nesmyslný masakr na nádraží v Běchovicích, kde železnici střežili husaři ze Žatce a pěšáci z Terezína. Měli hned na první zastávce za Prahou kontrolovat vlaky a odebírat zbraně venkovanům, kteří poražené a hořící město opouštěli. Prvním ranním spojem se v sobotu 17. června vracelo asi sto příslušníků národních gard z Chrudimě, Kutné Hory a Kolína. Ve vagonech sedělo až kolem dvou stovek civilistů, hlavně bohaté měšťanské rodiny, které se ze strachu rozhodly pro dočasnou evakuaci. Bylo tu i několik posledních účastníků Slovanského sjezdu, například Michail Bakunin a Ľudovít Štúr. Při prohlídce vagonů se vojáci chovali tak neurvale, že došlo ke rvačce. Je pravda, že někteří gardisté odmítali vydat oficiálně nafasované zbraně, že se bránili. Vojáci reagovali tím, že všechny cestující násilím vyhnali na peron a do nádražní budovy. Při tomto zákroku kdosi na vojáky vystřelil, na což husaři i pěšáci reagovali bezhlavou palbou do oken vlaku i do lidí. Výsledek nesmyslného a zřejmě přiopilého zásahu byl tragický: nejméně 7 lidí bylo zabito (podle jiných svědectví 10), 30 jich bylo raněno.

ŠESTIDENNÍ BOJE V PRAZE

Pokusme se dospět k ještě přesnější představě o celém rozsahu těch šestidenních bojů v Praze, a to na základě výčtu lidských ztrát. Ocitneme se ovšem přitom v potížích, protože nejsou k dispozici jednoznačné údaje. C. k. úřady nemínily žádná čísla uvádět. Vzhledem k tomu, že celý ten krvavý střet v Praze byl vyprovokován vojskem a žádné „slovanské spiknutí“ neexistovalo, hrozilo představitelům vítězné strany nebezpečí, že by mohli být voláni k odpovědnosti. Odtud jejich mlčení. Ale ani povstalci, obávající se naopak persekucí, neměli zájem zveřejňovat počet svých obětí. Ostatně při izolovanosti ohnisek odporu a neexistenci jednoho velení nefungovala ani žádná centrální evidence obětí.

Francouzský historik Ernest Denis uvádí pro první den bojů jen na straně ozbrojené moci 12 mrtvých a 62 zraněné vojáky. (Je pravda, že v pondělí byly boje nejprudší a ztráty nutně nejvyšší.) Vzhledem k naprostému nedostatku palných zbraní a munice mezi barikádníky však vyhlíží tento údaj nadsazeně. Podle referencí novin padlo během celého týdne jen několik jednotlivců na straně vojáků, nějaká ta desítka přímých účastníků či náhodných svědků na straně povstalců. Zajímavá (a pro naši orientaci snad postačující) fakta přinesl na konci roku 1848 jeden německý zdravotnický časopis. Uvádí celkem 43 padlé civilisty, mezi nimi 5 žen, 5 nádeníků, 5 dělníků, 4 tovaryše, 2 zedníky, 2 nádenice, 2 truhláře, 2 účetní. 2 chlapce, a tak dále. Mezi oběťmi se náhodně ocitl jeden majitel panství, jeden kavárník, ale kupodivu žádný student, ačkoli právě studenti svým počtem i radikalismem tvořili vedle dělníků jádro obránců města. Raněni měli být celkem 63 lidé, z toho 11 studentů. Ze srovnání s poměrně vysokým počtem mrtvých plyne, že raněných muselo být několikanásobně víc. Střední a vyšší vrstvy (jak vidno z uvedených čísel) se ozbrojených akcí prakticky nezúčastnily. Při následujícím zatýkání se ocitlo ve vězení 276 lidí, ale nebyli nakonec postaveni před soud.

Když bylo po všem, zmocnil se událostí tisk, zvláště německý, a v tu ránu byl svět reality nahrazen strašidelnými legendami. Nic jiného se ale čekat nedalo. Psalo se zejména v duchu Windischgrätzova tvrzení o existenci rozsáhlého spiknutí. Tak třeba Wiener Zeitung: „V Praze došlo k válce mezi Slovany a Němci.“ Londýnské Times opisovaly z pražského německého listu Bohemie: „Povstání mělo za cíl vytvořit s ruskou pomocí českou říši.“ Strašení Ruskem zabíralo dobře už tenkrát. Noviny se předháněly v líčení slovanských krutostí. „Češi utopili ve Vltavě třiadvacet kupců. Ukřižovali dva příslušníky národních gard za to, že zabili výtržníky z řad studentstva. Zajatce popravovali.“ Časovou souvislost mezi konáním Slovanského sjezdu a propuknutím nepokojů si po svém vyložil i třicetiletý Karel Marx, který drsně psal ve svých Neue Rheinische Zeitung o tom, jak Češi vrazili nůž do zad německým snahám o demokratickou revoluci:

„Teď víme, kde jsou nepřátelé revoluce – v Rusku a ve slovanských provinciích Rakouska… Nesmiřitelný boj, válka až do posledního dechu proti Slovanům, zrádcům revoluce, vyhlazení, terorismus! Ne v zájmu Německa, nýbrž v zájmu revoluce.“ A ještě jedna Marxova myšlenka. Potom si od nich zase můžeme odpočinout: „Tak skončily v přítomnosti a snad navždy snahy Slovanů v Německu o znovunabytí nezávislé národní existence. Umírající český národ podnikl poslední pokus, aby získal svou někdejší životaschopnost, pokus, jehož marnost dokázala, že Čechy, i když někteří z jejich obyvatel budou nějaké to století mluvit neněmeckou řečí, nemohou od té doby existovat jinak než jako součást Německa.“

Svatodušní bouře v Praze

Když vzbouřenci kapitulovali (v sobotu 17. června 1848), a když v neděli osmnáctého vyhlásil generál Windischgrätz nad Prahou stav obležení, zřídil zároveň vojenskou vyšetřovací komisi, která skrze svá „létající komanda“ a skrze udání (právě tak ochotná jako početná) pozatýkala při raziích už zmíněných 276 lidí. Měli to být inspirátoři „široce rozvětveného spiknutí,“ jenomže tomuto tvrzení chyběly jaksi důkazy, a tak se počet viníků postupně zmenšoval. Dokud byl v prvních dnech pánem situace rozzlobený Windischgrätz, následovala tvrdá opatření ráz naráz: byla zrušena nedávno ustavená česká prozatímní vláda (stalo se tak ještě dřív, než vůbec mohla začít působit). Byl zlikvidován více než stočlenný Národní výbor (původně Svatováclavský), de facto hlavní orgán politické a občanské aktivity jara roku 1848. Byla rozpuštěna jednotka české národní gardy Svornost. Šlo o akt msty, o likvidaci základů samostatné české politiky. Žádná ze jmenovaných institucí se totiž na svatodušních bouřích aktivně nepodílela, snad s výjimkou několika členů Svornosti, kteří by se dali spočítat takřka na prstech rukou. K zármutku Palackého a jeho spolupracovníků došlo i ke zmaření hlavního, sotva rozpracovaného plánu na dosažení české autonomie.

KONCEPCE AUSTROSLAVISMU

Nosným programem novodobé české politiky se stala koncepce austroslavismu. Historické země Koruny české měly obnovit svoje někdejší státoprávní spojení a starobylý celek se pak měl domoci rozsáhlé samosprávy jako jeden z rovnoprávných článků budoucího federalizovaného Rakouska. Je pravda, že Palackého vizi odmítli jak Moravané, tak Slezané s odůvodněním, že Praha a Češi v ní jen vyjevují staré choutky po nadvládě. Tím však záměr nespadl ze stolu, jen byl pozměněn a zúžen: přestal prozatím počítat s obnovením svazku historických zemí jako s nezbytnou podmínkou. Celé jaro se v Praze intenzivně pracovalo na dvou dalších věcech – na principech a textaci nové české ústavy a na přebudování starého stavovského sněmu v modernější zastupitelský orgán už parlamentního typu. Liberální politici z okruhu Palackého navázali celkem plodnou spolupráci s lidmi kolem guberniálního presidenta hraběte Lva Thuna, přičemž záměry se podařilo dovést dost daleko.

Nová zemská ústava (a to bylo hlavní dílo Národního výboru) byla vlastně už předpřipravena. Co se v ní dalo dohledat? No, předpokládala například decentralizaci monarchii. Něco by si Vídeň ovšem nechala: vojenství, zahraničí, celoříšské finance, obchod, veřejné práce a železnice – to vše mělo zůstat v kompetenci vídeňského centra. Všechno ostatní „zůstávalo doma,“ v rukou představitelů země, totiž místokrále a pětičlenné vlády. Parlament měl být dvoukomorový, s poměrně širokým zastoupením neprivilegovaných vrstev. A tady jsme u jádra věci. Vlastně všechno bylo na dobré cestě, na té nejlepší cestě. První volby do českých zákonodárných orgánů se měly konat právě ve dnech 12. až 14. června. 24. června se měl k zahajovacímu zasedání sejít český zemský sněm. Hrabě Thun už mě v ruce potřebný souhlas císaře Ferdinanda.

Jenomže v témže okamžiku se projekt, vydupaný ze země za cenu řady kompromisů, ocitl kvůli svatodušnímu krveprolití v troskách. Volby se kupodivu v naprosté většině obvodů konaly, ale sněm se už nesešel. Vzhledem k výjimečnému stavu se hrabě Thun znovu obrátil na ústřední vládu s žádostí o svolení zahájit sněmování až 4. července, „přičemž není nezbytné ( jak tvrdil pan president) aby se poslanci sešli zrovna v Praze.“ S odkazem na to, co se v české metropoli nedávno odehrálo, však vláda žádost stroze zamítla. Nařídila naopak urychlené vypsáním voleb do říšského sněmu – toho celorakouského, no a tím bylo o dalším osudu českého parlamentu rozhodnuto – až do roku 1861 se už nesešel. Kdo se pak může divit zoufalství Františka Palackého? Zbrklostí radikálů se pracně konstruovaná stavba relativně samostatné české politiky zřítila. Vlna nepovedené a jenom zdánlivé revoluce spláchla i slušné vyhlídky na sice postupnou, ale přece jen nadějnou cestu k svébytnosti.

Svatodušní mše v červnu 1848

Zhroucení legitimní základny domácí politiky bylo nechtěným sice, zato nejzávažnějším důsledkem červnové bouře. Posléze vlastně také jediným. Pozoruhodnou shodou okolností došlo totiž k tomu, že přes počáteční přísnost zákroků i hlasité pohrůžky vítězů vyzněly sankce jaksi do ztracena. Chyběli viníci. Nepodařilo se je jaksi poznat a usvědčit. (Nejspíš proto, že vůbec neexistovali.) A za druhé: ministerstvo války potřebovalo část armády co nejdřív převést na italské bojiště. S tím Windischgrätz nesouhlasil, proti tomu ostře protestoval slovy, že situace v Praze a v Čechách není dosud konsolidovaná. Se zrušením výjimečného stavu se ale spěchalo. V průběhu června a července totiž maršál Radecký v Itálii převzal iniciativu, zvítězil nejprve v bitvě i Vicenzy, načež příznivý obrat na frontě stvrdil v červenci klíčovým triumfem u Custozzy. O záchraně Rakouska se nyní rozhodovalo v Itálii, každý voják tam byl mnohem cennější než v Praze. A za třetí: Na rychlém anulování výsledků červnových bouří měli zájem všichni, kdož připravovali nadcházející ústavodárný říšský sněm ve Vídni.

Bylo třeba zvolit poslance a umožnit důstojnou volbu i kandidátům z Prahy. Kombinace naznačených (a ještě několika dalších důvodů) vedla k tomu, že už 20. července byl výjimečný stav v Praze zrušen. 15. září bylo pak rozhodnutím nejvyšších míst šetření příčin svatodušních bouří zcela zastaveno. Příslušná komise byla rozpuštěna a většina zatčených opustila vyšetřovací vazbu. Pro poslední obviněné se otevřely brány vězení v prosinci 1848 po abdikaci Ferdinandově a po nástupu Františka Josefa I. na základě císařské amnestie. Bez trestu tehdy vyšel na svobodu i krejčí Špaček, v posledku jediný důvodně podezřelý z vraždy: z barikády, která se vzdala a vztyčila bílý prapor, zastřelil granátníka. A tak svatodušní bouře neměly nakonec ani v trestněprávním smyslu vlastně vůbec žádné následky.

„Být, či nebýt?“ Notoricky známá otázka. Od dob pana Shakespeara nesčetněkrát parafrázovaná. „Jít, či nejít?“ I takto ji lze obměnit. A takto se (zřejmě) ptali sami sebe zklamaní čeští politikové, kterým byl jejich vlastní ústavodárný zemský sněm zakázán prakticky v týchž dnech, kdy jednání říšského sněmu začínalo. „Účastnit se říšského sněmu, nebo zůstat v pasivní resistenci?“ Na první pohled se zdálo, že nejmoudřejší taktikou by bylo vyčkávání. Z Vídně by jistě dříve nebo později nějaké nabídky a návrhy přišly. Na straně druhé – pokud se čeští liberálové nemínili sami vyloučit z dění, pokud se nechtěli připravit o parlamentní tribunu a o spoluúčast na tvorbě nové celorakouské ústavy – neměli vlastně na vybranou. Palacký a další 73 zvolení poslanci se po rozpačitém váhání nakonec rozhodli pro přítomnost na sněmu. Ovšem tím, že v něm zasedli, automaticky uznali jeho moc a legitimitu.

Program austroslavismu, který byl předtím spíše českou volbou, se nyní stal nezbytností. Nejprve ale bude ovšem zapotřebí získat znovu důvěru habsburského trůnu, kterou jsme tou červnovou rebelií jaksi ztratili… a teprve potom bude možné vznášet požadavky a čekat ústupky… Proto ve všech programových bodech čeští politici trochu s pocitem viny a zároveň v očekávání koncesí (to jsou ty ústupky, ale cizím slovem) začali zastávat čím dál konzervativnější a loajálnější postoje. (Být loajální, to už jsme si v dějinách natrénovali.) Doufali, že české věci nyní nejlépe prospějí, shluknou–li se kolem habsburského trůnu. Jako ztracené děti kolem znovunalezeného taťky.

Prvním komplexním problémem, kterým se říšský sněm zabýval, se stala veledůležitá otázka zrušení roboty a poddanských povinností. K předloze zákona bylo podáno několik desítek pozměňovacích návrhů, přičemž nejohnivější diskuse se vedla o to, zda sedláci mají svým pánům za svobodu poskytnout náhradu čili nic. Do patentu o zrušení poddanství vstoupila nakonec formulace »za slušnou náhradu«, a to především zásluhou hlasů české deputace. Do návrhu ústavy pomohli čeští poslanci prosadit, aby zákonodárná moc byla omezena právem císařského veta: věřili, že dvůr takovou oddanost dřív nebo později náležitě odmění. Dokonce hlasovali i proti ústavní preambuli, formulující zásadu »Všechna moc pochází z lidu.« A když císařský dvůr poskytl chorvatskému bánu Jelačičovi veškeré pravomoci, aby zpoza řeky Drávy zaútočil na revoluční Budapešť, Češi, kteří byli znepokojeni bezohledným maďarizačním postupem vůči slovanským národům v Uhrách, s vojenskou intervencí souhlasili. Na říšském sněmu znemožnili připuštění maďarské delegace, která zde chtěl žádat o ochranu proti útočící Jelačičově armádě. A jelikož revoluční Vídeň naopak s maďarským osvobozeneckým hnutím souhlasila, dostoupila zde zloba vůči českému poslaneckému klubu takového stupně, že Češi v obavě o své životy Vídeň raději opustili. V téže chvíli – 6. října 1848 – se v rakouské metropoli vzdula nová, ba nejmohutnější a nejkrvavější vlna revolučních nepokojů.

Alfréd Windischgrätz

ZRUŠENÍ ROBOTY

To jsme to tedy dopracovali… Ale ne, ještě jsme nedopracovali. Nebude ovšem dlouho trvat a dopracujem. Než se však tak stane, setrvejme u roboty. Neboli u jediného závažného a trvalého zisku celého toho zvláštního roku 1848, který nám nakonec zůstal. Zrušení roboty. Sliboval je už březnový císařský patent. Ano, „za přiměřenou náhradu.“ Prostomyslní vesničané si mysleli, že toto už je ona zázračná konštytuce. Význam pojmu konstituce jim nikdo pořádně nevysvětlil. Přesný text patentu nikdo neznal, nečetl, natož aby ho studoval. Lidem na venkově tak unikla závažná drobnost: výnos sice oznamoval zrušení robotních povinností, avšak až v budoucnu. „Nejdéle do roka, to jest do 31. března roku 1849.“

Takového detailu si ovšem povšiml jen málokdo, totiž že nešlo o okamžité zrušení robot. Roční odklad platnosti byl přitom stanoven celkem logicky s ohledem na začínající zemědělské práce. Šlo o to, aby ještě jeden hospodářský cyklus proběhl v poklidu a regulérně. Tento fakt však nebyl na venkově správně pochopen. (U nás na venkově nám trvá něco trošku déle, než nám to dojde.) Sedláci si tu formulaci „nejdéle do roka“ vyložili po svém: „konštytuce“ dovoluje skoncovat s robotou i dřív, čili třeba hned! A tak na návrších od jara zaplály ohně, místní písmáci zveršovali a zhudebnili texty o „konci roboty“ a o „loučení sedláka s pánem,“ a na vrchnostenská pole nikdo za robotou ani nepáchl. Vystrašení panští úředníci většinou neměli odvahu zasáhnout. Anarchie. Vesničané si teď bez bázně a hany osobovali právo i na činnosti, které byly po věky výsostnými privilegii šlechty. Například: jejich dobytek klidně spásal panská pole a louky, komu se zachtělo, nesbíral už v lese chrastí, ale rovnou kácel stromy, s velkou slávou i nadšením konaly celé vesnice takzvané konstituční výlovy panských rybníků, a vůbec nejoblíbenější byly konstituční hony. Co bylo do včerejška trestaným pytláctvím, stalo se nyní lidovou veselicí. Takovým novým folklorem.

Vyzbrojeni „po pansku“ brokovnicemi nebo jenom vidlemi pobíjeli sedláci nejenom zajíce a divočáky, ale i vysokou, a napodobovali vrchnost dokonce tím, že se navzájem oslovovali „Jasnosti!,“ anebo „Excelence!“ Snad si ještě vzpomenete, že o tom psal ve své kronice i vesnický písmák Josef Dlask, sedlák z Dolánek u Turnova, s nímž už jsme měli tu čest se potkat. „V roce 1848 panovala planeta Saturnus neb Smrtonoš.A byl to rok strašlivý, všichni lidé byli poděšeni, bylo mnoho strachu a lží a žádné bázně. Neb jak lidé jen o konštytuci, o svobodě zaslechli, tak hned od té doby, totiž od měsíce března 1848, žádný na robotu nejel ani nešel.“ To ale ještě nebylo všechno, jak jsme ostatně před chvilkou naznačili. Protože toho však bude víc, tak jsme si to nechali raději na příští schůzku, a věru, že budeme mít o čem povídat.


Zvětšit mapu