791. schůzka: Comeback starého maršálka

Vrátíme se k muži, začátek jehož životní dráhy jsme sledovali asi tak před 80 týdny. Během nich uplynulo v našem virtuálním stroji času nějakých sedmdesát let, a ten, jemuž jsme se tehdy věnovali, je stále naživu, a co naživu: on právě prožívá nejlepší léta svého života. Jan Josef Václav Antonín František Karel – všemi těmito jmény byl při křtu obdařen. Když už se zdálo, že bude v poklidu odpočívat a užívat zasloužené penze, prožil si svůj comeback.

Omlouváme se za toho anglosaského vetřelce na domácích luzích a hájích, ale soudíme, že odpovídá lépe nástupu dotyčného než prostý termín „návrat.“ Takže tedy Comeback starého maršálka. Rozumí se Radeckého, ale to jste určitě poznali sami.

Jméno polního maršálka Radeckého znají dnes lidé snad už jen zásluhou dosud hraného Radeckého pochodu od Johanna Strausse staršího neboli Strausse–otce. Ale legendy se o něm vyprávějí i dnes. A jakpak by ne. Vždyť mládí prožil Radecký ještě za Marie Terezie a jako voják pak věrně sloužil pěti císařům: Josefovi Druhému, Leopoldovi Druhému, Františku Prvnímu, Ferdinandovi Dobrotivému a Františku Josefovi Prvnímu. Dožil se devadesáti dvou let, prodělal 17 velkých polních tažení, byl sedmkrát raněn, v aktivní službě vytrval neuvěřitelné sedmdesát dva roky, přičemž své závěrečné triumfy v Itálii předváděl udivené Evropě jako svěží třiaosmdesátiletý stařec.

První ze známých Radeckých dostal erb už od Jana Lucemburského. Mezi bustami v triforiu Svatovítské katedrály je parléřovský portrét dalšího v řadě, kanovníka Václava Radeckého. Máme totiž co dělat s prastarým českým rodem, jehož jméno je odvozeno od tvrze Radče u Nového Bydžova. „Náš“ Radecký se však narodil v Třebnici na Sedlčansku. Jeho matka zemřela hned při porodu, otce ztratil, když mu bylo deset, takže Václava vychovával dědeček a brzy nato nepovedený strýc, který obratem ruky lehkomyslně roztočil celé dědictví svého svěřence. Mladý hrabě pak studoval na piaristickém gymnasiu v Praze, později v takzvaném brněnském Collegiu nobile, což bylo internátní zařízení pro mladé šlechtice, budoucí úředníky a diplomaty. Prodělal službu pážete u vídeňského dvora a v osmnácti letech se stal kyrysníkem.

Ještě pod generálem Laudonem se dostal koncem 80. let do jedné ze závěrečných válek s Turky, osvobozoval Bělehrad a stal se Laudonovou ordonancí. Rozhodující část své kariéry absolvoval za protifrancouzských a protinapoleonských válek. I ženy a manželství stihl. Ve dvaatřiceti si vzal hraběnku Grafenberkovou. Měli spolu osm dětí (tedy zdatný voják). Co se druhu zbraně týká, přešel k ženistům a stal se v tomto oboru uznávaným odborníkem. V jedné z rakousko–ruských vojenských aliancí působil Radecký jako pobočník carského generála Suvorova. Při rozsáhlých výměnách generality po těžké porážce od Francouzů u Wagramu (to bylo v roce 1809) byl jmenován náčelníkem rakouského generálního štábu, a v rozhodujícím střetu s Bonapartem u Lipska (v roce 1913) sehrál společně s Karlem Schwarzenberkem (prosím, polním maršálem) klíčovou roli nejen jako spoluvelitel, ale také (a zejména) jako spoluautor operačního plánu.

V ústraní

Na víc než patnáct dalších let se Radecký stáhl do ústraní, jako by čekal na penzionování. Sloužil jako řadový velitel divize, od roku 1828 jako velitel pevnosti Olomouc. Což byla trochu podivná etapa v jeho životě, v níž bylo ještě cosi jiného. Radecký jaksi musil řešit privátní problémy. Temperamentní paní hraběnka Radecká nadělala za dlouhé nepřítomnosti manžela dluhy. Takové dluhy, že nezbývalo, než tiše škudlit a splácet. V roce 1831 byl však Radecký povolán znovu do špičkové funkce (rychle si spočítáme, kolik mu tehdy už bylo - ano, 65 let). Stal se vrchním velitelem takzvané italské armády v lombardsko–benátském království. A tím pádem se octl (skoro na dalšího čtvrt století) v prostopášném Miláně. Náročným výcvikem učinil ze svých jednotek nejkvalitnější součást rakouské armády.

„Všechno se bojí o žně, a že pikle propagandy spletou se s ouklady komunismu.“ Ano, to si napsal polní maršálek do svého deníku. Těmi „ouklady komunismu“ měl na mysli italské karbonáře, kteří volali po obrodě národa. Risorgimento po italsku – neboli nové zrození, nový vznik, nový pramen. Rovněž guelfy pokládal Radecký za nebezpečné. I oni usilovali o vypuzení Habsburků z Itálie. Patřil k nim i nový svatý otec, Pius IX. „Liberální papež!“ křižoval se s úděsem Feldmarschall Radetzki. „Toť to nejneslýchanější, co lze si představit!“ A do tábora habsburských protivníků se záhy přidal král sardinsko–piemontský Karel Albert. Za mlada patřil taky ke karbonářům, ale zavčas prohlédl a rakouská monarchie mu tuto mladickou nerozvážnost odpustila. Což neměla dělat, protože roku 1845 vyhlásil: „Svůj život, život svých dětí, své zbraně, své poklady, své vojsko, to vše podřizuji italské věci.“ No, a na pranici v Itálii bylo pěkně zaděláno.

Ke konci roku 1847 uzavřel Piemont spolu s Toskánskem a s Církevním státem celní unii podle vzoru německého celního spolku, a ještě ke všemu v sousedním Švýcarsku se rozpadl svazek katolických kantonů, který představoval pro Rakousko krytá záda a milánskými ulicemi se neslo volání Smrt Němcům. „Máme co do činění s národem, jenž nás nenávidí, a myslí si, že moment nadešel, kdy do řad národů velkých vstoupiti může.“ Radecký dokončil řádek ve svém deníku, povzdechl si a dopadl ještě jednu větu: „Nyní jsem sám, opuštěný, nevlídný a brzy sám sobě protivný.“

První italská válka za nezávislost

První povstání, zatím nepříliš organizované, začalo 12. ledna 1848 v sicilském Palermu. S velikou rychlostí se rozšířilo po celé Sicílii. Ke konci ledna zasáhlo Neapolsko, kde byl král Ferdinand II. donucen slíbit přijetí ústavy. Taky další italští vladaři se snažili přizpůsobit se situaci, a tak byla rovněž v Sardinském království, Papežském státě a Toskánsku přijata ústava. V březnu vypuklo povstání v Miláně. Po několikadenních bojích povstalci převzali kontrolu nad městem, rakouská posádka byla poražena. Ve stejné době povstaly Benátky (úspěšně), a v den, kdy byl osvobozen Milán, zaútočily na rakouské území sardinské oddíly spolu s vojsky dalších italských států. První italská válka za nezávislost začala.

Zdálo se, že Itálie je pro Habsburky ztracena. Jiný generál a mladší člověk než Radecký by se za takové situace možná stáhl do alpských kopců a odrazil k Vídni. Jedenaosmdesátiletý polní maršálek ovšem jednal tak, jak před vzplanutím revoluce slíbil předsedovi Dvorské válečné rady: „Stojím před cílem. Dokázal by mi osud záviděníhodnější ouděl připraviti, než vítězství či smrt na půdě, o niž tak dlouho krvavě zápolíme?“ Mezitím se povstalecká vojska blížila k Veroně. 8. dubna prorazili u Goita slabé rakouské postavení a zmocnili se linie řeky Mincio. Koncem dubna zahnali Rakušany u Pastrenga a sevřeli pevnost Peschiera. 6. května zaútočili na předsunuté pozice hlavní veronské pevnosti u Santa Lucie. Ale 40 000 Piemonťanů bylo poraženo dvaceti tisíci Rakušany. „Je škoda, že jsem měl příliš málo vojáků, než abych poražené pronásledovati mohl.“ Všichni, kdo věřili v zachování Rakouska, začínali v Radeckém vidět vojevůdce schopného tuto záchranu uskutečnit. V jeho armádě, zbudované z příslušníků mnoha národností (bylo v ní i hodně Čechů), spatřovali nejenom zachránkyni, ale přímo zhmotnění mnohonárodnostní říše. „V ležení tvém jest Rakousko celé“ takhle třeba básnil Franz Grillparzer.

Mezitím císařský dvůr uprchl před eskalací revoluce do Innsbrucku, k věrným Tyrolanům (a blíž k Radeckému). Pevnost Peschiera sice padla do italských rukou (ve stejný den, kdy Radecký utrpěl porážku u Goita), na druhé straně se mu však podařilo obklíčit Benátky, A Vicenza, ta raději před ním kapitulovala. A v této chvíli obdržel Radecký císařský rozkaz u uzavření příměří, což bylo podle něj dílo kabinetu, který měl rovněž zaječí úmysly, ale nestačil před revolucí včas utéct. Pan polní maršálek poslal ke dvoru v Innsbrucku knížete Felixe Schwarzenberka, který uměl vycházet s ministry i diplomaty, ale byl to i dobrý generál a silný muž. S cílem, aby ten poraženecký rozkaz zmizel ze světa. A Schwarzenberk měl úspěch.

Živě císaři vylíčil toho rozlíceného staříka ve Veroně (tedy jako Radeckého). Císaře povzbudilo, že mu konečně někdo podává pevnou ruku a vložil osud monarchie do rukou svých vojáků. „23. července vykročil Radecký proti Piemonťanům,“ popisuje situaci autor knihy Radecký, rakouský spisovatel literatury faktu Franz Herre. „Frontálním útokem obsadil dvě lokality, prolomil střed nepřítele a oddělil jeho křídlo. Sám však byl ohrožen Karlem Albertem, který k němu pochodoval narychlo sestavenými útvary. Směřoval Rakušanům do zad. Radecký jednal směle jako kavalerista a s přehledem jako vojevůdce. Jakmile poznal nebezpečí, že bude odříznut od Verony, okamžitě se obrátil čelem k protivníkovi.“ Oba soupeři byli přibližně silní a obě strany měly dost bojové morálky a udatnosti. Rakušany ale jejich starý vojevůdce vedl lépe než Piemontské jejich král, který de facto žádným vojevůdcem nebyl.

Držte se, Hanáci!

Tehdy to přišlo. Následujícího dne se odehrála u Custozzy prudká srážka, ve které byl raněn velitel 54. pluku, doplňovaného v okolí Olomouce, podplukovník Friedrich Sunstenau von Schützenthal. V obvazišti se felčarům vysmekl a znovu vedl své vojáky do protiútoku, nepřátelská koule však ho srazila z koně. Když ho odnášeli z bojiště, tak alespoň volal: „Držte se, Hanáci!“ Tento výrok byl později vyšit na stuhu plukovního praporu a byl jediným neněmeckým nápisem na rakouských válečných zástavách. Italové však měli příliš velkou převahu a tak Rakušané byli donuceni vyklidit částečně pozice.

Rozhodlo se až v úterý 25. července 1848. Boje byly zahájeny už kolem osmé ráno. Byl to velice žhavý den. Teploměr vystoupal až ke 30 stupňům a schylovalo se k žhavé bitvě. Horko bylo obrovské, vojáci padali úpalem. Bitvu budoucí vítěz nevyhrál nějakým skvělým, oslnivým tahem, ale tím, že úporně bojoval na všech frontách. Rakouské oddíly byly na levém křídle pod zlým tlakem – maršálek Radecký se dvakrát odebral do přední linie a podruhé tam setrval, dokud nebyl boj rozhodnut. Na pravém křídle podmaršálek Clam Gallas odolával nepřátelským útokům až do šesté večer. Nakonec i on dosáhl úspěchu, ale vítězové byli tak vysíleni, že okamžité pronásledování poražených nepřicházelo v úvahu.

Příštího rána už se dalo vyrazit za Piemonťany, kteří se mezitím stahovali z Villafranky, zrušili obležení Mantovy a dospěli až k Mantovské Voltě. Zde došlo 26. července k poslednímu souboji, pouličnímu střetu, který trval až do noci a ještě jednou vzplál ráno. Mezi jinými oběťmi byli nalezeni rakouský myslivec s piemontským vojákem, kteří si současně vetkli bodáky do těl. Piemontský král Karel Albert se dal na ústup, a marně apeloval na Italy.

Ti už jaksi na velká slova neslyšeli, odhazovali torny, u Cremony si vynutili na vlastních karabinicích převoz přes Pád. V Innsbrucku Ferdinand I. sňal z hrudi velkokříž Řádu Marie Terezie a odeslal ho polnímu maršálkovi, který se o císaře a o říši tolik zasloužil. Jedenaosmdesátiletý Radecký dospěl k cíli, který si sám vytyčil a jehož vlastními silami dosáhl. „Rád bych odešel již do ústraní, neb snášeti námahu jest mi již vskutku zatěžko. Avšak vidím, že stroj, jenž není dosud konsolidován, z rukou dáti nemohu.“ Nemohl odstoupit. Musel zůstat. A zanedlouho opět mašírovat.

2. prosince 1848 dostalo Rakousko nového císaře, namísto opotřebovaného Ferdinanda I. – osmnáctiletého Františka Josefa I., kterého kníže a generál Schwarzenberk považoval za hračku ve svých rukou a s nímž se Radecký seznámil jako s císařským husarem. Starý i nový císař věděli, zač polnímu maršálkovi vděčí, a že Radeckého je nadále zapotřebí. Krátce před abdikací odeslal Ferdinand I. Radeckému dopis, v němž mu výslovně poděkoval za to, že „monarchii nerozdělenou a v integritě synovci milovanému a nástupci mohu odevzdati.“ A František Josef mu napsal ještě v den svého nástupu na trůn: „Zvu Vás jako čestného muže, abyste mi pevnou myslí a svobodným slovem po boku stál. Potřebuji Vaší rady a podpory.“ A arcivévodkyně Žofie (nyní císařovna–matka) mu poslala dárek, dvouhlavého orla z oxidovaného stříbra, který v pařátech drží miniaturní obrázek jejích syna Františka Josefa. Na přiloženém lístku stálo rukopisné veršování:

Ty, kdož orla císařského
záštitou jsi, slavný reku,
pána obraz, syna mého,
přijmi jakož odznak vděku.

No... to musel mít Radecký radost…

Další vojenské tažení

Radost mu poněkud kalila výpověď příměří (od Piemontu a Sardinie), kterou obdržel pár dní předtím. Celkově ale začalo vojenské tažení v roce 1849 optimističtěji než loni. Tehdy Radecký ustupoval z Milána, letos se chystal na Turín. „Tam nalezneme mír, o nějž bojujeme,“ pravil maršálek v armádním rozkaze. „Souboj bude krátký.“ A byl. Tažení trvalo pět dní. „Už začátek samotné akce byl pozoruhodný.“ Opět jsme se začetli do knihy o Radeckém od Franze Herreho. „S hudbou a vlajícími zástavami se vojska dávala na pochod, za každým praporem jateční voli, na jejichž rozích se houpaly polní láhve. Před štábem klusali na malých tureckých koních šerežáni (jezdci hraničních útvarů v červených kabátech a čapkách). Za nimi následovali dragouni, uherští husaři a huláni s černožlutými vlaječkami na kopích. A potom se skvělou suitou polní maršálek. Třiaosmdesátiletý muž seděl na bělouši, z něhož sesedl, jakmile vojsko zmizelo z dohledu Milána a přestoupil do kočáru taženého čtyřmi koňmi.“

29. březen 1849 byl – na rozdíl od loňského 25. července, kdy Radecký zvítězil v bitvě u Custozzy – pošmourný, nevlídný den. V 11 hodin (po odběru stravy) zaútočilo 15 000 Rakušanů na 60 000 Piemonťanů. K prvnímu rakouského sboru přišel odpoledne na pomoc druhý a o 17. hodině byl nasazen do křídla nepřítele třetí sbor. Když přišel večer, nastalo to, co kterýsi veršotepec poeticky opsal:

Noc přikrývá kraj znavený,
u Novarry mračna hustá,
však nad polem zkrvaveným
hvězda plá – rakúská.

Bitvu řídil osobně polní maršálek Radecký. Král Karel Albert zažil nový triumf toho Rakušana, my mu sice říkáme Čech, ale je fakt, že to byl rakouský vojevůdce. Piemontský král byl svědkem rozpadu své armády a drancování Novarry vlastním i vojsky. Vyslal za Radeckým vyjednavače s prosbou o bezodkladné zastavení nepřátelských akcí. Žádosti však nebylo vyhověno. Ještě téhož večera svolal k sobě prince a generály a svěřil se jim, že vidí ve své osobě jedinou překážku míru, který království potřebuje. „Tak chci zemi své složiti poslední oběť. Snímám korunu a zříkám se jí ve prospěch syna.“ Všechny objal, všem dal sbohem a odjel z Novarry. Dožil v portugalském exilu.

Od té doby byl Radecký považován za zachránce monarchie a za odměnu se stal vojenským guvernérem lombardsko–benátského království. Byl pozván do Vídně, aby vytvořil operační rozvrh proti Prusku, bitva se však neuskutečnila. Proto se vrátil do Milána. Po čase se ve věku devadesáti jednoho roku vzdal činné služby (svoji roli sehrála i snaha císaře Františka Josefa I. naklonit si obyvatele severní Itálie). Namísto Radeckého zde dosadil svého bratra Maxmiliána.

Radecký v Miláně také zemřel, a to na následky banálního zranění: upadl a zlomil si krček stehenní kosti. Jeho pohřeb trval pět dní a účastnily se ho tisíce obyvatel monarchie. Svůj obdiv mu vzdali nejen rakouští, ale také ruští a pruští důstojníci. Postavou byl sice malý člověk, ale s laskavýma očima a zvučným a hlubokým hlasem. Jeho podřízení mu říkali „náš otec.“ Jelikož se však navzdory všem svým úspěchům nedokázal dluhů (které mu nadělala jeho manželka), zbavit, přistoupil nakonec na takřka mefistofelskou nabídku svého obdivovatele, armádního dodavatele Pargfriedera. (Ten o sobě prohlašoval, že je synem Josefa II.) Což tedy mefistofelské bylo, nýbrž že Pargfrieder vyrovnal za Radeckého všechny jeho dluhy, vyžádal si však za to – jeho tělo. A tak když Radecký roku 1848 – v devadesáti dvou letech – zemřel, byl za státních poct pochován do hrobky, kterou ve Wetzdorfu u Vídně pro něho vybudoval majitel jeho ostatků Josef Pargfrieder.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související