792. schůzka: Je hrozný. Sem a tam bych ho nejraději praštila

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Malý František Josef I.

Titulek dnešní schůzky jest citací. Pronesla ho na adresu svého budoucího manžela Františka Karla budoucí matka císaře Františka Josefa. Prohlásila o něm: „Je hrozný… Sem a tam bych ho nejraději praštila.“

Jak vystupovaly do popředí handicapy legitimního dědice Ferdinanda, stoupaly šance jeho bratra Františka Karla. Ten se narodil jako deváté dítě císaře Františka I., v pořadí třetí syn, o devět let mladší než Ferdinand. Poté, co v osmi letech zemřel druhorozený Josef, stal se František Karel náhradníkem Ferdy, tedy ocitl se v roli korunního prince. Habsburská rodina se pro jistotu snažila připravovat ho na panování, marně však. Byl lenivý, bez zájmu, prostoduchý. Pravda, z mládí dokonce existují verše z jeho pera, jenže arcivévodova (mírně řečeno) duševní nevyrovnanost se s přibývajícím věkem stávala čím dál nápadnější. I když už patnácti letech plukovník a majitel pěšího regimentu číslo 52, byl nemožný, ani uniformu nebyl schopen nosit předpisově.

Nicméně brzy poté, co dosáhl plnoletosti, přišel za rodiči a prohlásil (tedy přibližně): „Mámo, táto, chci se ženit!“ Macecha Karolina Augusta, která ho vychovávala od jeho čtrnácti let, mu za nevěstu navrhla svou nevlastní sestru Žofii. František Karel nebyl vybíravý, souhlasil, aniž Žofii znal, a jel se honem do Bavorska přesvědčit. Z prvního manželství bavorského kurfiřta Maxe Josefa s Vilemínou Hessenskou vzešla mimo jiné dcera Karolina Augusta, manželka císaře Františka I. Podruhé se kurfiřt oženil s Karolinou Bádenskou, která mu porodila pět dcer, z toho dvakrát dvojčata. V lednu 1805 přišla na svět mladší dvojčata – starší z nich byla Žofie, mladší Marie. Děvčata byla svědomitě a pečlivě vychovávána. Žofie přitom už od dětství nad svými sestrami v mnohém vynikala, byla chytrá, inteligentní a přemýšlivá. Charakterizovala ji pevná vůle a ctižádost. Zajímala se o politiku, hudbu, přímo posedlá byla náboženstvím – její víra byla až fanatická.

Výhodná partie

Výchova otce postupně přecházela v pedantství, což vyrůstající Žofie nelibě nesla a zanechalo to v ní stopy. Svoje rodiče ctila, a proto se snažila všem otcovým přáním vyhovět (ono jí ostatně nic jiného – ani jejím sestrám – nezbývalo). Přesto si ale se svými sestrami užívala dětských radovánek: řádily v parcích, na dětských plesech, jezdily na ponících. Představovala i nový styl módy, protože odložila těžké, neforemné šaty, paruky a nosila volné šaty. Ctižádost ve spojení s jejími zájmy ji hnala do myšlenky „udělat skvělou partii,“ jenomže na plesech ji namísto mladých mužů zajímaly jen bonbóny, které tu byly k mání. Ostatně – Vídeňané jí později říkali Bonbónek.

Žofie (Sofie) Bavorská na litografii Josepha Kriehubera z roku 1836

Nabízelo se spojení s Habsburky. I ve Vídni totiž ve stejné době uvažovali o sňatku Františka Karla. Žofie víceméně byla s touto alternativou srozuměna, a byla jí i nakloněna, ovšem jenom do chvíle, než se dozvěděla o fyzických a duševních vlastnostech ženicha. Když v Tegernsee z kočáru vystoupil neohrabaný mužíček s disproporčně velkou, do výšky protaženou hlavou, s malýma, trochu prasečíma očkama, zažila půvabná Žofie (ale i celá její rodina) šok. Habsburk se na ni pokusil zapůsobit sebecharakteristikou, která ji ale rozplakala. Řekl jí, že prý není ctižádostivý. Že miluje lov. Že ho státní záležitosti ani za mák nezajímají. Zato největší jeho vášní je projíždět Vídni v šestispřeží a opětovat pozdravy chodců.

„Je to sice hodný chlapec a snaží se správně jednat. Každého se ptá na radu, ale je hrozný… Unudil by mě k smrti… Sem a tam bych ho nejraději praštila,“ reagovala Žofie. Vyplakala na rameni své matce. Stěžovala si jak na ženichův zjev, tak na jeho ducha. „Doufám, že poté, co spatříte celou rodinu a tolik jemu podobných jedinců, bude pro vás jeho zjev méně nápadný.“ (No… to teda byla útěcha.) Nakonec Žofie pragmaticky uznala, že rakouský arcivévoda je přese všechny vady přece jenom partie. Totiž za předpokladu, že kalhoty si navlékne ona. Pokud by se snad kriticky vyvinula situace s postiženým Ferdinandem, koruna by se patrně ocitla na hlavě Františka Karla, a žezlo tím pádem v jejích, Žofiiných rukou. Toto vše se událo během této jedné návštěvy – ještě téhož dne došlo k zasnoubení a zanedlouho se Žofie vydala na cestu do Vídně ve společnosti Františka Karla a nevlastní sestry a zároveň i budoucí tchyně Karoliny. Poprvé uviděla budoucího švagra Ferdinanda právě v okamžiku, kdy měl jeden ze záchvatů, a ten pohled na slintající ústa vyformovaná do trychtýře v křečovité tváři ji velmi vyděsil.

Jinak se jí velmi líbila Vídeň, zámek Laxenburg a umění, kterého Vídeň nabízela velké množství. A bavorská princezna se líbila Vídeňanům. Neměla sice dokonalou postavu. Nic jí nescházelo. Trošku… ale opravdu jen maličko přebývalo… byla jaksi plnějších tvarů, ale – půvabná, měla roztomilou tvář zdobenou velkým množstvím kaštanových vlasů, umně zatočených do loken. Pro Vídeňany bylo důležité, že bavorská princezna vypadala zdravě, a mohli se tak těšit v budoucnu i na zdravé potomky. „A tak ještě téhož roku došlo ke svatbě,“ píše historik docent Milan Hlavačka, autor knihy Příbuzní českých králů. „Devatenáctiletá Žofie přinesla do manželství šperky v hodnotě skoro osmdesáti tisíc zlatých a obrovskou výbavu, v níž nechybělo ani 16 tuctů kapesníků, 4 koupací pláště, 15 tuctů spodniček, 6 obinadel na pouštění žilou, kopa nočních čepců. Císař František zase svému druhému synovi zvýšil apanáž na 45 000 zlatých ročně a daroval mu 30 000 zlatých (které pak dostala Žofie od manžela po svatební noci jako takzvaný »jitřní dar.«) Zároveň určil císař i dalších 20 000 zlatých jako výši apanáže pro novou arcivévodkyni.“

Vše bylo potvrzeno svatebními smlouvami a obřadem u vídeňských augustiniánů dne 4. listopadu 1824. Všem bylo jasné, že krásná a inteligentní Žofie arcivévodu Františka Karla nikdy milovat nebude. „Její ano v augustiniánském kostele,“ praví Gerd Holler v Žofiině životopisu, nazvaném Matka císaře Františka Josefa I. „její ano znělo tiše a nesměle, jako by váhala a chtěla si celou záležitost ještě jednou rozmyslet. Podrobila se ale svému osudu a rozhodla se, že ve Vídni bude za všech okolností šťastná.“ Po jedenácti dnech od svatby si její matka myslela, že může tvrdit: „Žofie je manželem tak šťastně nadšená, jak byla jako snoubenka nespokojená.“ Přesto jí trvalo téměř rok, než překonala nejhorší stesk po domově.

Zámek Schönbrunn

V koženém prostředí vídeňského dvora se mladičká Žofie opravdu cítila zprvu velice osamělá. Všechny bavorské princezny (i když si právě Habsburky braly nejčastěji) zažívaly totéž – přechod ze svobodomyslné vlastní rodiny do upjaté atmosféry Hofburku nebo Schönbrunnu, kde vládly příkazy císařského protokolu z feudálních dob, v nich vyvolával vězeňské pocity.

Také Žofie si připadala jako ve svěrací kazajce. Těšila se sice přízni samotného císaře, svého tchána… i Vídeňanům se (jak jsme zmínili) líbila… Přesto se po boku svého manžela cítila osiřelá – zvlášť dokud neměla děti. O to víc ji muselo těšit, když nalezla spřízněnou duši v jiném vězni samoty, v nešťastném synovi Napoleonově. Synovi někdejšího francouzského císaře a dcery rakouského císaře Františka – Marie Louisy. Napoleon François Joseph Charles Bonaparte. Napoleon II. Po porážce jeho otce podepsal císař František výnos, kterým udělal z Napoleonova syna (a svého vnuka) rakouského knížete a udělil mu titul vévody zákupského. Byly mu přiřčeny kromě panství Zákupy i další někdejší falcko-bavorská panství v Čechách – Kácov, Ploskovice, Buštěhrad, Zvoleněves, Tachlovice, Police a Korunní Poříč v celkové rozloze asi 10 čtverečných mil. Po vymření mužského potomstva se měly statky vrátit císařskému domu. Výnos z nich se odhadoval na půl milionu franků ročně.

Byl to chlapec jemné, oduševněné krásy navenek i zevnitř. K Žofii se doslova citově přitulil. Orlík byl o šest let mladší než Žofie, ještě mu nebylo čtrnáct, když se poznali. Orlík, to byla jeho přezdívka. Aiglon. Orlík. Navštěvovali se, kdykoli to bylo jen možné. Přicházel s květinami, líbal jí ruku. (Brzy i tvář.) Projevy vzájemné náklonnosti okolí zprvu s pochopením tolerovalo, jenže vévoda rychle dospíval v muže. A když ti dva začali spolu nápadně často chodit do divadla či na plesy, když se zavěšeni procházeli císařskými zahradami, když krásný a urostlý vévoda (idol všech komtes) nemohl ze své tety spustit oči, tak začala tiše, ale naplno pracovat šeptanda.

Logo

Čekání na dědice

Největší trápení však Žofii přinášelo nenaplnění toho, co se od ní očekávalo: její manželství bylo po šesti letech stále bezdětné. Dvůr začínal být neklidný, následník trůnu Ferdinand nebyl schopen mít děti a tudíž další pokračování dynastie záviselo právě na Žofiině schopnosti přivést na svět co největší počet potomků mužského pohlaví. Celou věc nesla těžce, protože když neporodí dítě, bude ve Vídni odsouzena k bezvýznamnosti. Mnichovská babička se jí dokonce delikátně ptala, jestli je vůbec v manželství šťastná… Ačkoli si na temperament nemilovaného Františka Karla nemohla v tomto smyslu stěžovat, těhotenství se pořád nedostavovalo. „Žofie prodělala nejrůznější speciální kúry,“ píše v knize o příbuzných českých králů historik doc. Milan Hlavačka. „Na radu osobních lékařů absolvovala několik léčebných pobytů v sirných a rašelinných lázních v Bad Pirawarthu severně od Vídně. Výsledkem bylo pět potratů v rozmezí šesti let. Dvorští lékaři byli opětovně bezradní, a domnívali se, že arcivévodkyně trpí "místní slabostí"… nebo snad "přílišnou plnokrevností." Pod čímž si lze představit úplně cokoli.

Stres z nenaplněného očekávání rostl. Modlitby, zázračné prostředky ani rady lékařského konzilia nepomáhaly. Každá Žofiina gravidita trvala jenom několik měsíců. Zatímco bledničkové a tuberkulózní příbuzné dokázaly rodit pomalu rok co rok, ona (na pohled zdravím kypící žena) prožívala takové trápení. Změnila lázně. Začala jezdit do Bad Ischlu. Brala tam solné, sirné i bahenní koupele. Ve velkých dávkách pila kravské, ovčí a kozí mléko. Užívala Hallerovy kapky (v podstatě lihem ředěnou kyselinu sírovou). Otěhotněla, a vzápětí upadla do zoufalství, protože samovolně potratila. Její prohlubující se depresi ještě zvyšovala lhostejnost manžela. František Karel jí sice nic nevyčítal, ale choval se nemožně.

Teprve na sklonku roku 1829 nabyla Žofie dojmu, že kúra v Bad Ischlu zabrala. Aby dítě donosila, byla už ochotna učinit cokoli, i podřídit se přísnému režimu, který jí naordinoval osobní lékař. Doktor Malfatti měl pověst šarlatána. (Po Vídni se o něm tvrdilo, že nedávno „doléčil k smrti“ Ludwiga van Beethovena.) Malfati ji žádal, aby si těhotenství odležela. Poslechla a během rizikových měsíců ušla vždy jenom pár kroků po ložnici. Byla zavřená jako v líhni. Po šestiměsíčním martyriu 18. srpna 1830 (po těžkém porodu trvajícím 43 hodiny, od pondělka večera do středy odpoledne) porodila zdravého syna, který obdržel jméno František Josef. Pro arcivévodkyni to byla záchrana na poslední chvíli.

Dvě léta poté následoval syn Ferdinand Maxmilián, za rok nato syn Karel Ludvík, s dvouletým odstupem neduživá dcera Marie Anna Karolina, která však ve čtyřech letech zemřela. V pětatřiceti letech porodila mrtvého syna a jejím posledním dítětem byl opět syn, Ludvík Viktor. Podle lékařské zprávy utrpěla arcivévodkyně při tomto porodu poškození vaječníku, které jí další porody znemožnilo.

Logo

Suma sumarum byla arcivévodkyně Žofie jedenáctkrát těhotná, z toho šest těhotenství skončilo samovolným potratem. Porodila pět dětí, z toho jedno mrtvé, a jedna holčička zemřela ve čtyřech letech na epileptický záchvat, tedy na rodové habsburské zatížení. Ostatní synové se těšili víceméně dobrému zdraví. Jak to, že po šesti letech Žofie konečně porodila? Inu, už tenkrát se trousily řeči. „Nemáte, milostivá paní, dojem, že princ Franci je na Habsburka příliš hezký?“ Ty klepy zesílily ještě poté, co se dva roky po Františku Josefovi narodil Maxmilián. Byl v rodině úplně novou tváří. Chyběl mu „habsburský pysk“ i výrazná brada, měl rezavě plavé vlasy. A vévoda Zákupský – Orlík Bonaparte – tou dobou umírající na tuberkulózu, lpěl na životě už jenom proto, aby horečkou planoucíma očima mohl Žofiino dítě ještě spatřit. Tehdy divoké pověsti dosáhly skandálních rozměrů. Neutichly ani po Orlíkově smrti, a v literatuře žijí dodnes. Napoleon coby dědeček Franze Josefa...

Myslet si můžeme cokoli. Historické prameny však k romantickému příběhu nenabízejí ani potvrzení, ani vysvětlení, ani rozhřešení. Ale nebylo by divu, kdyby se ti dva uprostřed cizoty okolí našli a sblížili. Pokud však překročili rámec platonických vztahů, je nepravděpodobné, že by se plodem jejich lásky stal právě František Josef. Na svoje stará kolena se totiž podobal legitimnímu otci Františku Karlovi, jako by mu z oka vypadl. Pravda – jinak tomu mohlo být v případě arcivévody Maxmiliána, jeho mladšího bratra. Tvořiví autoři historických senzací případ dále zašmodrchali tvrzením, že Žofie v kritické době prožívala milostný román se švédským princem Gustavem Vasou, který tehdy žil u vídeňského dvora se svými sestrami. Vasa se zřejmě Žofii líbil. Ta si padla do oka i s Metternichem, se kterým se shodovala na mnoha politických otázkách, zejména na téměř vrozeném odporu k Uhrům a k ústavě.

„Všichni byli vzhůru od pondělka, i dobrotivý císař,“ popisuje ve svém deníku porod Františka Josefa baronka Louisa Sturmfederová, pozdější ája neboli teta, která měla na povel dvorní služebnictvo. „Celé úterý probíhalo v bolestech. V osm hodin jsem si lehla, ve dvě mě vzbudili a říkali, že teď už to půjde rychle. Čím více arcivévodkyně křičela, tím víc jsme ožívali, protože jsme doufali, že jen tak to může dospět ke konci. V osm hodin probleskla zpráva, že je třeba zavolat na pomoc lékaře, jinak by mohlo dítě zemřít nebo by se arcivévodkyně příliš vyčerpala. Všichni jsme byli dočista bez sebe. Arcivévodkyně byla trpělivá jako anděl a úplně odevzdaná. Dobrotivý císař František i manžel František Karel ji povzbuzovali a neopouštěli ji na chvíli. Mnozí z nás se modlili, jiní plakali. Chvílemi bylo strnulé ticho, pak se zas ozval strašný křik a sténání, do toho občas zazněl císařův povzbudivý hlas. Pojednou, kolem tří čtvrtí na deset, zaznělo: Dítě je tu! Ale nekřičelo. Zase nastala pauza, až konečně byl slyšet hlas a císařovna nám v slzách všem padla kolem krku a řekla: »Je to syn.« Propukl jásot. Císař vztáhl ruce k nebi a děkuje Bohu přistoupil ke dveřím, my se všichni natlačili kolem něho a líbali mu ruce. Blahopřála jsem arcivévodkyni, která zapomněla na všechny bolesti a blaženě odpočívala na své posteli. Pak jsme zůstali asi tři hodiny sedět téměř bez hnutí. Teprve když bylo dítě oblečené, opustil císař pokoj, kde nyní nezbyl nikdo jiný než dva lékaři a já.“

Když přišel arcivévoda František Josef na svět, zaburácela z hradních bašt 101 dělová salva. A protože matka i rodina připisovaly zdárné donošení prince lázeňským kúrám v Ischlu, v Solné komoře, začalo se chlapci říkat „princ ze soli“. Ischl se pak díky svým zázračným zdravotním účinkům stal druhým domovem Habsburků, kteří tam namísto dosavadního Baden Badenu začali pravidelně jezdit na léto. Princ ze soli tak přinesl dosud nenápadnému městečku velkou konjunkturu. Matka, osvobozena od úzkosti, dala pak habsbursko–lotrinskému rodu – už bez původních potíží – další čtyři děti.

Malý František Josef si odnesl do života tři mokvající rány v zátylku, způsobené stiskem porodnických kleští. Vypalovali je lapisem. První čtyři týdny nesmělo dítě na čerstvý vzduch. Malý arcivévoda, ukazovaný matkou, musel stále, aniž to tušil, poskytovat audience. „To dítě je tak milé, vidí rádo i nejcizejší lidi!“ „Je to boží sluníčko!“ „Hotové božíčko!“ „Vévoda Zákupský, který stejně jako dosud přicházel hlavně kvůli Žofii, mínil, že dítě oblečené v růžových šatičkách s bílými krajkami vypadá jako rýžový nákyp s jahodami a šlehačkou.“ Orlík do poslední chvíle miloval Žofii a měl upřímně rád Františka Josefa. „Je to pěkný pohled vidět tohoto půvabného mladého muže, když drží mého synka v náručí a hraje si s ním. Oba mají tak krásný úsměv.“

Dva roky po Františkově příchodu na svět a měsíc půl po narození jeho bratra Maxmiliána vévoda zákupský zemřel na souchotiny. Měl jedenadvacet let. Obětí politických hrátek byl nejen za svého života, ale i po smrti. V roce 1940 vydal Adolf Hitler příkaz, na jehož základě byla převezena rakev s ostatky Napoleonova syna jako dar Francii do Paříže a uložena na Invalidovně po boku jeho otce. Část vévodových ostatků však díky spěchu zůstala dodnes ve Vídni.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související