556. schůzka: Rakousko má kalhoty

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Malý Josef II.
0:00
/
0:00

Objektem našeho dnešního zkoumání bude další osoba na našem (a samozřejmě i na císařském trůně), o jejíž povaze nám napoví úryvek z jedné dobové písničky: Rakousko má kalhoty. Ano, narodil se následník trůnu. Josef, toho jména Druhý.

„Dnes, 13. března Léta Páně 1741, mezi druhou a třetí hodinou Její Výsost královna uherská a česká, arcivévodkyně rakouská, naše nejmilostivější kněžna a paní šťastně porodila krásného a ztepilého arcivévodu k nevýslovné radosti panstva a k velké potěše všeho lidu.“ Ve zprávě novin Wiener Diarium nebyla ani zmínka o tom, kterak a zda vůbec se radoval i novopečený otec, ale můžeme předpokládat, že ta šťastná událost dvaatřicetiletého Františka Štěpána Lotrinského taky potěšila. Novorozenec dostal jméno po světci, jehož těhotná Marie Terezie vzývala během právě uplynulých devíti měsíců svého života. Že se toto jméno shodovalo s tím, které nosil Josefův prastrýček, byla jenom náhoda. Nejen svým rodičům se malý Josef v plenkách zdál být andělem, s nímž slétlo na zem štěstí. Vídeňští řemeslníci zdobili svá okna nejrůznějšími průpovídkami, ve kterých vyjadřovali víru, že vše se nyní k dobrému obrátí. A některé z nich si i prozpěvovali:

Hola hola hej, čerstvé fíky princátku dej, nebude-li chtít mlčet – nepřátelům může je ukázat!

Rakousko má kalhoty, pryč už jsou všecky sloty

O tom nepříteli a slotách jsme si už vyprávěli – samozřejmě: Byli to Prusové, kteří habsburskou armádu, postavenou ještě Evženem Savojským, poráželi. Proti napudrovaným oddílům stály vycvičené bitevní šiky nejmodernějších dobových jednotek, do jejichž čela se postavil Friedrich, ctižádostivý monarcha, snažící se z malého státu bez zvláštních tradic vytvořit pomocí vojenských úspěchů silnou mocnost. Pro Marii Terezii byl tento Prus, protestant z německého severu, který už jako následník psal knihy a vášnivě hrál na flétnu, původcem všech starostí, zlovolnou prvotní příčinou téměř dokonaného zániku jejího rodu. Racionálně nelze zdůvodnit, proč Rakušanka až do své smrti Friedricha pronásledovala nenávistí a hlubokým odporem. Říká se, že ženy inklinují k mocnějším hnutím mysli než muži, tak proč by tomu mělo být jinak v politice? Nenapadl snad tento ctižádostivý usurpátor, tenhle moderní Nero, jak ho nazvala, ženu v šestém měsíci těhotenství nejen vojensky, ale přímo fyzicky? Věrná katolička, velká matka a moudrá panovnice svých četných národů se nikdy nedokázala překonat, aby Friedrichovi jeho hanebný čin z let 1740 a 1741 odpustila. Jestli bylo před malým Josefem, když začal chápat a vnímat, vyslovováno nějaké jméno s odporem, tak to bylo jméno velkého nepřítele bez tváře. Proč bez tváře? Protože v celém císařském paláci Hofburgu nebyla k nalezení jediná Friedrichova podobizna.

Heinrich Christian Franke: Portrét Fridricha II.

Přesně šest měsíců po Josefově narození se politická konstelace změnila. Snad žádná jiná historická událost tak neovlivnila citové zázemí myšlenky mnohonárodnostního státu pod habsburskou korunou jako vystoupení Marie Terezie před uherským sněmem v Prešpurku. Už jsme si ten výjev přiblížili: Mladá panovnice srdceryvně žádá uherské pány o pomoc proti Prusům. Na ruce přitom drží několikaměsíčního Josefa. „Štípala mě do zadečku, abych hodně plakal,“ tvrdil po letech její synek, i když si něco takového pochopitelně nemohl pamatovat. Účelu však bylo dosaženo (alespoň jak vypráví Voltaire, kterému také nemůžeme věřit všechno). Uherští magnáti se slzami v očích provolávali: Vitam et sanguinem! Slibovali položit život a prolít krev. Nakonec nedali ani jedno, ani druhé, ba ani peníze své královně neposkytli. Těch obětovali ze všech historických zemí nejvíc Češi a Moravané.

Bude z toho dítěte něco? Vše směřovalo k tomu, aby bylo. Malý arcivévoda byl velice pohledné dítě: na obrazech z té doby vidíme blonďáčka s kulatým obličejem, vykukujícím sveřepě zpod husarské čapky, jak mává šavlí. Rozmazlovali ho, všechny zprávy hovoří o tom, jak nadměrná péče mu byla prokazována a jak ji uměl zneužívat. Něco o tom věděl i pruský vyslanec u rakouského dvora. Jinak by v raportu do Berlína nenapsal: „Má pyšný a namyšlený výraz a takový i je. Už teď má o sobě nejvyšší mínění.“ Pan pruský vyslanec neměl Josífka rád. Neměl. „Kromě toho, že je namyšlený, tak je i svéhlavý a tvrdohlavý – raději se nechal potrestat, než by prosil o odpuštění.“ Jako zvláštnost uvádí, že jistá jídla Josef prostě odmítá. V jeho vídeňštině to znělo „I mog net.“ Nemám rád! Jeho odpor k jídlu zlomil až jeden lokaj, který ho v přestrojení vystrašil svým hromovým hlasem. (Traduje se, že na něho zařval něco jako, jestli to ty spratku okamžitě nesežereš, tak teprve uvidíš!) Ale stejně mu to I mog net zůstalo. Nemám rád.

„Přílišná laskavost rodičů nedává naději, že by z něj jednou byl velký kníže.“ No jo, pruský vyslanec... O čempak ještě referoval? „Císařovna arcivévodu zbožňuje a promíjí mu mnoho chyb, ta které by ho měla potrestat. Přesto u ní občas probleskne snaha po jisté přísnosti.“ Fridrich byl vychováván úplně jinak. On i jeho sestra se musely každé ráno hlásit u svého otce, za žádných okolností nesměly opustit samy svůj pokoj, otec je neustále tupil, že jsou hubení jako nit (protože často nedostávaly jíst). Starý pruský král plísnil Fridricha na veřejnosti, nadával mu a několikrát ho i uhodil před sluhy a vojáky. Josefova výchova byla zcela jiná. Tedy... ona Marie Terezie ve hněvu několikrát připadla na myšlenku, že by Josífek měl dostat nářez rákoskou, ale pokaždé od toho opustila, když jí bylo zdůrazněno, že rakouští arcivévodové nikdy nebyli biti. Ano, a dochoval se bonmot Marie Terezie: „Taky podle toho vypadali.“

Heinrich Friedrich Füger: Marie Terezie s rodinou

Malé dítě v Hofburku mělo vedle sebe hektickou a neúnavnou matku a otce, který většinu času trávil na lovu nebo byl v zajetí svých četných milostných avantýr. Kromě toho měly (tedy zpočátku) jeho výchovu na starosti hlavně ženy. Všechny se nazývaly "aja." Josef měl dvě, a obě hraběnky. Marie Terezie nařídil dodržovat co největší čistotu a řídit se radami lékařů. Josef ani ostatní děti nesměly být strašeny, ale měly znát příčinu obav. V místnostech nesmělo být přetopeno. Ano, vzpomínáme si, jak otužilá císařovna úřadovala ve své pracovně při otevřeném okně, jímž vítr foukal dovnitř sníh. Děti nesměly být změkčilé. Zdaleka ne všechna jejich přání směla být splněna. Byly to vlastně moudré rady matky, která se sama musela starat o veřejné záležitosti natolik, že ji zcela pohlcovaly. V prosinci roku 1748 (Josefovi bylo sedm let) doporučila tajná rada, aby byl mladému arcivévodovi propůjčen titul „královská Výsost“. Poprvé očekával Josef své rodiče v čele jednoho regimentu na koni. Od té chvíle se mu uniforma stala nejoblíbenějším oblekem. „Zprávy z Josefova dětství potvrzují, že ve všech fázích svého věku si nejraději hrál na vojáky. Hrdiny jeho mládí byli velcí vojevůdci: Alexandr Veliký, Caesar, Rudolf Habsburský. Čím byl starší, tím jasněji mu před očima vyvstával předpoklad k uskutečnění všech velmocenských snů – řízená státní správa. Marie Terezie ho v tom podporovala.“ Žádný habsburský následník trůnu před ním ani po něm nevyrůstal v tak bezprostředním vojenském ohrožení jako on.

A na svět mu přicházeli další a další sourozenci. Už před ním se v rozmezí tří let narodily tři jeho sestřičky: Marie Alžběta, Marie Anna a Marie Karolina. Po Josefovi porodila císařovna další Marii, tentokrát Marii Kristýnu, a hned nato Marii Alžbětu. První dcerka tohoto jména totiž zemřela a tak její jméno dostala další v pořadí. A máme tu opět kluka: arcivévodu Karla Josefa, kterého vzápětí doplnila Marie Amálie, po ní Leopold (ten v budoucnu ponese u svého jména číslovku Druhý), a ještě na cestě potkáváme postupně Marii Karolinu, Ferdinanda, Marii Antoinettu, a úplně nakonec: Maxmiliána Františka. Celkem 16 dětí během devatenácti let. Bylo vůbec nějaké období, kdy panovnice – velká matka nebyla zaměstnána těhotenskými problémy a porody?

Maxmilián František, poslední z dětí Marie Terezie

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, musíme nahlédnout, že maminka svého synka neviděla skrze nějaký růžový opar. O tom svědčí i dopis, který napsala jednomu uherskému důstojníkovi, který se měl podílet na princově vojenské výchově: „Jisté je, že můj syn byl už od kolébky vychováván s velkou láskou a něžností jako milovaný a důležitý poklad; jisté je i to, že se mu v jeho požadavcích vyhovovalo přespříliš a že ho obzvlášť jeho sloužící různým pochlebováním a nevhodným vyzdvihováním jeho důležitosti svedli k tomu, že chtěl, aby ho všichni ctili a poslouchali. I když tyto sklony abbé (jeho učitel) svou péčí a výukou trochu napravil, a i když můj syn má přece jenom dobré srdce, vidím, že jeho čilost stále náramně vzrůstá. Z toho pak pramení jeho vážně míněný požadavek, že mu všechno musí být po vůli. Pozoruji na něm rovněž, jak je mu zatěžko přiznat svou chybu. Stydí se za ni a pokouší se ji zastřít výmluvami, jen aby se nemusel přiznat a pokořit se. Jedním ze sklonů, které musejí být napraveny a odstraněny, je jeho záliba v pozorování chyb a poklesků lidí v jeho okolí. Nejenže se tím prohřešuje proti lásce k bližnímu, ale tato záliba mu brání v rozumném úsudku natolik, že už nemůže rozeznat opravdovou kvalitu a mýlí se, což má samozřejmě neblahé následky.“ Podivuhodné, jak se maminka přes všechnu svou lásku dokázala dívat na synka a jeho negativní vlastnosti objektivně až chladně.

Na učitele neměl Josef moc štěstí. Vlastně je neměl skoro žádné. Matka mu obstarala ctihodné starce, ve svých oborech ceněné kapacity, kteří se však s uměním pedagogiky nikdy nepotkali a toto obtížné dítě nedokázali zvládnout. Všichni se snažili především zlomit Josefovu tvrdohlavost. Jenomže každý učitel hodný toho jména dobře, že dětská tvrdohlavost a paličatost je projevem slabosti a nejistoty. Josef nebyl vychováván a vzděláván, Josef byl cepován. Ostatně – do dnešních dnů se dochoval jeho denní režim v době, když mu deset let: „Ve tři čtvrti na sedm budíček, ranní modlitba. Do půl osmé oblékání. Do tří čtvrtí na osm snídaně. Do půl desáté latina. Čtvrthodina odpočinku. Do půl jedenácté dějepis, k tomu trocha literatury. Do půl dvanácté psaní. Odpočinek, oběd a konverzace do dvou odpoledne. Do tří hodin zeměpis. Do čtyř hodin náboženství (ve středu, v pátek a v sobotu matematika). Do půl šesté odpočinek. V šest hodin modlitba. O půl sedmé lekce hudby, dvakrát týdně taneční hodiny. O půl osmé večeře. Do čtvrt na deset biliár. Svlékání, večerní modlitba, uložení do postele.“

Dětská kasárna. Josefovi se dostalo samostatné výchovy, to znamená, že se musel učit intenzivněji než děti vzdělávané ve školách a že odpadala zábava s kamarády, praktikovaná obvykle o školních přestávkách. Byl přesazen do světa dospělých. Výchova a vzdělávání se protahovaly až do nočních hodin. Tomu klukovi nezbýval vůbec žádný čas na hru, v jeho denním režimu se nenašla ani chvilka pro sport nebo tělesné odreagování po dlouhých hodinách klidného sezení a biflování. Přitom se vyučovalo i v neděli. O nedělích a svátcích se (navíc) konala náboženská cvičení, která se na dvoře Marie Terezie prováděla velmi svědomitě. Zacházelo to až tak daleko, že jedenáctiletý Josef musel během svatého týdne navštívit se svým otcem Boží hrob v osmnácti vídeňských kostelích. Tomu se říká umělé přerušení dětství.

„Josef měl za povinnost každé tři měsíce skládat v přítomnosti císařského páru zkoušky, které se zčásti odehrávaly v latině. V jedenácti letech měl složit zkoušku z metafyziky, ontologie a etiky. Kromě toho se musel učit francouzsky a italsky, povinnými jazyky byly i maďarština a čeština. S výchovou a vzděláváním se však problematickou povahu Josefovu skloubit nepodařilo. Jestliže osvícenec Helvetius razil větu Výchova zmůže vše!, pak Josef II. je důkazem, že výchova nejenže všechno nezmůže, ale mnohé může pokazit.“

Georg Decker: Josef II.

Když vypukla válka (která pak měla trvat sedm let), bylo Josefovi patnáct let. To znamená věk, kdy chlapec dozrává v muže a kdy se loučí se svým dětstvím. Z Josefa se stal muž. Jeho rysy, které byly v dětském věku měkké a vláčné, se zaostřily. Na jeho podobizně z té doby vidíme tvář s ostrým nosem a výsměšnými rty – jenom oči si ponechaly světlou modř, i když jejich pohled zpřísněl a ztvrdl. Josef vystupuje v uniformě svého švališérského pluku číslo 1 tak, jak se sám viděl – jako následník velmocenského trůnu, nacházejícího se v krvavé válce: ani stopy po úsměvu, oči upřeny na pozorovatele, ruka na kordu. Patnáctiletý Josef toužil obnovit čest svého rodu – chtěl být novým Alexandrem, novým Caesarem. Pokoušeli se mu sice tyto a podobné nápady vyhnat z hlavy, ale dovolili mu provádět v uniformě inspekce u pluků, intenzivně ho učili vojenství a nechali ho dokonce hrát Julia Caesara v jakési hře. „Když vypukla válka s Pruskem,“ to bylo roku 1756, „hořel mladý arcivévoda vojenskou vášní. Výchovný program byl zčásti gigantomanický, zčásti encyklopedický mladý Josef na něj reagoval střídavě cynicky a letargicky. Teď ale poprvé projevil až fanatickou schopnost nadchnout se pro věc. Úplně se překonával, vítězil nad Fridrichem na mapě generálního štábu a válku ve všech jejích fázích prožíval téměř fyzicky. Ruského vyslance zaskočil tím, jak přesně znal vzdálenosti míst válečných bojů od Petrohradu, když ho nabádal, aby Rusko konečně poslalo slíbenou vojenskou pomoc. Mladý Josef se mohl stát novým Fridrichem, tak byl zapálen pro armádu. V to asi tajně doufala i Marie Terezie, když se dozvěděla o neúspěších na saských a českých bitevních polích.“

Nebyly to však jenom neúspěchy, jak už dobře víme. 18. června 1757 navečer ztratil Fridrich v bitvě u Kolína 42 procenta svého vojska. Na vrších, na kterých se bitva odehrávala, ležely v křovinách tisíce mrtvých. I rakouská armáda utrpěla těžké ztráty, podařilo se jí však vyvrátit jeden mýtus. „V tento požehnaný den se poprvé ukázalo,“ psala Marie Terezie svému vítěznému maršálu Daunovi blahopřejný dopis, „že pruský král se svou armádou není neporazitelný, že jeho armáda může být nejen poražena, ale navíc donucena k bezhlavému, neorganizovanému útěku.“ Josef později často vzpomínal na tento den, který prožil jako mladý muž po boku své strachující se matky. S radostí se poučil, že Rakousko jako velmoc nebylo donuceno k abdikaci, že Friedrich poznal hranice svých možností, že znovudobytí ztracené rakouské převahy zdaleka není vyloučeno. Celý život lpěl Josef na tomto snu. Sám se za velkého vojevůdce považoval, rozpoznal v sobě vojevůdcovské schopnosti a toužil po historických vavřínech na bitevním poli. Jeho ctižádost mu velela vejít do dějin jako Veliký. Což se mu nepodařilo. To je pravda, k jeho jménu se žádný přívlastek nepřidává. Kdyby byl aspoň První... Ale on vstoupil do dějin jako Josef Druhý.

Bitva u Kolína (obraz neznámého umělce)

„Nic nenasvědčuje tomu, že z Josefa vyrůstá génius,“ informoval škodolibě Friedricha II. pruský vyslanec ve Vídni. Josef byl okraden o dětství a mládí. Ty ukradené roky vryly první velkou jizvu do jeho života (druhou ránu mu pak připravil osud v podobě krutě krátkého manželského štěstí). Kdo neprožije štěstí dětských let a komu osud nedopřeje rodinný život s milovaným člověkem, tomu nezbývá (nechce-li úplně resignovat) nic, než opustit svět obyčejnosti, stát se lhostejným k tradičním zvyklostem spokojeného lidského života a vstoupit do říše osamělých ideálů, ostatním lidem vzdálených abstrakcí, obrazů o životě, které si sám vytvoří... Josefova cesta byla předznamenána. S tvrdošíjnou důsledností po ní kráčel až do smrti.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související