555. schůzka: Svět je teď tak povrchní, tak málo dobromyslný

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Marie Terezie

Marie Terezie pravidelně, většinou dvakrát denně, navštěvovala mši, věnovala se zbožnému rozjímání i náboženským cvičením, dodržovala půsty.

Jeden její současník o ní řekl: „Žádný karmelitán není, co se půstu a zakázaných jídel týče, zbožnější než ona.“ Církevní svátky slavila jako státní slavnosti a památné dny monarchie. Čtyřikrát do roka se vypravovala s manželem a doprovodem k mariánskému sloupu Am Hof, který symbolizuje triumf monarchie a církve nad Turky a nevěřícími: Panna zde zašlapává draka, a andělíčci v brnění, kteří ji doprovázejí, porážejí lva, hada a saň. „Každého 11. září, v předvečer osvobození Vídně od Osmanů a mohamedánů,“ dočetli jsme se v knize německého historika Franze Herreho, „odebral se dvůr z augustiniánského kostela na Tedeum a velkou mši v chrámu svatého Štěpána, a druhý den ráno pak na vrch Kahlenberg, kde se odehrála rozhodující bitva. Růžencová slavnost 7. října, zavedená po vítězství habsburského prince (levobočka) dona Juana nad Turky v námořní bitvě u Lepanta, světila habsburská panovnice u vídeňských dominikánů. Dne 6. listopadu, o dalším mariánském svátku, putovala do chrámu svatého Štěpána k mariánskému obrazu. Ten dal přivézt do Vídně její dědeček Leopold I., když mu sdělili, že za turecké války roku 1696 Madona na obraze čtrnáct dní ronila slzy. O velikonočním týdnu navštěvovala Marie Terezie hroby svatých ve vídeňských kostelích a poklekala před ukřižovaným Spasitelem. Jak konstatoval její vrchní dvorní maršálek, nechtěla se toho vzdát ani kvůli pokročilejšímu těhotenství. Roku 1748 se však spokojit s návštěvou pouhých deseti hrobů.“ Což ještě zdaleka není všechno, neboť se každoročně účastnila i procesí o Božím těle.

Jedna z jejích komorných líčila, jak se Marie Terezie vrátila toho dne vyčerpaná kolem poledne do Schönbrunnu „strašlivě rozpálená a unavená horkým červnovým dnem, velikostí a tíhou své osoby a dlouhou chůzí přes půl města většinou na slunci.“ Nedala si vzít tu příležitost jít v triumfálním průvodu Spasitele, „modlíc se a zpívajíc, hned za Všemohoucím,“ aby tak městu i zemi demonstrovala patřičné božské a světské uspořádání hodností: nade všemi Bůh nebeský, následován tou nejvyšší v říši a pak v náležitém pořadí věřícími a poddanými. Křesťané jiných vyznání byli z tohoto stejně církevního jako státního procesí vyloučeni. Pokud se vyskytovali na cestě, kudy procesí šlo, museli vzdát čest monstranci s posvěcenou hostií a úctu knězi, která ji nesl. Vyprávělo se, že se manželka pruského vyslance dostala do potíží, když opomněla vystoupit z kočáru a vrhnout se na kolena před nejsvětějšími symboly nesenými kolem (to se stalo roku 1730, ještě za panování Karla VI.). Jak referoval jeden z pozdějších pruských vyslanců, za Marie Terezie se přece jen cosi změnilo: „Teď už jen stačí, pokud člověk sedí v kočáře, smeknout klobouk a uklonit se.“

Vídeňský Stephansdom

S církevní výchovou už to nebylo v monarchii tak přísné a horké jako za časů protireformace, ale protestanté byli stále ještě v katolickém Rakousku považováni za černé ovce. K tomu, jak se jich zbavit (nebo aspoň snížit jejich počet) se teď používaly jemnější prostředky. Ty odpovídaly duchu „pokrokové doby“ a „laskavému a milostivému“ založení Marie Terezie. Panovnice měla ve své říši pořád ještě nemálo tajných protestantů. Co s nimi? Popřípadě kam s nimi? Ti, kteří v rakouských i v českých zemích přežili v podzemí rekatolizaci, jejímu katolickému svědomí vadili a kromě toho překáželi snahám Marie Terezie o jednotu říše a víry. Že by je vypověděli ze země? Ale to nebylo v době, kdy státní úl trpěl nedostatkem pracovitých včeliček, politicky zrovna nejchytřejší. Takže žádná emigrace. Tedy: emigrace nikoli, nýbrž – transmigrace. Což znamená, že se místo vykořenění přesazovalo. V letech 1752 až 54 bylo 1700 štýrských a korutanských evangelíků vystěhováno na kolonizovaný jihovýchod říše. Peníze získané prodejem jejich majetku byly poslány za nimi. „Přesazovalo se“ zejména do Sedmihradska (tedy do dnešního Rumunska). Právě tam byla za časů Leopolda I. povolena luteránská konfese „sedmihradských Sasů“. To, co Marie Terezie jako katolička považovala za příkaz víry, spojovala s tím, co pro ni bylo užitečné jako pro panovnici. Státní potřeba určovaná duchem doby byla nadlouho rozhodující. Roku 1773 zasáhly úřady naposledy proti protestantům poschovávaným v alpských zemích a následujícího roku daly odvést dvě stovky lidí. Ale už téhož roku byly deportace, zvané transmigrace, zastaveny. Od roku 1778 (Marie Terezie byla stále naživu) už směli protestanté na vídeňské universitě získávat doktorské hodnosti.

V obraně proti osvícenství padala jedna konzervativní bašta za druhou. Na této frontě však Marie Terezie bránila katolický a monarchický terén rozhodněji a tvrdošíjněji. Neměla tu totiž co činit s křesťany (jako u protestantů, byť odpadlými od jediné pravé církve), nýbrž s nekřesťany, dokonce s antikristy, a (jak sama se zdviženým prstem zdůrazňovala) „s takovými špatnými knihami, jejichž autoři se duchaplně blýskají na účet všeho, co je na světě nejsvětější a nejúctyhodnější a chtějí zavést smyšlenou svobodu, která nikdy nebude moci existovat a zvrhla by se v bezuzdnost a úplný rozvrat.“ (Tak, správně: Monarchii si rozvracet nedáme!) Vycházela z toho (a pokud to šlo, pevně se toho i držela), že se nesmí otevřít žádná branka ani umírněným racionalistům a deistům, protože jinak by do pevnosti církve a říše pronikli radikální pokrokáři a fanatičtí ateisté, a tu pevnost by nakonec dobyli. „Státní cenzurní instituce pověřila úkolem potlačovat knihy a spisy, které neslouží ani náboženství, ani vědě, ani zábavě. Chtěla zavést přísná opatření a těsně vymezit, co se smí a nesmí číst.“ (V různých dobách, i těch pozdějších, jsme zažili několikrát podobné reprízy.) Za škodlivé pro náboženství považovala (nad čímž se pozastavoval jeden osvícený Angličan), „jestliže se vyjádří pochyby o svatosti nějakého středověkého poustevníka nebo mnicha.“ Rovněž o generálním útoku, který podnikl proti římskokatolické církvi François-Marie Arrouet zvaný Voltaire a jeho stoupenci, se nesměla utrousit ani zmínka. A nebyla povolena žádná vědecká díla, která se neshodovala s církevním učením a nebyla k užitku panovníkovi. Leccos jí vadilo i u zábavné četby. Třeba žertovné tóny, které se rozmáhaly u módních autorů. „Svět je teď tak povrchní, tak málo dobromyslný. Já za svou osobu nemám ráda všechno to, co se nazývá ironií. Nikdy nikdo díky ní se nepolepšil, leda rozhněval, a já ji považuji za neslučitelnou s láskou k bližnímu.“ Copak by asi říkala dnešku?

„Lidé mají číst poučné věci,“ říkala Marie Terezie a přemýšlela o vydávání kalendářů, a to hned ve dvojí verzi. Ta první měla být „pro důmyslné lidi“, a ta druhá „pro obyčejné lidi a sedláky“. Jak by se ty kalendáře odlišovaly? „Ve venkovském vydání by měly být jako doposud uváděny svátky a postní dny i východ a západ slunce a měsíce, ale ne už bláznivá pozorování o pouštění žilou, nebo stříhání vlasů a nehtů, ani žádná pověrečná znamení šťastných a nešťastných dnů.“ Staré pověry se měly přiškrtit stejně jako všechno to, co podkopávalo státní náboženství a státní autoritu, a se soukromou morálkou by mohlo ohrozit morálku veřejnou.

„Šíření zejména francouzské a anglické osvícenské literatury bránily bezpochyby přirozené překážky. Mezi měšťanstvem (příslušníky takzvaného třetího stavu) bylo dosud málo těch, kdo přijímali nový duch, protože očekávali, že napomůže jejich vzestupu. Šlechtic, příslušník panského stavu, raději ujel míli na koni, než aby přečetl jedinou stránku, ke všemu z knih, které napadají jeho předsudky a privilegia. Rakousko nepatřilo k zemím, které se díky reformaci naučily připisovat mimořádnou váhu jak slovům Bible, tak i veškeré literatuře. Bylo a zůstávalo zemí protireformace, zakrývané uměním a podmalované hudbou.“

Martin van Meytens: Portrét Marie Terezie

Kosmopolitismus, humanita, tolerance

Začali však přibývat zájemci. Zájemci o příslušné knihy, které si navzdory cenzuře dokázali tak či onak opatřit. Anglický publicista sir Nathanael Wraxhall o Rakousku napsal: „Většina knih, které obsahují knihovny vkusu znalých a vzdělaných lidí nejen ve Francii a v Anglii, ale dokonce i v Římě a ve Florencii, je přísně zakázána a opatřit si je stejně obtížné jako nebezpečné. Je ovšem pravda, že přes všechny zákazy sem vzdělání ponenáhlu proniká a postupně se říší po rakouských zemích.“ K tomu přispělo i svobodné zednářství, které se do říše Marie Terezie dostalo v prvním desetiletí její vlády. Heslo bratrstva znělo: „Kosmopolitismus, humanita, tolerance.“ Což o to, první z této trojice zásad by vládkyni mnohonárodnostního státu mohla docela vyhovovat, zato druhé dvě se jí vysloveně příčily. Humanita se jí jevila jako zásada, která (dána člověka jako míra všech věcí) musí odrážet pouze Bohem danou a k Bohu vztaženou lidskost. A výzva k toleranci se v jejích očích rovnala výzvě k lhostejnosti vůči všemu a každému.

Bylo nepochopitelné, že její František Štěpán jako první z evropských panovníků vstoupil do zednářské lóže. Zlí jazykové tvrdili, že tak udělal v naději, že se v tomto tajném spolku dozví tajemství výroby zlata. Šlo však o něco jiného. František Štěpán byl do lóže přijat v Anglii, jejíž duševní klima se mladému muži líbilo a o jejíž politickou podporu usiloval. Svému manželovi mohla Marie Terezie tento chybný krok prominout, protože k němu došlo léta před jejím sňatkem a protože František Štěpán v Rakousku zednářskou činnost nevyvíjel. Hnětlo ji však, když musela kárat svého nejmilejšího zetě, syna polského krále Alberta Sasko-Těšínského, který si vzal za ženu její dceru (byla to mimochodem jediná dcera Marie Terezie, která se provdala skutečně z lásky): „Alberte!“ Tohleto říkala panovnice svému zeti. „Alberte, jak byste mi byl milý, kdybyste ustoupil od svobodného zednářství!“ Bylo na pováženou, že k bratrstvu náleželi i císařovnini nejbližší spolupracovníci, kterých si vážila a od nichž mnohé očekávala, například její osobní rádce hrabě Silva-Tarouca a její lékař a duchovní poradce Gerard van Swieten.

Ohled na přátele a domněnka, a že tento spolek přece jen nemůže být tak špatný, když takoví lidé vyznávají jeho zásady, ji nakonec přiměly k poznámce: „Svobodné zednářství je v podstatě taková filosofická společnost...“ To jí nicméně nezabránilo, aby proti svobodným zednářům zasáhla policejními prostředky, kdykoli to považovala za vhodné (z důvodů spíše státně-politických než světonázorových). Lóže Aux Trois Canons (což bychom mohli přeložit jako lóže U tří děl), kterou založil ve Vídni jeden slezský šlechtic, stoupenec pruského krále Friedricha II., byla násilně rozpuštěna a její členové voláni k odpovědnosti. Jiné lóže, které státní bezpečnost nepovažovala za tak nebezpečné, byly trpěny, ale ovšem sledovány. (No jasně: důvěřuj, ale prověřuj!) Marie Terezie si nechávala předkládat i zprávy špiclů o zednářských lóžích v Rakouském Nizozemí. Naproti tomu podporovala finančně zednářský sirotčinec v Praze. Ve schváleném návrhu na jeho založení se zdůrazňovalo: „Svobodný zednář, který žije v přebytku, bude z těchto prostředků dávat těm, kteří upadli do bídy a mají nouzi.“ Něco takového byla s to podepsat i Marie Terezie, která sama poznamenala: „Tak je zeměpán povinen k dobru nebo ulehčení svým zemím a poddaným použít všeho, rozhodně však nesmí utrácet vybrané peníze na radovánky s výsostmi a magnificencemi.“

Heinrich Christian Franke: Portrét Fridricha II.

Již jsme jednou narazili na tu nejpevnější... nejneotřesitelnější... nejnezpochybnitelnější... vlastnost Marie Terezie. A tou byla bezesporu... no ano, mravnost. Chce se přímo citovat z dějin úplně jiných než z těch, které patří naší zemi, z dějin kinematografických: Mravnost nade vše. Mravnost Marie Terezie vyžadovala od sebe i od jiných. Její osobní mravnost by mohla jít příkladem, i když (čistě mezi námi) ona se poněkud jednostranně zaměřovala na šesté přikázání. Kterépak to je? Nebudeš mít jiné bohy... nevezmeš jména božího nadarmo... pomni, abys den sváteční světil... cti otce svého a matku svou... nezabiješ. Aha, už vím. Císařovna zatracovala nevěru a odsuzovala necudnost. Sama byla ve všem všudy věrnou manželkou, která se spokojovala s manželským potěšením, spojeným s plozením dětí. Někteří její současníci si nedovedli představit, že by měšťácká počestnost mohla sídlit i na panovnických dvorech, a proto považovali za samozřejmý předpoklad, že ani ona nebyla obrněna proti občasné nevěře. Připisoval se jí poměr s hrabětem Silvou-Taroucou, který však byl a zůstal jen jejím platonickým přítelem. Mluvilo se také o její aféře s pandurským velitelem Trenckem. To ale svědčilo jak o podceňování jejího charakteru, tak zejména o neznalosti poměrů na vídeňském dvoře, kde nemohla nepozorovaně učinit ani krok. Na rozdíl od jejího manžela...

František Štěpán se nestaral ani o slídily, ani o to, co by se slušelo na manžela takové ženy, jakou Marie Terezie byla, ani o zranitelnost své manželky, která od něj čekala, že oplatí věrnost věrností a nehodlala nevěru oplácet nevěrou. František Štěpán dal víc na francouzské než na rakouské dvorské zvyklosti. Odřekl si sice oficiální milenku, zato sbíral metresy ve velkém a stejně jako u zlata a klenotů se nemohl ani těchto pokladů nabažit. „Má silnou náklonnost k ženám,“ referoval o něm domů pruský vyslanec. „Dokonce s nimi potajmu pořádá večeře a večírky – pod záminkou, že se vypravuje na hon, honí se za sukněmi.“ Což císařovně a manželce v jedné osobě nezůstalo utajeno. Jak by mohlo... Měla všude své „konfidenty“, jak se ve Vídni říkalo špiclům, a koneckonců znala svého muže natolik dobře, aby na jeho spády přišla i bez donašečů – netajila před ním, co se dověděla, a sama mu předhazovala, co se jen domýšlela. Dělala mu scény, ale netrvaly nikdy dlouho a nekončily nikterak dramaticky. Se svým Franzlem se vždycky zase rychle usmířila, o to méně však byla s to vystát tmavovlasé ženy, pro které měl manžel slabost.

„Larvičky – ženy, které byly usvědčeny, že provozují necudnost z povolání – byly ostříhány dohola, zbičovány a vstrčeny do přádelny anebo i transmigrovány do Banátu. Operní pěvkyně, která přijímala pánské návštěvy, musela počítat s tím, že stráví zbytek života v klášteře. Dámy, které nevedly takový život, jakým byly podle představ první dámy říše povinny své rodině a zemi, dala Marie Terezie, když nebylo vyhnutí, pronásledovat třeba přes půl Evropy.“ Jenom ženy to odnesly? Ušetřeni nebyli ani muži, ať už byli svůdci nebo svedení. V Nussdorfu u Vídně byla vypátrána parta mladých lidí, kteří si říkali „bratrstvo fíkového listu" (asi proto, že na fíkový list právě moc nehleděli). Byli uvězněni a postaveni na pranýř. Mladým důstojníkům bylo oznámeno, že nemohou počítat s povýšením, budou-li dopadeni ve vykřičeném domě. „Jaké štěstí,“ komentoval to jeden starý generál, „že tohle nařízení neplatilo dřív. Jinak jsem byl dodneška praporčíkem.“

Johann Zoffany: František I. Štěpán

„Ve Vídni bylo všecko hezké. Spousta peněz a spousta luxusu. Kvůli císařovně bylo však těžké opatřit si Afroditiny rozkoše. Panovnici se vztahu k lásce chybí ctnost povznesená shovívavosti. Pobožná až k bigotnosti uvěřila, že si u Boha získá veliké zásluhy, když bude nejpřirozenější pud obou pohlaví pronásledovat tím nejmalichernějším způsobem. Když vzala do svých císařských rukou seznam smrtelných hříchů, usnesla se, že může šest z nich klidně pustit ze zřetele, aby mohla plně zasáhnout smyslnost, která jí připadala neodpustitelná.“ Tak se vyjádřil na mocnářčinu adresu odborník na slovo vzatý – Giacomo Casanova. Výsledek snažení Marie Terezie byl však poměrně žalostný. Mravnostní komise, tato zvláštní sekce tajné policie, sice slídila jak mohla, ale lidé hřešili stejně, modlili se, káli se a pak začínali znovu od začátku jako dřív. Byla to totiž doba ne bezdůvodně označovaná jako galantní. V ní se začínala rozkládat podstata dosud navenek pečlivě udržovaných forem – dílem z nedbalosti, dílem pod vlivem osvícenství. Rakousko se osvícenství pozvolna otevíralo, a zavřít se před ním úplně nedokázala ani císařovna. Po dlouhém přetahování nakonec věci dospěly tak daleko, že se moderní prvky uchytily nejenom ve státní správě, ale vtáhly i na university a do škol a už je nedokázala zadržet ani církev.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související