554. schůzka: Vlastní podobizna Jana Kupeckého

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Kupecký, autoportrét se šachovnicí

Vystihnout životní a umělecký příběh tohoto malíře (a možná bude znít překvapivě, tvrdíme-li, že jednoho z našich největších) není věru snadné. Ostatně - o tom by mohl povídat sám Kupecký. Ostatně – on nám o tom dodnes vypráví. Stačí se pozorně zahledět na jeho portréty, ať se jmenují Vlastní podobizna nebo jinak, a získáme neodbytný pocit, že se díváme do očí člověka našich dvou století. Jan Kupecký byl moderní v tom nejlepším slova smyslu už před třemi stovkami let.

„Kupecký byl synem chudáka, ubohoučkého vychování, které ho poutalo ke schopnostem obyčejných lidí. Jediným jeho vůdcem mu byla velká touha po dokonalosti, ta však byla divoká, nevázaná a nespoutaná. Nicméně Kupecký pracoval neúnavně, až tento přízrak změnil – tak vystoupil na stupeň dokonalosti, všechno v něm dozrálo naráz. Nastoupil vlastní cestu k přírodě.“

To napsal o svém učiteli a příteli Švýcar Jan Kašpar Füessli, a jeho životopis se stal základem všech dalších knih o životě a díle Jana Kupeckého. Pan Füessli se jej rozhodl asi patnáct let po Kupeckého smrti sestavit ze svých vzpomínek a podle vyprávění někdejších Kupeckého přátel a jeho žáků. Patnáct let je dost velký odstup – tím se do té jeho knihy vneslo mnoho nepřesností i nechtěných nesprávností, které zkreslují či dokonce mění skutečná fakta. Potíže nastaly už s malířovým rodištěm. Životopisec tvrdí, že jeho rod pocházel z Čech, ale jako místo jeho narození je uváděn uherský Pezinok. (V 18., 19., ba i ve 20. století si Uhři mysleli, že i Slovensko je uherské – rádi bychom uvedli věci na správnou míru: Slovensko bylo, je a bohdá bude slovenské.) „Ich, Johannes Kupetzky, aus Böhmen gebürtig,“ napsal o sobě sám Jan Kupecký, což v češtině znamená: „Já, Jan Kupecký, rodem z Čech." A právě tato slůvko zadělalo na problém: rodem z Čech - znamená to skutečně, že se v Čechách narodil?

Pezinok se řekne německy Bösing, z čehož se odvozovalo, že rodiště Kupeckého předků se dostalo do literatury omylem. Pezinok je sice jenom jeden, ale ne Bösing. Ten druhý Bösing, to je přece český Bezděz, tedy vesnice tohoto jména pod stejnojmenným hradem v kraji mladoboleslavském. V matrikách obce Bezdězu se skutečně vyskytují od 17. století Kupečtí, a to vícekrát. Takže v Čechách, nebo na Slovensku. přišel Kupecký na svět? Mezi Kupeckého přesvědčením, že je rodem z Čech, a tvrzením jeho žáka a životopisce o Pezinku nemusí být velký rozpor. Starý a nemocný mistr, který si tuto větu o sobě zapsal, si mohl lehce domýšlet, že Pezinok - Bösing – se nacházel v Čechách. Prostě si to popletl (tak jako si dodnes pletou někteří zeměpis... když přejedou u Lanžhota hranici, povzdychnou si slastně: A jsme v Čechách.) Je ovšem dobře známo, uvádí kunsthistorik, profesor Eduard Šafařík, že vinou náhlého útěku rodičů z vlasti neměl malíř o svém pravém rodišti povědomí. Ve svatební listině z roku 1709 Kupecký tvrdí, že jeho rodištěm byla Praha. Kromě toho užíval sám pro sebe označení jako pictor boemus, český malíř, anebo ještě že je natione Boemiae, české národnosti. Historik umění, profesor Jaromír Neumann, autorita na slovo vzatá, o původu Kupeckého napsal: „Sotva je dnes možno pochybovat o hodnověrnosti údaje v matričním zápisu o umělcově svatbě, že se Kupecký narodil roku 1667 v Praze a že je původem z Čech, jak zaznamenává malířova závěť a také údaj na rytině provedené podle Kupeckého vlastní podobizny: natione Boemiae.“

Jan Kupecký: Autoportrét

Takže žádné Slovensko, žádný Pezinok. I když: Pezinok mohl v jeho životě hrát roli. Mohlo to souviselo s odchodem Kupeckého rodiny z Čech nebo dokonce s jejím útěkem. Nevíme, jestli se Jan narodil v kraji mladoboleslavském, jestli a jak dlouho žil v Praze anebo jestli Kupečtí vyměnili v Čechách pár míst, než se vypravili na Slovensko, ale zdá se, že se tam skutečně vydali. Důvod? Kupečtí byli čeští bratři, a jako takoví v českých zemích zůstat nemohli. Podobně na tom byli i další nekatolíci. Nenamířili si to však jako většina jim podobných na sever, ale na východ. Usadili se v Pezinku a nebyli tam jediní Češi. Náboženští emigranti českého původu tam dokonce obývali celou jednu čtvrť. „Kupecký zde žil až do svých patnácti let,“ píše historik výtvarného umění dr. František Dvořák ve své monografii o Janu Kupeckém. Podle svého životopisce (zase se nám tu objevuje pan Füessli) se měl tehdy učit tkalcem a proto utekl z domova. Otec chtěl, aby měl syn zajištěnou existenci, což znamená pořádné řemeslo, proto trval na tkalcovství, protože to v té době po porážce Turků slibovalo značné výdělky.

Po útěku z domu se musel Jan živit žebrotou, až se dostal na holíčský zámek, vzdálený asi 50 kilometrů od Pezinku. Holíč patřil císařskému generálovi, hraběti Czoborovi, který v té době u sebe zaměstnával (na opravách nástěnných maleb) švýcarského malíře Clause. Jan na sebe Clause upozornil tím, že dovedně napodoboval ornamenty na stěně. Zřejmě musel projevovat nějaký talent, protože si ho malíř s sebou vzal do Vídně a navíc přibral i sto tolarů, které mu na výchovu budoucího žáka věnoval hrabě Czobor. Ve Vídni strávil Kupecký celé tři povinné učňovské roky. Claus byl ovšem jen malířem-řemeslníkem, živil se vypracováním cizích návrhů a tím, že opravoval starší díla a jinak po něm nezůstala ani stopa, což znamenalo, že Kupecký – pokud se chtěl věnovat malbě obrazů – musel se učit sám. A učil se tak, že kopíroval cizí obrazy, a když se jich nakopíroval dost, vydal se – vyzbrojen nejzákladnějšími poznatky a nepatrnou malířskou zkušeností – do Benátek. V ruce svíral doporučující dopis na mistra Liberiho, jenomže mistr neměl o žádného žáka zájem. Bylo mu osmdesát a chtěl mít pokoj. Tím spíš ten zájem o sebe nevzbudil žák ve všech ohledech nepřipravený. A tak si to namířil do Říma. V Římě, kam se dostal po krátké přestávce v Benátkách jako žebrák, se mu podařilo najít trvalejší existenci. V jakémsi hostinci se setkal se švýcarským malířem Matějem Füesslim (což byl otec pozdějšího Kupeckého životopisce), a ten ho doporučil jako tovaryše do malířské dílny, kde se úkolovým způsobem dělaly kopie portrétů. Tady se od něj požadovala pouze rychlost. Jelikož za jednu podobiznu dostal jenom půl říšského tolaru, snažil se získat v práci takový cvik, aby si vydělal co nejvíc. Tak se mu podařilo namalovat za jediný den devět portrétů papeže. Práci si rozvrhl tak, že několik dní v týdnu měl vyhrazených jenom pro svoje studium a ve zbylých dnech maloval jenom pro obživu. Když měl zrovna pracovní přestávku, navštěvoval v Římě malířskou akademii a soukromě se vzdělával kopírováním Raffaela, Coreggia a Tiziana. Po dvou letech takového života a studia, stráveného mezi starým i současnými mistry, dospěl už Kupecký k samostatné tvořivé práci a dosáhl takové dokonalosti, že se odvážil soutěže prostřednictvím vlastního díla se svými uměleckými vrstevníky.

Jan Kupecký, autoportrét se ženou

V Římě si tedy získal pověst. To věru získal. Dobrou pověst? Výbornou. Byla to pověst znamenitého malíře. Takže mohl opustit dílnu, ve které kopíroval? Zůstal tam až do doby, kdy vážně onemocněl a doktor mu doporučil léčbu ve Fraccati. Tam se nejenom léčil, ale samozřejmě i maloval, a protože mu různé vesměs vznešené osoby doporučovaly, aby se osamostatnil, tak je poslechl a po návratu do Říma dal výpověď. V té době měl už Kupecký docela slušné jmění a mohl se chlubit mnoha vlivnými přáteli. Jeho obrazy byly stále víc vyhledávány, ba dokonce se staly obětí obchodnických spekulací. Díky doktorovi, který ho léčil, se jeho obraz Žebrák s chlapcem – malovaný podle přírody dostal do kabinetu jakéhosi vyslance a tam ho zahlédl polský princ Sobieski, který se už delší čas po Kupeckém sháněl. Když sem mu to podařilo, totiž sehnat ho, nabídl mu, aby vstoupil do jeho služeb.Kupecký nabídku přijal a zůstal u něj dva roky. „Polský princ mu za práci skvěle platil, takže když posléze od něj Kupecký odešel, mohl delší dobu (finančně zcela zajištěný) cestovat po Itálii a znovu svobodně studovat díla italských umělců. Tato umělecká ctižádost, ženoucí ho k stále větší dokonalosti, byla pro Kupeckého příznačná. Nikdy se nespokojil s dosaženým, ale ustavičně toužil po novém vyjádření a nerozpakoval se ani v mužných letech dělat experimenty a studovat cizí způsob práce. Teď, když se rozhodl pro několikaleté nezávislé studium, bylo Kupeckému přibližně čtyřicet let. Měl už za sebou úspěchy a dosáhl značného mistrovství, ale on – u vědomí jistých nedostatků – chytil poznat, vědět a umět ještě víc a přiblížit se tak těm největším světovým mistrům.“

Nezávislost... Na nikom a na ničem... Zdá se, že si jí Kupecký považoval nad jiné... Velice. Cenil si nadmíru své svobodomyslnosti. Tvůrčí neklid, ten mu znemožňovat zůstat na jednom místě. A u jednoho pána. Přes četné lákavé a výhodné nabídky střídal často své chlebodárce a stěhoval se z místa na místo ve snaze uchovat si svou nezávislost. Když mu meklenburští princové nabídli pobyt na svých zámcích – jako dvorní malíř – odmítl. Na druhé straně, když ho požádal známý mecenáš umění Jan Adam z Lichtenštejna (zakladatel známé lichtenštejnské galerie ve Vídni), aby s ním odešel do rakouského hlavního města, přijal, protože byl „nutkán mocnou touhou vidět opět svého zestárlého otce, jenž mě pokládal za již ztraceného.“ Po dvaceti čtyřech letech, strávených v Itálii, se ocitl opět ve Vídni, kde svou uměleckou dráhu začínal. „Z děl, které vznikly v Itálii, známe jich dnes už jenom pár. Je to především obraz Hudebníci – s vlastní podobiznou Kupeckého jako houslistou, a potom dva protějšky – Hráči v kostky a Hráči šachů. Kromě dalších žánrových obrazů namaloval Kupecký v Itálii celou řadu autoportrétů. Ty nejznámější jsou dnes v drážďanské, milánské a florentské galerii.“

To je dost nepříjemné zjištění – že totiž mnohé Kupeckého obrazy dnes už vlastně neznáme. Neznáme, protože se nedochovaly, anebo je známe pouze z rytin, které vytvořili jiní malíři. Za svůj život namaloval Kupecký na 500 obrazů, ale dochovala se z nich asi polovina. Ty ostatní (ty které známe u rytin) svědčí o značné oblibě Kupeckého – jinak by si nikdo nedal práci jeho obrazy kopírovat. Na podobiznách vyšlých z jeho ateliéru, před námi defilují nejenom hlavy korunované, jako ruský car Petr Veliký, císař Karel VI., jeho manželka, císařovna Alžběta, dále polská královna, nejrůznější šlechtici a knížata, leč i obyčejní, prostí lidé, měšťané a jejich ženy, umělcovi přátelé, vědci, hudebníci, malíři. Je mezi nimi i podobizna o rok mladšího vrstevníka Kupeckého Petra Brandla. S mimořádným zaujetím maloval Kupecký členy své vlastní rodiny – ti se objevují i na několika jeho autoportrétech. Zvlášť ho zajímaly hlavy chudáků a žebráků, neobyčejné ve své obyčejnosti. Jadrné lidové typy, které si sám volil a vybíral, mu patrně byly milejší a bližší než zákazníci z aristokratických kruhů.

Jan Kupecký: Portrét umělce  s jeho ženou a synem

„Umělec zvyklý pozorovat cizí tváře, dovedl se pozorně a zkoumavě zahledět i na vlastní fyziognomii, sledovat a zaznamenat proměny vlastního zjevu. Žádný z barokních malířů (až na Rembrandta) nevytvořil tak početnou galerii autoportrétů jako Kupecký. Dochovalo se jich na třicet. Nejstarší vlastní podobizna je malována v Římě a datována rokem 1700 - Kupeckém bylo tehdy asi čtyřiatřicet let a stál na počátku své umělecké kariéry. Souvislá řada autoportrétů, jež následovala, nám přibližuje Kupeckého v různých stádiích života: v mládí s houslemi pod paží, v dobách vídeňské slávy v přepychovém oděvu kavalíra, s dýmkou či jako výtvarníka s malířskými štětci a náčiním. Poslední autoportrét Kupeckého vznikl po smrti syna, kterého nade vše miloval – oproštěn od jakýchkoli gest stává se výpovědí o trudném údělu osamoceného, zatrpklého, osudem a nemocí sužovaného muže.“

Už v prvních měsících svého pobytu ve Vídni namaloval malíř obraz svého kolegy Bruniho, autora miniatur. Pokud je na něm ovšem Bruni. A kdo jiný by to měl být? Nějaký pán... aristokrat... Možná uherský. Proč? Protože je podivné, že skoro neznámý malíř miniatur je zachycen s tolika symboly bohatství a urozenosti. Jako třeba posazení modelu... a velmi sebevědomé, až ješitné rysy jeho obličeje. Ale přece: být pán a zároveň být namalován jako malíř? Aristokracii té doby se zamlouvalo vyobrazení s atributy plynoucího času. Ať už je na obraze malíř nebo nějaký šlechtic, je to v každém případě zvláštní obraz. Na rozdíl od ostatních portrétů překvapuje svou pestrostí a velkolepostí. Zmizela někdejší prostota a jednoduchost a nahradila ji elegance, nonšalantnost. Přibylo víc světla a barevných kontrastů, a jako by chtěl portrétovaný z obrazu vystoupit z obrazu a dostat se blíž k divákovi. Obraz se stal součástí prostředí, jeho pokračováním, kromě toho není malován jemnými tahy štětce, není tvořen jemným koloritem, splývavými tóny, ale je jakoby rozdělen na velké barevné plochy, které navzájem kontrastují. Stíny už nejsou temným závojem, ze kterého se osvobozuje jenom to podstatné prudkým reflexem světla, ale jsou přehledné a hmota ani barevnost se v nich neztrácejí. A především zaujme výraz a gesto portrétovaného. Jako by byl zachycen uprostřed rozhovoru, ve kterém chce někomu, kdo sedí vedle malíře, něco vysvětlit, i když velice pochybuje, zda dotyčný je tomu schopen porozumět. „Kupecký v tomto díle spojil jižní cit pro jemnost a funkci barev s holandským pojetím tématu a francouzskou dekorativností. Obohatil touto skladbou všechny výtvarné proudy a tím se stal průkopníkem nového portrétního umění.“

Ve Vídni namaloval Kupecký obraz svého kolegy Bruniho

Na začátku 20. let 18. století byl Kupecký zaměstnaný většinou svou prací pro dvůr. Namaloval několik podobizen císařovny Alžběty. V této době se Karel VI. rozhodl přijmout Kupeckého jako svého dvorního malíře. Zdráhal se. Vyhýbal se odpovědi. Vytrvale odmítal. Zase ta nezávislost... Zase. Ale nejenom. Když císař vyhlásil pragmatickou sankcí Rakousko za panství, které má být děděno jen jedním, nejstarším potomkem habsburského rodu, obnovil současně velmi důsledné a tvrdé pronásledování nekatolíků. K tomu ho nevedly ani tak důvody náboženské, jako spíš politické. Kupecký se právem obával, že nové patenty zasáhnou i jeho jako nekatolíka, a přijme-li službu u dvora, vystaví se tím nepříjemného náboženskému dozoru. A tak se rozhodl odjet do Německa, kde byla svobodná protestantská města a emigrantům se tam dostávalo příznivého přijetí. Kupecký si to namířil do Norimberka, ale poslal tam nejprve svou ženu a dítě, přitom rozšířil zprávu, že odjíždějí do Karlových Varů. Když se mu zdálo, že jsou už v bezpečí, odjel za nimi. Poněkud konspirativní, ale chtěl mít jistotu. Koneckonců nebyl už žádný mladík a nechtěl riskovat. Bylo mu téměř šedesát let.

Když se přistěhoval do Norimberka, nešel do neznáma. Dobře tam znali jeho dílo, které nebylo dotčeno protireformací, a kromě toho jeho způsob malby vyhovoval reprodukčním možnostem norimberských rytců. Pěstovala se tam umělecká soudržnost a malíři se setkávali s grafiky každý týden v domě, který poskytl rodině Jana Kupeckého jeho přítel, malíř Blendinger. „V domě na Herteshofu se debatovalo o umění s neobyčejnou důkladností,“ zaznamenal pro nás životopisec Füessli, „a utvořila se zde vzácná jednota pokud jde o výtvarné cíle malířství.“ Zřejmě si opravdu dobře rozuměli, protože Kupeckého norimberští rytci dokázali jeho dílo skvěle reprodukovat, znali totiž a chápali jeho smysl, respektovali psychologickou stránku díla, kterou jinak grafická reprodukce potlačila, dovedli soustavou svých čar vyjádřit malířské efekty Kupeckého práce. Idylka... No zase tak docela idylické to nebylo. Nějaké nezaplacené honoráře. Honorář visící ve vzduchu jest honorář nejistý, to je pravda...Proto si taky Kupecký docela rád občas vyrazil ven z Norimberka. Odmítl však nabídku stát se dvorním malířem anglického krále, stejně jako pozvánku dánské královny, aby se podíval k jejímu dvoru. Nikdo to nechápal. Říkali o něm, že „je sváděn nerozumnou ideou svobody a proto vše tvrdohlavě odmítá,“ ale Kupecký věděl svoje.

Jan Kupecký: Portrét prince Evžena Savojského

„Život v Norimberku mu mohl plynout klidně, nebýt neštěstí, které ho navštívilo roku 1733. V listopadu mu totiž zemřel jediný syn Kryštof Jan Fridrich po dvaceti dnech, kdy stonal na neštovice. Měl něco přes sedmnáct let, uměl řecky a latinsky, hrál dobře na klavír a maloval tak dobře, že se od něj právem očekávalo, že dosáhne mistrovství otcova. Kupecký prý ze žalu nad smrtí syna až ztrácel rozum, nechtěl s nikým mluvit a nechtěl ani dovolit, aby byl chlapec pohřben. Pohřeb musel zařídit bez jeho vědomí přítel Füessli.“

Sotva se vzpamatoval ze synovy smrti, nastaly mu v rodině mrzutosti. Doneslo se mu, že manželka udržuje tajně milostný poměr s dánským kazatelem. Kupecký mu nejprve zakázal přístup do rodiny a svou závěť uspořádal v neprospěch manželky, ale když mu žena vyhrožovala politickým skandálem, odvolal (aby měl klid) zákaz i závěť. Podlehl pravděpodobně i proto, že už cítil následky svých nemocí (těmi byly podagra a vodnatelnost), a tušil, že naživu už dlouho nebude. Oddával se proto vzpomínkám na svého synka a připravoval se na smrt. Ta ho ode všech bolestí a žalu osvobodila dne 16. února roku 1740.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.